Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 24. kapitola

11.01.2013 (21:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4597×

24. kapitola – S pravdou ven

(pohled Belly)

Ráno jsem se nevzbudila zrovna dobrovolně. Ještě ve spánku jsem totiž ucítila, jak mě někdo hladí po tváři.

„Musíš vstávat,“ zašeptal mi Damon do ucha. Jeho dech byl tak studený, že mi přejel mráz po zádech. Jasně, chtěl mě provokovat. Ale já se nedala. Muselo být brzo. Nevím, co mu zase přelítlo přes nos, ale zařekla jsem se, že z postele mě prostě nedostane.

Něco jsem proto nespokojeně zadrmolila a otočila se na druhý bok.

 Ať si říká nebo dělá, co chce, šlo mi hlavou. Já chci ještě spát.

„No tak vstávej, ty ospalče,“ řekl tentokrát už důrazným, i když jako samet příjemným hlasem a pohladil mě po ruce. Ležel za mnou. Ani to mě však nedokázalo probrat.

„Jdi budit někoho jiného,“ zamumlala jsem, vzala za polštář a schovala si pod něj hlavu. Občas to bylo pěkně na draka - být upírova holka. A to jsem měla tentokrát ještě kliku, že Damon občas spal.

Najednou byl ale polštář pryč, já neležela zády k němu a on mi nešeptal do ucha vstávej. Damon byl zřejmě naštvaný, že ho ignoruju, tak si mě prostě otočil čelem k sobě, položil mi ruku kolem pasu a začal mi to hláskovat.

Mrzutě jsem se na něj podívala.

„To nemáš nic lepšího na práci?“ Podívala jsem se na budík a povzdechla si. „Vždyť je teprve půl sedmé!“

„Já vím. Ale je tu taková věc… Jeremy má už proměnu skoro za sebou. Měli bychom někam vypadnout. Stále jsi člověk a on bude novorozený… Nejlepší by bylo vrátit se až potom, co se nají,“ vysvětloval mi.

„Ehm, promiň, to mi nedošlo,“ kousla jsem se do rtu.

„V pohodě. Tak se obleč, jedeme na výlet,“ odpověděl a pustil mě.

„Výlet? Kam chceš jet?“ chtěla jsem vědět.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Něco vymyslíme.“

„Já mám nápad. Vlastně už jsem ti to chtěla navrhnout včera, ale zapomněla jsem na to,“ uvažovala jsem nahlas.

„Kam chceš teda jet?“ nadzvedl obočí.

„Nikam. Zůstaneme tady.“

„To nemůžeme. Bude to pro tebe nebezpečné,“ zakroutil hlavou a v očích měl takový výraz, kdy mi zdravý rozum radil, abych raději moc neargumentovala a přizpůsobila se mu.

„Vždyť jsem ti říkala, že mám nápad… Pamatuješ, jak jsi pro mě přišel ten večer do mého pokoje, když mě Edward unesl?“ začala jsem opatrně a hned se mu snažila naznačit, o čem chci asi mluvit.

„No?“ nechápal.

„Ta věc, co jsem okolo sebe vytvořila – s tím by se ke mně nikdo nedostal. Ani novorozený upír,“ usmívala jsem se.

„Jo, ale neumíš to ovládat,“ odporoval. Měla jsem chuť mu odseknout něco jako: No neříkej! Ale nechtěla jsem ho provokovat. Bylo štěstí, že mě vůbec poslouchá.

„To jsem se právě chtěla dneska naučit. Ale potřebuju tě jako pokusného králíka,“ povzdechla jsem si.

„Blbej plán,“ konstatoval.

„Damone… alespoň to zkusme. Kdybych se to naučila ovládat, nic tím neztratíme, no ne? A když mi to nepůjde, tak odjedeme pryč, jak jsi chtěl ty,“ přemlouvala jsem ho.

„Pořád se mi to nelíbí,“ mračil se. Proto jsem vytáhla tu nejtěžší zbraň. Psí oči. Nikdy bych neřekla, že můžou tak dobře zabírat.

„Prosím, Damone… nechci odsud pryč, obzvlášť když je zítra ten ples.“

„Od kdy tak moc zbožňuješ plesy?“ nadzvedl obočí.

„Od té doby, co jsi mě naučil tancovat,“ usmála jsem se nevinně. Damon si mě měřil takovým zvláštním pohledem. Nakonec se zatvářil rezervovaně.

„Tak fajn!“ kapituloval vztekle. Já jsem se na něj vítězně usmála a měla v úmyslu otočit se znovu na druhý bok a ještě si přispat.

„Neříkej mi, že chceš zase spát,“ zahučel dopáleně.

„A co myslíš, že jiného dělám?“ zamumlala jsem už málem v polospánku.

„Nevím. Ale já se nudím,“ stěžoval si.

„Kup si medvídka mývala,“ mumlala jsem dál téměř nevnímaje.

„Na co? Já už mám pro sebe lepší hračku.“ I kdybych dokázala nevnímat tu zimu, nedokázala jsem nevnímat jeho rty, které mě právě něžně líbaly na krku. Než jsem stačila i jen něco nespokojeně zamručet, zase mě otočil na záda a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl v zápětí začít hladově líbat na rty. Musím přiznat, že to mě probralo dokonale.

Když se konečně po hodné chvíli odtáhl, povzdechla jsem si.

„Hračku? No, ani ty nedělají přesčasy,“ zamračila jsem se.

„Speciální edice,“ pokrčil rameny a zakřenil se na mě. Potom se na mě znovu vrhl a zalehl mě. Jeho rty si neuvěřitelně vášnivě braly ty moje a i jeho ruce se pomalu začaly vymykat kontrole. Já přerývavě dýchala – cítila jsem se jako bych právě běžela maratón.

Ruce jsem mu zapletla do vlasů a snažila se nadechnout kdykoliv mi k tomu dal příležitost. Třeba tehdy, když se po čelisti přesunul na krk. Bylo to až neuvěřitelné, jak jiné to bylo s Damonem než s Edwardem. Ne že by Edward špatně líbal, nebo tak. Ale u Damona jsem prostě neměla nutkání se pořád držet zpátky, aby náhodou nedostal žízeň. A Damon si to taky užíval rozhodně víc, než kdy Edward.

Potom mě ale z mých myšlenkových pochodů vyrušil Damon, který mi věnoval další hypnotizující a zároveň vyzývavý pohled, a pak mi zajel rukama pod tričko. Jenomže já už nemyslela. Vůbec. A tak jsem ho klidně nechala, aby mi zničil úplně nové tričko tím, že mi ho roztrhl. Na co se bude upír obtěžovat s tím, že by mi ho přetáhl přes hlavu. To je přece moc pracné.

Pak už Damon očividně ztratil zájem o můj krk. Místo toho se přesunul do mého výstřihu, o který se začal zajímat opravdu hodně.

Zasténala jsem a vjela mu rukama pod tričko, snažíc se mu ho sundat.

Jenže vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Trhla jsem sebou a pokusila se ho ze sebe nějak dostat. Bohužel byl poněkud těžký a taky se mu nechtělo, takže dotyčný vešel dovnitř.

No, totálně jsem zrudla, když vešel Stefan, zastavil se uprostřed kroku a zíral na nás s otevřenou pusou.

„Já-já se omlouvám… Netušil jsem… Nechtěl jsem… Asi bych…. prostě půjdu,“ zakoktal se. Upíra jsem takhle koktat ještě neviděla.

Když se Damon konečně uráčil mě pustit, schoval mě za sebe a zastavil Stefana opět v půli kroku.

„Ne, počkej, bráško, vlastně tě budeme potřebovat,“ řekl s úšklebkem na rtech. Vlastně to ještě vypadalo, že se dobře baví.

„Vážně?“ zeptal se Stefan ohromeně. Možná si to dal dohromady s tím, co se tady před chvílí dělo. Vyprskla jsem smíchy. Bylo toho na mě poslední dobou tolik, že jsem se potřebovala od srdce zasmát. Damon na mě mrkl a dál pokračoval, zatímco já se tam stále lámala v záchvatu smíchu. Stefan nás nevěřícně pozoroval.

„Nikam nejedeme. Bella má jednu teorii – něco chce vyzkoušet. Ale budeme tě k tomu potřebovat,“ usmíval se dál. Mně ale najednou došlo, co má v plánu.

„To ne!“ řekla jsem přísně. Smích mě nějak přešel. Stefan proto vypadal ještě zmateněji.

„Co ne?“ chtěl vědět.

„Ehm, my to ještě probereme a potom ti dáme vědět, ano?“ zamračila jsem se na Damona.

„To nemá smysl, vždyť –“ odporoval.

„Za chvilku jsme dole,“ kývla jsem na Stefana, který vypadal, že je vděčný za tu úžasnou příležitost se vypařit.

Když odešel, otočila jsem se na Damona: „Na to ani nemysli.“

„Potřebuješ nějaký spouštěč,“ odporoval.

„Možná by stačilo chtít si tě držet dál od těla,“ zasyčela jsem smrtelně vážně.

„To bys nevydržela,“ ušklíbl se ironicky a pokusil si mě přitáhnout blíž, ale já se vážně hodně silně zapřela. A jelikož nepoužil svoji upírskou sílu, zůstala jsem, kde jsem byla.

„Myslíš?“ usmála jsem se na něj andělsky. V odpověď zavrčel a tentokrát si mě posadil na klín silou. Pak mě začal zase vášnivě líbat. Jeho ruce si dělaly, co se jim zlíbilo. Tedy do té doby, než jsem se do něj odtrhla.

„To je fuk. V tomhle stejně nepolevím. Stejně je to na nic, Stefan by ti nikdy neublížil,“ zamručela jsem a snažila se z něho slézt. No, nepouštěl mě.

„Donutím ho,“ zašeptal mi do ucha, které pak jemně skousl, až mi přejel mráz po zádech. A najednou jsem ležela na posteli a Damon nikde. Jenom zezdola byly slyšet podivné rány.

Okamžitě jsem vystartovala, hodila na sebe první tričko, které mi přišlo pod ruku, a na mě neuvěřitelnou rychlostí jsem seběhla schody do salonku, kde se ti dva rozhodli zdemolovat většinu vybavení.

Vrčeli na sebe jako pominutí a házeli sebou přes celou místnost. Ale i tak bylo vidět, že Damon útočí a Stefan se jen brání.

„Co ti zas přelítlo přes nos?!“ zavrčel na něj Stefan, když po něm Damon vystartoval, ale Stefan se otočil, chytil ho za paži a hodil ho na druhou stranu salonku, až Damon přistál na svém vlastní baru.

„Experiment,“ usmál se jeho bratr jízlivě.

„Cože?!“ nechápal Stefan.

„Nechte toho!“ zaječela jsem na ně, když chvilku stáli proti sobě. Ani jeden se na mě nepodíval.

„No tak, bráško. Copak mě nechceš pořádně praštit?!“ zavrčel a znova po něm skočil Damon. Stefan jenom uhnul.

„Zbláznil ses? Nechci se s tebou rvát!“

„Ale já vím, že chceš. Copak se mi nechceš pomstít? Kvůli Katherine. Nebo Eleně? Dneska máš možnost!“ provokoval ho Damon a mě si dál nevšímal.

Stefan na něj vztekle zavrčel, ale nic nepodnikl.

„Damone, dost!“ křikla jsem.

„A co Zac? A Lexi? Nechceš pomstít kamarádku? Nebo ti na ní snad vůbec nezáleželo? Hmm?“ pokračoval. Nevím, kdo to ta Lexi byla, ale zjevně to byla pro Stefana ta poslední kapka. Zuřivě se na Damona vrhl a já věděla, že teď už se neporvou jenom jako. A to Damon celou tu dobu chtěl.

Rány se staly ještě hlasitější, že Elena dokonce opustila bratra a zůstala stát vedle mě.

„Zastav je nějak!“ poprosila jsem ji zoufale.

„Když se mezi ně připletu, obrátí se proti mně. Nevnímají, nechali ty monstra v sobě vyplout na povrch,“ odpověděla Elena a nešťastně je oba sledovala.

„Zabijou se navzájem,“ zaječela, když Damon prohodil Stefana oknem a boj se přesunul ven. Rychle jsme s Elenou vyběhly za nimi a zoufale je sledovaly, obě naprosto bezmocné. Tohle byl ale  opravdu blbej plán.

Neměla jsem to nikdy zmiňovat a radši s ním někam odjet, pomyslela jsem si nešťastně.

Pro mé oči se pohybovali moc rychle, abych viděla, kdo vyhrává, ale když něco nebezpečně zapraskalo, ucítila jsem to znova. Ten divný pocit, tu věc kolem sebe. Byla ohebná, pružná. Povolná. A hlavou mi šlo jediné - že ani jednoho nehodlám ztratit.

„Tak dost!“ zaječela jsem nejhlasitěji, jak jsem mohla. Nedivila bych se, kdybych kvůli tomu přišla o hlas. Zároveň s mým výkřikem jsem od sebe odhodila ten štít, nebo co to bylo. Ale štít bylo asi nejpříhodnější přirovnání. Potom je oba uzavřela do takový malých vězení, ze kterých nebylo úniku ani pro upíra.

Vtom mi došlo, že už vím, jak na to. Damon měl pravdu. Potřebovala jsem spouštěč. Musela jsem se naštvat. Čím víc, tím líp.

„Zklidněte se!“ zaječela jsem znova stejně nahlas. Možná bych zařvala ještě něco, kdyby se ti dva nechytli za hlavu a neklesli na kolena.

„Bello, dost!“ zaskučel Stefan.

„Co dělám?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Tvůj hlas… v hlavě… zastav to,“ zavrčel pro změnu Damon a uhodil pěstí do země.

Až pak mi došlo, že můj výkřik byl asi i výkřikem vnitřním. Doslova jsem cítila jejich vědomí. Ale necítila jsem vědomí Eleny. Možná to fungovalo, jenom když jsem je měla pod svou „ochranou“.

No, okamžitě jsem se začala soustředit, protože jsem zřejmě vysílala na tak vysoké frekvenci, že to upíři nemohli snést.

Za chvilku si ti dva sundali ruce z uší a postavili se na nohy.

„Jak to děláš?“ chtěl vědět Stefan, který byl už zase normální a rukou prozkoumával neviditelnou stěnu. Zkusila jsem mu odpovědět na té zvláštní frekvenci, jenom trochu ztišit volume.

„Nevím. Prostě jsem se naštvala a bylo to.“

„Bello?“ zeptal se netrpělivě Damon.

„Odpověděla mi,“ bránil mě Stefan.

„Jak?“ nechápala Elena.

„V myšlenkách, pravděpodobně,“ zauvažoval Stefan. Pak se navztekaně otočil na Damona.

„To kvůli tomuhle si mě vyprovokoval?“ zavrčel.

„Zabralo to,“ zazubil se na něj Damon.

„A co kdyby ne?“ vztekal se dál.

„Já věděl, že to zvládne,“ zasyčel Damon. Cítila jsem, jak se oba zase začínají vztekat a promluvila k nim znovu v myšlenkách a trošku přidala na „hlase“, protože ti dva mě jinak vůbec neposlouchali.

„Tak dost! Koukejte se uklidnit, nebo vás tu nechám celý den. Rozčílili jste mě na to dost!“

„Fajn,“ zamručel Damon a bylo vidět, jak se ovládá, aby si znova nepokusil zakrýt uši. Proto jsem už raději přestala vysílat a povolila vězení kolem Stefana.

„Měl bys jít na lov. Až se Jeremy probudí, bude potřebovat zkrotit a ty jsi zrovna vypotřeboval spoustu energie,“ poradila jsem mu mírným hlasem, když pomalu došel k Eleně a ta ho starostlivě objala.

„Není ti nic?“ chtěla vědět.

„Jenom mě trochu bolí hlava. Docela změna po 162 letech,“ zamručel a zmizel i s Elenou v domě.

Já si povzdechla, ještě jednou se podívala na Damona a otočila se k němu zády.

„Ty mě tu jen tak necháš?“ ozval se naštvaně.

„Mohla bych! Choval ses zbrkle. Mohli jste si ublížit,“ vyslala jsem k němu myšlenky, ale na mírné frekvenci.

„Potřebovala jsi nějaký impuls,“ odvětil pobouřeně.

„Ne takovýhle! Bála jsem se, že se zabijete! Přišla jsem už o dost blízkých na to, abych se ještě vyrovnávala se ztrátou dvou naprosto nezodpovědných upírů! Pomyslel jsi vůbec, co by bylo s Elenou, kdyby jsi ho zabil?“

„Myslíš, že bych vyhrál?“ usmál se ironicky.

„Mohl bys být jednou vážný?! Bála jsem se o Stefana. O tebe! Tak takových frajeřinek pro jednou nech. Nemám na to nervy.“

„Promiň,“ omluvil se, ale netvářil se přitom moc kajícně. Znova jsem se k němu otočila zády a chystala se odkráčet.

„Bello!“ křikl za mnou, ale to už neviditelná bariéra kolem něj zmizela. Nevšímala jsem si ho a doplazila se do salonku, kde jsem tu spoušť začala uklízet. Bylo to přece kvůli mně.

„Já to tu uklidím,“ zamumlal.

Neotočila jsem se na něj, jen odvětila: „Fajn.“

Potom jsem naštvaně vydupala schody a zavřela se ve svém pokoji, kde jsem si sedla na postel a pokusila se znova vyvolat tu divnou bublinu - teda štít – kolem sebe.

Byla jsem stále dost vytočená, takže to šlo samo.

Napadlo mě, že zkusím, co vydržím. Pomalu jsem ten štít natahovala a zvětšovala. Za chvilku jsem pokryla svůj pokoj. Asi jsem byla fakt v ráži, protože mě to téměř nevyčerpalo.

Rozhodla jsem se pokořit sama sebe a pokusila se štít roztáhnout co nejdál to šlo. Zanedlouho jsem pokryla celý dům a cítila jsem vědomí všech uvnitř. Eleny, která byla skoro stejně rozčílená jako já, Damonovo, který se při úklidu vážně činil a snad i zpytoval svědomí (ani jsem netušila, že je toho schopen), a pak taky Jeremyho, který nemyslel na nic, jen jsem cítila obrovskou touhu, aby už skončila ta bolest, co ho stravuje. Napadlo mě, že se ho pokusím trochu uklidnit.

„Už jenom pár hodin. Za chvíli to budeš mít za sebou, Jeremy. Hlavně to vydrž, prosím…“

Nemohl mi odpovědět, maximálně tak zakřičet, ale ucítila jsem z jeho vědomí malinkou vlnu úlevy. Asi nad vyhlídkou, že za chvíli už ta bolest skončí.

Povzdechla jsem si a stáhla ten štít zpět do sebe. Cítila jsem se poprvé za svůj život něčím výjimečná, ale momentálně docela zbytečná. Měla jsem nutkání něco dělat. Napadlo mě, že by nebylo špatné se jít vykoupat a umýt si hlavu vzhledem k tomu, že zítra je ples a já chci vypadat alespoň trošku slušně.

Ve vaně jsem nakonec strávila asi hodinu a půl. Všechen vztek jsem nechala odplout pryč a nakonec zůstala docela v klidu. Až když jsem vylezla z vany mi došlo, že jsem si sem zapomněla vzít věci na převlečení. Omotala jsem si teda kolem sebe osušku a zamířila do svého pokoje. Když jsem ale otevřela dveře, uviděla jsem ho sedět na posteli. Okamžitě mu zčernaly oči – a to i přesto, že měl čočky - a do vteřiny stál u mě.

Chystal se na mě vrhnout, ale nepovedlo se mu to. Nemohl.

„Co to…?“

„Experimentuju,“ zasyčela jsem a obešla ho. On se pohnout nemohl a já znova, v klidu i s oblečením v ruce, zaplula do koupelny a oblékla se. Když jsem vylezla, sladce jsem se na něj usmála.

„To jsi přece chtěl, ne? Abych se to naučila ovládat? Myslím, že jsi mi dal slušné vodítko.“

„To mě k sobě už nepustíš?“ ptal se naštvaně.

„Naštval si mě! A místo toho, aby ses tvářil alespoň trochu kajícně, by ses se mnou klidně vyspal, protože víš, že když jsi tak blízko mě, na nic nemyslím! To je mi vynikající způsob, jak něco vyřešit,“ obvinila jsem ho, sedla si na postel a tu zábranu kolem něj zrušila.

Damon se zamračil a pomalu se ke mně začal přibližovat. Čím déle mě sledoval, tím víc jeho pohled jihl.

„Omlouvám se, já jen… to ty… hele, málokdy se stane, abych kvůli někomu ztratil, no, řekněme hlavu…“ ušklíbl se.

„Asi bych se měla červenat,“ poznamenala jsem ironicky a nechala ho, ať si sedne vedle mě.

„Víš co, Bello? Já tě vážně moc nechápu. Znáš mě možná líp, než kdokoliv jiný. Když jdu na tebe moc rychle, když se ti nelíbí moje chování, když ti přijdu otravný a namyšlený, proč sis teda se mnou vůbec něco začínala?!“ zavrčel.

„Protože i přes tohle všechno tě miluju, sakra!“ zavrčela jsem vztekle i já, a to dřív, než mi došlo, co vlastně říkám.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 24. kapitola: