Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 11. kapitola

04.06.2012 (21:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 5235×

11. kapitola – Hledání

(pohled Belly)

„Ty to tam znáš?“ zeptala se Bonnie nechápavě. Střelila jsem pohledem po Damonovi a Stefanovi, kteří jako jediní věděli, že jsem tam žila. Stefan se tvářil zamyšleně, Damon nechápavě.

„Narodila jsem se tam,“ zamumlala jsem.

„Máš tušení, kdo by to mohl být?“ zeptala se Caroline.

„To nemám. Nikdy jsem s normálními lidmi moc nevycházela a doopravdy vůbec netuším, kdo by tam mohl čarovat,“ zakroutila jsem hlavou a stále tomu nemohla nějak moc dobře uvěřit.

„No, tak jedeme na výlet,“ konstatoval Damon.

„Jedu s tebou,“ vyhrkla jsem. Osobní věci šly momentálně stranou.

„Ne.“

„Damone, prosím. Znám to tam líp než ty,“ přemlouvala jsem ho.

„Možná, ale zapomněla jsi na to, že všichni ve městě si myslí, že jsi mrtvá. Jen do toho. Pojeď. Chci pak vidět, jak budeš vysvětlovat otci, který je mimochodem šerif, že jsi naživu a vykašlala ses na něj. Jo, to bude vůbec nejlepší,“ odsekl.

Vrhla jsem zoufalý pohled na Stefana.

„Je mi líto, v tomhle souhlasím s Damonem, Bello,“ prohlásil.

„Díky, bráško. Zajedu vyzvednout Alarica a pojedeme rovnou. Vy zatím prověřte ty hotely. Sejdeme se večer v Grillu. Přesně v sedm. Kdyby tam někdo z nás nebyl, máme průser,“ shrnul to.

„Myslíš, že je to rozumné po tom, co napadli Jeremyho?“ nadzvedla obočí Caroline.

„Jestli máš strach, můžeš ještě vycouvat, Blondie. Anebo ne, mám pro tebe lepší úkol. Zajeď hezky domů a zkus od mámy zjistit, jestli se v okolí poslední dobou nestala nějaká vražda. Nebo někdo něco nenahlásil – třeba že viděl nějakou krvelačnou potvoru, co já vím. Vyšťourej všechno!“ nařídil jí. Caroline se zamračila, ale zjevně souhlasila. Damon se otočil na Bonnie.

„Pro tebe mám úkol, čarodějko. Začaruj tenhle dům. Postarej se, aby se sem zatím nikdo nedostal. A musíš jet s námi, abychom zjistili, odkud ta magie přesně šla.“

„To je moc složité kouzlo, nebudu schopná ho dlouho udržet,“ odporovala.

„To ani nebude třeba. Jen na pár hodin. Respektive do té doby, než se vrátíme, aby tu ti dva byli v bezpečí,“ řekl takovým hlasem, který nepřipustil žádné odporování.

„Jak ti dva? A neříkal si, že není nejlepší se rozdělovat?“ naštvala jsem se. Střelil po mně pohledem.

„Caroline je upírka. Dokáže se bránit. Ovšem ty s Jeremym ne,“ zavrčel.

„Hele, já vám chci pomoct,“ vmísil se do toho Jeremy.

„Chceš pomoct? Ok. Zůstaneš doma a dáš pozor na Bellu. Při té příležitosti bys jí mohl povědět něco o vlkodlacích, hybridech,  duchách, dvojnicích a tak. Když už tady žije, měla by vědět, co jí hrozí,“ zahřměl, ale pak znova nahodil dokonale klidnou masku.

„Má někdo nějaký dotaz?“ zeptal se najednou milým hlasem. Naštvaně jsem se mu zadívala do očí. Ani jeden z nás se neměl k tomu přerušit náš oční kontakt, až Bonnie prošla mezi námi a tím rozdělila naše ruce. Vůbec mi nedošlo, že se za ně ještě stále držíme.

Sklopila jsem pohled a ruku si zastrčila do kalhot. Potřebovala jsem se nutně zahřát, protože najednou mi byla zima.

Řetízek s prstenem držel on. Než odešel, prsten vyvlékl a položil ho na stůl, kde mezitím Bonnie stačila sklidit mapu. Zamračeně jsme po něm chmátla a sedla si na pohovku. Jeremy sebou hodil vedle mě. Asi jsme oba vypadali jako malé děti, ale bylo mi to upřímně jedno. Tohle jsem nesnášela. Už zase se mnou všichni zacházeli jako s křehkou panenkou. Ale alespoň jsem v tom tentokrát nebyla sama.

Všichni se začali sbírat k odchodu a Bonnie ještě něco odříkávala, když se na nás Elena otočila.

„Zůstanete tu?“

„A zbývá nám snad něco jiného?“ odvětila jsem otráveně.

„Tak fajn,“ pousmála se a odešla za Stefan. Po nich odešla i Bonnie s Caroline.

„A buďte tu hodní,“ prohodil Damon přes rameno. Nevím, co mě to napadlo, ale popadla jsem polštář a hodila mu ho na hlavu. Tedy málem hodila, protože on se vyhnul a ani se neotočil. Zabouchnul dveře a byl tu klid.

„Pořád čekám, kdy mě Elena přestane brát jako mimino,“ rozčiloval se vedle mě Jeremy.

„Jo, tak tenhle pocit znám.“

„Já vím, že nejsem upír ani hybrid nebo vlkodlak, ale nejsem už dítě, proboha,“ pokračoval.

„Co je to vlastně ten hybrid?“ zeptala jsem se.

„To bude na dlouho, tak si radši udělej pohodlí,“ zakoulel očima. Poslechla jsem ho a poslouchala ho i dál, když mi začal vyprávět příběh. Kupodivu začal příběhem Stefana a Damona. Jak se oba zamilovali do stejné dívky – Katherine. Jak zjistili, že je to upírka, ale ani jednomu to nevadilo. Jak je oba přeměnila na upíry. Taky o tom, jak si oba mysleli, že spáchala sebevraždu kvůli tomu, jak jim zničila vztah. Tou dobu se tu totiž potulovalo víc upírů a i pár vlkodlaků. Nebyl problém nějakého najít a domluvit se s ním. Navíc vlkodlaci její přání rádi splnili.

Potom odsud oba odešli a z obou se stalo to, co se z nich stalo. Dlouho žili různě po světě, když se vrátili zpět. Kvůli Eleně, která jakoby Katherine z oka vypadla. Začali o ni oba znovu bojovat, ale boj o její srdce vyhrál Stefan.

Ke všemu, co se tu dělo, všichni zjistili, že Katherine svoji smrt jen sehrála a po letech se vrátila, aby Stefana s Damonem od Eleny odlákala, což se jí stejně nepovedlo. Elena zjistila, že je dvojnice Katherine a taky to, že po ní jde původní upír – Klaus.

Jeho a jeho rodinu přeměnili na upíry. Byli první. A přeměnila je jejich vlastní matka, aby je ochránila před smrtí. Jenomže Klaus nebyl jako ostatní jeho sourozenci, protože jeho matka se kdysi vyspala s vlkodlakem, takže on byl obojí. Byl hybrid. Tedy dokud ho matka nezačarovala a nezazdila tak jeho vlkodlačí stránku. No a k prolomení kletby potřeboval krev dvojnice. Díky svému otci nakonec Elena přežila, protože on se pro ni obětoval.

Klaus i jeho rodina se odtud potom stáhli, když se ukázalo, že nejsou tak neporazitelní, jak se zdá. A asi po roce udělal Stefan z Eleny upírku.

Na konci vyprávění jsem měla pusu pomalu u kolen.

„Takže tihle hybridi…“ načala jsem to.

„Jsou z jedné třetiny lidi, vlkodlaci a upíři. Mohou libovolně nechat převážit jakoukoliv stránku svojí bytosti, ale také jsou zranitelnější. Nemají tak tvrdou kůži. Ovšem dají se zabít jen pokud jim vyrveš srdce nebo utrhneš hlavu. Stejně tak čistí vlkodlaci,“ ukončil to.

„Aha,“ špitla jsem.

„Stále nemáš strach z toho, kam ses dostala?“ zeptal se.

„Ne… jen to musím zpracovat. Oproti tomuhle se můj život zdá jako procházka růžovou zahradou,“ zatřepala jsem hlavou.

„Ve srovnání s tímhle by tak asi vypadal každý.“

„To jo. Ale nebaví mě tu sedět na zadku, když ostatní jsou tam venku a riskují,“ zamručela jsem.

Najednou stál Jeremy na nohou.

„Víš co? Tak pojď. Vyrazíme hned!“ vyhrkl.

„Cože? Kam? Ale vždyť tu máme zůstat,“ odporovala jsem.

„Ano, jenomže… Bonnie zajistila dům jenom aby se nedostal někdo dovnitř, že? Ale my ven můžeme. Damon moc spoléhá na to, že jsi zodpovědná a neudělala bys to. Tak pojďme udělat pravý opak. Vždyť ani nemusí zjistit, že jsme byli pryč,“ lákal mě.

„A kam chceš jít?“

„Třeba na to místo, kde mě napadl vlkodlak. Někde se musel taky přeměnit, ne? Třeba měl v oblečení nějaké doklady nebo tak,“ vysvětloval.

„A ty myslíš, že to mohlo být poblíž?“ nedávalo mi to smysl.

„Když jsem tamtudy šel, slyšel jsem křik a takové divné zvuky. Mohlo by to být poblíž. Za pokus nic nedáme, ne?“

„To je fakt. Tak jedeme?“ vstala jsem i já.

„Jasně,“ řekl a vylovil z kapsy klíčky od auta.

 *   *   *

„Myslíš, že to byl dobrý nápad?“ zeptala jsem se, když jsme vkročili do zapadlé uličky, kde včera večer Jeremy umřel.

„Proč by ne?“

„Pachatel se občas vrací na místo činu,“ pokrčila jsem rameny.

„Ne ten čtyřnohej. Obvykle si nic ze svého řádění nepamatují,“ prozradil mi, když jsme zastavili u toho rozbitého okna. Okno vypadalo stále stejně, ale postrádala jsem tu střepy. Že by to už někdo uklidil?

„Odhodil tě na okno a tys ho rozbil?“ chtěla jsem vědět.

„Jo. Přiběhl odtamtud,“ řekl a ukázal do další zapadlé uličky.

„Tak pojďme,“ nadechla jsem se. Měla jsem pocit, jako by nás někdo sledoval.

Byla to vcelku normální zapadlá ulička. Byly tu odpadky, kontejner a pravděpodobně brloh nějakého bezdomovce. Akorát jsem musela nakrčit nos, něco tu příšerně páchlo. Jako spálené maso.

„Snad tu včera v noci nikdo další nebyl,“ zamumlal Jer.

Spontánně jsem vzala za poklop kontejneru a vyjekla. Odskočila jsem snad metr daleko.

„Řekla bych, že tenhle si na tu včerejší noc pamatoval,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. Jeremy mě obešel a podíval se do kontejneru stejně jako já. Zaklel.

„Asi měl výčitky svědomí. Nebo po sobě chtěl prostě jen uklidit,“ okomentoval to bezvýrazně a znova zavřel pokop kontejneru, kde se nacházelo torzo ohořelého těla. Třásla jsem se, ale zimou to nebylo.

„Měli bychom jít hledat dál. Tomu chudákovi už stejně nepomůžeme,“ řekl, přišel ke mně a vzal mě kolem ramen.

Prohledali jsme ještě několik uliček, ale nemělo to cenu. Oblečení ani nic jiného se nikde nepovalovalo. Měla jsem to už chuť vzdát, když jsme došli k nějakému opuštěnému skladu.

„Podíváme se tam?“ nadzvedla jsem obočí.

„Já se tam podívám. Vevnitř by mohli být nějací další bezdomovci. Živí. Raději tu zůstaň, ano?“ poprosil mě.

„Ale –“

„Bello, prosím.“

„No, tak fajn. Máš deset minut,“ kapitulovala jsem.

„Kdyby něco, vyhlas pátrání,“ zkusil zavtipkovat, ale já nebyla v náladě, abych se zasmála. Místo toho jsem se jenom slabě usmála a nechala ho vejít. Pak jsem se otočila a šla podrobněji prozkoumat ještě jednu uličku, kterou jsme zřejmě přehlédli.

Hrklo ve mně, když jsem na jejím druhém konci uviděla postavu. Byla drobná, musela to být žena. A šla ke mně. Rychleji, než by kdy mohl jít člověk.

Bojovala jsem s nutkáním utéct, i když jsem věděla, že by mi to bylo stejně na nic. Chytla by mě. Kdybych jí tak alespoň viděla do tváře! Ale na to už byla moc tma.

Teprve, když ta osoba přišla blíž, mohla jsem si ji pořádně prohlédnout. A v tu chvíli se mi totálně zatočila hlava. Najednou mě napadlo, že vzít nohy na ramena vlastně nebyl zas tak špatný nápad…

Ahojky,

chtěla bych vám jenom něco vysvětlit. Jako spoustu jiných věcí v této povídce jsem si upravila i příběh Damona, Stefana a Eleny. Bohužel je totiž docela problém zkombinovat dva odlišné upíří světy tak, aby to odpovídalo originálům, a přesto jsem si tam později mohla napsat, co budu potřebovat. Takže pro ty, kdo znají seriál - ano, vím, že hybridi se zabíjí hůř než upíři. Bohužel to ale takhle potřebuji pro další vývoj povídky. A taky bych chtěla upozornit, že zabití původního upíra nepostihne i jeho pokrevní linii.

Tak, to je snad všechno. Doufám, že se vám kapitola líbila,

vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 11. kapitola: