Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 4. kapitola

23.10.2011 (18:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 5575×

4. kapitola – Vycházka

(pohled Belly)

Provozovala jsem svoji oblíbenou činnost – zírala do zdi – když se otevřely dveře. Stál v nich Damon a usmíval se.

„Vstávat, ty jedna oživlá mrtvolo,“ zvolal vesele.

„Ty máš co říkat,“ odsekla jsem. „Ty seš tady ten, kdo je po smrti.“

„Jo, ale já na to fakt nevypadám, na rozdíl od tebe. Neslyšela jsi mě? Zvedej se!“

„A proč?“ zasyčela jsem naštvaně. To mě nemůže nechat na pokoji?

„Jdeme se projít.“

„Mě na vycházky nepouští,“ odsekla jsem.

„Udělali výjimku,“ usmál se ironicky a já pochybovala, že ta výjimka byla dobrovolná.

„Nemůžeš prostě dělat, jakože si mě vyšetřoval a odejít?“

„Ne. To by byla ještě větší nuda, než je teď. S tebou se dá alespoň mluvit, pokud se se mnou nepopereš. S ostatními tady si moc nepokecám.“

„To je pech,“ zamumlala jsem a váhavě vstala.

„Pomaleji by to nešlo?“

„Ne!“ odsekla jsem znovu, uraženě si složila ruce na hruď a s hlavou vztyčenou prošla kolem něj.

„Asi jsem tě měl zabít, když jsi mě k tomu vybízela,“ zamručel.

„Za chyby se platí,“ ušklíbla jsem se. Moje chyba byla věřit upírům. Už nikdy takovou chybu neudělám. Otevřel mi dveře a podržel je, než jsem vyšla na chodbu. Potom se vydal tou chodbou dál.

„Proč jdeme vůbec ven?“

„Jiný způsob terapie,“ vysvětlil a otevřel mi i další dveře, které vedly do sklepa. Nechápavě a s nadzvednutým obočím jsem se na něj podívala. Protočil oči.

„Bello, ze sklepa se dá projít do zahrady a je to rychlejší, než jít přes recepci,“ vysvětloval netrpělivě.

„Spíš nikdo neví o tom, že jdeme ven.“

„Možná,“ ušklíbl se. Podívala jsem se na tu tmu přede mnou.

„Je tam někde vypínač?“ Podíval se dolů.

„Pod schody. Kterej vůl tu dělal eletriku?!“ ptal se sám sebe.

„Běž první,“ přikázala jsem. Tázavě se na mě podíval a napodobil můj pohled před chvílí. Jen jemu to mnohem víc slušelo.

„Jsem nešikovná, nechci z těch schodů spadnout,“ řekla jsem neochotně. V očích se mu zračilo pochopení, a tak šel první.

„Dej mi ruku,“ řekl.

„Proč?“

„Aby si nespadla, ne?“

„Hm,“ řekla jsem a poslepu se ho snažila chytnout za ruku. Nakonec si povzdechl a chytil on mě. Vedl mě po schodech dolů a upozorňoval na překážky. Dole jsem byla velice ráda, když jsem mohla jeho ruku pustit. Jednak mi byla zima a jednak mě ta ruka kdoví proč mravenčila. Ech, tohle mi byl čert dlužný.

Vtom se rozsvítilo světlo. Zamrkala jsem a snažila přimět oči, aby si na to zvykly. Damon nikde nebyl. Super…

„Hele, mě nevyděsíš, kde jsi?“

„Přímo za tebou,“ ozval se mi za zády tak blízko, že jsem to nečekala. Srdce mi poskočilo, ale navenek jsem nedala nic znát. No, stejně se začal smát. Zamračila jsem se ještě víc a následovala ho sklepem dál. Byla tu fůra beden, co příšerně smrděly. Nevím, co v tom bylo, a ani jsem to vědět nechtěla.

Uslyšela jsem zapištění a necelý metr ode mě proběhla myš. Ukázkový blázinec.

„Ty se nebojíš myší?“ zeptal se Damon překvapeně.

„Ne, proč? Vždyť jsou roztomilý!“ tvrdila jsem a nelhala.

„A co pavouků?“

„No… to už je horší, proč?“

„Protože máš jednoho ve vlasech,“ konstatoval a sledoval mě, co udělám. Okamžitě jsem se předklonila a snažila se ho vytřást. Nééé. Pavouky fakt nemusím.

„Počkej, zamotal se ti tam ještě víc. Pomůžu ti, jen klidně stůj, jo?“ dával mi pokyny, já se narovnala a držela. Snažila jsem se vyhnat z hlavy představu, že něco osminohého s haldou očí mi leze ve vlasech. Fuj!

Cítila jsem jeho studené prsty ve vlasech a potlačila zachvění. Připomnělo mi to Edwarda. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Proč to stále tak bolí?

„Je pryč,“ řekl Damon a odstoupil. Narovnala jsem se a snažila se uhladit si vlasy.

„Díky,“ zašeptala jsem neochotně a radši běžela dál přes sklep, dokud jsem neuviděla na druhé konci místnosti dveře.

Vzala jsem za kliku, ale nešlo mi to otevřít. Buď byly zamčené, nebo jsem dnes postrádala sílu.

„Co kdyby si mě k tomu taky pustila?“ navrhl otráveně, přišel ke mně a odstrčil mě, až jsem spadla na zadek do kbelíku a sesypaly se na mě mopy, co byly kolem něj. Damon se začal smát. Já ze sebe nasupeně strhla všechny mopy.

„Ty kreténe!“ zaječela jsem. Joj, velmi chytrý provokovat upíra ve sklepě, kde nikdo není. K mému překvapení se smál dál.

„To máš za to naše první setkání,“ smál se dál a div se neprohýbal v pase. Snažila jsem se zvednout, ale moc mi to nešlo.

„Děláš, jako by tě to bolelo!“ zavrčela jsem a dál se snažila nějak zvednout. Šlo to blbě s kýblem na zadku.

„To ne, ale už z principu,“ usmál se. Dál mě sledoval, a když se konečně přestal smát. Natáhl ke mně ruku, jako by mi chtěl pomoct. Měřila jsem si ji a přemýšlela, co to na mě zase chystá.

„No tak, Bello.“ Protočil oči.

Dostala jsem geniální nápad. Chytla jsem ho za ruku, ale místo toho abych se vyšvihla na nohy, přitáhla jsem ho k sobě. On to nečekal a padl mezi mopy. Teď jsem se začala smát já, až to bolelo.

Pomalu jsem zkusila znovu vstát a kupodivu se to povedlo. Damon na mě nasupeně zíral zpod několika dalších smetáků, co na něj spadly. Za chvíli byl na nohou a zjevně se chystal vrátit úder, když v zámku od sklepa zarachotil klíč. Damon mě rychle strhl k němu a schoval se za velikou bednu čehosi.

„Že bych nechala rozsvíceno?“ povídala si pro sebe uklízečka, která si šla pro smeták. Prošla přímo kolem nás, ale naštěstí nás neviděla. Škoda, přála bych si, aby měl průšvih. Nevím proč, ale dělalo mi dobře ho provokovat. Byl to přesně ten typ chlapa, který dostane vždycky přesně to, co chce. Já mu to hodlala ztížit, nikdy se nedozví, kvůli komu jsem tu zavřená.

Uklízečka nesouhlasně zamlaskla nad popadanými mopy a smetáky. Začala to tam uklízet. Chtělo se mi na ni zakřičet, ať už vypadne, stále jsem totiž klečela těsně vedle Damona a on mě držel kolem ramen. Jo, chce to klid.

Uklízečka konečně vše dala do pořádku, vzala si, co chtěla a odešla. Předtím nezapomněla zhasnout. Uvolněně jsem vstala a protáhla se.

„Tak už se konečně dostaneme na tu zahradu?“ ptala jsem se, když mě obešel, a otevřel ty zatracený dveře.

„Prosím!“ zamumlal naštvaně a přidržel mi je. Bez díky jsem prošla kolem něj a po tolika měsících ucítila čerstvý vzduch. Rozhlédla jsem se kolem. Byla to zadní část parku, kam nikdo nechodil. Bez váhání jsem se vydala k nejbližšímu stromu. Jako malá jsem po nich hodně lezla, snad jsem to ještě nezapomněla.

Naštěstí měl ten strom větve dost nízko, takže nebyl problém vylézt do koruny. Damon přišel pod strom a sledoval mě. Povzdechl si a sundal si plášť, který pak hodil přes lavičku, co byla pod stromem. Mě však lavička k sezení nelákala, zato ten strom jo.

Mně trvalo pár minut, než jsem vylezla nahoru. Damon vyskočil a seděl na větvi proti mně.

„Nevím, jak budu vysvětlovat, jestli se zmrzačíš,“ stěžoval si.

„To je tvůj problém, ty si chtěl jít ven,“ konstatovala jsem uvolněně a opřela se zády o další větev za mnou. Zírala jsem na oblohu a užívala si ten pocit, že jsem venku.

„Nenuť mě, abych toho litoval,“ konstatoval.

„Doufal si, že tady ze mě něco dostaneš?“ Došlo mi, když jsem si vzpomněla na včerejšek.

„Jo.“

„Tak to se můžeme rovnou vrátit.“

„Neprošel jsem si tím vším, abych tu strávil dvě minuty, Bello!“ zavrčel.

„Fajn.“

„Tak kdo ti co udělal?“

„Nemohli bychom se shodnout na tom, že když nejsem blázen, nemá cenu mě vyšetřovat?“

„Ale ty jsi blázen, Bello,“ řekl.

„Jo?“

„Jo. Blázen do toho, kdo ti tak ublížil. Kdyby si mi řekla, co se stalo, možná by se ti trochu ulevilo.“

„To nepomáhá.“

„Zkus to.“

„Damone, do toho ti nic není!“

„Tak jinak, kolik toho o náš víš?“

„Dost,“ odvětila jsem.

„Tak mi něco pověz.“ Povzdechla jsem si.

„Vyndej si ty čočky,“ navrhla jsem. Sklonil hlavu a vyndal si modré čočky. Podívala jsem se do jeho očí.

„No, to jsem si mohla myslet. Máš rudé oči, piješ lidskou krev. Stefan má zlaté oči, přežívá na zvířecí.“

„Líp bych to neřekl. Přežívá.“ Ušklíbla jsem se.

„Dál?“ ozval se, když si nasadil čočky zpět.

„Máte ledovou kůži, nebije vám srdce. Ublíží vám jedině oheň. Jste nesmrtelní a nadlidsky krásní. Někteří z vás mají výjimečné dary, stačí?“

„Tak jo, z nauky o upírech máš za jedna,“ usmál se tím svým způsobem.

„Wow, to jsem ráda!“

Zadíval se na mě takovým zvláštním způsobem. Ten pohled byl rentgenový, jakoby usilovně přemýšlel nad tím, jaká jsem. Co si myslím. Proč se chovám tak, jak se chovám. Já se radši podívala jinam.

„To máš přírodu tak ráda?“ zeptal se po chvíli, když jsem se stále rozhlížela kolem.

„Dva roky jsem byla zavřená uvnitř. Je jasné, že jsem ráda venku,“ vysvětlila jsem naštvaně, to mu taky mohlo dojít.

„Dva roky. To je krátká doba, ale pro tebe asi dlouhá.“ Skepticky jsem se na něj podívala.

„Jo, sakra dlouhá.“

„Měla bys se sebou něco udělat. Být ve dvaceti zavřená ve cvokhausu není asi tvůj sen.“

„To ne. Ale ještě pár let tu zůstat by mi nevadilo,“ uvažovala jsem. Fakt jsem netoužila venku narazit na Victorii. Ale na druhou stranu…

„Proč?“

„To je fuk. Dostanete mě odtud?“

„Jo, ale bude to trvat pár měsíců.“

„Eh, to už mi bude dvacet jedna,“ ušklíbla jsem se.

„Mně je taky tolik,“ urazil se.

„Jo, jenže tobě nikdy nebude víc,“ odsekla jsem a začala pomalu lézt dolů. Tenhle rozhovor mě už unavoval. Damon jednoduše seskočil.

Já lezla opatrně dál, ale stejně mi podklouzla noha a já padala. Čekala jsem tvrdou zem. No, dostala jsem tvrdou náruč.

„Proč tam lezeš, když to neumíš!“ vytýkal mi. Zamávala jsem nohama, nechtěla jsem, aby mě držel.

„Pusť!“ A on mě pustil. Dopadla jsem na zem už po druhý. Naštvaně jsem se zvedla, hodila po něm vražedný pohled a vydala se ke dveřím do sklepa. Bohužel mě za chvíli dohnal a zase se chechtal. Já ho tak nesnáším!

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 4. kapitola: