Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 2. kapitola

10.03.2012 (10:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5166×

2. kapitola – Vzkaz

(pohled Belly)

Zjistila jsem, že stojím uprostřed nějakého velikého a hezkého pokoje. Byl tu krb, obrovská okna, měl vlastní koupelnu a šatnu. Nejvíc mě ale asi zaujala ta obrovská postel. Byla dřevěná, s baldachýnem nahoře. Byla nádherná!

Nevšímaje si ničeho jiného jsem došla až k ní a pohladila jeden z dřevěných sloupků. Dřevo bylo krásně jemné. Mohla jsem tam jen tak stát a obdivovat ji.

Zničehonic jsem začala mít pocit, že už v pokoji nejsem sama. Ale neměla jsem strach. Naopak, vlastně jsem se cítila v naprostém bezpečí. V takovém, jako už roky ne. Zvláštní, že?

Mohla bych říct, že jsem se lekla, když mě někdo objal kolem pasu. Mohla, ale já se nelekla. Dokonce ani toho, jak byly ty ruce dokonalé a studené. Vlastně mi to tak přišlo správné. Jenom tyhle ruce měly právo mě objímat. Jen tyhle…

Na krku mě polechtal jeho studený dech. Cítila jsem, jak mi vlasy smetl na stranu a políbil mě na něj. Úplně uvolněně jsem se o něj opřela a užívala si to. Dokud ho to nepřestalo bavit.

Potom si mě konečně víc přitáhl a donutil mě otočit se čelem k němu. Naprosto ztracená jsem se zadívala do jeho nádherných modrých očí. Sálala z nich touha a taky něco, co jsem nedovedla přesně určit.

Pak už jsem ale neměla víc času na to, abych se zabývala jeho krásnýma očima, protože si mě k sobě přitáhl a políbil. Zpočátku něžně. Ten polibek byl neuvěřitelný. Nebylo to jako s Edwardem. Já se nepřizpůsobovala jemu, ale on mně a přesto to on měl navrch. Jeho jako sklo jemné rty příjemně chladily. Iluzi dokonalosti doplňovala elektřina, co se vznášela ve vzduchu kolem nás.

„Damone,“ zašeptala jsem, když konečně přestal okupovat mé rty a zajel mi rukou pod tričko…

S trhnutím jsem se probudila a lapala po dechu. Bože!!!

Mně už snad úplně hrabe! No, ne snad, ale určitě. Fajn, když na něj nemyslím při vědomí, moje podvědomí má zřejmě nutkání si to vynahradit.

Rukou jsem si sáhla na rty. Ten sen byl ale tak živý! A on byl tentokrát tak něžný a…

A?

A dost! To, že jsem cvok, vím i bez takhle ujetých snů. Musím na něj zapomenout.

Tak proč mě ale sakra před rozloučením políbil?!

Protože je to zmetek, jasně.

Zatraceně dokonalej zmetek…

Měla jsem sto chutí si jednu vrazit.

Naštvaně jsem se vymotala z postele a zašla do koupelny, kde jsem si dala uklidňující sprchu.

Stejně na mě už víckrát v životě nepomyslí. Třeba je rád, že se mě konečně zbavil. Vlastně spíš určitě. Nemohl mě ovlivnit a to ho donutilo vzít to po starém. Ale když zjistil, že to se mnou není vůbec tak jednoduché, přestala jsem ho zajímat a on je teď rád, že jsem pryč. No jasně, kdo by mě taky postrádal, že jo? Určitě nikdo.

Když jsem vylezla ze sprchy, omotala jsem kolem sebe ručník a mírně jsem se nalíčila – což mi zůstalo po té zkrášlovací kůře. Jakmile jsem byla hotová, kriticky jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle. Koutky úst se mi samovolně zvedly. Opravdu jsem nevypadala nejhůř.

Postavu jsem neměla snad nikdy lepší. Vždycky jsem byla docela hubená, ale teď jsem byla doopravdy štíhlá, takže pak vynikly mé křivky. Vlasy s novým odstínem vypadaly plné života a splývaly mi až k lopatkám v jemných vlnách. Obličej jsem měla vždycky docela souměrný až na rty. Tam jsem byla taková malá výjimka, protože jsem měla horní ret o něco plnější než ten dolní. Ale jinak jsem působila doopravdy jako nějaká super modelka.

Došlo mi, že takhle bych neměla problém sbalit nějakého chlapa, vdát se a založit rodinu. Jo, přesně tohle bych měla udělat. Odjet odtud, najít si byt, chlapa, vdát se a založit rodinu. Dřív mě slovo svatba docela děsilo, ale s lety to tak nějak přešlo.

Ne, že bych snad nějak moc toužila po tom být matka, ale alespoň bych tak mohla zapomenout na všechny nadpřirozené věci v mém životě a normálně žít. Pak bych konečně měla pocit, že jsem taky k něčemu užitečná a že mě někdo potřebuje.

Povzdechla jsem si a odešla z koupelny. Ve svém pokoji jsem se pak oblékla. Z nenadání mě napadlo jít se podívat k oknu. Poslechla jsem instinkt a vyrazila k němu.

Cestou jsem se však málem přizabila a tak tak se stačila chytit židle, abych neupadla. Na podlaze bylo uvolněné jedno prkno. Trochu naštvaně jsem si ho změřila, když jsem se postavila zpět na nohy. Přišla jsem až k němu a stoupla na něj. Pokusila jsem se ho zatlačit zpět, ale nešlo to.

Zařekla jsem se, že budu tátovi muset říct, aby mi ho přitloukl zpět. Potom jsem si taky řekla na co to odkládat a vyrazila do kuchyně. Charlie tam ale nebyl. Nakoukla jsem i do obýváku, ale taky nic. Že by ještě spal?

Trošku naštvaně jsem vydupala zase schody nahoru a zaklepala na dveře jeho pokoje. Nikdo mi neodpověděl, tak jsem tam jednoduše nakoukla, ale kde nic, tu nic. Vrtalo mi to hlavou, když jsem zase scházela schody dolů. Charlie by přece jen tak neodešel, aniž by mi dal hlášení, že někam jde. Má o mě moc velký strach a nechce mě nechávat samotnou, takže by to určitě neudělal.

Zamyšleně jsem otevřela lednici a vyvalila oči. Byla plná. On jel nakoupit? Kdy?! A pak? Kde je teď?

Každopádně hodně nadšeně jsem vyndala z ledničky müsli, nasypala si je do misky, vzala si lžíci a začala jíst. Až potom mi došlo, že jsem úplně blbá a nechala jsem ledničku otevřenou.

Položila jsem misku na stůl a šla zavřít ledničku. S dveřmi jsem očividně bouchla trochu moc, protože se uvolnil jeden magnet a na zem se snesl kus papíru.

Zvedla jsem ho a zjistila, že je to vzkaz od Charlieho.

Bello,

až se vzbudíš, pravděpodobně tu nebudu. Šel jsem do lesa, protože jsem na stanici dostal hlášení o útoku nějakého divokého zvířete. Díky tvému příjezdu jsem na to úplně zapomněl, tak jsem to šel dnes prozkoumat.

Nemusíš si o mě dělat strach – jsem ozbrojený a šel se mnou i kolega.

                                                                                                                             Charlie.

P.S. – Zajel jsem nakoupit, jídlo máš v lednici.

Papír mi vypadl z ruky.

Napadení zvířete? Hlášení? Charlie šel do lesa?!

Okamžitě jsem sprintovala do předsíně, popadla klíčky od domu, kabát a už vybíhala ven.

Les v okolí jsem díky Edwardovi znala lépe než kdokoliv jiný, takže jsem se nebála, že se ztratím.

Doprčič, co ho to napadlo?! Kdyby mi to včera řekl, dokázala bych mu to vymluvit. Nějak. Nebo bych poprosila Jaka, aby na něj dal pozor. Sakra, já byla tak blbá! Měla jsem mu to říct. Problém byl v tom, že jsem se o něj příliš bála. A teď jsme v hajzlu všichni. Sakra, sakra, sakra!!!

Později jsem vlastně nikdy nepochopila, jak jsem dokázala v hustém porostu běžet tak rychle. Byl to výkon i na to, že se moje stabilita dost zlepšila.

Napadlo mě, že Charlie nejspíš bude nejprve hledat kolem té malé říčky, co tekla kousek od domu Cullenů, takže moje první cesta vedla tam. Poháněl mě takový strach o Charlieho, že jsem se před jejich domem ani nezastavila nebo mě dokonce nesevřel kolem srdce ani ten otravný pocit, že mě opustili a že jim na mně nezáleželo.

Prostě jsem se pak otočila a běžela dál, protože Charlie tu nikde nebyl. Dál jsem utíkala lesem, vůbec se za sebe neohlížela a hledala dál tam, kde jsem si myslela, že by mohl hledat i Charlie. Ale vyznat se chlapovi v hlavě je bohužel dost těžký.

Navíc jsem měla pořád otravný a špatný pocit, že se dnes určitě něco stane. Vůbec se mi to nelíbilo. Měla jsem nutkání otočit se a běžet domů, kde bych se zabarikádovala ve sklepě a do konce života už nevylezla, ale překonala jsem to.

Jak dlouho jsem prohledávala les? Asi dost dlouho, protože nakonec se začalo stmívat. A já zjistila, že stojím nebezpečně blízko místa, které jsem měla spojené se vším tímhle bláznovstvím.

Blízko Edwardovy louky. Nohy se bez mého vědomého souhlasu rozešly tím směrem. Nedokázala jsem se zastavit. Potřebovala jsem ji vidět. Jestli jsem věřila, že je skutečná? To ano. Ale nevěřila jsem, že je obyčejná.

A měla jsem pravdu. Tahle louka jakoby přitahovala všechny upíry.

Přinutila jsem se nevykřiknout, když mě sežehly její rudé oči.

Bylo to, jakoby mě vraždila pohledem. Byl tak plný nenávisti, pohrdání a touhy po pomstě. Ale taky zoufalství a potlačovaného šílenství. Bolesti. Takové bolesti, kterou jsem cítila já, když mě opustil Edward. Možná horší.

Ztuhla jsem hrůzou z toho, co přijde, ale na druhou stranu jsem děkovala bohu, že to odnesu jenom já a ne Charlie.

Nemusela jsem čekat dlouho. Victoria zavrčela a rozběhla se ke mně.

Drapla mě pod krkem a hodila na strom. Svezla jsem se po kmeni zpět dolů a ze všech sil potlačila zanaříkání. Nesmím projevit slabost. Nebude to horší než to, co se mnou chtěl provést Monty. To vydržím. A pak už budu mít konečně klid. Ode všech a ode všeho.

Victoria se ke mně zase přiblížila.

„Tak dlouho jsem na tohle čekala!“ zavrčela, vytáhla mě na nohy a znova mě hodila vzduchem. Tentokrát jsem dopadla doprostřed louky. Bohužel jsem přitom spadla dost nešikovně na ruku, která mě začala bolet jak čert. Odmítla jsem se na ni podívat, protože jsem tušila, že krvácí a je zkroucená v poněkud divném úhlu.

Cítila jsem ten strašný pach rzi a soli a bylo mi z toho zle ještě víc. Ovšem mohlo by to Victorii vyprovokovat k tomu, aby mě zabila rychleji, takže jsem za to byla svým způsobem vděčná.

Měla jsem pravdu, její oči ztmavly skoro až do černé. Ve vteřině byla zase u mě a chytla mě za nezraněnou ruku. Potom ji jednoduše stiskla. Drtila mi ruku a zlověstně se u toho usmívala. Já se na níikoukala s nenávistí, ale řekla bych, že v očích se mi nezrcadlil žádný strach.

„Proč nekřičíš?! Nežebráš o milost?!“ zaječela.

„Takovou radost ti neudělám,“ dostala jsem ze sebe. Hned na to mi přilétla facka až jsem zase skončila na zemi. Ale ne na dlouho. Victoria už to nevydržela. Přitáhla si mě zpět za vlasy a zakousla se mi do krku.

Bylo to příšerné. Z každým jejím douškem ze mě odcházel život a já upadala do takové tísnivé temnoty. Tam nic nebolelo. Byl tam klid.

Ale taky se tam nedělo vůbec nic. A já si uvědomila, že takhle nakonec vlastně vůbec nechci skončit.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 2. kapitola: