Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 28. kapitola

28.06.2015 (11:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3720×

28. kapitola - Překvapení

(pohled Belly)

Ráno mě probudilo sluníčko, které se mi líně plazilo po ruce. Kolem sebe jsem měla obmotanou jednu Damonovu ruku a byla jsem celkem nešikovně zamotaná v peřině. To mi ale bylo úplně jedno, protože tak spokojená jsem si nepřišla už dlouho. Jistě, mrzela mě smrt Bonnie. Ale přesto jsem se nemohla zbavit toho pocitu štěstí, že tu jsem s ním.

Přejela jsem mu něžně po ruce, jestli se neprobudí, ale Damon spal tvrdě. Zajela jsem prsty do jeho ruky a nadzvedla ji, abych si pozorněji prohlédla prsten, který mu dovoloval spát. Byl nádherný. Zvědavě jsem také sledovala sluníčko, které už se ocitlo skoro u Damona. Zalitovala jsem toho, že jsem ho nikdy neviděla se třpytit. Vím, bylo to hloupé, ale nedovedla jsem si to představit.  

Z náhlého popudu jsem mu prsten opatrně sundala. V tu chvíli Damon otevřel oči, už nemohl spát.

„Znám i příjemnější probuzení,“ zamručel a převalil se na záda. Já ale fascinovaně sledovala jeho pokožku, jak se na slunci třpytí jako diamanty. Byl krásný, krásnější než kdykoliv jindy.

„Promiň, já si nemohla pomoct.“ Pousmála jsem se. Damon si mě změřil pohledem.

„No jo, není nad to vidět chlapa zazářit.“ Nakonec protočil oči, ale pak se nadzvedl na lokti a přiblížil se ke mně. „Takže jestli ses pokochala dost, teď je řada na mně,“ zašeptal mi do ucha, které pak něžně skousnul. Čekala jsem, že si prsten nasadí znovu, ale když mě začal líbat na krku a vymotávat z peřiny, položila jsem jeho prsten na noční stolek vedle postele a pak se mu pokusila pomoct. Jakmile nám to peřiny umožnily, přitiskla jsem se k němu, jako by mi šlo o život a nechala se znovu unášet stejnou vášní jako včerejší noc.

*      *      *

„Damone, já chci sprchu!“ mručela jsem nesouhlasně, když se mě pokusil znovu přitáhnout k sobě. Ano, bylo to úžasné, ale byla jsem stále jen člověk a potřebovala jsem chvilku pro sebe. Damon byl k neunavení. Jasně, je to upír, ale mohl by na mě brát trošku ohledy. I když na druhou stranu jsem si nebyla ani jistá, jestli si mám na co stěžovat.

„A co takhle sprcha ve dvou? Stejně jsi mi ji slíbila.“ Zadíval se na mě zpod hustých řas a z černě jeho očí mi bylo jasné, že stále nemá dost. To už jsem ale stála na nohou a půjčila si jeho košili, kterou jsem si narychlo zapnula jen na pár knoflíků. Pak jsem se usmála a nahnula se k němu, abych ho mohla políbit:

„Možná příště.“

„Ty mě umučíš, Bello,“ postěžoval si, když jsem znovu prošla kolem.

„No, já nevím, kdo z nás je na tom hůř, já jsem pořád jenom člověk.“ Protočila jsem oči.

„Ale nemusela bys,“ nadhodil jakoby jen tak. Já překvapeně vzhlédla a pak si vzpomněla na jeho noční návrh.

„Tys to myslel vážně?“ podivila jsem se, když jsem si z jeho komody brala osušku. Damon seděl na posteli, rozcuchaný od toho, co jsme ještě před chvilkou vyváděli a tvářil se dost zvláštně. Nebyla jsem si jistá, kam ten pohled v jeho očích zařadit.

„Bylo by to pro tebe bezpečnější,“ konstatoval nakonec. Tomu jsem se zasmála a on se zamračil.

„Proti čarodějkám a hybridům v tomhle městě? To pochybuju.“ Zakroutila jsem nad tím hlavou a zamířila do koupelny a pak se na něj naposledy otočila, protože mě napadlo, že by se mohl také urazit. „Cením si tvé nabídky, ale nechci, abych se musela měnit jenom z důvodu mojí bezpečnosti. Pokud se změním, bude to z mého rozhodnutí, ano?“ zvedla jsem to do otázky a sledovala ho, jak trochu zklamaně kývnul. Pak už jsem zaplula do koupelny a stále nad tím přemýšlela. Vážně mu šlo tolik o moje bezpečí? Nebo ho prostě lákala vidina toho, že jako jeho dočasná přítelkyně bych mu jako upírka mohla poskytnout víc než jako normální člověk?

Podobné myšlenky mi vířily hlavou celou dobu, co jsem byla ve sprše. Když jsem vylezla ven jenom v osušce, Damon nikde nebyl, ale na posteli na mě na podnose čekala snídaně se vzkazem.

Naléhavě mě odvolali do nemocnice, vrátím se večer. Mezitím bych ti radil nabrat trochu sil, čeká tě velice dlouhá noc. D

Povzdechla jsem si. Udržet tempo s Damonem zjevně vážně nebude snadné. Zároveň jsem se ale i těšila, protože on… to se prostě nedalo popsat. Vím, že jsem v podobných věcech byla vlastně celkem nezkušená, ale byla jsem si jistá tím, že Damon je výjimečný milenec. Ve všem se přizpůsoboval mně a šlo mu hlavně o to, abych já byla spokojená. To jsem se mu včera v noci částečně snažila i oplatit, ale nevím, jestli se mi to tak úplně povedlo. Každopádně si nestěžoval.

Když jsem dojedla snídani, zamířila jsem do svého pokoje, kde jsem se převlékla a trochu se nalíčila. Poté jsem opět vpadla do Damonova pokoje, vzala tác a odnesla ho dolů do kuchyně. V domě bylo ticho. Nebyla jsem si jistá, proč to tak je. Možná, že nikdo nebyl doma. Možná, že zařizovali Bonniin pohřeb.

Při myšlence na ni mě bodla lehká výčitka svědomí. Asi nebylo úplně nejlepší se takhle chovat zrovna v téhle době. Otočila jsem se na podpatku a vydala se do obýváku, kde jsem si chtěla vzít mobil a zkontrolovat zprávy, ale nikdo mi nepsal. Vtom jsem uslyšela nějakou ránu v kuchyni.

Lekla jsem se a rychle se otočila tím směrem.

„Haló? Jeremy?“ zavolala jsem do kuchyně, ale nikdo se mi neozval. Sotva jsem nakročila směrem zpět do kuchyně, uslyšela jsem nějaký rámus hned za sebou. Nestačila jsem se však ani otočit, když jsem ucítila, jak mě něco praštilo do hlavy. Padla jsem na všechny čtyři a pokusila jsem se zmátořit, když do mě někdo kopl a já přistála na zemi úplně. Pomalu jsem se otočila na záda a uviděla nad sebou Jessicu. Zlověstně se na mě usmála a odhalila tak řadu dokonalých zubů:

„Neboj, Bello. Hezky si spolu pokecáme.“

To byla poslední věta, kterou jsem slyšela před tím, než jsem se propadla do hluboké tmy.

(pohled Damona)

Vztekle jsem zaparkoval před ústavem a rychlým krokem se vydal do své kanceláře. Vážně nedokážu slovy vyjádřit, jak moc bych teď chtěl být doma a užívat si celé odpoledne s Bellou, ale ne, já musím být v práci. To je snad zákon schválnosti…

Cestou jsem nikoho nepotkal, tak jsem se převlékl do doktorského a teprve, když jsem zamykal svoji kancelář, potkal jsem ředitele.

„Ale, pane Salvatore, já myslel, že máte tento týden volno,“ podivil se.

„Měl jsem, ale pak mi ta nová doktorka zavolala, že tady máme pohotovost.“

„Myslíte slečnu Stanleyovou?“ Nadzvedl obočí.

„Ano, jistě, tu,“ odvětil jsem téměř nepřítomně.

„Slečna Stanleyová tu ale není, nemohla vám volat, jsem tu pouze já, doktor Chang a doktor Marlon.“ Zakroutil nechápavě hlavou a já se pozastavil.

„Tak proč mi teda volala, že je pohotovost?“ nechápal jsem.

„To nevím, žádná pohotovost není, kdyby ano, volal bych vám sám.“ Pokrčil rameny a zvědavě se na mě zadíval. „Oceňuji, že jste tak důsledný a zodpovědný, že jste dorazil, ale klidně můžete zase jet, vše je naprosto v pořádku a s doktorkou Stanleyovou si to vyřídím. Tedy až přijde do práce. Od středy se tu ani neukázala bez jakéhokoliv vysvětlení, je to zvláštní.“

„Já ji tu třeba ještě ani neviděl, jen vím, že nastoupila,“ uvažoval jsem nahlas. „Zhruba v době, kdy Bella odešla.“

„Myslíte slečnu Swanovou?“ Překvapilo ho to osobní oslovení.

„Jistě, Swanová.“

„Vy jste to neslyšel?“

„Co?“

„Slečně Swanové se stala nehoda. Již není mezi námi... Je mi to moc líto, vím, že jste k ní měli s bratrem docela blízko,“ oznámil mi zasmušile a vtom mě to trklo.

„Bože…“

„Já vím, je to těžká ztráta, ale snad už je jí lépe,“ snažil se mě uklidnit, ale já se nerozčiloval nad Bellinou falešnou smrtí. Otočil jsem se na ředitele a upírskou rychlostí s ním zmizel v mé pracovně.

„S kým doktorka Stanleyová sloužila?“ ovlivnil jsem ho. Nebyl čas na nenápadné výzvědy.

„S vaším bratrem, nikdy nechtěla sloužit s vámi,“ odtušil pod mým ovlivněním.

„Viděl jste je někdy spolu?“

„Jistě, mnohokrát. Vypadali, že si rozumí,“ nechápal. Já naštvaně uhodil do zdi vedle něj a udělal tam díru. To není dobré. To vůbec není dobré.

„Zapomeňte na náš rozhovor,“ přikázal jsem mu nakonec a vyhodil ho ze své kanceláře. Pak jsem se rychle převlékl a vyrazil zpět k autu. Tahle doktorka byla přinejmenším podezřelá a upřímně by mi dávalo velký smysl, kdyby si Katherine pojistila, že o nás bude vědět co nejvíc z více zdrojů. Proč jsem jen byl takový hlupák?

Pak jsem si vzpomněl na jedno sezení s Bellou.

Nepřítomně hleděla do zdi před sebou a já se nudil, tak jsem začal listovat v kalendáři.

„Alé, svátek má Jessica. Znáš nějakou? Já hned několik,“ mlel jsem páté přes deváté, jen abych ji donutil něco říct. Nečekal jsem to, Bella buď byla vzteklá, nebo úplně laxní, ale vzhlédla a zamyšleně se na mě zadívala.

„Znala.“ Kývla. „Ale ta by asi nebyla nadšená, kdybych jí chtěla popřát.“

„Pročpak?“

„Měla jsem něco, co chtěla. Nemá mě ráda.“ Pokrčila rameny. Já začal být zvědavý.

„A myslíš, že by se to nedalo napravit?“ zajímal jsem se.

„Pochybuju. Kdyby mohla, s radostí by mě natrhala na kousky a spálila.“ Protočila oči a pak se na mě upřeně zadívala, jakoby to byla přesně ta věc, co by nejradši udělala se mnou. Potlačil jsem povzdechnutí a otočil se k oknu. S tou holkou to bude ještě na dlouho…

Jessica. A nejmenuje se právě ta doktorka Jessica Stanleyová? Mohlo jít jen o shodu jmen? Samozřejmě, že mohlo, ale nebyl jsem si jistý. S Katherine si nikdo nemůže být ničím jistý. Ráda vytahovala strašáky z minulosti a házela je lidem pod nohy v době, kdy to nejméně potřebovali.

Kdyby mohla, s radostí by mě natrhala na kousky a spálila.

Dupnul jsem na pedál a přitlačil ho k podlaze. Nezbývalo mi nic, než se modlit, abych se pletl.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 28. kapitola: