Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 17. kapitola

03.08.2012 (17:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 5517×

17. kapitola – Šerif

(pohled Belly)

Na ten pocit, že letím, bych si už pomalu měla začít zvykat, šlo mi hlavou, když jsem se probudila a nespokojeně zamručela.

„Promiň, nechtěl jsem tě probudit,“ ozvalo se mi u ucha. Trošku nedobrovolně jsem otevřela oči a zjistila, že Damon mě právě nese do postele v mém pokoji.

„Co se stalo?“ Byla jsem zmatená.

„Někde během toho povídání a líbání jsi usnula,“ usmál se ironicky a položil mě do polštářů.

Já se nadzvedla na loktech a podívala se na budík. Bylo něco kolem třetí ráno.

Otočila jsem se zpět na něj a potlačila zívnutí.

„No jo, pořád jsem jenom člověk. Ty, když si sundáš ten prsten, tak nemusíš spát vůbec. Takovou výhodu já nemám,“ snažila jsem se obhájit. Pravděpodobně nebyl moc zvyklý na to, že když s ním byla nějaká holka, že mu usnula „v náručí“.

„Vždyť nic neříkám,“ ušklíbl se a sklonil se ke mně. Pohladil mě po tváři a pomalu, ale vášnivě mě políbil.

„Dobrou, Bello,“ řekl a měl se k odchodu.

Ale já jsem ho ještě před tím, než stačil udělat jeden z těch svých upírských pohybů, chytla za ruku, překvapená sama sebou. Damon se otočil s otázkou v očích.

„Co kdybys tu zůstal? Teda pokud nemáš nic lepšího na práci,“ navrhla jsem mu.

„To bych mohl. Stejně už se z toho stává tak nějak zvyk, ne?“ Nadzvedl obočí a posunkem mi naznačil, ať se šoupnu.

„Neřekla bych, ale když to bereš takhle,“ zamumlala jsem, a když si konečně lehl, dovolila jsem mu, aby si mě k sobě přitáhl, a sama se mu uvelebila na hrudi. Nebyl to moc pohodlný polštář, ale mně v tu chvíli přišlo, že lepší už mít nikdy v životě rozhodně nebudu.

„A jak to bereš ty?“ zeptal se a rukou mě něžně hladil po paži.

„No, poprvé jsem byla opilá a nevěděla o sobě. To se nedá počítat. Podruhé to bylo kvůli Montymu. Víš, jak jsem na tom byla. Potřebovala jsem prostě společnost, bála jsem se být sama. Nevím teda, jestli se i to dá počítat. No a naposledy to bylo kvůli Edwardovi,“ vyprávěla jsem mu svou teorii a všimla si, jak při vyslovení Edwardova jména téměř neslyšně zavrčel. Téměř.

„Víš, tím chci říct,“ pokračovala jsem, „že se to v podstatě nedá počítat, protože jsem byla vždycky na dně a ty jsi u mě zůstal spíš jako můj psychiatr. Ale tentokrát tu žádného doktora nechci.“

Řekla jsem mu přesně, jak to cítím, a čekala, jak na to zareaguje. Trochu jsem se bála, ale Damon mě překvapil, když se začal smát.

„A já si myslel, že mě jako doktora vlastně ani nebereš. Vždycky jsi přece dávala jasně najevo, že tě se svými dotazy otravuju a nic mi do toho není,“ konstatoval a já ucítila jeho rty ve vlasech.

„Možná ze začátku. Neměla jsem tě moc v lásce,“ ušklíbla jsem se.

„A teď už máš?“ zeptal se jakoby nic. Chvíli jsem zvažovala, jak mu na to odpovědět. Nebyla jsem si jistá, jestli mám jít s pravdou ven, nebo zapírat. Ale zapírat, no, to byla vlastně kravina. Takže jsem nakonec odpověděla tak nějak neutrálně. Alespoň z mého pohledu.

„Trošku víc než předtím. Jinak bych tu s tebou asi nebyla,“ povzdechla jsem si.

„Takže to nemá nic společného jenom s tím, že jsem tak děsně sexy?“ vyptával se dál. Žasla jsem nad jeho sebevědomím, ale na druhou stranu, když vypadáte jako Damon, možná vám to přece jenom trochu stoupne do hlavy.

„Víš, možná se budeš divit, ale pod tou opravdu sebestřednou, drzou a namyšlenou slupkou se schovává docela fajn chlap,“ protočila jsem oči.

„Tak to jsi asi první, kdo si tohle myslí,“ zamumlal potichu.

„Nemůžu za to, že ostatní jsou slepí,“ pokrčila jsem rameny a pocítila, jak se mi znova začínají zavírat oči.

„Asi už bys měla spát,“ změnil najednou Damon téma, když si povšiml mého uklidňujícího se srdečního rytmu.

„Hmm…“ dostala jsem ze sebe už v polospánku.

„Sladké sny,“ zašeptal a těsně před tím, než jsem znova usnula, jsem opět ucítila jeho rty ve vlasech.

(pohled Damona)

Dlouhou dobu jsem ji nevěřícně sledoval, jak je klidná a spí v mém náručí.

Vůbec ji zřejmě neznepokojovalo, že vlastně spí v náručí sériového vraha, který své prohřešky může omlouvat jedině tím, že je to jeho přirozenost a vlastně nemá na výběr.

Já ale na výběr měl a ona to věděla. Přesto jsem se jí nehnusil, přesto tu se mnou dokázala zůstat. Přesto se mnou dokázala navázat přátelství a teď možná i něco víc.

Znovu jsem na ni pohlédl a zjistil, že je docela roztomilá, když spí. Vypadala tak nevinně a bezbranně, ale já dobře věděl, že to tak docela není pravda…

Pak jsem si uvědomil, nad čím to vlastně přemýšlím.

Proboha, to přeci nejsem já, to nemůžu být já, nechápal jsem, co se to se mnou děje. Tedy, možná jsem to věděl, ale jak se to mohlo stát?!

Čím mě jenom, prokrista, mohla tahle holka dostat do kolen? Po světě přece běhá spousta krásných holek. Tak v čem je tahle tak zvláštní, že ji tu držím v náručí a sleduju ji, zatímco ona spí?

Co se to se mnou stalo?!

Zpočátku jsem si nebyl jistý, proč mi je v její společnosti tak dobře, ani nemám chuť nikoho zabít a ke všemu – a to bylo fakt děsivé zjištění – začínám bráchovi přát jeho štěstí s Elenou.

Vtom mi to najednou došlo.

Myslím, že to rozhodl ten okamžik, kdy jsem ji poprvé políbil.

Co si budeme nalhávat, za svůj „život“ jsem měl spoustu žen, profesionálek i mladých a nezkušených děvčat. Ale to, co jsem cítil, když jsem políbil Bellu, se nedalo srovnat ani s tím, když jsem líbal Elenu.

Nevím, jestli si i ona všimla toho zvláštního jiskření, té elektřiny nebo co to bylo. Ale já jsem ještě nikdy lepší polibek nezažil. V tu chvíli jsem toužil přitáhnout si ji blíž a líbat ji třeba až do konce světa.

Ale věděl jsem, že to nejde, a tak jsem ji nechal odejít.

To, že jsem ji pak přivedl k nám, jsem si omlouval tím, že doma není v bezpečí, ale tady bude. To se zrovna moc nepotvrdilo a snad jsem si to i začal částečně vyčítat, když se tu objevila Katherine, protože vím, čeho je schopná, jenže Bella vypadala v pohodě.

Tou dobou jsem na ni byl ještě trochu naštvaný, že mě odmítla. To ve mně ale vyvolávalo ještě větší touhu po ní, ale musel jsem se ovládat. Věděl jsem a vím, že když půjdu na Bellu moc rychle, jenom se stáhne a bude si myslet, že od ní budu chtít jenom jedno, to, co ten ubožák Edward, a pak ji hned odkopnu.

No, musím se přiznat, že ze začátku jsem si myslel, že mě taky láká hlavně její tělo. Je krásná, tak provokativní a zároveň tak nevinná…

I teď mě to stojí všechny síly krotit svoji fantazii. Neprobudit ji a nevzít si ji hned. Nikdy jsem s žádnou nebyl jen tak. Držet ji ve spánku v náručí? Absurdní!

A přesto jsem teď, i když ji jenom držím v náručí, spokojený.

Neumím si představit, že by odešla. Prostě to nejde. Potřebuju ji u sebe.

Znovu jsem na ni pohlédl a nemohl uvěřit tomu, že mě konečně přestala odmítat. Že mě políbila a řekla to, co řekla.

Dlouho jsem nedokázal zjistit, jak mě vnímá, ale překvapila mě. Jako první dokázala prohlédnout mou masku, tu, kterou jsem si nasadil, abych měl od všech pokoj. Jenže na ni to mělo úplně opačný účinek a ona velice rychle přišla na to, jaký doopravdy jsem. Bylo to nepochopitelné i pro mě – že mě někdo tak dobře zná.

A já znám zase ji.

Vím, že by udělala cokoliv, aby ochránila své blízké. Vím, že jí bylo opravdu strašně ublíženo a že na to, že je jen pouhý člověk, se s tím vyrovnala velice statečně. Nic totiž nepoplete hlavu tak dobře jako falešná láska nějakého upíra. Vím, že nesnáší, když ji někdo přehnaně chrání nebo ji nutí dělat určité věci. Že je pro ni obtížné učinit nějaké rozhodnutí, ale když už se jednou rozhodne, udělá pro to vše. Vím, že ji vlastní rodina nechala na holičkách a zavřela ji do ústavu s nadějí, že se jim opět vrátí jejich normální dcera, za kterou by se nemuseli stydět. A taky vím, že si našla jinou rodinu, kterou miluje. Nebyl jsem si jistý, jak zareaguje na ostatní, ale bylo na ní vidět, že si na ně zvykla a má je ráda.

A to nejhlavnější, co jsem věděl a stále tomu nemohl věřit, že tohle úžasné stvoření patří mně a já už si ji nikým a ničím nenechám vzít, i kdyby mě to mělo stát život.

Ani nevím, kdy a jak, ale když jsem si Bellu přitáhl blíž a pohodlněji si lehl, musel jsem usnout.

(pohled Belly)

Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že Damon ještě spí, což bylo divné. Ale líbilo se mi to. Konečně jsem ho mohla neomezeně dlouho pozorovat, aniž by to někomu, obzvlášť jemu, přišlo divné.

Přeopatrně jsem se mu vymanila z náruče a sedla si, abych měla lepší výhled, když mi padl pohled na okno, kde se něco hnulo. Viděla jsem mihnout se stín za závěsy a trhla jsem sebou. Tohle bylo druhé patro, takže to nemohl být nějaký člověk, a na ptáka to bylo až moc velké.

Potichu, abych nevzbudila Damona, jsem se zvedla a vyrazila k oknu.

Mé podezření se mi potvrdilo ještě dřív, než jsem k oknu vůbec došla, protože na něj zvenčí někdo zaklepal. A já měla tušení, kdo to asi může být.

Došla jsem k oknu a potichu, opatrně roztáhla závěsy a uviděla na parapetu sedět Edwarda, který se svůdně usmíval.

Už už jsem se otočila, abych zavolala Damona, ale Edward znova zaťukal potichu na okno a věnoval mi výhružný pohled typu: Něco zkus a já mu urvu hlavu dřív, než stačíš pípnout, abys ho probudila!

„Co tady děláš?“ zašeptala jsem velice potichu a trochu přiškrceně a byla si jistá, že mě slyší. On protočil oči a posunkem mi naznačil, ať jdu za ním ven, že počká dole.

„Zbláznil ses? Ani náhodou! Nikam s tebou nejdu!“ zasyčela jsem.

Teď se Edward zamračil a znova zaostřil na Damona. I přes to sklo jsem slyšela, jak zavrčel.

Nervózně jsem se ohlédla, jestli se Damon neprobudil. Něco mi říkalo, že kdyby teď dostal Edwarda do ruky, asi by to nedopadlo moc dobře.

Edward mi znova naznačil, ať jdu dolů, že jinak neodejde, a já věděla, že to dodrží. Tvářil se dost nebezpečně. Bohužel zvítězila má starost o to, aby se nikomu v domě nic nestalo, a tak jsem na něj kývla a začala se rozhlížet po nějakém papíru a tužce. Edward pochopil, co hledám, a znova mi naznačil, ať jdu ven ihned.

Nedobrovolně jsem tedy ještě jednou kývla, zatáhla závěsy a rychle se převlékla do něčeho normálnějšího. Potom jsem jako myška vyrazila z pokoje a po schodech dolů do salonku a skrz halu ven. Přišlo mi docela divné, že jsem nikoho nepotkala, a po pravdě to ani nechápala, ale byla za to momentálně docela ráda. Nevím, jak bych vysvětlovala, že jdu dobrovolně ven se svým bývalým, který mě sotva předevčírem unesl.

No, to bych asi nevysvětlila.

Venku přede dveřmi už na mě čekal Edward.

„Rád tě zase vidím, Bello,“ usmál se na mě.

„Pššt! Co tady, proboha, děláš?!“ zasyčela jsem na něj.

Na to, že by mohl kdykoliv kdokoliv přijít a porvat se s ním, se tvářil dost v pohodě.

„Přemýšlel jsem a došlo mi, že minule jsem to vzal za špatný konec. Napadlo mě, že bych tě tedy mohl pozvat na skleničku a omluvit se ti tak,“ vysvětlil mi a přidal svůj pokřivený úsměv.

„Nestojím o tvoji omluvu. A ani o to, abys mě šmíroval,“ zasyčela jsem znovu.

„Ty jsi vždy byla bystrá. No tak, Bello. Věnuj mi jeden den. Co se ti může stát? Chci si s tebou promluvit o něčem důležitém a myslím, že by to bylo lepší, kdyby se nám do toho nepletl ten můj nudný záskok, nemyslíš?“ usmíval se.

„Damon není žádný tvůj záskok!“ zavrčela jsem.

„Vážně? No tak jo, přece jenom budu mít celý den, abych ti to vyvrátil. Tak půjdeme? Jsem tu na motorce,“ mrkl na mě.

„I kdybych chtěla, budou mě hledat. Takže to nejde,“ odfrkla jsem si.

„Nebudou,“ zavrtěl hlavou.

„Jak to?“

„Mám sestru jasnovidku, zapomněla jsi? Ta bruneta s tím druhým doktůrkem vyrazili v noci na lov a vrátí se až večer. Tomu lidskýmu klukovi volal kamarád a je už půl hodiny pryč. Jediný, kdo by si mohl dělat starosti, je ten tvůj doktůrek, kterého brzy také něco zaměstná a on na tebe rychle zapomene,“ ušklíbl se.

„Tomu nevěřím.“

„Věř si, čemu chceš. Ale na tu skleničku tě vezmu tak jako tak,“ řekl, když došel k motorce, které jsem si před tím nevšimla, a podával mi helmu.

„Co se to s tebou stalo?“ zamumlala jsem.

„Se mnou? Vůbec nic. To si sis mě tak idealizovala,“ věnoval mi zářivý úsměv a motorku nastartoval.

*      *       *

„Tak co si dáš k pití?“ zeptal se Edward, když jsme dorazili do jednoho baru bůhvíkde.

„Je brzo, ještě není ani poledne. Nepiju tak brzo,“ zamračila jsem se.

„No tak, Bello. Odvaž se trochu,“ přemlouval mě.

„Tak fajn, dám si panáka!“ kapitulovala jsem naštvaně.

„Asi něco silného, jak tak koukám, co?“ ušklíbl se.

„Prostě jdi něco objednat,“ houkla jsem téměř nepřítomně a zaplula do jednoho vzdálenějšího boxu. Netrvalo dlouho a Edward seděl naproti mně.

„Za chvíli ti to přinesou,“ konstatoval.

„Fajn. Hele, neprodlužuj to. Chtěl jsi se mnou o něčem mluvit. Tak začni,“ zavrčela jsem a trošku se ztišila, když přišla servírka a přinesla nám dva panáky. Edward hned po tom, jak odešla, přisunul toho svého ke mně.

„Tak na to by ses měla napřed napít,“ protočil oči. Nedůvěřivě jsem si ho změřila pohledem.

„Já se tě nesnažím opít, Bello. K čemu by mi to bylo? Dostat tě můžu i bez toho. Jenom ti dobře radím. Dej si napřed toho panáka,“ povzdechl si.

„Já to zvládnu,“ ujistila jsem ho a netrpělivě vyčkávala, co z něj vypadne.

„Jak chceš. Charlie to ví,“ řekl prostě.

„Co ví?“ nechápala jsem.

„Že jsi naživu.“

„Co? Jak?!“ zajíkla jsem se.

„Vzpomínáš si na ten mobil, co jsem ti vzal? Musel ho najít. Včera volal Carlisleovi. Podezříval tě, že jsi jenom utekla a narafičila to, abys nás mohla najít a od něj už měla pokoj,“ prozradil mi.

„A… co mu Carlisle řekl?“ dostala jsem ze sebe po chvíli.

„Že ani nevěděl, že jsi „po smrti“. Řekl mu, že je mu to líto, ale že ses u nás neukázala, popřál mu štěstí v hledání a vyjádřil naději, že jsi snad naživu,“ konstatoval.

Chvíli jsem tam jenom seděla a tupě zírala před sebe. Potom jsem vzala do ruku skleničku a hodila do sebe prvního panáka. Toho hned následoval ten druhý.

„Říkal jsem ti, ať se napřed napiješ,“ pousmál se.

„Je to tvoje vina! Kdybys mě tam neunesl, nic z toho by se nestalo! Jak jsi mě tu vůbec našel?!“ zvýšila jsem hlas a neměla daleko k pláči.

„Alice měla vizi. A ano, omlouvám se za to, ale možná je to tak lepší, když Charlie ví, že jsi naživu. Můžeš se vrátit domů, Bello,“ přemlouval mě a pokusil se mě pohladit po ruce. Já ji ale hned stáhla zpět a založila si ruce na prsou.

„Říkala jsem ti, tohle je můj domov. Ne Forks.“

„To kvůli tomu doktůrkovi? Ale no tak, Bello! Přiznej si, že jsi sem šla jenom kvůli tomu, že jsi doufala, že se do „mě“ zamiluješ znova. I když to nerad říkám, on ti mě připomínal. Chtěla jsi znova pocítit, jaký je to pocit, když tě miluje nesmrtelný,“ zavrčel.

„To není pravda! Damon vůbec není jako ty. On si nehraje na něco, co není. Znám ho. Lépe, než jsem kdy znala tebe. Kdybych totiž tenkrát věděla, co jsi zač, nikdy bych se do tebe nezamilovala,“ vrátila jsem mu to.

„Ale já se takhle choval vždycky, Bello. To jenom ty jsi byla tak slepá. Každopádně na tom, že tě miluju, se nic nezměnilo. Chci tě zpátky,“ pokračoval zamračeně.

„Chtít můžeš,“ odfrkla jsem si a vstala od stolu.

„Kam jdeš?“ chtěl vědět.

„Domů,“ zavrčela jsem.

„A jak se tam asi dostaneš?“ posmíval se mi.

„Vezmu si taxi!“ odsekla jsem, než jsem zmizela v chumlu lidí, a brzy se dostala zpět na ulici.

*    *    *

Když jsem platila taxikáři před domem, necítila jsem se moc dobře. Najednou jsem pocítila výčitky z toho, že jsem s Edwardem vůbec někam šla. Ale moc jsem se bála o Damona na to, abych riskovala.

Přeopatrně jsem otevřela i zavřela dveře od domu a pomalu se vydala do kuchyně. S velkým překvapením jsem totiž zjistila, že mám docela hlad.

V ledničce jsem vyhrabala nějaký sendvič a zase ji zavřela. A málem utrpěla srdeční zástavu. Za teď zavřenými dveřmi lednice stál Damon a pozoroval mě s nečitelným výrazem v očích.

„Obvykle to bývá tak, že to já se po ránu vypařím. Nejsem moc zvyklý na to, aby to bylo naopak,“ nadhodil a ironicky se ušklíbl.

„Lekla jsem se tě!“ obvinila jsem ho hned a chytla se na hrudi.

„Promiň.“

„V pohodě. Já se taky omlouvám,“ dodala jsem a opatrně mu pohlédla do očí.

„Tak jakou výmluvu sis připravila?“ usmál se ironicky.

„Žádnou, stejně ho ze mě cítíš. Stavil se tu Edward,“ povzdechla jsem si a vyrazila si sednout na barovou stoličku.

„Co chtěl?“

„Abych s ním vyrazila na skleničku,“ pokrčila jsem rameny. Damon mě pozorně sledoval.

„A tak jsi prostě šla?“ nechápal.

„Hele, nebylo to tak, že bych šla zrovna dobrovolně. Ty jsi spal a očividně docela tvrdě na upíra. Zase mi vyhrožoval. Musela jsem jít,“ vysvětlovala jsem provinile.

„Jak ti vyhrožoval?“ chtěl vědět a sedl si na stoličku vedle mě. Natočil se ale čelem ke mně, takže jsem se mu musela dívat do těch upřímných, zvědavých a snad i trochu ublížených očí.

„Že ti ublíží.“

„Bello, tohle už jsme přece probrali! Ať si něco zkusí, já budu jedině rád,“ protočil oči.

„No a to mě právě děsí.“

Chvíli bylo ticho, než se znova ironicky zeptal: „Něco nového, nebo ti zase jenom svými pochybnými způsoby vyznával svoji nehynoucí lásku?“

„To taky, ale zmínil se o něčem, z čeho bychom mohli mít všichni docela průšvih. Pokud teda nekecal,“ zamumlala jsem potichu a provinile, když jsem si vzpomněla na tátu. Už zase jim jenom přidělávám starosti.

Než se ale Damon stačil zeptat, co se děje, zazvonil mu mobil. Se zavrčením to vzal.

„Prosím?“ řekl do mobilu ne zrovna milým hlasem.

Neslyšela jsem, s kým mluvil, ale nevypadalo to na nějaký příjemný rozhovor. Možná něco v nemocnici?

„Ano, u telefonu,“ zamručel Damon. Aha, tak to asi nebude z nemocnice, došlo mi.

Najednou Damon ztuhl a zatnul pěsti.

„Je mi líto. Netuším, o čem mluvíte, to musí být omyl,“ řekl dokonale klidným, ale chladným hlasem. Vycítila jsem, že se něco děje. Rychle jsem si stoupla, přešla až k němu a tázavě se na něj podívala.

„Ne, je to omyl. Nashle,“ řekl ještě do mobilu a típnul to. Jakmile to neznámému položil, zaklel.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se váhavě. Nepodíval se mi do očí, zíral někam za mě. Myslela jsem si, že už nepromluví, když řekl: „Ano. Tvůj otec se stal, Bello.“

To už jsem vztekle a nezvykle barvitě zaklela i já. Damon se na mě konečně podíval, v očích otazníky.

„Nevypadáš překvapeně,“ konstatoval.

„Taky nejsem. Přesně o tomhle se mnou totiž mluvil Edward. Jenom z toho byl nadšenější než ty nebo já,“ zavrčela jsem a naštvaně bouchla pěstí do stolu.

„Ten hajzl. To určitě on,“ zavrčel a došel tak vlastně ke stejnému závěru jako já.

„Co ti vlastně chtěl?“ zeptala jsem se váhavě.

„Nic moc úžasného. Chtěl vědět, co jsem s tebou provedl, a vyhrožoval mi, že pokud mu neřeknu, co jsem s tebou udělal, nebo ještě lépe, pokud mu tě nepřivedu, ohlásí to do osmačtyřiceti hodin na policii!“ pokračoval nazlobeně

„Sakra, Charlie,“ ulevila jsem si.

„To bude v pohodě, Bello. Pojedu ho hledat a přesvědčím ho, aby tě přestal hledat. Tak, jak to umím jenom já,“ začal mě uklidňovat a trochu váhavě mě pohladil po tváři.

V tu chvíli se mi do očí vkradly slzy, ale nebylo jich tolik, abych je nedokázala zadržet. Sama jsem k němu přistoupila blíž a objala ho. Potřebovala jsem ho. Zase.

Damon mě opatrně objal a chvíli mlčel.

„Víš, měl jsem tak trochu strach, že sis to zase rozmyslela, když jsem tě ráno nemohl nikde najít,“ prohodil.

„Já ani nevěděla, že ve tvém slovníku něco jako strach existuje,“ utahovala jsem si z něho maličko. On to dělá stále, tak proč bych nemohla taky já?

„Od té doby, co tě znám, se hodně věcí změnilo,“ odpověděl neurčitě.

„Otázka je, jestli k lepšímu,“ ušklíbla jsem se a pomalu se od něj odtáhla, klopíc pohled k zemi. To se mu ale asi moc nelíbilo, protože mě něžně chytl za bradu a donutil mě zvednout pohled.

Potom se ke mně pomalu sklonil a políbil mě. Znova nabyl jistoty, což se odrazilo i v jeho polibcích, které mi prostě nepřestávaly brát dech. A kdyby jenom ten.

Když už jsem měla dojem, že mi kolena vypoví službu, pustil mě a prohlásil: „Tohle je rozhodně lepší.“

Nad tím jsem jenom protočila oči. A pak jsem si na něco vzpomněla.

„Když jsem mluvila s Edwardem, říkal něco o tom, že i ty budeš mít napilno. Jak to myslel?“ zeptala jsem.

„Nebyla jsi jediná, kdo měl návštěvu,“ zavrčel pro změnu. Ta rychlá změna nálady mě trochu vyvedla z rovnováhy, ale tušila jsem, kdo za tím stojí.

„Katherine?“ optala jsem se, ač jsem si tím byla skoro jistá.

„Ano.“

„Co chtěla?“ zeptala jsem se.

„Kontrolovala, jestli se řídíme jejím přáním. A to, že mě našla v tvojí posteli, i když oblečeného, ji asi moc neuklidnilo,“ ušklíbl se.

„No tak to je fakt super,“ zamručela jsem.

Damon se ke mně znova přiblížil a pohladil mě po tváři.

„Nemusíš se bát. Nic se ti nestane. Ani nikomu jinému. Nejde jí o nás. Bude za tím něco víc, jenom ještě nevíme co. Až jí o něco opravdu půjde, tak to poznáme. Věř mi.“

„Tak dobře.“

„Moc se mi nechce, ale měl bych vyrazit za tvým otcem a vymazat mu paměť. Mám na to dva dny, ho najít,“ povzdechl si po chvíli.

„Ty ho najdeš,“ řekla jsem přesvědčeně.

„Jo, najdu.“

„A čím dřív vyrazíš, tím dřív budeš zpět,“ usmála jsem se.

„To je taky fakt,“ usmál se svůdně a upírsky rychlým pohybem si mě k sobě zase přitáhl. Tentokrát mě líbal s ještě větší vášní, jakoby si to chtěl vynahradit i za tu dobu, co bude pryč. Já si stoupla na špičky, aby se nemusel tolik sklánět, a zapletla mu ruce do vlasů.

S Damonem bylo líbání úplně něco jiného než s Edwardem. Edward se tak dobře neovládal, ani tak dobře nelíbal. U Damona jsem se nemusela absolutně ničeho bát a mohla si to jenom spokojeně užívat.

Když se konečně odtáhl, zhluboka jsem se nadechla.

„Přivedeš mě do hrobu,“ postěžovala jsem si.

„Možná je to účel,“ usmál se ironicky, ještě jednou mě krátce políbil a vyrazil do salonku pro bundu.

„Vysvětlíš to Stefanovi?“ zeptal se, když si ji oblékal.

„Spolehni se,“ přikývla jsem vážně.

„Díky.“

„Kdyby něco, zavolej. Chci vědět, jestli se něco stane. A zavolej, i pokud se nic nestane, ale pojedeš už domů, ano?“ dávala jsem mu pokyny.

„Spolehni se,“ mrkl na mě a vyrazil ze dveří.

Já tam tak ještě chvíli zůstala stát a přemýšlela o tom, jaký můj život začíná nabírat opravdu nebezpečně rychlý spád.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 17. kapitola: