Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 2. kapitola

27.09.2011 (11:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 5286×

2. kapitola – Scénka… nebo ne?

(pohled Belly)

Rozhodla jsem se to rozjet při obědě. Jednoduše se podívám z okna a zařvu, že vidím upíra. Začnu křičet a šílet, rvát si vlasy. Dělat, jak na mě působí, jak se ho bojím. Jedna kladná věc na tomhle ústavu – naučila jsem se tu lhát a hrát.

Seděla jsem u svého stolu u okna a přes mříže hleděla ven. Přála jsem si nadechnout se alespoň ještě jednou čerstvého vzduchu, ale to už se mi asi nepovede. Zírala jsem do lesa a přemýšlela nad všemi těmi pěknými a smutnými okamžiky, co jsem v něm prožila. Nebylo jich málo.

Celou dobu jsem na sobě cítila pohled bouchačů. Byla jsem tu jediná mladá dívka. Byly tu starší ženy a podle mého názoru hezčí než já, ale bouchači si potrpěli na mě. Asi jsem se jim líbila, nebo jsem možná vypadala tak směšně, že se na mě museli dívat, aby se nenudili při své službě. Spíš to druhé.

Zhnuseně jsem zabodla vidličku do něčeho na talíři, co se dalo stěží považovat za jídlo. Byly to blafy. Hrozně jsem tu zhubla. Nebyla jsem nikdy tlustá, ale teď jsem byla vyloženě štíhlá. Bylo to zvláštní. Jessica jednou přemýšlela, jak a kde by mohla zhubnout. Angela navrhovala fitko. Já bych dnes navrhla psychiatrickou léčebnu.

Naposledy jsem strčila tu podivnou hmotu do úst a chtěla zpustit scénku. Podívala jsem se z okna a vyvalila oči.

„Ne!“ vyjekla jsem. „Jdi pryč, vypadni, nech mě být!“ Ukazovala jsem oknem ven na neexistující osobu. Vyskočila jsem od stolu, ustupovala a vrtěla hlavou. Bouchač se vydal ke mně.

„Slečno Swanová, co tam máte?“ zeptal se a stoupnul si vedle mě

„Je tam! Copak vy ho nevidíte?! Chce mě zabít! Našel mě! Ať mě nechá, já nechci umřít!“ hysterčila jsem a hrála záchvat. Zafungovalo to, bouchač mě chytl za ruku a uklidňoval mě. Začala jsem se s ním rvát. Všichni ostatní blázni na nás civěli a fandili mi, abych ho přeprala. O to mi nešlo.

„Slečno Swanová, klid!“ křičel na mě, ale já se s ním dál rvala.

„Nechte mě, jste s ním spolčený!“ ječela jsem dál a byla na sebe pyšná. Rozevřely se dveře a vešel další bouchač s injekcí.

„Tak co je to tady?!“ ozval se někdo příjemným, ale naštvaným hlasem. Šel hned za bouchačem. Když jsem pohlédla na toho muže v bílém plášti, začala jsem se rvát doopravdy. Couvala jsem a v očích měla opravdové šílenství.

„Ne, já musím odtud!“ ječela jsem a skočila bouchači na nohu. Tohle se mi snad jen zdá. No, to ne tohle. Musím odtud. Nesnesla bych tady být s někým takovým. Jednoduše už jsem jim nedůvěřovala.

Bouchač po mně chňapl, ale já se skrčila a proklouzla mu pod nohama. Stočila jsem směr běhu a vyrazila ke dveřím. Proti mně vyrazil už i druhý bouchač. Vyskočila jsem na stůl a běžela po stolech. Vyskočila jsem, když mi chtěl podrazit nohy a hladce doskočila na zem několik metrů od něj. Byla jsem už jen pár metrů od dveří, které vedly k dlouhé chodbě. O jedno patro níž byla recepce a tou se dalo utéct ven. Nikdo nepočítal, že se někdo pokusí projít přes bouchače.

Běžela jsem dál a už se viděla na svobodě, když mě zezadu chytly okolo pasu něčí ruce. Ledové a křídově bledé ruce. Ocitla jsem se ve vzduchu. Kopala jsem nohama a bránila se, ale věděla, že je to marné. Držel mě ten, kvůli kterému jsem se rozhodla doopravdy utéct. To tvrdé a studené objetí bych si nespletla nikdy a s ničím. Taky tu sílu.

„Dělejte, mám ji!“ zaječel. Ne, že by mě měl snad problém mě udržet, ale předváděl, že se se mnou pere.

„Pusť mě, ty pijavice!“ zaječela jsem na toho upíra, co mě držel. Na chvilku překvapeně ztuhnul, ale nepouštěl mě. Napadla mě poslední věc. Kdybych ho kopla do rozkroku, riskoval by, že se prozradí, nebo by dělal, že ho to bolí? No, zkusila jsem to. Opravdu jsem ani nedoufala v to, že se zlomí v pase a pustí mě.

Než jsem však stačila utéct, objevili se u nás ti dva a jeden z nich mě chytil. Druhý mi píchnul sedativum. Asi bylo silné, protože na pár hodin jsem vůbec neměla pojem o světě.  Probrala jsem se z toho až ve svém pokoji a byla jsem jak po opici. Určitě jsem měla i pár modřin. Držel mě fakt pevně.

Bože, proč musím na upíra narazit zrovna tady?! Kdyby všude, tady bych ho nečekala. Ale Carlisle byl přece také lékař. Bože, musím dotud, upírům už prostě nevěřím. Nechci s nimi mít nic společného. Napadlo mě, že bych mohla přistoupit na tu Stefanovu hru a nechala se odtud vyvést tím lepší způsobem, jenže tím dnešním představením jsem si to silně pohnojila. Super.

Přemýšlela jsem nad tím, jak nejlépe Stefanovi vysvětlit, co to dnes mělo znamenat. Došla jsem k závěru, že to asi nevysvětlím. Ale takovým zvláštním, pošahaným způsobem, jsem na sebe za dnešek byla hrdá. Zahrála jsem to perfektně. A ten úprk? Wow, nevěřila jsem, že jsem něčeho takového schopná. Kdyby tam nebyl ten upírskej hajzl, určitě bych se dostala ven.

S trochu lepším pocitem jsem si znovu lehla na polštář a vychutnávala poslední stopy prášků, kterýma jsem byla ještě nadopovaná.

*      *      *

„Bello, vstávej!“ budil mě někdo. Ten hlas byl příjemný a já ho znala.

„Já chci spát,“ zamručela jsem se zavřenýma očima.

„To dělají ty léky. Vzbuď se, nebo ti píchnu něco na povzbuzení,“ vyhrožoval mi Stefan.

„Klidně,“ zamumlala jsem.

„Bello!“ povzdechl si a zatřásl se mnou. V tu ránu jsem byla vzhůru. Poprvé jsem pohlédla do jeho příliš dokonalého obličeje. Nebyl člověk, ale ani to nebyl ten upír ze včerejška. Proboha, kolik jich tu vlastně je?

Odtáhla jsem se až do rohu postele.

„Běž pryč!“ zaječela jsem. Tak to proto byl předevčírem tak klidný. Věděl, že nejsem blázen.

„Bello, klid, já ti nic neudělám!“

„Já ti nevěřím, vypadni! Nechci už s vámi mít nic společnýho, stejně jsem tu jen kvůli vám!“ ječela jsem dál.

„Nesmíš nás házet všechny do jednoho pytle,“ konstatoval a podíval se na mě těma zelenýma očima. Počkat, zelenýma?

„Sundej si ty čočky!“ nařídila jsem.

„Jak víš – teda, co to –“

„Sundej je!“ trvala jsem na tom. Zvláštně se na mě podíval a sáhnul si rukou do očí. Vyndal zelené čočky a odhalil zlatavé oči.

„Proč to nosíš, když máš zlatý oči?“ ptala jsem se naštvaně. Už jsem se trochu uklidnila, ale stále jsem si ho nedůvěřivě prohlížela.

„I zlatý oči vypadají divně,“ řekl prostě a nadal si čočky zpět.

„Hm.“

„Co mělo znamenat to divadlo včera?“

„Nic.“

„Chápeš, že mi řekli, že tě nezvládám? A jestli se to bude ještě opakovat, přidělí ti někoho jiného? Já ti odtud můžu pomoct, Bello. Můj bratr taky. Zítra tě navštíví on a mohla bys na něj být trochu milejší,“ konstatoval.

„To byl tvůj bratr?“

„Jo, to byl Damon.“

„Aha.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Znova jsem si prohlédla tu andělskou tvář. Krása upírů mi po takové době zase vyrazila dech. Když si vzpomenu, že jsem chtěla být jedním z nich…

Stefan byl vysoký a svalnatý blondýn. Měl příjemný úsměv, ale vážné oči. Vlasy neměl úplně nakrátko, padaly mu do čela, ale pořád je neměl jako jeho bratr, který, jak si vybavuji, je měl delší a pokud se nepletu, tak černé.

„Bello, jsi tu neprávem a já ti pomůžu se odtud dostat, jen spolupracuj, ano?“ navrhoval mi. No, teď už jsem odtud vážně chtěla pryč. Přinejhorším se někam odstěhuju, abych neohrožovala tátu. Nebo se za Viktorii rovnou vydám sama a budu mít po starostech.

„Není ti nic, Bello?“ zeptal se náhle.

„Ne, proč?“

„Já jen… měla jsi v očích takový zvláštní výraz.“

„Asi se ti něco zdálo.“

„Jo, zrovna mně,“ odfrkl si a měl se k odchodu.

„Zítra přijde bratr. Buď na něj milá, když se rozčílí, dokáže nadělat potíže,“ varoval mě a odešel. Já tam znovu jen seděla a přemýšlela.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 2. kapitola: