Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 16. kapitola

23.07.2012 (11:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 5313×

16. kapitola – Pozvání

(pohled Belly)

Mračila jsem se na Elenu, která vtrhla do mého pokoje jako velká voda, roztáhla závěsy a probudila mě. Přimhouřila jsem oči, než si zvykly na světlo a nechápavě se na ni podívala. Stopy po včerejším incidentu nikde. Byla to zase ta stará dobrá Elena.

„Vstávat, musíme jít nakupovat,“ usmála se na mě.

„Nakupovat? Nakupovat co?“ nechápala jsem  a nedobrovolně se vyhrabala z postele.

„Přece šaty na ples.“

„Tak na ten jsem úplně zapomněla. Myslíš, že je nejlepší jít na ples, když tu řádí Katherine?“ zeptala jsem se. Dle mého to bylo riskantní.

„Život jde dál, ne? Nemůžeme tu být zalezlí. O to jí jde. Vyděsit nás. Jak znám Katherine, něco chystá. Ale to neodhalíme dřív, než bude ona chtít. Do té doby musíme žít normálně, jinak se zblázníme,“ povzdechla si Elena. No, přinejmenším to znělo logicky.

„Stefan souhlasí?“

„Ví, že mám pravdu.“

„A nechce jet s námi?“ nešlo mi do hlavy.

„Ne. Oblek už má,“ usmála se Elena. Já protočila oči.

„Výjimečně nemá službu v nemocnici a nechce volno trávit v obchoďáku. Zůstává tu doma s Jeremym,“ vysvětlila nakonec.

„Aha. A Damon?“

„Ten má službu,“ sdělila mi.

„Takže to bude vyloženě dámská jízda?“ usmála jsem se.

„Jasně. Za hodinu tam máme sraz s Caroline a Bonnie.“

„To je super,“ řekla jsem popravdě. Těšila jsem se, až je víc poznám.

„Jo, jo. Tak se rychle obleč a nasnídej, ať nemáme zpoždění,“ zamumlala a byla pryč. Fajn.

Abych se probrala, dala jsem si sprchu a pak si oblékla něco slušivého na sebe. Když jsem sešla dolů, seděl Stefan s Jeremym na pohovce a cpali se snídaní. Musela jsem se nad nimi usmát.

Já se ale najedla v kuchyni a potom už jsem rovnou zamířila s Elenou ven k autu. Vzaly jsme si její mercedes a vyjely.

Nevěděla jsem, co se to se mnou stalo, ale na dnešní holčičí nákupy jsem se vážně těšila. Asi proto, že jsem tak nemusela myslet na starosti.

Nevyrazily jsme tentokrát do žádného vyloženě značkové butiku. Pouze do obrovského obchoďáku. Když Elena parkovala v garážích, zeptala jsem se: „Kde budou čekat?“

„U fontány. Jen co vyjedeme výtahem nahoru, měly bychom je vidět,“ řekla mi. Měla pravdu. Jakmile skleněný výtah vyjel do přízemí, uviděla jsem před sebou obrovskou a nádhernou fontánu, u které stály Caroline s Bonnie. Ale byl s nimi ještě někdo. Nějaká žena, kterou jsem neznala.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se Eleny, než jsme k nim došly.

„To je Meredith. Holky asi napadlo ji vzít sebou. Je to Alarickova přítelkyně,“ vysvětlila mi.

„Ahoj,“ pozdravily jsme obě a holky nám sborově odpověděly. Meredith se na mě váhavě usmála a podala mi ruku.

„Jsem Meredith. Alarickova přítelkyně,“ představila se.

„Bella,“ usmála jsem se a ruku přijala.

„Hodně jsem toho o tobě slyšela,“ přikývla a ruku zase stáhla. Opětovala jsem jí úsměv a čekala, co se bude dít.

„Takže napřed kam?“ zeptala se Bonnie.

„Pro šaty, přece,“ zakroutila Caroline hlavou, jakoby to byla nějaká hloupá otázka.

„Pak boty,“ přidala se Elena.

„Šperky,“ usmála se Meredith.

„Kafe,“ zadoufala jsem, když jsem slyšela, co mě všechno čeká. Holky se hlasitě zasmály a vydaly se k prvnímu obchodu s plesovými šaty.

Šla jsem poslední, takže jsem si nenápadně prohlédla Meredith. Mohlo jí být tak pětadvacet, měla hnědé a vlnité vlasy k lopatkám. Byla štíhlá a docela vysoká, ale jelikož byl Alaric taky dost vysoký, bylo to asi jedno. Byla moc hezká a zjevně milá. Působila přátelsky, za což jsem byla moc ráda.

Jakmile jsme vešly dovnitř, bylo nám jasné, že tady své vysněné šaty nenajdeme. Po chvíli jsme tedy odešly a zkusily štěstí v dalším obchodě. Tam už to bylo o poznání lepší. Holky začaly být ve svém živlu.

„Tyhle jsou fakt nádherné,“ rozplývala se Bonnie nad jedněmi. Byly tyrkysové se spadlými ramínky a nařasenou sukní. Ano, byly krásné, ale k ní by se moc nehodily. A nebyla jsem jediná, kdo to viděl.

„Co tyhle?“ navrhla jí Meredith. Poukazovala na bílé šaty s úzkými ramínky, v pase s ozdobným černým páskem a širokou sukní až na zem. No, tak ty už by k ní šly.

Bonnie si je prohlédla.

„Hm, máš pravdu. Půjdu si je zkusit,“ řekla a zavřela se do kabinky. Meredith zmizela mezi stojany. Stejně tak Caroline. Elena si prohlížela jedny šaty kousek ode mě. Rozhodla jsem se, že se také porozhlédnu.

Chodila jsem po obchodě a stále nemohla narazit na ty správné. Jistě, všechny byly moc krásné, ale pro mě to nebyly ty pravé…

Chtěla jsem něco jiného…

A pak jsem to i našla.

Byly nádherně tmavě modré s jedním širokým ramínkem. Třpytily se na nich zářivé kamínky. V pase byly zúžené a splývaly až na zem. Byly jednoduché, ale naprosto nádherné.

Vzala jsem za ramínko, když se za mnou ozvalo: „Dobrá volba. Budou ti slušet.“

Byla to Meredith.

„Děkuju. Ty už sis vybrala?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ řekla a ukázala na šaty, které už ležely na pokladně. Byly stříbrné s hlubokým výstřihem a rozparkem na jedné straně do půli stehen. Přesto působily dost důstojně.

Usmála jsem se.

„Jsou pěkné,“ pochválila jsem je. Meredith se usmála a doprovodila mě ke kabince.

„Tak, jak se ti tu líbí?“ zeptala se, když jsem si zkoušela šaty.

„Jako tady ve městě?“

„Ano.“

„Vlastně moc. Všichni jsou tu na mě moc hodní a mají o mě starost. Ani nevím, jestli si to zasloužím. Začínám to tu brát jako domov,“ dostala jsem ze sebe, když jsem si šaty oblékala přes hlavu. Potom jsem se podívala do zrcadla a ztuhla úžasem. Vypadala jsem jako nějaká princezna. Usmála jsem se na svůj odraz a vyšla ven.

„Věděla jsem, že ti budou slušet,“ usmála se.

„Díky,“ poděkovala jsem.

Caroline se mihla mezi stojany, všimla si mě a ukázala mi zdvižený palec. Znova jsem se usmála.

„Takže jsi tu spokojená?“ ujišťovala se Meredith, když jsem znova zalezla a převlékala se.

„No, popravdě, kdyby tady po okolí nepobíhala Damonova bláznivá bývalka a můj žárlivý ex přítel, bylo by to lepší. Ale ano. Jsem tu šťastná,“ odpověděla jsem a vyšla ven.

„Ach, ano. Katherine. Dost jsem toho o ní slyšela. Chudák Damon. I když on si asi poradí,“ zasmála se Meredith.

„Jo, on jo,“ souhlasila jsem a odnesla šaty ke kase, kde už Elena platila ty svoje, takže rovnou zaplatila i ty moje. Elena si vzala zářivě rudé se spadlými ramínky a hlubokým výstřihem. Dokázala jsem si je na ní představit.

Když viděla ty moje, usmála se.

„Ty jsou nádherné,“ pochválila mi je.

„Já vím,“ přikývla jsem a počkala, než zaplatila i Caroline, která si nakonec vzala světle fialové šaty bez ramínek a s plysovanou sukní.

Napřed jsme všechno odnesly do aut a potom se vydaly pro boty. Elena se o něčem hádala s Bonnie. Caroline zrovna někomu volala a tak zaostávala. Já šla uprostřed s Meredith. Měla jsem nutkání znova zapříst hovor.

„Takže… Alaric tě vtáhl do tohohle světa?“ zeptala jsem se po chvilce.

„Ne tak úplně. Patřila jsem k radě zakladatelů tohoto města. Téměř všichni tu ví o upírech, vlkodlacích a tak. A mlčí jen proto, že se bojí o své životy. Ale díky Alaricovi jsem je přestala brát jako zrůdy. Otevřel mi oči,“ usmála se, když jsme vcházely do obchodu.

„Aha. Nebojíš se, když podniká takové ty výpravy s Damonem?“ ptala jsem se dál zvědavě.

„Ani ne. S Damonem je v bezpečí, i když i on sám se často dostane do potíží,“ řekla s mírným úsměvem.

„Jo, všimla jsem si,“ přikývla jsem a ušklíbla se.

„Takže to on tě přemluvil, abys tu žila?“ převedla Meredith řeč na mě, když si prohlížela pár stříbrných botek na podpatku, které by perfektně pasovaly k jejím šatům. Já sama se začala rozhlížet.

„Ano. Hodně mi pomohl a nakonec mi nabídl, abych u něj se Stefanem a Elenou žila. Vzhledem k mé minulosti jsem to přijala docela ráda,“ pousmála jsem se a zamířila k modrým páskovým botkám na podpatku, které mi hned padly do oka.

„Takže už jsi věděla, co je?“

„Spíš kdo, ne? Ano, věděla. V mém životě bylo tolik nadpřirozena už předtím, že mi to ani nepřišlo zvláštní nebo nebezpečné. Jsem ráda, že jsem tu. Získala jsem skvělé přátele,“ usmála jsem se.

„Jenom přátele?“ mrkla na mě. Malinko jsem se začervenala.

„Mezi mnou a jím nic není,“ zamumlala jsem, zkoušejíc si boty. Elena vzhlédla od vlastních, které si zkoušela a mrkla na mě taky, jakoby mi ani náhodou nevěřila. Meredith to viděla a asi jí to jako odpověď stačilo. I když mezi námi vážně nic nebylo. Ani nemohlo být vzhledem k podmínce, kterou stanovila Katherine, aby se všichni moji přátelé dožili dalšího dne.

Od hlasité odpovědi na jejich významné pohledy mě zachránila Caroline.

„Jé, Bello, tyhle si vezmi. Ty k těm šatům budou parádně pasovat,“ oznámila mi. Věnovala jsem jí nadšený úsměv.

A tak jsme si všechny nakoupily taky boty. Znova jsme daly tašky do auta a zamířily do zlatnictví.

Elena se vzhlédla v granátech zasazených do stříbra. Byla to sada náušnic a náhrdelníku. Musela jsem uznat, že byla nádherná.

Caroline si vybrala stříbrnou sadu se světle fialovým broušeným sklem.

Bonnie si vzala perlovou sadu.

Meredith si vybrala sadu šperků s olivíny, které měly krásně světle zelenou barvu.

Já si vybrala sadu šperků se zirkony, které vypadaly jako pravé diamanty.

Musím říct, že jsme byly všechny naprosto spokojené. S úsměvy na rtech jsme odešly z obchodu a vyrazily do kavárny, jak jsem celý den vroucně doufala. Bylo půl třetí. No, nakonec jsme stočily směr chůze a vyrazily rovnou na oběd.

„S kým tam vlastně jdete?“ zeptala se Elena, když jsme dojídaly.

„Přemluvila jsem Tylera. Na víkend se vrátí do města. Půjdeme spolu,“ švitořila Caroline o mně neznámém klukovi.

„Pozval mě Matt. Nemá moc v lásce tyhle akce, ale když je to nutné… Chtěl být u toho, jestli se něco stane,“ pokrčila rameny Bonnie. U Meredith bylo jasné, s kým půjde, takže byla řada na mně.

„Mě pozval Jeremy,“ řekla jsem a podívala se na Bonnie, jak asi zareaguje. Kupodivu se na mě váhavě usmála.

„Jeremy? Vážně? Ten by taky dobrovolně zrovna nešel,“ pochybovala Caroline.

„Já myslela, že půjdeš s Damonem,“ mínila Elena. Tvářila se zamyšleně, jakoby se snažila přijít na to, proč jsem si jako doprovod vybrala jejího bratra a ne švagra. No, vždyť jsem neměla moc na vybranou, ne?

„Ten mě nepozval,“ zamumlala jsem a snažila se, aby to vyznělo nezúčastněně.

„Jeho chyba,“ usmála se Meredith a já jí věnovala úsměv.

„Tak fajn. Asi bychom už se měly vrátit, nebo se ti naši pánové tvorstva zblázní,“ zamručela Elena, když si zaktivovala mobil a měla na něm tři esemesky a dva nepřijaté hovory.

„Asi jo,“ přikývla smutně Bonnie. Ani jedné z nás se domů očividně nechtělo. Zase ke starostem. Ale musely jsme.

Proto jsme se zvedly, zaplatily a zamířily k autům. Cestou jsem se znova podívala na obrovské hodiny, který tady stály uprostřed obchodního centra a ukazovaly i datum a časové pásmo. To datum mě praštilo do očí.

Ajaj.

„Hele, Eleno… vadilo by, kdybych se šla podívat ještě do jednoho obchodu? Na něco jsem si vzpomněla…“ načala jsem to nervózně.

„Jasně, počkám na tebe,“ přikývla.

„Ani nemusíš. Mně se stejně ještě nechce a doma na mě nikdo nečeká. Počkám tu s Bellou,“ nabídla se Bonnie.

„Ale…“ začala hned Elena protestovat.

„Dobře víš, že se mnou se jí nic nestane. Odvezu ji potom domů svým autem, ano?“ navrhla jí Bonnie.

„Tak fajn. Zatím,“ zamávala nám a zamířila k výtahu, aby se dostala do garáží.

„Tak se asi uvidíme na plese,“ rozloučila se i Meredith.

„Snad i dřív,“ dodala Caroline a po upírsku se vytratila za Meredith.

„Tak, kamže jsi to chtěla?“ zeptala se Bonnie, když jsme osaměly.

„Ty asi nevíš, co je dneska za den, že?“ pousmála jsem se.

*    *     *

„Jsem doma!“ zakřičela jsem o dvě hodiny později, když mě Bonnie vysadila u nás. Teda až potom, co jsme jely na chvíli k ní. Pomohla mi to totiž ještě zabalit.

„Jsme tady!“ ozvalo se ze salonku.

Když jsem tam přišla, Elena seděla v křesle Stefanovi na klíně a spolu se dívali na televizi. Jeremy seděl na pohovce a něco čmáral do skicáku. Damon nikde nebyl.

Povzdechla jsem si, položila igelitku vedle pohovky a přisedla si k Jerymu. Dneska už jsem toho měla vážně dost. Celý den na nohou, ale stálo to za to.

„Maluješ?“ zeptala jsem se, když jsem zaostřila a zjistila, že to vůbec není špatné.

„Tak trochu,“ usmál se a vzhlédl.

„Jen se přiznej, Piccasso. Maluje už od střední,“ ozvala se Elena jakoby nic.

„Hele, ségra, kde bereš tu energii? Když se podívám na Bellu, musely jste prolézt všechny obchody, co tam měli, ne? Tak co kdybys jednou dělala, že jsi unavená?“ mračil se Jeremy.

„Dobře, bráško. Jsem hrozně unavená a jdu se natáhnout,“ řekla a zívla. Potom se vyzývavě podívala na Stefana.

„Taky jsi tak unavený, lásko?“ mrkla na něj. Stefan už tou dobou stál na nohou.

„Hmm… přímo usínám ve stoje,“ přikyvoval rychle a s úsměvem na rtech. Potom chytl Elenu za ruku a vyrazili spolu nahoru.

 Skoro bych jim to věřila, kdybych nevěděla, jak je to doopravdy.

Chvilku jsme tam s Jeremym seděli mlčky a nevěděli, co říct. A on stále něco maloval. Přisedla jsem si k němu tedy blíž a podívala se na to, co maloval. Byla to skica upíra. Toho z hororů - s upířími zuby. Ale vypadal tak opravdově, že jsem nestačila zírat.

„To je úžasný,“ vydechla jsem a naklonila se k němu, abych na to lépe viděla.

„Díky,“ usmál se.

V tu chvíli vyšel dovnitř Damon, který byl někde venku. Asi na lovu. Když jsem si ale všimla, že má tričko nějak špinavé, asi od oleje, došlo mi, že si jen hrál s autem. Asi neměl po službě co na práci. Připomněl mi v tu chvíli Emmetta.

Když nás uviděl, na chvilku se zarazil a zamračil se. Pak se ušklíbl.

„Takže už jsi dorazila?“ zeptal se a ironie z toho jen sršela.

„No, musel jsi mě slyšet,“ protočila jsem oči. Ta hra na lidi byla dokonalá a úsměvná. Nechápala jsem, proč to dělají. Snad kvůli mně a Jeremymu? Nebo mě snad chce jenom provokovat?

„Kdybys hledal mobil, musel jsem to vzít. Měl jsi asi už 5 nepřijatých hovorů od nějaké holky. Myslím, že říkala, že se jmenuje Candice,“ zamumlal uštěpačně Jeremy k Damonovi a dál se věnoval obrázku. Moc jsem nechápala, proč se mi v tu chvíli stáhl žaludek.

„Candice?“ nechápal Damon.

Než se Jeremy stihl dát do vysvětlování, u kterého jsem nechtěla být přítomna, zvedla jsem se a vzala igelitku, vděčná alespoň za nějakou výmluvu.

„Tak jo, půjdu si ty šaty z dneška naskládat do skříně,“ zahučela jsem a vyrazila nahoru.

„Už se na ples těším,“ prohodil Jeremy – určitě schválně - ale když jsem se otočila, stále se věnoval tomu obrázku. Za to Damon vypadal, že nic nechápe.

„Jasně, já taky,“ odvětila jsem neurčitě a vyrazila nahoru. K mé smůle už bylo všechno uklizeno. Elena asi neměla co na práci. Protočila jsem oči v sloup, lehla si na postel a vzala do ruky knížku, co mi ležela na stole.

Ale i to mě brzy přestalo bavit.

Sáhla jsem proto tedy do igelitky a znova se přesvědčila, jestli to snad nevypadá tak blbě. Úhledně zabalený plochý dárek tam stále byl. Fajn. Nádech, výdech a jde se na to.

Takže jsem se zase zvedla na nohy a koukla se k oknu. Nevím proč, asi jsem se chtěla uklidnit pohledem z okna. To vždy fungovalo. Dneska to ale spíš dopadlo naopak. Jsem si totiž docela jistá, že jsem v lese někoho zahlédla. Ovšem než jsem stačila přijít blíž, byl ten dotyčný pryč. Rozhodla jsem se, že teď to řešit nebudu, ale zítra se zmíním Stefanovi, jestli by se nepodíval kolem domu, zda tu nebyl cizí upír. Zase.

Po těchhle trpkých úvahách jsem tedy vylezla ze svého pokoje a zamířila k tomu Damonovu. Věděla jsem, který pokoj je jeho, ale ještě jsem u něj nebyla. Jenom na chvilku jsem zaváhala a zaklepala.

„Pojď dál,“ ozvalo se.

Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Na chvilku jsem ztuhla. Ten pokoj byl naprosto úžasný… a já ho znala. Byl to ten pokoj z toho mého snu. Byl naprosto a úplně stejný. Trošku mě to vyděsilo.

Pak jsem si všimla, že Damona nikde nevidím. Ležel totiž na posteli, měl bílou košili a trochu splýval s bílým baldachýnem. V ruce držel knížku jako já před chvílí. Zadívala jsem se na tu nádhernou postel. Toužila jsem se jí dotknout jako v tom snu.

„Stěhuješ se?“ usmál se a poukázal tak na igelitku. Pak hodil knížku na stůl a čekal na odpověď.

„Hmm, tohle je vlastně pro tebe,“ usmála jsem se. Damon se zatvářil udiveně.

„Pro mě?“

„No, víš, jestli mě paměť neklame, tak dneska má jeden výjimečně protivný a sebejistý upír významný den,“ napověděla jsem mu.

„Pche,“ odfrkl si.

„No, jak často slavíš 167 narozeniny?“ nadzvedla jsem obočí.

„Pravděpodobně jednou za život,“ povzdechl si.

„Takže všechno nejlepší,“ usmála jsem se vítězně, přišla k němu a podala mu tašku. Damon si sedl a vzal si ji ode mě. Já si sedla naproti němu a napjatě čekala.

Damon si plochý balíček napřed nedůvěřivě změřil, ale potom ho jediným pohybem rozbalil a zůstal zírat na obal gramofonové desky.

„Tuhle jsem léta sháněl! Jak jsi to…“

„Jednou ses o tom zmínil. A já mám docela dobrou paměť. I na to, že jsem člověk,“ pokrčila jsem rameny.

Desku stále sjížděl pohledem, jakoby nevěřil, že ji opravdu drží v rukou. Potom konečně zvedl pohled.

„Děkuju,“ řekl upřímně.

„Není to nic moc. Ani luxusní nebo drahé,“ pousmála jsem se.

„Na tom nezáleží. Tohle mi udělalo možná větší radost než nějaký drahý kraviny,“ zakroutil nad tím hlavou.

„To jsem ráda,“ přiznala jsem a trošku nervózně se ošila.

„A jak bylo v nemocnici?“ zeptala jsem se a nadhodila tak nové téma.

„Celkem nuda. Bez tebe to tam není ono,“ řekl a položil desku velice opatrně na stolek vedle postele.

„Jasně.“

„Tak jsem to nemyslel.“

„Já vím.“

„Tak… Elena tě vytáhla na nákupy?“ nadhodil i on.

„Jo, docela jsem si to užila.“

„Jen neříkej, že líp než se mnou,“ blýsknul po mně úsměvem a mně se vybavil ten bar.

„No, to víš, že jo.“ Zasmál se.

„Můžu se na něco zeptat?“ zeptala jsem se.

„O co jde?“ chtěl vědět.

„Dalo by se zjistit, kdo dal tenkrát ústavu tolik peněž, že si najmul dva doktory?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem si to Edwardovo tvrzení potvrdit.

„Hm, tak na to ti odpovím hned. Byli jsme to my. Chtěli jsme na jedno místo nastoupit oba. Proč tě to zajímá?“ zeptal se.

„Aha. Takže mi zase lhal,“ zamručela jsem.

„Kdo?“ zeptal se a změřil si mě pohledem.

„Edward. Tvrdil mi, že to byl on. Asi si myslel, že mu budu věřit a nebudu si to ověřovat,“ zamručela jsem. Damon se zamračil.

„To je ale chudáček,“ řekl skoro jakoby mu ho bylo líto. Potichu jsem přikývla. Nakonec Damon změnil téma.

„Takže… v pátek je ples. Vím, že se ptám pozdě. Ale nešla bys tam se mnou?“ usmál se.

Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Šíleně jsem toužila skočit mu kolem krku a jásat.

Ano, ano, ano!

Ne, ne, ne.

To nejde.

„Já… nemůžu.“ Úsměv mu pohasl. Než stačil cokoliv říct, pokračovala jsem.

„Počkej, já… šla bych s tebou ráda. Vážně. Ale už před týdnem jsem to slíbila Jeremymu. Navíc je tu přece Katherine,“ vysvětlovala jsem honem.

Damon si povzdechl.

„Tak takhle to myslel… No, měl jsem tě pozvat dřív,“ zamumlal si pro sebe.

„To´s měl,“ přikývla jsem vážně.

Zvedl pohled.

„Jsem idiot,“ konstatoval.

„Ne, nejsi,“ odporovala jsem v klidu.

„Ale jo. Protože riskuju, že dostanu facku,“ řekl. Než jsem se stačila zeptat, jak to myslí, nahnul se ke mně a políbil mě. Něžně, ale neústupně. Jednu ruku mi znova položil na šíji a zajistil si tak, že jsem mu neucukla.

Zatočila se mi z toho polibku hlava a nesedět, asi by se pode mnou podlomila kolena. Byl to krásný polibek, ale zároveň jakoby se mi snažil naznačit, že bych neměla odporovat. Že to nemá cenu, protože on už mě nenechá na pokoji. Ale po chvíli se odtáhl a asi čekal nejhorší, protože se tvářil téměř smířeně.

Když ale facka nepřicházela, usmál se.

„Facka nebude?“ zeptal se se svým obvyklým úsměvem na rtech.

„To si ještě rozmys – “ než jsem stačila odpovědět, políbil mě znovu. A tentokrát už jsem se zapojila taky. Byl to zmetek a pravděpodobně mě chtěl jenom využít. Ale já už nehodlala utíkat před štěstím, i když jen chvilkovým. Ať mi Edward, Cullenovi, Katherine, čarodějky a ostatní její komplici vlezou třeba na záda.

Ahojky,

byly tu dva dotazy, na které bych ráda odpověděla. První se týkal Damona a toho, jestli se dočkáte i jeho pohledu na věc. Nejsem si ještě úplně jistá, ale myslím, že v příští kapitole byste se ho mohli dočkat. Nic se nepíše lépe než duševní pochody sebestředného upíra, který se zamiloval. Omluvte tu ironii. :) 

Druhý dotaz se týkal Klause. Tak ani tady si nejsem jistá. Říkala jsem si, že bych ho možná pro efekt mohla přidat do povídky k jejímu konci, ale nevím. Možná. Můžu ale slíbit, že ještě budou řešit situaci, která se ho bude týkat.

No, to je dneska asi vše. Jinak bych chtěla poděkovat za to množství komentářů u minulé kapitoly. Snad jsem vás dnes tím koncem potěšila a i tady se jich pár najde.

Vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 16. kapitola: