Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 15. kapitola

20.07.2012 (12:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 5527×

15. kapitola – Příběh

(pohled Belly)

„Ahoj, Bello,“ kouzelně se na mě usmál tím svým pokřiveným úsměvem. Nebudu vám lhát, rozbušilo se mi z něj srdce. Pak jsem si ale uvědomila, kde jsem, a taky to, že nevím, jak to že tu jsem a proč tu jsem.

„Kam-kam mě vezeš?“ zakoktala jsem se. Teď mi věnoval trošku kajícný pohled.

„Alice mi říkala, že s tebou mluvila. Prý jsi s ní nechtěla nic mít. A já věděl, že když nebudeme sami, těžko si promluvíme. Promiň mi ten únos. Nechci ti ublížit, jen jsem s tebou chtěl být sám,“ usmál se pokřiveně.

Já se ale zamračila.

„Nenapadlo tě zavolat?“ odsekla jsem.

„Přišla bys, kdybych tě někam pozval?“ zeptal se a stále mě sledoval.

„Ne.“

„Tak vidíš.“

„Ale tohle je trošku moc, ne? Vezmi mě domů, na můj vkus jsme si promluvili už dost,“ řekla jsem chladně. Teď se zamračil Edward.

„Domov máš ve Forks, Bells.“

„Už ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„To je jedno. Stejně se tam jedeme podívat,“ pokrčil rameny a trošku víc sešlápl plyn.

„Cože?! Tam já nesmím!“ vyhrkla jsem.

„Proč?“ nešlo mu do hlavy. Tvářil se dost nechápavě.

„Všichni si myslí, že jsem po smrti! Já už se nechci vracet. Mám teď novou rodinu,“ zamračila jsem se. Nechtěla jsem mu nic vysvětlovat.

„Myslíš ty upíry, se kterými ses zapletla?“ nadzvedl obočí.

„Hele, já ti tady nemusím nic vysvětlovat. Prostě to otoč a hoď mě domů, než ti Damon rozbije hubu,“ zavrčela jsem. Edward se začal smát.

„Já se toho tvého kamarádíčka nebojím,“ usmál se.

„Jo, jenže on není jen můj kamarád!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si uvědomila, co vlastně říkám. Svým způsobem jsem mu říkala pravdu.

„Och, to jsi vážně tak slepá? Chce tě jen využít! Až se s ním vyspíš, ani po tobě nevzdechne,“ odvětil chladně a do mě jako by se v tu chvíli zařezalo několik nožů naráz. Jak to může vědět? Vždyť ho nezná…

„Jako ty?“ zasyčela jsem. Otočil se na mě, v očích smutek.

„Promiň. Nechtěl jsem ti brát iluze. Ale on není jako já. Já tě stále miluju,“ začal pomalu. A moje trpělivost se vytratila.

„Tak kdes byl poslední tři roky?!“ vybuchla jsem.

„To ti chci právě vysvětlit,“ uklidňoval mě a položil mi ruku na nohu. Trhla jsem sebou.

„Nesahej na mě,“ utrhla jsem se na něj. Pomalu ruku zase stáhnul a zadíval se z okna. Chvíli byl zticha, než zpomalil a řekl: „Jsme tu.“

Jakmile zastavil, naštvaně jsem se zvedla, vylezla z auta a zavřela za sebou dveře. Splnila se mi má noční můra. Byla jsem zpátky. Zpátky ve Forks.

Zadívala jsem se na svůj dům a byla vděčná, že táta ještě spí. Ale asi bylo už pozdě. Vlastně vůbec nevím, kolik bylo. Šla jsem spát brzo, takže jsem nebyla ospalá, a proto asi ta zmatenost.

Než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem ve vzduchu.

Edward oběhl auto, vzal mě do náruče a svojí přirozenou rychlostí běžel k mému oknu. Potom se i se mnou vyhoupl nahoru a až v mém pokoji mě postavil na nohy. Měla jsem co dělat, abych nevyjekla.

Na chvilku, když skákal, jsem se k němu přitiskla, jak to šlo. Měla jsem strach. Ale jakmile jsme stáli u mě v pokoji, urychleně jsem se ho pustila a odskočila od něj - co nejdál to šlo. Zatvářil se trošku zklamaně a pak odhodlaně.

Radši jsem uhnula pohledem a dělala, že si prohlížím svůj pokoj. Nenápadně jsem si zašátrala rukou v kapse u kalhot, ale mobil jsem tam neměla. Musel mi ho sebrat. Sakra.

„Hledáš tohle?“ zeptal se. Vztekle jsem se na něj otočila a spatřila ho, jak uvolněně leží na mé posteli a v ruce svírá můj mobil.

Se zaujetím něco hledal a nakonec to i našel.

„Asi o tebe už mají strach. Máš tu asi deset nepřijatých hovorů a pět zpráv. Hlavně od toho tvého upíra,“ usmíval se dál a bavil se tím, že mi je předčítal.

„Kde jsi? Jsi v pořádku?“

„Vrať mi ho,“ řekla jsem. Ani se na mě nepodíval a pokračoval.

„Ozvi se, sakra!“

„Okamžitě mi ten mobil vrať!“ zasyčela jsem, ale on si mě prostě nevšímal.

„Bello, až tuhle zprávu najdeš, a pokud budeš moct, ozvi se. Damon.“

„Dej mi ho!“ zaječela jsem už.

„Až si popovídáme,“ zašeptal uvolněně.

„Hned!“ ztrácela jsem trpělivost.

„Tak si pro něj pojď,“ usmál se tím svým křivým úsměvem. Mírně se mi roztřásla kolena, takže jsem se radši otočila na podpatku a sedla si do svého houpacího křesla. Pak jsem si teprve pořádně prohlédla pokoj. Vypadalo to tu, jako bych snad nikdy neodešla. Jako bych tu stále žila. Pokoj zůstal ve stejném stavu, v jakém jsem ho opustila.

„Jdi k čertu,“ zamumlala jsem nakonec. Edward se znovu potichu zasmál a posadil se. Můj mobil si položil vedle sebe a zadíval se na mě, až se mi chtělo někam se schovat. Skříň mi připadala ideální.

„Bello, prosím, vyslechni mě,“ začal zase.

„A slíbíš, že mě pak odvezeš zase domů?“ zeptala jsem se.

„Možná,“ usmál se mírně. Založila jsem si ruce na hrudi.

„Jo, odvezu. Necháš mě mluvit?“ povzdechl si. Pokrčila jsem rameny. Copak mám na výběr?

„Miluju tě, ale to už jsem ti dneska jednou řekl,“ pokračoval.

„To jsi tvrdil i té couře, se kterou jsi ode mě odešel?“ odsekla jsem.

„Ne. Žádná jiná totiž nebyla,“ řekl. Zadívala jsem se mu do očí. Byly jako tekuté zlato. Vřelé a něžné. Jednu chvíli jsem uvažovala o tom, co řekl, a skoro mu uvěřila. Pak jsem si ale uvědomila, že je to lhář.

„To ti nesežeru,“ zasyčela jsem.

Edward nereagoval, vstal a šel ke mně. Už jsem ho chtěla napomenout, když se pár kroků ode mě zastavil a klekl si. Začal pohledem studovat prkna. Pak se zaměřil na to jedno, co bylo uvolněné a o které jsem se nedávno málem přizabila.

Jednoduše ho vyndal a sáhl dovnitř. Něco vyndal, prkno dal zpátky a pak mi ty věci hodil na klín a sedl si zpátky. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale on mi naznačil, ať si to prohlédnu.

Shlédla jsem do svého klína a zalapala po dechu. Bylo to mé staré album. Také to cédéčko, co mi dal k narozeninám. Nechyběly ani letenky od Carlislea a Esmé.

„Ty jsi to tu nechal?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Doufal jsem, že je třeba časem objevíš. Nechtěl jsem tě opustit. Musel jsem.“

Zvedla jsem mírně uslzený pohled. Silně jsem zamrkala, abych zahnala slzy.

„Proč?“

„Alice měla vizi. Chystali se nás navštívit Volturiovi, kteří tudy zrovna procházeli. A… taky měla vizi, že pro tebe by to nedopadlo nejlíp. Museli jsme tě opustit tak narychlo. Měl jsem v plánu se po pár měsících zase vrátit, ale zjistil jsem, co se ti stalo… a tak jsem ti chtěl alespoň trošku pomoct a věnoval jsem nějaké peníze vašemu ústavu, aby se ti trošku více věnovali. Měli ti pomoct. To proto jsi dostala dva doktory. Kdybych jen věděl, kdo to bude, nikdy bych to neudělal…“ vyprávěl mi a mně poklesla brada.

To za všechno v mém životě může doopravdy on? I za to, kde a s kým dnes žiju? No, tak jsem se přece nepletla, když jsem si tenkrát pomyslela, že ty peníze by mohly být od nich. Sakra.

„Já toho nelituju,“ zamračila jsem se.

„To vidím. Kdybych tušil, že když odejdu, sesypeš se… vzal bych tě s sebou… někam bychom už utekli… Je mi to tak líto. Hlavně to, čím sis kvůli mně musela projít,“ mumlal dál.

Já už to ale nechtěla poslouchat. Netrpělivě jsem se postavila, věci smetla do křesla a začala přecházet sem a tam. Říká mi pravdu? Na druhou stranu, proč by mi lhal? Proč by se vracel, kdyby mi lhal?

„Co teď čekáš? Že ti odpustím a skočím ti hned kolem krku? Vykašlu se na všechny, kteří tu pro mě byli, když jsi tu ty nebyl?!“ vyjela jsem na něj. To už taky vstal.

„Já… to asi ne. Ale chtěl jsem, abys věděla pravdu. Jsem zpět. A budu o tebe bojovat. Nenechám tě tomu doktůrkovi. Chci tě zpátky,“ řekl a šel mi vstříc, ale já ihned změnila směr a vyhnula se mu.

„Já se ale změnila! Můj život se změnil! Ty už do něj nepatříš!“ zvolala jsem chladně a modlila se, ať neprobudíme Charlieho.

„Změnila ses, to vidím. Jsi nádherná… a s tím ostatním by se snad dalo něco udělat,“ pousmál se tím svým úsměvem a namířil si to znova ke mně. Tentokrát mě ale chytil kolem pasu a já se mu nemohla vytrhnout.

„Jenom mi dej šanci,“ zašeptal a než jsem stačila zareagovat, přitiskl své rty na mé. Nic víc si nedovolil. Jen tam tak stál a líbal mě. A já nebyla schopná se odtáhnout. Ale nebyla jsem schopná ani žádné odezvy. Už zase mě tak rozhodil…

Jedna moje část mu toužila skočit kolem krku a už nikdy ho nikam nepustit. Být s ním navěky.

Samotnou mě překvapilo, jak je ta část malá.

Když se spokojeně odtáhl, tekuté zlato v očích, napřímila jsem se.

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale prostě jsem se napřáhla. A to tak rychle, že ani on nebyl schopen zareagovat.

Vrazila jsem mu facku.

Jasně, asi to ani necítil. Možná to vnímal spíš jako pohlazení. A…

No, asi jsem si zlomila ruku.

Ale byla jsem na sebe pyšná!

„Tohle už na mě nezkoušej,“ zavrčela jsem a vytrhla se mu. Jenže on mi položil ruku na rameno.

„Bello – “ začal.

„Dáma svůj názor vyjádřila jasně. A pokud chceš zůstat naživu, radil bych ti, abys ji poslechl,“ přerušil ho jiný hlas. Na rtech se mi rozlil obrovský úsměv.

„Damone,“ vydechla jsem a prohlédla si ho, jak tam sedí na římse mého okna. Musela jsem uznat, že ten pohled se mi líbil.

„Ztrať se. Tohle je mezi námi,“ zavrčel Edward a nepouštěl mě.

„Cokoliv se týká jí, týká se i mě,“ odvětil chladně Damon. I přes absurdnost situace (představte si, že se o vás hádají dva upíři) jsem se uklidnila a vlastně byla nadšená tím, co řekl.

Edward už tak nadšený nebyl. Zavrčel. Cítila jsem, jak kolem mě prošel jeho přirozenou rychlostí. Jak vystartoval po Damonovi. Najednou jsem viděla rudě. A něco se ve mně pohnulo.

Zčistajasna byl Edward na druhém konci pokoje, přimáčknutý na skříň. Damon stál pořád u okna a já uprostřed pokoje.

„Co to, sakra?“ zavrčel Edward. Damon nadzvedl obočí a přišel o krok blíž ke mně. Ale pak se zastavil. Jakoby mu něco bránilo projít. Natáhl ruku zvědavě před sebe a podíval se na mě.

„To děláš ty?“ zeptal se zaujatě.

„Co jako?“ nechápala jsem.

„To silové pole. Nemůžu jít dál. A mám dojem, že on taky ne,“ poukázal zamračeně k Edwardovi.

Přemýšlela jsem, co se to stalo. Pak mi došlo, že to asi vážně dělám já. Doslova zřetelně jsem cítila jakýsi… jakousi bublinu kolem mě, která bránila komukoliv v tom, aby ke mně přišel blíž. Edwarda dokonce odmrštila přes celou místnost a držela ho namačklého ke zdi. Taky jsem cítila lehký dotek Damonovi ruky. Bylo to zvláštní.

„Pustíš mě k sobě?“ zeptal se Damon.

„Nedělej to, Bello!“ zavrčel Edward a mlátil sebou, ale nemohl se pohnout z místa. Zkusmo jsem zkusila tu bublinu trochu stáhnout a vytlačit ji od sebe. Ovšem tak, aby stále držela v šachu Edwarda.

„Zkus to,“ poradila jsem Damonovi. Znova zašátral rukou před sebou, ale tentokrát na žádnou zábranu nenarazil. Sebevědomě došel až ke mně a chytl mě kolem pasu. Uvolněně a trochu vyčerpaně jsem se o něj opřela.

Edward nás pozoroval, hlavně Damona, s nenávistí. Mně věnoval vyčítavý pohled. Měla jsem sto chutí udělat na něj sprosté gesto, ale ovládla jsem se. No jo, holt už jsem pod vlivem Damona moc dlouho. Ne, že bych si snad chtěla stěžovat.

„Půjdeme,“ řekl mi Damon. Pak se otočil na Edwarda a zavrčel: „A tobě radím, nech ji na pokoji. Ona o tebe už zájem nemá, jak sis jistě všiml.“

„Myslíš, že o tebe snad zájem má?“ uchechtl se. Damon pokrčil rameny.

„Nevím. Ale nejsem takový slaboch, jako ty, abych ji k něčemu nutil, nebo ji dokonce unášel,“ řekl v klidu. Potom se otočil - i se mnou - k němu zády, nevnímajíc jeho urážky. Vzal mě do náruče a skočil z okna.

Já se stále soustředila, držela kolem něj tu divnou bublinu. Držela jsem ji i v Damonově autě, dokud jsme nebyli moc daleko. Jelikož jsme jeli v tichosti, šlo to udržet snáz. Až hezkých pár kilometrů za Forks jsem povolila vypětí a vyčerpaně vydechla.

„Jsi v pohodě?“ ptal se Damon.

„Já… ne tak úplně,“ řekla jsem popravdě.

„Promiň, já… kdybych nebyl tak hloupý a nehádal se s Jeremym, došlo by mi mnohem dřív, že jsi zmizela,“ omlouval se mi. Na očích jsem viděla, že to opravdu myslí vážně.

„Ty za to nemůžeš. Jak jsi mě vlastně našel? Mohl mě unést kdokoli a kamkoli,“ nechápala jsem.

„Bonnie,“ řekl jenom.

„Aha,“ přikývla jsem. Jasně, použila vyhledávací kouzlo. To dává smysl. Zahleděla jsem se do tmy venku a přemýšlela nad dneškem.

„Udělal ti něco?“ vyhrkl najednou Damon. Pomalu jsem se na něj otočila.

„Ne. Jenom mi všechno… objasnil,“ hledala jsem to správné slovo.

„Co jako? Že tě opustil a našel si jinou?“ zavrčel.

„Bylo to jinak,“ povzdechla jsem si. Nadzvedl obočí, ale já mu nehodlala nic vysvětlovat. Napřed jsem to potřebovala zpracovat.

„Ale pokud… pokud jsi mu odpustila… No, nemusela jsi se mnou chodit zpátky,“ řekl nakonec. Vypadalo to, že ta slova ani vyslovit nechce.

„Copak jsi neviděl, jak jsem mu odpustila?“ usmála jsem se. On se ušklíbl.

„Jo, viděl. Doma se ti na tu ruku raději podívám,“ usmál se.

„Jasně.“

Zase bylo chvíli ticho.

„Bojím se, že bude dělat problémy. Řekl, že se mě nevzdá. Že mě miluje a bude o mě bojovat,“ zašeptala jsem.

„No, to ať si zkusí,“ usmál se ironicky Damon.

„S vámi asi nemůže být žádný den normální a klidný, co?“ povzdechla jsem si nakonec.

„Lituješ, že jsi šla k nám?“ zeptal se.

„Ne. Tím už jsem si teď úplně jistá,“ zatřepala jsem hlavou.

„Před tím jsi nebyla?“

„No, byla. Ale teď… když jsem se vrátila domů… už to nebyl domov. Chápeš mě? Bála jsem se toho, že se mi bude stýskat. Ale stýskalo by se mi po něčem jiném,“ přiznala jsem. Damon se na mě podíval a věnoval mi svůj neironický úsměv, který byl tak vzácný a tak krásný, že Edward by se s tím jeho pokřiveným mohl jít zahrabat.

* * *

Když jsme přijeli domů, sesypali se na mě všichni. Dokonce i Elena, která už teď vypadala mnohem lépe. Všichni mě drtili v objetí a vyptávali se mě, co se mi stalo.

Stručně jsem jim to vysvětlila, ale pár věcí jsem vynechala. Třeba Damonův a Edwardův krátký rozhovor.

Byla tu dokonce i Bonnie a Caroline. Damon se omluvil, že jde zavolat Alaricovi a říct mu, že jsem v pohodě. Musela jsem se nad tím usmát. Oni snad zalarmovali úplně všechny kvůli mně.

Asi po hodině vítání a nadávání na Edwarda, kdy už Bonnie i Caroline odešly a Elena si šla také ještě lehnout, jsem se Jeremymu omluvila a vyrazila do svého pokoje. Tam jsem si sedla na postel a z pod svetru vytáhla věc, kterou jsem stihla vzít, aniž by to někdo viděl. Bylo to to cédéčko s Edwardovou nahrávkou. Musela jsem se přesvědčit, že je tam moje ukolébavka.

Zamířila jsem k hifi věži, dala tam cédéčko a pustila ho. Za pár vteřin už se místností nesly něžné tóny mé vlastní ukolébavky. Překvapeně jsem zjistila, že mě nechává totálně chladnou. Ano, byla to nádherná skladba určená pro mě. Ale nic víc už jsem v tom neviděla.

Chvíli jsem ještě seděla na posteli a poslouchala. Stále byla noc, ale mně už se spát nechtělo.

Nemůžu říct, že by mě překvapilo, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Damon. Ušklíbla jsem se.

„Čekáš další únos?“ neodpustila jsem si.

„Kdybych řekl, že ano, byla by to jen výmluva, takže říkám ne.“

Pousmála jsem se, když si sedal vedle mě.

„Co je to za skladbu?“ zeptal se.

„Moje ukolébavka. Kdysi ji pro mě Edward napsal. Dneska mě vzal zpátky, aby mi ukázal, že mě tak docela neopustil, protože mi ji schoval pod uvolněné prkno v ložnici. To od něj bylo milé, že?“ uchechtla jsem se.

„Jo, je to úžasně prima kluk, jen co je pravda,“ souhlasil zachmuřeně.

„Ale ta skladba je pěkná,“ dodal po chvíli.

„Taky jsem si to dřív myslela,“ souhlasila jsem a vstala. Zamířila jsem k věži, dala stop a nechala CD vyjet. Věnovala jsem mu poslední pohled a pak nemilosrdně ukončila jeho život tím, že jsem ho přelomila o nohu. Potom jsem obě jeho poloviny hodila do koše a vyrazila zpět na postel.

„Chudák CD,“ usmál se Damon.

„Jo, má už to za sebou,“ pokrčila jsem rameny. Damon se na mě usmál tím jeho ironickým způsobem.

„Díky, že jsi pro mě přišel. Nevím, jestli bych se ho jinak zbavila.“

„A co to silové pole? To by ho zastavilo. Jak se ti to vlastně povedlo?“ zeptal se. Vypadal zvědavě.

„Sama nevím. Dokud si dovoloval jenom na mě, byla jsem bezbranná, ale když vystartoval po Tobě, nějak se to stalo samo,“ zamračila jsem se.

„Já bych ho zvládl,“ kroutil hlavou.

„Já vím.“

Najednou jsem neřešila, co bude nebo co ne. Prostě seděl vedle mě, my si povídali a já k němu měla blíž než ke komukoliv jinému na světě. A v tu chvíli mi prostě přišlo správné se k němu nějakým způsobem přitulit. Takže jsem to taky udělala.

Sedla jsem si k němu blíž a položila si mu hlavu na rameno. A on se neodtáhl. Místo toho si mě přitáhl ještě blíž, objal mě kolem pasu a tvář mi zabořil do vlasů. Přišlo mi to dokonalé a správné. Nepotřebovali jsme mluvit.

Ahojky, tak se zase ozývám.

Docela mě baví číct vaše nespokojené komentáře ohledně Damona a Belly. Já vím, jsem hrozná a protahuju to, jak se dá, ale na druhou stranu - bavila by vás číst povídka, kde se dají dohromady hned? :)

No, každopádně, už i já jsem uznala za vhodné, že s jejich vztahem by bylo záhodno nějakým směrem pohnout. Jsou tady vlastně jen dvě možnosti. Buď to mezi nimi pokazím úplně, nebo se nad nimi slituju... 

A jak se rozhodnu? To se dozvíte už v příští kapitole.

Snad jsem vás moc nevyděsila. :D

Vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 15. kapitola: