Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 20. kapitola

04.10.2012 (15:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4458×

20. kapitola – Rande

(pohled Belly)

Další den uběhl docela rychle a tak normálně, až se mi to zdálo divné. Když se během dne nic nedělo, zalezla jsem si znova do pokoje a začetla se zase do knížky, dokud jsem ze salonku neuslyšela rozčílené hlasy. Sešla jsem teda dolů a zastavila se kousek od dohadujícího se kroužku. Byl tam Stefan, Damon a Elena a o něčem se hádali tak rychle, že jsem jim vůbec nerozuměla.

Něco mi říkalo, že se to možná týká mě, ale věděla jsem, že do téhle hádky bych se možná plést vůbec neměla. Raději jsem proto zařadila zpátečku a vrátila se zpět do pokoje, kde jsem si sedla na postel a čekala, až ten rámus dole utichne.

Když se tak stalo, netrvalo dlouho a dveře mého pokoje se rozletěly. Damon vtrhl dovnitř a začal mi rázovat po pokoji sem a tam. Chvilku jsem na něj nevěřícně zírala a nevěděla, co říct.

„Proč mám ten dojem, že výsledek té hádky se ti nelíbí?“ zeptala jsem se opatrně a dál ho pozorně sledovala.

„Protože to tak je,“ zavrčel a pak mi věnoval omluvný pohled.

„O čem jste se hádali?“ chtěla jsem vědět, když zamířil ke mně.

„Ty to neuhodneš?“ ušklíbl se.

„O nás,“ povzdechla jsem si. Damon přikývl.

Místo odpovědi jsem sebou zmučeně hodila do peřin a zírala na strop.

„Dostal jsi přednášku, jak se máš ke mně chovat?“ zeptala jsem se a čišela z toho ironie.

„Ty o tom něco víš?“ zeptal se a lehl si vedle mě.

„Tak něco. Byla jsem varována, že to udělají… Taky mě varovali před tebou,“ dodala jsem váhavě.

„Je super, když tě rodina podporuje a věří ti,“ zamručel. Já se nadzvedla na loktech a nahnula se nad něj.

„Víš, já oceňuju jejich snahu a starost, ale tohle není jejich věc,“ zamumlala jsem a pomalu a něžně jsem ho políbila. Musela jsem taky jednou využít toho, že mám jednou navrch. I když on by to mohl samozřejmě kdykoliv změnit. No, a taky to udělal.

Než jsem se nadála, ležel na mně, líbal mě na rty, potom na krku a nakonec sjel do výstřihu. Měla jsem trochu problémy v tu chvíli myslet, ale nakonec jsem snad dala dohromady smysluplnou větu.

„Brzdi, na prvním rande se někdy ani nelíbám,“ zamumlala jsem a přitáhla si ho za košili zpět na rty.

„Ale my ještě ani rande neměli,“ usmál se svůdně a chytl mě kolem pasu.

„To měla být metafora,“ protočila jsem oči a sama ho políbila. Pak jsem se ale odtáhla a on zklamaně zavrčel. Chvilku mě takový zvláštním pohledem sledoval a pak si povzdechl.

„Tak to budeme muset napravit,“ prohlásil nakonec.

„Co jako?“ nechápala jsem, když se zvedl, zamířil k mé skříni a začal se mi v ní přehrabovat.

„To rande. Právě jsem tě na něj pozval, jestli ti to nedošlo. A taky ti zrovna hledám něco na sebe,“ mračil se do skříně a vyhazoval mi věci ven. Já se rychle vyhoupla na nohy a snažila se ho zastavit.

„Já nepotřebuju pomoct,“ ozvala jsem se a došla k němu. Nereagoval.

„Když ti slíbím, že půjdu, přestaneš mi rabovat v šatníku?“ zkusila jsem to znovu. Damon se zastavil, otočil se na mě a ironicky se usmál.

„Přesně to jsem chtěl slyšet,“ přikývl spokojeně.

„Myslel sis, že bych tě odmítla?“ zeptala jsem se překvapeně, když mi to došlo.

„U tebe, upřímně řečeno, už bych se nedivil ničemu,“ pokrčil rameny.

„A pak, že mě tak dobře znáš, že jo?“ utahovala jsem si z něj.

„Nedala jsi mi ještě šanci poznat tě líp,“ mrkl na mě a já to raději přešla.

„Kam chceš vlastně jít?“ změnila jsem téma.

„To je překvapení. Obleč se. Za deset minut si pro tebe přijdu a bude mi jedno, jestli na sobě budeš mít jenom župan – pojedeš stejně,“ vyhrožoval mi napřed, pak se ke mně sklonil, políbil mě a byl pryč.

Já si povzdechla.

„Upíři,“ zamumlala jsem a zakroutila nad tím hlavou. Všichni jsou v postatě stejní. Musí být po jejich. No a já si vybrala obzvlášť náladového a majetnického. Nebo on si spíš vybral mě? No, to je fuk.

Bohužel jsem ho znala natolik dobře, abych věděla, že svoji výhružku myslí vážně, a tak jsem se dala do příprav. Naneštěstí jsem netušila, co si mám obléct, a tak jsem se spolehla na to, co mi stačil vybrat. Nebyla jsem z toho moc nadšená, když jsem si oblékala džínovou sukni a bílý top se zavazováním za krkem. Nerada jsem mu šla pod ruku, ale nezbylo mi než věřit, že ať už mě vezme kamkoliv, vybral vhodné oblečení.

V další skříni jsem k tomu vyhrabala ještě bílé balerínky, v koupelně si dala bílou čelenku do vlasů a měla to akorát, než se mi opět zjevil v pokoji.

„To nebylo deset minut,“ obvinila jsem ho naštvaně.

„Ale ty jsi to stihla, nebo ne?“ protočil oči a nabídl mi rámě.

*     *     *

Damon stavěl asi po půl hodině jízdy někde v lese. Překvapilo mě však, že tu byla spousta dalších aut.

„Obvinila bych tě, že se mnou chceš být sám, ale tohle nechápu,“ zamračila jsem se a poukázala tak na všechna ta auta.

„Ty mi asi moc nedůvěřuješ, co?“ usmál se ironicky, když mi opět nabídl rámě.

„Ne v tomhle ohledu,“ přikývla jsem zamračeně a přimhouřila oči před světlem, které nás oslepilo, jen co jsme vyšli zpoza stromů. Tedy alespoň mě.

 Vtom mi svitlo.

„Pouť? Tys mě vzal na pouť?“ usmívala jsem se. Nevím proč, přišlo mi to zvláštní.

„Nemáš ráda poutě?“ zeptal se.

„Ne! Miluju je. Jen mě to překvapuje. U tebe,“ zadívala jsem se na něj zkoumavě.

„Restaurace nebo kino mi přijdou už jako takové klišé,“ pokrčil rameny. „Stejně to vždycky dopadne tak, že skončíme u mě doma.“

„Hmm…“

„Tak, kam půjdeme?“ zeptal se Damon, když viděl, že jinak už na to asi nezareaguju. Zvedla jsem pohled a zadívala se mu do očí. Chvilku jsem přemýšlela.

„Co třeba na střelnici?“ navrhla jsem.

„Tak dobře,“ usmál se ironicky. Šli jsme vedle sebe potichu, dokud jsme nedorazili ke střelnici.

„Co bys chtěla?“ zeptal se mě, když zaplatil za náboje a postavil se tak, aby se mu lépe střílelo. Vypadal jako profesionální zabiják. Musela jsem se pousmát.

„Vystřelíš mi růži?“ zeptala jsem se. Místo odpovědi si odfrkl.

Dopadlo to tak, že mi vystřílel asi půl tuctu růží a nějakého plyšáka. Děkovala jsem bohu, že jsem si nevzala kabelku, jinak bych to neměla jak pobrat.

„Nebyl jsi náhodou někdy voják?“ zeptala jsem se, když jsme odcházeli.

„Je to vidět?“ zeptal se.

„Ne. Vůbec.“

„Ještě jako člověk jsem byl na vojně,“ vysvětlil mi.

„Takže za tu dobrou mušku nemůžou čistě tvé dokonalé upíří smysly?“ ptala jsem se.

„Asi ne. Střílel jsem dobře i jako člověk,“ pokrčil rameny. Bavil se o tom tak ležérně, že jsem se musela smát.

„Kam teď?“ ptal se znova.

„Vadilo by ti, kdybych si to nejdřív dala do auta?“ zeptala jsem se. Vyděsila mě totiž vidina, že to všude tahám s sebou a nemám volné ruce.

„Nevadilo,“ řekl a my se začali vracet.

Cestou jsme šli trošku jinudy a prošli jsme kolem stánků s cukrovím. Nádherně tu voněl turecký med, cukrová vata a vůbec všechny sladké dobroty.

Doufala jsem, že se tu potom zastavíme, když jsem si všimla, jak u jednoho stánku stojí stranou malá holčička. Mohlo jí být tak pět nejvýš. Brečela. Nevím, co mě to popadlo, ale zamířila jsem k ní.

„Ahoj. Jak se jmenuješ, sluníčko?“ klekla jsem si k ní a zeptala se jí. Podívala se na mě uslzenýma očima, jakoby zvažovala, jestli má odpovědět, ale nakonec odpověděla.

„Madelen,“ odpověděla. „A ty?“

„Já jsem Bella a tohle je Damon. Copak se ti stalo, Madelen?“

„Nějaký… nějaký cizí kluk mi vzal lízátko a u-utekl,“ dostala ze sebe a znova jí po tvářičkách začaly téct slzy. Podívala jsem se na Damona. Kývl a už si stoupl do fronty. Asi za minutu byl zpátky a v ruce měl obrovskou cukrovou vatu. Klekl si vedle mě a podal ji Madelen.

„Vezmi si. Kvůli lízátku přece brečet nemusíš. Nakonec, vata je lepší než lízátko, ne?“ usmál se na ni mile.

„To je,“ kývla Madelen a už se smála.

„No a tady máš ještě něco ode mě,“ řekla jsem a podala jí toho plyšáka.

„Děkuju,“ vyhrkla Madelen. Už nebrečela. Usmívala se na celé kolo.

„Nemáš zač,“ odpověděla jsem a pohladila ji po tvářičce, abych setřela zbytek slz.

„Kde máš rodiče?“ zeptal se Damon a zastrčil jí neposedný pramen vlasů za ucho.

„Nemám tu rodiče. Jsem tu se sestrou. Ale když přišli její kamarádi, přestala si mě všímat. Potom mi ten zlý kluk vzal lízátko. Běžela jsem za ním a ztratila se,“ řekla už zase smutně.

„To bude v pořádku, sluníčko,“ usmála jsem se a pohladila ji po vláskách.

„Pomůžeme ti sestru najít, co ty na to?“ navrhl Damon, vstal a nabídl jí ruku. Vesele se na něj usmála a vzala ho za ruku, ale potom jí vypadl plyšák.

„Ano,“ vyhrkla spokojeně a pak se podívala na zem, kde ležel plyšák.

„Vezmu ti ho,“ ujistila jsem ji a pobídla ji, abychom šli.

„Až sestru uvidíš, řekni mi, ano?“ zeptal se Damon. Malá spokojeně přikývla a začala se cpát vatou. Šla jsem asi krok za nimi a nestačila zírat. Damon se o něčem vehementně bavil s malou a ta mu odpovídala, celá ulepená od vaty, ale spokojená. Damon taky vypadal docela spokojeně. Nikdy mě nenapadlo, že si to pomyslím, nebo že bych to o něm kdy byla schopná říct, ale byl by z něj dobrý táta.

Škoda, že upíři děti mít nemůžou.

„Támhle je!“ vyjekla Madelen a vytrhla mě tak ze zamyšlení.

„To je ona?“ zeptala jsem se a pokývala hlavou k dívce asi deset metrů od nás. Mohlo jí být tak šestnáct. Vedle ní šel nějaký kluk a holka a vypadalo to, jakoby někoho hledali. To brzo, šlo mi hlavou. Ale vypadala docela zoufale.

„Zoye!“ zavolala Madelen, když jsme přišli blíž. Zoye vzhlédla a jakmile ji uviděla, viditelně se jí ulevilo. Hned běžela sestru obejmout.

„Ach, Mal, je mi to tak líto,“ mumlala stále dokola a div z té malé nevymáčkla duši. Damon ji už pustil a sledoval je. Zoye se po chvíli postavila a podívala se na nás.

„Vy jste ji našli?“ zeptala se.

„Ano. Řekla nám, že se ztratila a my jí nabídli, že jí tě pomůžeme najít,“ řekla jsem a usmála se na Madelen, která už teď měla ruce volné, protože vatu snědla. Podala jsem jí plyšáka.

„Dostala jsem vatu, Zoye! A podívej na toho plyšáka,“ hlásila hrdě Madelen. Její sestra se na nás podívala.

„Děkuju vám, že jste mi ji přivedli. Kolik vás to stálo?“ zeptala se.

„To nestojí za řeč. Hlavně, že už je malá u tebe. Být tebou, dávám na ni větší pozor. Ne vždycky ji musí najít někdo, kdo jí pomůže,“ zamluvil to Damon a následně nasadil takový… no, až káravý pohled. Nevěřila bych, že je něčeho takového schopen, ale bylo to tak.

„Já… tak dobře. Ještě jednou moc děkuju.“

Usmála jsem se na ni a pak ještě jednou i na Madelen.

„Tak ahoj,“ zamávala jsem na ni.

„Ahoj,“ odpověděla a spokojeně odkráčela se sestrou i jejími kamarády. Chvíli jsem se za nimi dívala.

„Byla by z tebe dobrá máma,“ ozvalo se mi u ucha.

„Díky. Ty bys taky nebyl nejhorší táta. Škoda, že…“ nedokázala jsem to dopovědět.

„To myslíš vážně?“ zasmál se, ale tak nějak divně. Vypadal, že mu do smíchu moc není. Co mě překvapilo ještě víc, že mě hned nato vzal za volnou ruku, ve které jsem nedržela růže.

„Jasně,“ přikývla jsem a vyrazila s ním ruku v ruce k jeho autu.

„Nemyslím si,“ zavrtěl hlavou, když ho na dálku otevíral. Chvíli jsem mlčela, pustila jeho ruku, abych položila dovnitř na sedadlo ty papírové růže a otočila se na něj.

„Viděla jsem tě. Té malé ses líbil,“ přesvědčoval jsem ho. Chvíli na mě koukal.

„No, to je stejně jedno. Já mít děti nemůžu,“ pokrčil rameny po chvíli a uhnul pohledem. Možná se mi to jenom zdálo, ale předtím, než tak stačil udělat, jsem v nich viděla bolest. Asi dlouho a dobře skrývanou, ale byla to bolest.

„Já vím,“ přikývla jsem.

„Kam teda půjdeme?“ změnil téma.

„A kam bys chtěl?“ zajímala jsem se.

„Nevím… co třeba… dům hrůzy?“ navrhl po chvilce.

„Když ti nebude vadit, že budu křičet,“ povzdechla jsem si.

„Ty a křičet? Zažila už sis i horší, tohle je jen atrakce, Bello,“ vymlouval mi.

„No právě.“ Ušklíbl se.

„Víš, tobě se to říká, když i ve tmě vidíš dokonale,“ zamručela jsem, když jsem přicházeli k domu hrůzy. On mě obdaroval svým uličnickým úsměvem a šel zaplatit jízdu.

Já si mezitím trošku nedůvěřivě prohlížela vozíčky. Byly docela úzké a pro dva. Super.

No, dodala jsem si trošku odvahu a vlezla dovnitř. Damon přišel chvilku po mně. Ze začátku se nic nedělo a my tam jen tak seděli namačkaní na sebe. Teda, ne že by mi to snad nějak extra vadilo. Vlastně naopak.

Potom se vozík konečně rozjel.

Než jsme vjeli dovnitř, vzal mě Damon povzbudivě kolem ramen. Pak se za námi zavřely dveře a my se ocitli v úplné tmě.

Všechno kolem nás skřípalo a vrzalo. Vozík jel v klidu.

Najednou se rozsvítilo světlo a ze stěny se po mně rukou natáhla kostra nějakého námořníka. Snažila jsem se, ale vyjekla jsem. Damon se mi smál.

Potom to začalo. Bafali na nás různé potvory a zrůdy. Já skoro pokaždé vyjekla a měla infarkt. Damon se dobře bavil, hlavně když mě naprosto nejvíc vyděsil umělý upír.

„Nech si toho, jo?“ zavrčela jsem, když jsme stoupali do druhého patra. Do očí nám svítilo nepříjemné zelené světlo. Jako nějaké ufo.

„To se nedá,“ smál se mi.

Znova jsem vyjekla, když mi něco přistálo na obličeji. Nějaká pavučina. Fuj.

„Fuj, fuj, fuj, fuj!“ vyjekla jsem a snažila se to shodit.

„Bello, klid. Už je to pryč,“ klidnil mě. Dobře věděl, jakou fobii mám z pavouků.

Oddechla jsem si, až když vozík vyjel ven. Vystřelila jsem z něj nadpřirozenou rychlostí a rychle se prohlížela, jestli někde nemám nějakého pavouka.

Damon šel pomalu ke mně a smál se od ucha k uchu.

„Bella viděla ducha?“ ozval se někdo.

Naštvaně jsem vzhlédla a uviděla Stefana s Elenou.

„Ne, vyděsila ji umělá pavučina,“ vysvětloval ochotně Damon. Vrhla jsem na něj vzteklý pohled. Elena se zahihňala. To se mi tu vážně všichni smějí?

„Fajn. Dost srandy na můj účet. Co tu vlastně děláte?“ zeptala jsem se.

„Copak si myslíte, že jste jediní, kteří můžou někam vyrazit?“ usmála se Elena.

„Ne, to asi ne,“ pokrčil rameny Damon a položil mi ruku kolem pasu.

„Dobře. Tak, když už jsme se tu potkali, jsem si říkal, nešel bys se mnou na autíčka, bráško? Elena nechce,“ usmíval se Stefan. Podívala jsem se na Elenu, která se tvářila tak, že na autíčka snad jedině přes její mrtvolu.

„Půjdu. Bello?“ ohlédl se na mě.

„Já na vás počkám s Elenou,“ ozvala jsem se rychle a zařekla se, že do dalšího vozíčku nebo autíčka už dneska nevlezu.

„Ok. Tak jdeme?“ byla už netrpělivá Elena. Protočila jsem oči a vydala se za ní.

Musí se nechat, že na autíčkách se oba vyřádili. Byli doslova jako malí kluci. A pak, že se sem šlo jen kvůli nám, jak nám cestou stačili naznačit. Já původně ani nevěděla, že tu nějaká pouť je.

„Neviděla jsi tu nic zvláštního? Už jsem trošku paranoidní, ale přece,“ zeptala jsem se Eleny, zatímco jsme čekaly a bavily se pohledem na ty dva. Damon zrovna slušně nabral Stefana.

„Ne, úspěšně se všemu zvláštnímu zatím vyhýbáme. Vy?“

„Taky.“

„Takovéhle řeči se sem nehodí,“ prohodil někdo vedle nás. Stefan. Jízda už jim asi skončila.

„Jo, jen jsem se zeptala. Pro jistotu.“ Chápavě přikývl.

„Kam půjdete teď?“ zeptal se Damon, který už taky dorazil.

„Asi na kolotoč, vy?“ uvažovala Elena.

„Nevím.“

Podívala jsem se na Damona. „Co třeba zrcadlové bludiště?“

„Jak chceš,“ usmál se.

„Takže se asi zase rozdělíme. Buďte opatrní a užijte si to,“ rozloučila se Elena a znova zmizeli. My se vydali k bludišti.

 „Bože, ty nohy,“ stěžovala jsem si, když jsme se zastavili před jedním z mnoha zrcadel.

„Já jsem zase přibral pár kil,“ zamračil se Damon na zrcadlo vedle mě. Když jsem se do něj podívala, dostala jsem záchvat smíchu. To se mu moc nelíbilo, tak jsem raději postoupila dál.

„Ze mě je teď liliputka,“ ušklíbla jsem se.

„Mně to pořád sluší,“ vytahoval se Damon. Stoupnul si před nějaké zrcadlo, které zmohutnělo horní část jeho těla, takže vypadal ještě mnohem víc namakaně.

„Ty aby ses taky věčně nevytahoval,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Brzo mě to přestalo bavit, tak jsem zamířila do bludiště. Myslela jsem si, že to bude hračka. Když jsem však nabořila do prvního zrcadla naproti mně, změnila jsem názor.

„Auvajs,“ třela jsem si hlavu a dala radši už ruce před sebe. Otočila jsem se zpět a houkla na Damona: „Tady se taky vyznáš?“

Damon prošel naprosto v pohodě kolem mě. Už jsem na něj chtěla zakřičet, že má před sebou zeď, ale on nenarazil.

„Je to snadné,“ usmál se. Zamračila jsem se na něj a opět si něco pro sebe zamumlala.

„Já to slyšel,“ zasmál se, když se pro mě vrátil, zase mě chytl kolem pasu a zamířil k východu.

Nakonec jsme prošli ještě pár atrakcí, než jsme zamířili na poslední. Mezitím už jsme ale Stefana s Elenou nepotkali.

„Ty máš asi hodně ráda výšky, co?“ nedalo mu to, když jsme mířili k obrovskému ruskému kolu.

„Všiml sis?“ zasmála jsem se. Když jsem s ním šla na první vycházku, vylezla jsem na strom. Je pravda, že výšky jsem milovala. Hlavně ten rozhled.

„No, má to jednu výhodu,“ uvažoval, když lezl na sedačku.

„Jakou?“ ptala jsem se a sedala si k němu.

Kolo se pohnulo a my se zastavili kousek výš, aby mohli nastoupit další lidé.

„Konečně tě mám jen pro sebe,“ mrkl na mě.

„Předtím jsi neměl?“ nadzvedla jsem obočí.

„Předtím jsi mi celý den uhýbala,“ zamračil se.

„To není pravda. Jenom jsem si chtěla číst,“ zamručela jsem. Kolo se konečně pořádně rozjelo. Vystoupali jsme až nahoru a já obdivovala ten výhled. Ano, byla už tma, ale bylo to kouzelné. Nádherné.

„Co jsi to vůbec zase četla?“ chtěl vědět.

„Romea a Julii,“ odvětila jsem a cítila, jak si mě přitáhl víc k sobě.

„Zvláštní volba,“ usmál se ironicky. Pokrčila jsem rameny.

On pak zvážněl a začal se ke mně sklánět pro polibek. Jenže najednou se kolo zastavilo. Byli jsme až nahoře. A kolo vypovědělo službu. Vypadl proud.

Odtáhla jsem se od něj, naklonila se přes sedačku a zadívala se dolů, jak se tam zmateně hemžili lidé. Ne, že bych se snad bála. Ale byl to zvláštní pocit.

„Zase to nahodí, neboj,“ zamručel Damon, zjevně nespokojený, že jsem mu zase cukla.

„Já se nebojím,“ ušklíbla jsem se.

„Tak proč mi pořád utíkáš?“ zavrčel.

„Protože jinak máš všechno zadarmo,“ přiznala jsem popravdě a při pohledu na něj se zasmála. Tvářil se totiž dotčeně.

„A pak, že já jsem zmetek,“ protočil oči. Podívala jsem se na něj pohledem à la já nic, já muzikant. Než jsem potom stačila něco udělat, přitáhl si mě k sobě tak rychle, že jsem nestihla zareagovat. Byla jsem na něm nalepená tak těsně, že víc už to ani nešlo. A on mě líbal tak vášnivě, že jsem málem omdlévala z nedostatku vzduchu.

Vtom se rozsvítila světla a nahodil se proud. Kolo se dalo do pohybu. Ale on se nedal rušit a dál mě líbal tak vášnivě, že jsem měla pocit, že jsem na horské dráze a ne na ruském kole.

Když mi už doopravdy došel vzduch, bez okolků mě začal líbat na krku. Docela s námahou jsem se nadechla a měla pocit, že jsem opilá. Motala se mi hlava.

Jen co jsem znova nabrala dech, přesunul se po čelisti se svými polibky a znova mě políbil na ústa. Teprve pak se konečně odtáhl.

„Budu tě muset brát na pouť častěji,“ usmál se ironicky a pak mi položil ruku kolem ramen. Neodpověděla jsem, místo toho jsem si mu položila hlavu na hruď, dívala se na hvězdy a snažila se hodit do klidu. Moc dobře mi to teda nešlo.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 20. kapitola: