Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 22. kapitola

18.11.2012 (17:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4152×

22. kapitola – Co dál?

(pohled Belly)

Seděla jsem v pokoji, držela si ruce kolem kolenou a zase se kolébala sem a tam. Bylo mi do breku, ale slzy už nepřicházely. Nikdo kromě Damona nevěděl, co mi je. A nikoho kromě něj jsem k sobě taky nepustila.

Ale i jeho jsem se stranila. Nechtěla jsem dopustit, aby Katherine dostala další záminku někomu ublížit.

Seděla jsem takhle v pokoji den a půl, než Damon ztratil trpělivost.

„To tady budeš sedět do konce života?“ zaječel na mě, když jsem ho ignorovala a odmítala jídlo. Měla jsem dojem, že když něco sním, dlouho to ve mně nezůstane.

Zvedla jsem k němu pohled.

„Možná,“ zašeptala jsem.

„No tak, Bello! Prober se, sakra! Kde je ta bojovnice, která si nenechala nic líbit? Kde je ta holka, která se dokázala oklepat z otřesného rozchodu? Kde je ta žena, která se hrdě postavila smrti bez toho, aniž by brečela, nebo naříkala? Kde je to děvče, které nakoplo upíra do rozkroku jenom proto, že ji chtěl zpacifikovat? Kde, sakra, kde?!“ vrčel na mě.

On si o mně myslí, že jsem bojovnice?

Pousmála jsem se.

„Zdá se mi to jako věčnost, co se to všechno stalo,“ zašeptala jsem. On byl zjevně nadšený, že konečně reaguju, a sednul si ke mně na postel. Zadíval se na mě.

„Jo, je to věčnost. Ale všechno z toho bylo stokrát horší než tohle. Ten chlípník, zrzka nebo tvůj bývalý? Co je oproti tomu jedna upíří potvora? Dokázala jsi ustát to všechno a teď se kvůli ní složíš?“ mlel vehementně dál.

„Jenže za to všechno můžu – “

„Neříkej, že ty!“ zahřměl. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Rozhodně si se mnou servítky nebral. Ne jako třeba Edward, který - když se zdál svět ještě krásný a my spolu byli šťastní – vždycky, když jsem něco provedla, vzal všechno na sebe. Byl ke mně hodný. Neřval na mě. I když jsem věděla, že si to zasloužím.

„Je to tak. Kdybych sem nepřišla, nic z toho by se nestalo. Žili byste si v klidu dál a já už bych se se životem mezi lidmi nějak smířila,“ zamručela jsem.

Damon se začal chechtat. Mírně zoufale a asi i hystericky. Položil si hlavu do dlaní a chvíli koukal jen před sebe. Asi mu se mnou došla trpělivost.

„Tak fajn. Jo, můžeš za to ty. Všechno je to tvoje vina. Nic z toho by se nestalo, kdybys tu ty nebyla. Kdyby tě ta zrzka zabila!“ zaječel na mě najednou, vstal a začal přecházet po místnosti.

Překvapeně jsem zamrkala a přerývavě se nadechla. Byl hodně rozzuřený.

„Tohle jsi chtěla slyšet?! Je ti líp? Jestli je to všechno, co jsi chtěla – nést vinu –, tak se koukej sebrat a něco dělat. Jdi se najíst! Čti si, koukej na televizi, nebo něco dělej! Cokoliv! Tím, že tady jen tak sedíš, Jeremymu nepomůžeš,“ pokračoval naštvaně.

Začala jsem se smát. Nechápavě se na mě podíval.

„Reverzní psychologie? To jako vážně? Vždyť víš, že na mě tyhle nesmysly nefungujou,“ kroutila jsem hlavou. Damon se zamračil ještě víc, než se mračil doteď.

„Fajn. Jako doktor s diplomem ti jsem zjevně k ničemu. Zkusíme nasadit upíra,“ zamumlal si pro sebe. Nechápavě jsem na něj zírala.

Než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem přimáčknutá na posteli a on na mně. Díval se mi do očí a panenky se mu zúžily.

„Zapomeň na tu bolest,“ zašeptal. Moc ráda bych řekla, že to zabralo. Strašně ráda. Ale nemělo to žádný účinek, stejně jako když to na mě zkoušel poprvé.

Mírně jsem se pousmála.

„To nejde,“ zamumlala jsem. Zavrčel a zklamaně svěsil hlavu.

„Já už vážně nevím, co s tebou,“ zavrčel.

„Já se vzpamatuju,“ slíbila jsem mu polohlasem. Zvedl pohled.

„Jo? A za jak dlouho? Za pár dnů? Týden? Dva? Katherine je tu teď!“ byl stále naštvanější.

„Jen… mi dej trochu času. Nějak to vyřeším. Slibuju,“ zamumlala jsem. Damon si povzdechl.

„Dobře,“ zamručel poraženě. Musela jsem se ušklíbnout. To bylo poprvé, co něco vzdal.

Zadíval se na mě zase s tím divným výrazem v očích a sklonil hlavu, aby mě políbil. Ale já uhnula. I pohledem.

On znova zavrčel.

„Takže jí půjdeš pod ruku?! Tak fajn. Dělej si, co chceš! Už nevím, co s tebou mám dělat. Zkoušel jsem to dost dlouho. Přeji příjemné užírání a utápění se ve výčitkách svědomí!“ vyjel na mě znova a vystřelil z postele jako blesk. Když odešel, pořádně prásknul dveřma.

„Sakra,“ zamručela jsem. Tohle jsem nechtěla.

Naštvaně jsem vzala knížku ze stolu a hodila ji do kouta. Jasně, ona za to nemohla, ale já si nějak potřebovala vylít vztek. Nějak hodně.

Nevěděla jsem co dál.

A pak mě napadla naprosto šílená myšlenka.

(pohled Damona)

Zoufale jsem rázoval po vlastním pokoji a zápasil s touhou běžet zpátky k ní. Hlavně když něčím hodila o zem. Mrzelo ji to snad, že jsme se pohádali?

Doufal jsem, že jo.

Bál jsem se o ni víc než o kohokoliv jiného. Když byla poblíž ona, všechno ostatní šlo stranou. Rád jsem ji provokoval a přiváděl do rozpaků. Miloval jsem to naše hašteření. A nesnášel jsem hádky, jako byla tahle.

Bylo vcelku jasné, co je se mnou v nepořádku, jak mi před pár dny naznačil Stefan. Ona. To ona se mnou tohle provedla.

Cítil jsem se bezmocný a k ničemu, když se trápila. A cítil jsem se šťastný a spokojený, když byla šťastná ona. Každý její úsměv stál za polovinu těchhle problémů s Katherine.

A každý její polibek vyvážil jakoukoliv cenu, kterou si za něj byla Katherine rozhodnutá vybrat.

Jasně, věděl jsem přesně, jak to se mnou je. Ale nedokázal jsem to říct nahlas.

Proč?

Dvě jména.

Elena a Katherine.

Každá mi vzala kus mě. Kus mého srdce i duše. A už nikdy mi je nevrátily zpět.

Už jsem to nechtěl zažít znovu. A ze všeho nejvíc jsem se bál, že tohle k tomu spěje.

Ale přesto jsem se od Belly nedokázal držet dál, protože ona jakoby ty kousky, které mi chyběly, během té doby, co se známe, znova našla, slepila a pomalu je vracela na své místo.

Jo, já vím, fakt ubohý přirovnání. Ale já se tak prostě cítil.

A co bylo nejhorší?

Že jsem nevěděl, co cítí ona.

Má mě ráda nebo se jí jenom líbím? Jasně, kdybych se jí jevil jako to monstrum, které ve skutečnosti jsem, nepustila by mě k sobě. Ale ona mě k sobě pustila. Dovolila mi, abych ji líbal, abych ji objímal…

Teda někdy.

Nikdy jsem nevěděl, na čem s ní jsem. Jsem pro ni snad jen pobláznění? Považuje náš vztah za něco vážného? Nebo se chce jen pobavit?

Ne, to ne. Ona taková není. Ona není jako Katherine.

Ale ani jako Elena.

Elena vždy, když se jí nebo jejímu blízkému něco stalo, dávala to za vinu mně. Odháněla mě od sebe. Využívala mě jenom když něco potřebovala a jinak si se mnou jenom hrála, aby si nakonec vybrala mého dobráckého bratra.

Bella mě chtěla u sebe. Mě. Nezáleželo na tom, jak se cítí, nebo co zrovna prožívá. Mohl jsem u ní zůstat a pomoct jí. Teda, pokud se tomu dalo říkat pomoc. Já jí asi moc nepomohl. To ona pomohla mně.

A proto jsem neustále a dokola přemýšlel nad tím, co si o mně myslí. Jednou řekla, že jsem docela fajn chlap. Jasně, už několikrát mi taky řekla, že jsem zmetek a parchant. To vím i bez ní. Určitě se jí jevím i jako sukničkář. Je snad tohle ten důvod, proč se mi tak dlouho vyhýbala? Proč mě stále odmítá, když se pokusím o něco víc? Bojí se snad, že to ne z její, ale z mé strany nejde o nic víc než nezávazný románek? Při tom všem, co pro ni dělám? Jak jí to mám ještě jinak říct?

Naučil jsem se ty dvě slova neříkat nahlas. Většinou se to pak zvrtlo. A to jsem nechtěl. Místo toho jsem doufal, že to vyčte mezi řádky…

Mé myšlenkové pochody přerušilo zaklepání na dveře.

„Dále,“ zamumlal jsem a pohlédl ke dveřím.

Vešla Elena.

„Damone,“ pozdravila.

„Co chceš?“ zeptal jsem se.

„Chci si promluvit,“ přiznala.

„O čem?“

„Co se to děje? Proč Katherine napadla Jeremyho? Proč se Bella odmítá s kýmkoliv bavit? A proč ty tu chodíš jako lev v kleci? Co se děje?“ zasypala mě otázkami.

„Já vážně nev – “

„Neříkej, že nic nevíš! Já vím, že víš, o co jí jde!“ zavrčela.

„O co? Nebo o koho?! Čekal bych, že ti to dojde po tom všem!“ zaječel jsem na ni. Začínal jsem být už vážně hodně naštvaný.

Elena chvíli mlčela, jakoby přemýšlela.

„Takže jí jde o tebe a Bellu…“ zamumlala potichu. Věnoval jsem jí nehezký pohled.

„Není to kvůli nám.“

„Tak kvůli čemu, sakra?“ vyjela na mě zase.

„Nevím! Ale tomuhle už nevěřím! Je to až moc ohraná písnička! Ale jedno ti povím. Ať už udělá cokoliv pod tou pitomou záminkou, že je tu kvůli mně, já se jí nevzdám,“ zavrčel jsem na ni a pohodil hlavou k pokoji Belly.

„Tak jsem to nemyslela.“

„A jak teda?“ chtěl jsem vědět.

„Damone, vedle leží můj bratr. Napřed ho zabili a teď se mění na jednoho z nás. Myslím, že nejsi jediný, kdo má právo na to mít nervy na pochodu,“ odsekla.

„Ne. To asi ne. Ale já už toho mám taky dost. To nemůže být alespoň na pár let klid?“ zavrčel jsem a vztekle hodil pár polen do krbu. Zapraskalo to.

Hleděl jsem do plamenů a pomalu se uklidňoval.

„Nemůže. To je totiž prokletí téhle rodiny. My nikdy nebudeme mít klid,“ zamumlala a já cítil, že se potichu vykradla z mého pokoje.

Zavřel jsem oči a napočítal do desíti. Fajn, hlavně se uklidnit.

Když jsem oči znova otevřel, byl jsem odhodlaný jít znova za Bellou a klidně do ní něco nacpat násilím, když jsem si něco uvědomil. V domě bylo kromě splašeného srdce Jeremyho ticho. Žádné další tady netlouklo.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 22. kapitola: