Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 1. kapitola

28.02.2012 (16:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 5190×

1. kapitola – Vidina normálního života?

(pohled Belly)

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Nejraději bych ještě spala, ale Charlie mě přišel vzbudit. Prý abychom nepřišli pozdě. Copak mu ty ryby uplavou?

Naštvaně jsem se zvedla, oblékla si něco ze svého nového šatníku a slezla za Charliem do kuchyně, kde už poklidně snídal. Vajíčka. Ble, tak ty už nemůžu ani vidět. Raději jsem se proto zakousla do suchého rohlíku a upila čaj, který nám táta uvařil.

„Včera večer jsem ještě volal do rezervace. Všichni se na tebe už moc těší,“ prozradil mi a já si povzdechla.

„Doufala jsem, že to bude překvapení, že tam jedu s tebou,“ zamručela jsem.

„Promiň, to jsem nevěděl,“ řekl Charlie a bylo na něm vidět, že ho to snad opravdu mrzí, takže jsem raději rychle dojedla a už si brala kabát.

„Tak jedeme?“ zavolala jsem na něj.

„A že ráno jsi tak čilá nebyla,“ zamračil se, ale zvedl se. Vzal si svoji vestu, co si bral výhradně jenom na ryby, a ze stolu sebral klíčky od auta.

(pohled Damona) 

„Ahoj, krasavče, nechtěl bys mi objednat drink?“ objevila se vedle mě znenadání vysoká a pěkná blondýna.

„Nechtěl,“ řekl jsem dřív než jsem si stačil uvědomit, co vlastně říkám. Blondýna si odfrkla a naštvaně odrázovala pryč. Chvilku jsem se za ní díval a snad toho začal i litovat, když se ozvala Bree.

„Ty jsi vážně mimo,“ pohodila hlavou k té holce. Věnoval jsem jí naštvaný pohled.

„Nejsem tu proto, aby ses mi vrtala v hlavě. Prostě mi to dej a já vypadnu. Už tak mi způsobilo dost potíží, že jsi to na poprvé tak zvorala,“ zavrčel jsem.

„Hele, říkám ti, že to nebyla moje chyba. Je to dost starý a složitý kouzlo. A já nejsem Emily,“ prohlásila a vypadala uraženě.

„Stejně nechápu, na co ti to je, vždyť ty už prsten máš,“ dodala.

„Kolikrát ti mám říkat, že do tohohle už ti nic není?“ nadzvedl jsem obočí a vytáhl dalšího panáka na ex. Cítil jsem se pak líp. Na chvíli.

„Možná není, možná je. Docela ráda bych věděla, pro koho jsem obětovala tolik svého času. Najít to kouzlo mi dalo velkou práci. A provést ho bylo ještě složitější, protože tohle kouzlo vymyslela Bennettová a já s nimi nejsem nijak spřízněná,“ zamručela.

Ignoroval jsem ji a místo toho uvažoval nad tím, že jsem si měl říct Bonnie. Je to přece nejlepší kámoška Eleny, ne? A taky už jsem jí párkrát zachránil život. Sice až po tom, co jsem se jí několikrát pokusil zabít, ale to je fuk.

No, ale hned potom se ozval v mé hlavě ten zpropadený hlas, který mi vždycky radil co a jak. A někdy to už bylo fakt na zabití. Ale já věděl, že má – bohužel – většinou pravdu. A to i teď. Kdybych požádal Bonnie, přineslo by to moc otázek, na které bych neodpověděl. To by ji samozřejmě hned donutilo kontaktovat Elenu, která by to zas řekla Stefovi a tomu by to docvaklo. Hergot, já už se na to vykašlu!

„Tak dáš mi ho, nebo si ho mám vzít sám?“ zeptal jsem se po chvíli. Bree si mě změřila pohledem, sáhla pod pult a vytáhla malou krabičku. Položila ji na bar a beze slova odešla.

Vzal jsem krabičku do ruky a otevřel ji. Byl v ní stříbrný prsten s drahokamem, který dokázal pohltit kouzelnou moc. Upřímně, nikdy jsem nepochopil, proč čarodějky při provádění kouzel tolika lpěli na mocných kamenech, amuletech nebo drahokamech. Možná aby to vypadalo působivěji. Copak by se kouzlo nedalo vložit i do normálního prstenu bez kamene?

Rychle jsem krabičku zase zavřel a strčil si ji do kapsy u kalhot. Pak jsem hodil na bar pár bankovek a vyrazil pryč.

(pohled Belly)

Trochu jsem se obávala Jakeovy reakce na mě, ale překvapil mě.

„Bello!“ přivítal mě veselý křik mého starého přítele.

„Jakeu! Tak ráda tě vidím,“ vyhrkla jsem popravdě a nechala se od něj zvednout do vzduchu a zatočit dokola. Zdá se mi to, nebo i od posledně tak moc vyrostl?

„Já tebe taky. Půjdeme se projít?“ usmál se a pustil mě.

„Jasně,“ kývla jsem, nechala ho, aby si se mnou propletl prsty jako za starých časů a vydala se i s ním směrem na pláž. Doslova jsem v zádech cítila naprosto spokojený pohled Charlieho.

Když jsme byli z doslechu, Jacob spustil.

„Bello, je mi to tak líto! Kdybych tušil, že jsi na tom tak špatně, klidně bych si s tebou o nich popovídal! Nechal jsem tě ve štychu, zrovna když jsi mě nejvíc potřebovala. Nejhorší na tom je, že jsem to nemohl ani Charliemu vymluvit, aby tě tam nezavíral. Celou tu dobu jsi tam musela trpět, obzvlášť když jsi byla úplně v pořádku!“ omlouval se mi hned. Já se na něj usmála.

„To je v pohodě, Jakeu. Měl jsi toho moc. Moc povinností ve smečce a tak. Navíc já určitý druh pomoci doopravdy potřebovala. Dalo by se říct, že jsem v podstatě ráda, že jsem tam šla, protože kdyby ne, určitě bych ještě dnes působila jako oživlá mrtvola,“ zasmála jsem se a docela se divila, jak uvolněně můj hlas zní.

„Změnila ses,“ konstatoval.

„Asi ano,“ přikývla jsem.

„Ale i tak je mi to hrozně moc líto,“ posmutněl znova a zastavil. Zjistila jsem, že stojíme znova u toho naplaveného dřeva, kde jsme asi před třemi lety mluvili poprvé o upírech. Přišlo mi to jako takové malé Deja Vu. No, neváhala jsem a sedla si. Pak jsem poklepala na strom vedle mě a usmála se.

„To nemusí.“

„Takže už jsi v pohodě?“ zeptal se po chvilce váhání.

„Z větší části ano,“ přikývla jsem.

„To jsem rád,“ usmál se.

„Jak ses měl ty?“ změnila jsem nakonec téma.

„Šlo to. Občas se tu sice objevila nějaká ta pijavice, ale my se o ni postarali,“ prohlásil hrdě a já se musela usmát. Třeba už chytili i Victorii a já si dělám zbytečné starosti. Třeba ale taky ne.

„Není ti nic?“ zeptal se, když jsem neodpovídala.

„Ne, vůbec. Jen si říkám, že bychom měli vyrazit najít ty dva, než nás stihnou začít pomlouvat,“ usmála jsem se.

„Jo, to je dobrý nápad,“ přikývl a vstal. Když jsem se postavila taky, nabídl mi rámě a já ho přijala. Takhle zavěšení jsme vyrazili skrz celé La Push na místo, kde naši tátové obvykle chytali ryby.

(pohled Damona)

Zaparkoval jsem před domem a vešel dovnitř. Mohl bych přísahat na to, že jsem unavený, i když u upíra je to nemožný. Ke všemu jsem měl blbou náladu. Takže mě Elena vytočila.

„Damone?“

„Jsem dole,“ křikl jsem na ni a nalil si skleničku něčeho silnějšího z našeho osobního baru.

„Neviděl jsi Stefana?“ zeptala se, když došla dolů. Nadzdvihl jsem obočí.

„Vypadám snad jako jeho chůva?!“

„Ty jsi pil? Vždyť je teprve jedenáct dopoledne!“ spílala mi hned. Musel jsem se ušklíbnout. Stále jí na mně záleželo, i když to už teď byla oficiálně moje švagrová. Cha, cha.

„Eleno, práva na to, abys mi kecala do života ses vzdala, když sis vybrala Stefana. Tak mě, prosím, nech na pokoji,“ řekl jsem jenom mírně naštvaně. Elena se už ale naštvala víc.

„Hele, to že se o tebe bojím, nemá nic společného s tím, že jsem si vybrala tvého bratra. Jsi můj přítel, Damone, pochopíš to někdy vůbec?“ zavrčela.

„Jo, to je všechno k čemu se hodím, co?“ zavrčel jsem nazpět a přistoupil k ní blíž.

„To není pravda. Jednou najdeš tu, která ti bude schopná dát to, co já nemohla,“ zakroutila hlavou a dost zatvrzele se na mě zadívala.

„Pokaždý, když jsem měl pocit, že jsem ji našel, brácha mi ji přebral. Nemám chuť to zkoušet znova. A myslím, že ty už bys z toho tentokrát taky nebyla tak nadšená!“ zaječel jsem na ni. Jo, nezasloužila si to, ale já si nějak potřeboval vybít vztek. Bylo mi jedno na kom.

„Tohle nemá cenu. Promluvíme si, až budeš střízlivý,“ štěkla po mně a odešla do Stefanovy ložnice, kam se už před několika lety natrvalo nastěhovala. Noci jsem proto raději trávil po barech.

Dopil jsem panáka a došlo mi, že tohle chce něco silnějšího. Naštvaně jsem položil skleničku na stůl, vyskočil oknem ven a šel si hledat někoho, do koho bych se mohl zakousnout a vybít si tak vztek.

(pohled Belly)

Začínalo mi být chladno. Jake to zaregistroval a podal mi deku, co mu ležela na klíně. Stejně ji nepotřeboval. Vděčně jsem se na něj usmála a dál se dívala do ohně. Billy trval na tom, že tu musíme zůstat do večera a opečeme si buřty. Nakonec se k nám přidali i kluci ze smečky a Leah, o které se mi Jake tak nějak zapomněl zmínit, že se k nim přidala taky. Byla tu i Sue - máma Leah a Setha.

Před Charliem se však všichni krotili. A já si nějak nemohla pomoct, ale zdálo se mi, že táta až nějak moc visí pohledem na jejich mámě. A ona zase na něm. Napadlo mě, že mi toho asi vážně hodně uteklo, zatímco jsem byla zavřená v blázinci.

Nepřekvapilo mě ovšem, že tady se ke mně každý choval absolutně normálně. Taky tu každý věděl, že já blázen nejsem a nikdy jsem ani nebyla, ale stejně!

Takže celý den i večer působil naprosto pohodově. Užívala jsem si to a zjistila, že se mi domů vůbec nechce. Tady jsem totiž neměla žádné povinnosti a netrápily mě tu ani chmurné myšlenky. Navíc jsem tu byla s Charliem v bezpečí, což bylo taky fajn.

Dalo by se říct, že tenhle den působil tak normálně a všedně, až mě to trošku děsilo. A na druhou stranu jsem se modlila, ať je takový i zbytek mého života.

„Budeš to ještě, Bello?“ zeptal se Jake a hladově koukal na buřta, který se pomalinku opékal na klacku a který mi doslova vnutila Emily.

„Ne, jsem plná,“ přiznala jsem popravdě a hodila po ní omluvný pohled. Ona se na mě jenom usmála.

Potom jsem chňapla klacek a hodila ho Jakeovi, který ho chytil. Trošku pozdě jsem si uvědomila, že je tu s námi i můj táta, ale vypadalo to, že si ničeho nevšiml, protože měl oči jen pro Sue.

Znova jsem se usmála, uvolněně se opřela o Jakea, zachumlala se víc do deky tak, že jsem byla v absolutním teple, jelikož Jake hřál jako přenosná kamínka, a dál si naprosto v klidu užívala večer.

(pohled Damona)

„Lásko?“

„Ano?“

„Mohl by sis promluvit s Damonem? Myslím, že mu něco je.“

Musel jsem protočit oči. Elena totiž právě poprosila Stefana, aby si se mnou promluvil, a i když se snažila mluvit potichu, já ji moc dobře slyšel. Možná proto, že jsem byl právě na lovu a mé smysly se ještě zostřily. Nevýhoda to byla jenom pro toho chlápka, co se právě začínal rozkládat v jedné z roklí lesa několik set kilometrů odsud. Ale to už je život.

Asi za minutu jsem uslyšel zaklepání na dveře a Stefan bez vyzvání vešel dovnitř. Potlačil jsem povzdechnutí a položil rozečtenou knížku na stůl. Věnoval jsem mu tázavý pohled, i když jsem věděl přesně, proč tu je.

Stefan si stoupnul naproti mně, složil si ruce na hruď a zamračil se na mě.

„Dozvěděl jsem se, že jsi dneska byl poněkud ošklivý na moji ženu,“ řekl a na slovo ženu kladl veliký důraz. Jako bych to snad nevěděl, že u ní nemám šanci. Popravdě řečeno jsem se přes to už tak nějak dostal. Nebylo to horší než kvůli Katherine. Z té jsem se dostal díky Eleně. A z Eleny –

„No?“ přerušil moje myšlenkové pochody. Musel jsem se ušklíbnout.

„Takhle ti to asi neřekla, ale máš pravdu. Nechal jsem se trochu unést,“ kývl jsem. Stefan byl pravděpodobně trošku překvapený, že nedělám pitomého nebo nezapírám.

„Poslední dobou se chováš divně. Začíná mě to děsit.“

„Ach, a mě by měly tvoji pocity zajímat proč?“ nadzvedl jsem obočí.

„Protože když máš takovouhle náladu, někdo obvykle skončí mrtvý,“ zamračil se.

Už se stalo, bráško.

„Nebo nahý,“ napověděl jsem mu.

To přešel.

„Prostě chci jen vědět, co to s tebou je! Chováš se takhle už od té doby co –“

„Nemáš náhodou něco na práci? Psaní deníku?! Zabíjení nevinných zvířátek?! Manželské povinnosti?!“ snažil jsem se mu znova napovědět.

To opět přešel bez nějaké poznámky. Začínala s ním být čím dál větší nuda.

„Ty se prostě nezměníš,“ zakroutil hlavou.

„Na tom se shodneme. Hele, já fakt oceňuju, že máš takový strach o svého staršího brášku, ale já jsem na rozdíl od tebe alespoň plnoletý. Umím se o sebe postarat,“ prohlásil jsem.

„Někdy to tak bohužel nevypadá,“ ozvala se Elena, která se objevila ve dveřích mého pokoje.

„Teď jsme dva,“ usmál se Stefan.

„Hele, tohle bývala soukromá ložnice. Navíc, bylo by mi to víte u čeho, i kdyby vás bylo třeba třicet. Tak se o mě laskavě přestaňte starat,“ zavrčel jsem už naštvaně. Elena se na mě zamračila a zmizela. Stefan se na mě vyčítavě podíval a hned běžel za ní.

No a já? Já se znova začetl do knížky. Proč bych se měl taky vzrušovat. Tohle drama už jsme tu měli stokrát. Prostě další normální den nenormální rodiny. Navíc bych se neměl moc rozrušovat, zítra mě čeká výlet. Vzhledem k tomu, že zatím ani nevím přesně kam, je to ještě lepší. Někdy jsem měl sto chutí někomu poděkovat za svoji schopnost ovlivňovat, protože v situacích jako je tato, se fakt hodila. Háček byl v tom, že jsem nevěděl komu…

Raději jsem zatřepal hlavou, abych z ní vyhnal podobné nesmyslné myšlenky a znovu se ponořil do děje.

(pohled Belly)

Probudil mě pocit, že létám. OMG, ale já fakt ležela ve vzduchu!

Zděšeně jsem otevřela oči a zjistila, že se nacházím v Jakeově náruči. Jake uslyšel, že jsem se probudila a usmál se na mě.

„Kam mě neseš?“ zeptala jsem se a snažila se rozkoukat, ale byla moc tma.

„To víš, doufal jsem, že bychom mohli být chvilku sami,“ věnoval mi klukovský úsměv a já ho žďuchla do ramene. Líp než kdokoliv jiný jsem věděla, že tohle nemyslí vážně, i kdyby stokrát víc chtěl.

„Teď vážně,“ chtěla jsem vědět.

„Je už pozdě. Charlie tě nechtěl budit, tak jsem se nabídl, že tě odnesu do auta. Nechtěl jsem tě vzbudit,“ řekl omluvně.

„To je v pohodě. Ale už mě můžeš pustit,“ řekla jsem.

„A riskovat, že se přerazíš?“ optal se a měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Hej, já už nejsem tak nešikovná. Kdybys věděl, čím jsem si v tom cvokhausu musela projít, mluvil bys jinak,“ zamračila jsem se.

„Fajn, ale to stejně nemá cenu, protože už jsme tady,“ řekl a postavil mě na nohy vedle policejního auta mého táty. Bohužel jsem zjistila, že Charlie šel celou dobu za námi a většinu z toho pravděpodobně slyšel. Ups.

„Díky, Jacobe,“ poděkoval mu.

„Není zač, Charlie. Dobře dojeďte,“ popřál nám, naposledy se na mě usmál a zmizel ve tmě. Chvilku jsem se za ním dívala a přemýšlela nad tím, že mám štěstí, když mám tak skvělého kamaráda.

„Hodili byste se k sobě,“ konstatoval Charlie už v autě.

„Já vím,“ kývla jsem trošku posmutněle. Charlie už to naštěstí víc rozebírat nechtěl a já se radši dál věnovala pročesávání lesa očima.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 1. kapitola: