Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 10. kapitola

30.05.2012 (21:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 5002×

10. kapitola – Kouzlo

(pohled Belly)

Hned, jak jsem se ráno probudila, vzpomněla jsem si na ten naprosto katastrofální včerejšek. Chvilku jsem ještě ležela a přemýšlela. Jeremy bude podle všech zase v pořádku. A snad mi odpustí.

S Damonem to bude horší.

To, že tady řádí šílený upír, mi v tu chvíli bylo naprosto jedno.

Ublížila jsem Damonovi? Nebo to, že mu na mě záleží hrál jenom proto, aby mě dostal do postele, což se mu nepovedlo a je naštvaný spíš proto?

Důvody, proč jsem vlastně Damona odmítla byly jednoduché.

Důvod první: Stále jsem nevěřila, že by mě jenom nevyužil, a pak neodkopl jako ostatní holky, ale s tím, že mně by bolestné myšlenky a vzpomínky zůstaly.

Důvod druhý: Byl to skvělý přítel a já nechtěla pokazit to, co mezi námi je. Což se mi už asi stejně povedlo, ale…

Důvod třetí: Nedokázala bych pak dělat, že se mezi námi nic nestalo. Protože jsem si byla skoro jistá, že kdybych se tomu poddala… zamilovala bych se do něj. A byla jsem si taktéž skoro jistá, že moje city k Edwardovi by proti těmhle vypadaly jako platonická láska, protože Damon byl vždycky tak…

Nebezpečný, sarkastický, tajemný, občas hrubý, náladový, zvědavý…

Ale naproti tomu také statečný, čestný, ochranářský, krásný, někde hodně hluboko uvnitř i citlivý, svým zvláštním způsobem i hodný (alespoň ke mně), zábavný, uvolněný a spontánní…

Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli v tom nejsem po uši už teď. Ale stále tu bylo dost důvodů, proč říct včera ne. Třeba případné zlomené srdce. Myslím, že tenhle rozchod už bych jen tak nevydejchala.

Se svěšenou hlavou jsem se vyhrabala z postele a něco (nevnímala jsem co) si oblékla. Potom jsem jako myška vylezla z pokoje a zamířila do pokoje Jeremyho. Netoužila jsem potkat Damona, i když on mě stejně musel slyšet, ale co.

Než jsem stačila zaklepat, otevřely se dveře. Stála v nich Elena a usmívala se na mě.

„Probral se?“

„Je to pět minut. Pojď,“ řekla.

Váhavě jsem vešla dovnitř a zaměřila se na Jeremyho, ležícího na posteli. Vypadal bledě a vyčerpaně, ale jinak v pohodě. A hlavně byl naživu.

„Bello?!“ podivil se.

„Ahoj. Jsi v pořádku? Strašně bych se ti chtěla omluvit, je to moje vina, kdybys tam nešel sám kvůli mně –“

„Pak se mohlo něco stát i tobě. Není to tvoje vina. A je mi líp,“ pokusil se o úsměv a sedl si. Stefan, který do té doby stál v rohu, si stoupnul k Eleně, objal ji kolem pasu a zeptal se: „Viděl jsi toho útočníka, Jeremy?“

„To si piš, že viděl,“ odfrkl si Jeremy.

„Kdo to byl? Poznal bys ho?“ ptala se Elena.

„To těžko. Byl to vlk.“

„Jako – jako vlkodlak?“ zeptala jsem se udiveně.

„Jo, prostě se na mě vrhl. Myslel jsem, že lidi obvykle nenapadají,“ zamručel a masíroval se za krkem.

„Jsi hodně cítit upíry,“ konstatoval Stefan. Elena se zamračila.

„Takže, co s tím budeme dělat?“ zeptal se Jeremy.

„S čím?“ nechápala Elena.

„Po okolí pobíhá šílený upír a máme tu mezi sebou i nějakého šíleného vlkodlaka. Hrozí nám všem nebezpečí. Rozhodně už bychom se neměli rozdělovat jako včera večer. Byla to chyba,“ řekl.

„To ano, a nevíš, čí to byl nápad?“ odsekla Elena.

„Myslel jsem si, že přeháníte.“

„Fajn. Tak já zatím zavolám Bonnie a Caroline. Provedeme to stopovací kouzlo a snad zjistíme, kdo se snažil vystopovat Bellin prsten. Mám podivné tušení, že to spolu nějak souvisí. Minimálně tak najdeme toho, kdo zabil Bree. Snad.

Co se týče vlkodlaka, nemáme žádná vodítka, ale můžeme poprosit Damona s Alaricem, ať prověří hotely v okolí, jestli se tu poslední dobou neubytoval někdo, kdo je nějakým způsobem zvláštní.

„Taky musíme varovat Matta,“ shrnula to Elena a už vytáčela Caroline.

„Radši se jí napřed zeptej, jestli se náhodou nevrátil Tyler. Třeba to byl on, něco ho naštvalo a on se nestihl zajistit,“ nadhodil Jeremy. Elena kývla a už začala upírskou rychlostí švitořit do mobilu.

„Matta?“ nechápala jsem.

„Náš další známý. Chodil s Elenou na střední a jeden čas spolu chodili vlastně i normálně. Ještě předtím, než se tohle město přeměnilo v druhé Sunnydale,“ vysvětlil mi Jeremy. Při narážce na Buffy jsem se mohla jenom pousmát.

„Po čem tak můžou jít?“ zeptala jsem se.

„To nevím,“ povzdechl si Stefan, „ale nenechám cizí upíry nebo vlkodlaky pozabíjet lidi v tomhle městě a prozradit naši identitu. Ten, kdo za tím stojí – ať už je to skupina, nebo jednotlivci a neznají se – si vybrali špatné město a rodinu.“

Když domluvil, Elena položila mobil.

„Jsme domluvené. Zajedu pro ně,“ oznámila nám.

„Ne!“ vyhrkli jsme všichni najednou. Elena nadzvedla obočí.

„Pojedu s tebou,“ nařídil Stefan.

„A co Bella a Jeremy?“ zeptala se.

„Je tu přece ještě Damon. Zatím tu s nimi zůstane, a pak zajede k Alaricovi. O něj se bojím ze všeho nejmíň – dokáže se o sebe postarat sám. A až bude s Alaricem, už tuplem se jim nic nestane. Víš, že Alaric má praxi v zabíjení hybridů, no ne?“ nadhodil.

„Ale hybrid je zranitelnější než upír. Nemá tak tvrdou kůži. Pořád je z jedné třetiny člověk a z té další vlkodlak. Dají se zabít celkem snadno. Ale upír?“ kroutila Elena hlavou.

„Od toho je tu Damon,“ pokrčil rameny.

„Koukám, že všechna špinavá a nevděčná práce zbude na mě,“ ozvalo se ze dveří. Stál v nich Damon, opřený o futra, ruce zastrčené do kapes u kalhot. Tvářil se neutrálně, ale na mě se ani nepodíval. Bodlo mě u srdce. Ach jo, měla bych sto chutí si nafackovat. I když… sakra!

„Můžeme teda odjet?“ zeptala se Elena.

„Jo, já si tu mezitím zahraju na chůvu a dohlédnu na to, aby se děcka necouraly,“ usmál se ironicky.

„Nejsme děti!“ ohradil se Jeremy a vstal. Byl ale ještě trošku slabý a malinko zavrávoral. Chytla jsem ho za paži a pomohla mu udržet stabilitu. Vděčně se na mě usmál.

„Jestli mi chceš dokázat, že nejsi dítě, tak se začni chovat dospěle, ty hrdino,“ ušklíbl se a sjel nás dva pohledem. Nevím, který byl horší. Ten nenávistný, věnovaný Jeremymu, nebo ten naprosto lhostejný, věnovaný mně?

„Dobře, tak my jedeme. Bello, máš je na starost. Kdyby něco - volej, snad budeme za chvíli zpátky, ale… znáš je,“ dávala mi Elena instrukce. Váhavě jsem přikývla a když odešli, tak i osaměla v jámě lvové.

Damon stále stál ve dveřích a Jeremy vedle mě. Nic neříkali, ale napětí by se tu dalo krájet.

„Ehm, jdu udělat snídani,“ pípla jsem a opatrně proklouzla kolem Damona. Úkosem jsem na něj pohlédla, ale on se zarputile díval jinam. Fajn. Jak chce. Tuhle hru můžou hrát dva.

Se smíšenými (provinilými, ale i naštvanými) pocity jsem dodupala do kuchyně a nepřítomně začala připravovat snídani.

Moje duševní nepřítomnost se mi ale nevyplatila, a když jsem krájela chléb, ujel mi nůž a já se řízla.

„Hernajs, já už se na to taky můžu…,“ ulevila jsem si a okamžitě doběhla ke dřezu, abych spláchla krev.

„Říznout se v baráku plném upírů. To je bomba,“ zasmál se někdo u dveří a mně se ulevilo, když jsem po hlase poznala Jeremyho.

„To víš, no. Bez trošky nebezpečí už si svůj život nedokážu ani představit,“ odvětila jsem sarkasticky, vypnula vodu a zamířila k lékárničce. Je vidět, že Elena vážně myslela na vše. Vyndala jsem si náplast, ustřihla ji a pokusila si ji nandat, ale moc to nešlo. Jednu ruku jsem měla ještě pořezanou od střepů a bolela, když jsem ji nějak ohnula. Do druhé jsem se právě řízla.

„Ukaž, pomůžu ti,“ řekl Jeremy a prst mi přelepil.

„Díky,“ usmála jsem se a podívala se na něho. Na to, že včera zemřel, vypadal, že má dobrou náladu. Pohled mi sklouznul na jeho prsten.

„Jaké to je?“ zeptala jsem se.

„Co?“

„Zemřít.“

„Nevím. Já… to se nedá popsat, ale… je to prostě, jako bych usnul, a pak se probudil s tím, že se mi nemůže vybavit sen, co se mi zdál,“ zapřemýšlel.

„Každopádně zjišťovat to nechtěj,“ dodal a ušklíbl se.

„To ani nemám v plánu. Ovšem s mojí šikovností,“ pokrčila jsem rameny.

„Ještě, že máš tohle,“ řekl, usmál se a vzal do ruky tu moji s prstenem. Nechala jsem ho, ale potlačovala jsem trošku nutkání ucuknout.

„Jeremy, shání se po tobě nějaká holka,“ zakřičel Damon z chodby, co vedla do kuchyně, a bohužel akorát viděl, jak jsem sebou cukla a vytrhla Jeremymu ruku. Polilo mě horko, když jsem viděla Damonův naprosto šokovaný výraz, který ovšem za vteřinku zase srovnal. Mně to ale neuniklo.

Nechala jsem vlasy, aby mi zakryly obličej, a otočila se k prkýnku, že dokrájím ten chleba, zatímco si Jeremy vzal od Damona svůj mobil, který očividně zůstal včera v autě, tak byl Damon jediný, kdo ho mohl slyšet. No, a zvědavost mu asi nedala.

Já se ovšem dál pekelně soustředila na chleba a nevěnovala už pozornost ani jednomu. Tohle jsem tak ještě potřebovala. Fakt, že jo.

Tedy alespoň dokud se vedle mě neobjevil Damon a nevzal jeden už hotový talíř se snídaní. Ještě se otočil, aby si nalil pití, a pak prohodil: „Jeremy? To jako vážně?“

Když se na mě otočil, naštvaně jsem odhodila nůž na linku a věnovala mu naštvaný pohled.

„Za prvé: Nic s ním nemám. A za druhé: Do tohohle ti ale vůbec nic není,“ zasyčela jsem. Zamračil se na mě.

„Fajn. Jen jsem chtěl říct, že by sis měla vybrat někoho alespoň na stejné úrovni jako jsi ty,“ zavrčel.

„To jako tebe?“ neodpustila jsem se. Později jsem toho měla litovat.

„Řekl jsem na stejné. Ne na vyšší,“ odvětil tentokrát naprosto klidně a zároveň tak chladně, až mi z toho přešel mráz po zádech.

„Kdybys byl tím, na koho si hraješ, tak k tomuhle se nesnížíš,“ odsekla jsem, vzala svůj talíř a bez čehokoliv k pití jsem se vydala k sobě do pokoje, kde jsem hodlala zůstat zabarikádovaná přinejmenším dalších dvacet let.

*      *       *

Slézt dolů jsem ovšem byla přinucena, když se tu objevilo auto, ze kterého vystoupila Elena, Stefan, Bonnie a Caroline. Povzdechla jsem si, vzala talíř a sešla do přízemí, abych ho vrátila do kuchyně. Zrovna když jsem mířila do obýváku, zaslechla jsem Elenu, jak se ptá: „Víš jistě, že to nemohl být Tyler?“

„Tyler je hybrid. Neprošel by znova dobrovolně přeměnou,“ odpověděla Caroline.

„Ok, tak jedna možnost je vyloučena.“

Než stačili dojít do obýváku (šli pomalu kvůli Bonnie), sedla jsem si do křesla a rozvalila se na něm podobně, jako tu sedával Damon. Jeho (který stál u okna zády ke mně) jsem si vůbec nevšímala. Jeremy zrovna scházel ze schodů a zandával si mobil.

„Takže teď provedeme to stopovací kouzlo?“ zeptal se Stefan.

„Jo, pustím se do toho. Ale potřebuju ten prsten a někoho, kdo tu mrtvou lépe znal, aby bylo spojení silnější,“ konstatovala Bonnie, když dorazili do obýváku. Vstala jsem na nohy a sundala si prsten.

„Nemáte někdo nějaký řetízek, nebo provázek?“ zeptala se, když mě viděla.

„Na,“ řekla Caroline, sundala si přívěsek a vyvlékla ho z řetízku, který jí potom podala. Já jí dala prsten a chtěla se vzdálit.

„Ne, počkej, Bello. Potřebuju tě. A Damone? Ty jsi Bree znal, že jo?“ Od okna se ozvalo souhlasné zamručení, až pak se pomalu otočil.

„Tak pojď sem, taky tě budu potřebovat.“ Potom se Bonnie podívala na mě.

„Navlékni ten prsten na řetízek, Bello, a vem ten řetízek do ruky,“ nabádala mě. Pak se podívala na Stefana.

„Nemáte tu nějakou mapu? Zapomněla jsem ji doma,“ omluvila se.

„Vteřinku,“ zamumlal a vzápětí už zase stál vedle nás. Bonnie si ji vzala a rozložila mapu Spojených států na stůl. Pak se opět otočila na mě a Damona.

„Chyťte se za ruce, a to tak, ať oba svíráte řetízek. Pokusím se vystopovat toho, kdo hledal ten prsten a zároveň vraha té holky, proto vás potřebuju oba. Mám takové tušení, že to byl jeden a tentýž člověk.“

Zvedla jsem pohled a setkala se s tím Damonovým. Nevypadal na to, že by mě chtěl vzít za ruku. Zamračila jsem se a ruku mírně stáhla. Elena nadzvedla obočí.

„Tak honem, je to důležité,“ řekl netrpělivý Stefan, kterému to zřejmě nijak divné nepřišlo.

Neochotně jsem natáhla ruku přes stůl a chytla tu Damonovu. Snažila jsem se nevšímat si toho mravenčení, které mi najednou běželo rukou. Opět jsem zvedla oči, jestli si něčeho nevšiml, ale tvářil se, jako by mu snad ta ruka ani nepatřila. Zase jsem pohled sklopila. Tentokrát k mapě.

Uvolnila jsem kousek řetízku tak, aby se ho taky dotýkal. Pak jsme přemístili ruce přesně doprostřed mapy a čekali. Bonnie už nám ale žádné další pokyny nedala. Začala něco odříkávat v nějakém jazyce, který jsem nedokázala absolutně k ničemu přirovnat. Chvíli se nic nedělo. Už jsem se chtěla na něco zeptat a vzhlédla, když mi něco trhlo s rukou. Naštvaně jsem se podívala na Damona, že kazí kouzlo, ale on se tvářil stejně překvapeně jako já.

Měla už jsem na jazyku otázky, když vtom – další trhnutí!

To jsme nedělali my. To ten prsten. Snažil se dostat na opačný konec mapy. Podřídili jsme se mu a čekali. Po chvíli se prsten zastavil nad jednou oblastí a znovu sebou trhnul. Tentokrát směrem dolů. A ukazoval na jedno město.

„To není možné,“ zašeptala jsem.

„Forks,“ vyhrkl ohromeně Damon.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 10. kapitola: