Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 5. kapitola

09.04.2012 (19:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 5522×

5. kapitola – Vetřelec

(pohled Belly)

Ráno jsem se probudila na té úžasně velké posteli a musela se usmát. Včera všechno dopadlo naprosto perfektně! Elena je super, Stefanovi tu nevadím, Jeremy si myslí, že jsem fajn, a Damon… je Damon.

Stále s úsměvem jsem se vyhrabala z postele a přešla ke skříni, když jsem si uvědomila, že nemám co na sebe. Super.

„Na,“ ozvalo se ze dveří. Vzhlédla jsem a spatřila Elenu, která v ruce držela nějaké oblečení.

„Neboj, je to nové, ještě jsem to na sobě neměla. Myslím, že můžeš mít přibližně stejnou velikost jako já, tak jsem si myslela, že bych ti to mohla půjčit,“ vysvětlila, když jsem si to od ní s nechápavým výrazem brala.

„Děkuju, to je od tebe hezké,“ usmála jsem se.

„Musíme dneska zajet na nákupy,“ prohlásila, když se koukla do mé prázdné skříně.

„Nelíbí se mi, když za mě utrácíte,“ zakroutila jsem hlavou.

„Bello, věř mi, mně se to ze začátku taky vůbec nelíbilo, ale ti dva… si prostě nedají říct,“ pokrčila rameny.

„A budeš potřebovat i nový mobil, nějaké osobní věci a tak. Vidím to na to, že tentokrát necháme Damona doma,“ pokračovala, zatímco jsem se převlékala.

„Damona doma nechávat nemusíte, Damon má sraz s Alaricem!“ zakřičel zezdola dost nahlas, abych ho slyšela i já.

„Kdo je Alaric?“ zeptala jsem se.

„Damonův nejlepší přítel. Učí na zdejší střední. Jeden čas – ještě, když jsem byla člověk – s námi bydlel, protože chodil s mojí a Jeremyho tetou. Je fajn, už několikrát nám pomohl. O všem ví. Tolik ve stručnosti. Někdy ti to budu vyprávět celé, ale to by byl vážně dlouhý příběh,“ pousmála se.

„Dobře,“ kývla jsem a vyrazila směrem k ní, jelikož už jsem byla oblečená. Měla jsem na sobě pěkný bílý top a černé kalhoty. K tomu mi ještě Elena půjčila botky na podpatku. Začínala jsem si na ně zvykat.

Dole byla přímo rodinná idylka. Damon seděl v křesle, nohy hozené přes opěradlo, a četl nějakou knihu. Přitom samozřejmě něco popíjel. Hm, možná má vážně trošku potíže s alkoholem.

Jeremy se díval na televizi a Stefan stál u krbu a s někým mluvil po telefonu. Bylo to trochu zvláštní podívání. Tomu říkám prává lidsko-upíří pohodička.

Neváhala jsem a přisedla si k Jeremymu, protože Elena vyrazila ke Stefanovi a objalo ho, zatímco stále mluvil do telefonu.

„Dobré ráno,“ usmál se Jeremy.

„Dobré,“ odvětila jsem a zaměřila se na to, na co se vůbec díval. Byla to nějaká kriminálka. Super.

Je fakt, že jsem se docela dost zažrala do děje, protože jsem se lekla, když Stefan zatleskal, aby nás probral z tranzu. Jeremy si povzdechl a vypnul televizi. Damon zavrčel a dál se věnoval knížce.

„Právě mi volala Caroline. Její máma jela k další vraždě. Do jednoho baru, kam jsi dost často chodil, Damone,“ oznámil nám Stefan. Zvědavě jsem se na Damona zadívala.

„A co má být?“ zeptal se, ale pořád jakoby se soustředil na knížku.

„Tebe vůbec nezajímá, kdo to odnesl?“ zavrčel Stefan.

Damon si povzdechl, položil knížku na stůl a zeptal se: „Kdo to odnesl?“

„Šerifka řekla Caroline všechno. Prý to byl upír. Vyrval jí srdce.“

„Komu?!“

„Bree. To byla ta čarodějka, se kterou si něco měl, ne?“ Damon zamrkal.

„Bree je mrtvá?“ zeptal se překvapeně.

„Ano,“ přikývl Stefan,„a já opravdu doufám, že s tím nemáš nic společného.“

„Já ji nezabil!“ bránil se hned Damon a rázem stál na nohou. Vraždil Stefana pohledem. Elena se postavil mezi ně a začala je klidnit.

„Klid! Co kdybyste se jednou přestlali kočkovat a vyřešili jste to v klidu?“ mírnila je. Měla jsem též sto chutí zasáhnout, ale raději jsem se do toho nepletla.

„Jaký to má vůbec smysl? Proč mi to říkáš?“ zavrčel Damon.

„Někdo tu zabil čarodějku, proboha! A ty si s ní měl pletky! Musel jsem se zeptat!“ zavrčel Stefan nazpátek.

To, že je Bree mrtvá, mě docela zasáhlo. Ano, viděla jsem ji jen jednou v životě, ale proboha! Kdo jí mohl vyrvat srdce z těla? Nedokázala jsem a ani nechtěla si to představit.

Stefan Damonovi očividně nevěřil. Jasně, nezažila jsem si s ním tolik, co on, ale já mu věřila. Byl doopravdy vyvedený z míry. A… tím jsem si nebyla tak jistá, ale měla jsem pocit, že to jím docela otřáslo, i když se snažil nedat to najevo.

„Fajn. Ale já ji nezabil. Zajedu tam s Alaricem a omrknu to, ok?“ začal se uklidňovat.

„Dobře. Já omrknu město, jestli se tady neobjevil nějaký další upír,“ kývl Stefan a pak se otočil na Elenu.

„Možná by bylo lepší, kdybys zůstala doma,“ řekl.

„Ne, dneska pojedu s Bellou na nákupy. Nemůže být bez osobních věcí a oblečení! Když budeme pryč odsud, nic se nám nestane, no ne?“ odporovala. Stefan chtěl něco namítnout, ale ona ho místo toho políbila na rty a jeho námitky přešly. Všimla jsem si, že Damon se při pohledu na ně dva otočil a dělal, že si jde nalít další sklenku.

No, asi se z ní ještě úplně nevzpamatoval.

„A co uděláme s tvým otravným bratrem, Eleno?“ zeptal se, když vypil panáka na ex.

„Pojede s námi. Bude nám dělat řidiče,“ usmála se a Jeremy vedle mě zasténal.

„Ne, já zůstanu tady,“ zamračil se.

„Hele, nenechám tě tady bez ochrany,“ zavrčela Elena.

Jeremy ukázal na kouzelný prsten, podobný jako mám já, a zakřenil se na ni.

„Stejně jedeš s námi,“ konstatovala a někam naštvaně odešla. Všichni v místnosti jsme ji zvědavě pozorovali. Asi to vycítila, protože se otočila.

„Co je?! Vy nechcete snídat, nebo co?“ vyštěkla a zapadla nejspíš do kuchyně.

Věnovala jsem tázavý pohled Damonovi a ten jen protočil oči.

To mě trochu uklidnilo, takže jsem se zase uvolnila a podívala se na Jeremyho.

„Máš radost, co?“ rýpla jsem si.

„No, možná, že s tebou to nebude tak hrozný,“ usmál se na mě. Já se uchechtla a radši už nic neříkala, protože jsem vnímala Stefana s Damonem, kteří nás oba pozorovali.

*    *    *

„Neděsíme tě příliš?“ zeptala se Elena sedící v autě vedle mě. Jeremy seděl za volantem a řídil.

„Čím?“ nechápala jsem.

„No, zrovna jsme s ledovým klidem probrali vraždu čarodějky. Taky jsme z ní obvinili Damona,“ nadhodila.

„Řešila jsem už i horší věci. Mě jen tak něco nevyděsí. A o Damonovi si taky neděláš nějaké iluze. Vím, že je to zmetek. Ale taky vím, že když o něco jde, můžu se na něj spolehnout. Několikrát mi zachránil život,“ přiznala jsem jí, proč se jich nebojím.

Elena kývla: „Jo, takhle na mě ze začátku taky působil.“

Překvapilo mě, když Jeremy pustil rádio víc nahlas. Zřejmě nás netoužil poslouchat.

„Ze začátku?“ nadzdvihla jsem obočí. Elena se pousmála.

„Víš, taky jsem si o něm myslela, že je zmetek, ale pak jsem ho poznala líp. A zjistila, že není takový, jak se snaží, aby navenek vypadal,“ vysvětlila mi.

„To vím. Bezcitnost je jen hloupá maska,“ prohlásila jsem jistě.

„Ne tak docela, Bello. O tom mě už taky párkrát přesvědčil. Ale je to upír. Má to v povaze – zabíjet. Rozhodně mu nemám co vyčítat. Často zabíjel i kvůli mně, aby mě ochránil.

Jen bych tě chtěla varovat… To, že tě k nám přivedl, samo o sobě svědčí o tom, že mu na tobě nějak záleží. Víc než na těch holkách, co si sem vodil na jednu noc. A když jemu na někom záleží… no, vím to z vlastní zkušenosti… prostě, když něco chce, nedá pokoj, dokud to nedostane. A jde přes mrtvoly. Doslovně,“ řekla mi.

„Myslím, že já se nemám čeho bát. Je pravda, že taky moc nechápu, proč chtěl, abych u vás bydlela, ale to je jedno. Já už si užila s jedním upírem dost. S dalším si nic začínat nechci,“ zakroutila jsem hlavou.

„A navíc jsem jenom člověk,“ dodala jsem.

„Já byla taky, Bello. Jemu je tohle jedno. Jenom si prostě dávej pozor… protože kdyby to na tebe zkusil a tys ho odmítla… mohl by začít vyvádět. To proto tenkrát zabil Jeremyho. Měl na mě vztek, že jsem ho odmítla,“ prozradila mi.

„Aj,“ dostala jsem ze sebe pouze.

„Aj,“ přikývla a podívala se z okna, jako by vzpomínala.

„Vím, že mi do toho nic není… ale tys nikdy neuvažovala o tom, že bys mohla být s Damonem místo Stefanem?“ zeptala jsem se po chvilce a byla vděčná za hlasitou hudbu v autě, protože tu pak nepůsobilo to hloupé ticho.

Elena se na mě otočila a pousmála se.

„Jeden čas jsem myslela, že si vyberu jeho,“ prohlásil úplně klidně a doprovodila to vlažným úsměvem.

„A jak znám Damona, tak si to pokazil,“ zašeptala jsem a Elena kývla.

Pak řekla: „Takže jsem si už pak byla stoprocentně jistá, koho chci. Ovšem taky dost dobře vím, že zamilovat se do něj je docela snadné. Umí být okouzlující a neuvěřitelně milý, když chce.“

„Jo, všimla jsem si,“ kývla jsem a dál už s Elenou na tohle téma nepromluvila. Každá jsme se teď zaobíraly svými vzpomínkami a myšlenkami. Možná to bylo bláhové – tvrdit to po tak krátké době, ale měla jsem pocit, že by z nás mohly být dobré kamarádky.

„Hej, holky,“ luskl na nás Jeremy prsty, když parkoval. Zjistila jsem, že jsme byly obě dvě jako v tranzu.

„Super, jsme tu,“ usmála se Elena a vystoupila. Následovala jsem jejího příkladu a opět poznala to parkoviště, které vedlo do té uličky, kde jsem před dvěma týdny byla s Damonem.

„Tak jo. Jdeme, ať už to mám za sebou,“ prohlásil Jeremy, nabídl nám oběma rámě a my vyšli vstříc obchodům a několika hodinám nakupování.

*     *      *

„Hej, Jere, teď mi psal Stefan. Jsou v Grilu. Zajeď tam, prosím,“ poprosila Jeremyho Elena na zpáteční cestě… domů.

„Gril?“

„To je něco jako místní hospoda - bar. Je to tam super,“ vysvětlil mi Jeremy, když Elena odepisovala Stefanovi. Přikývla jsem a potom věnovala pozornost Eleně, která mi právě začala diktovat čísla do mého nového mobilu.

Zrovna, když nadiktovala poslední, které bych mohla potřebovat, zastavil Jeremy před tím jejich barem/hospodou. Ve skutečnosti se jmenoval Mystic Gril, ale to bylo asi jedno.

Elena se ještě omluvila, že musí vyřídit jeden hovor, ať na ni nečekáme, takže jsme vystoupili a Jeremy mi opět nabídl rámě. Zavěšení do sebe jsme vešli dovnitř.

Měli pravdu, působilo to tam příjemně a útulně. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit, ale tohle město jsem si prostě zamilovala. Asi všechno na něm.

Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem vevnitř hned u baru uviděla Damona. Vedle něj seděl Stefan a vedle Stefana ještě nějaký muž, se kterým se oba bavili, ale já ho neznala. Možná ten Alaric?

„Ahoj,“ pozdravili jsme unisono s Jeremym, když jsme dorazili k baru.

Jeremy mě na chvilku pustil a vyrazil k tomu neznámému muži.

„Ricku! Rád tě vidím!“ zasmál se.

„Já tebe taky, Jere. Konečně jsi zase jednou přijel, chlape,“ řekl Alaric, objal ho a poplácal po zádech. Potom se Alaric zaměřil na mě.

„Ty musíš být Isabella,“ usmál se.

„Jo, to budu já,“ opětovala jsem mu úsměv.

„Alaric Saltzman. Ale říkej mi Ricku,“ řekl a podal mi ruku.

„Těší mě. A říkej mi jen Bella, prosím,“ usmála jsem se a ruku přijala.

„Dobře, Bello,“ přikývl, znovu se usmál a zase si sednul k baru. Alaric byl vysoký. Vyšší než Damon. Měl světle hnědé vlasy a byl štíhlý, ale zase žádný sportovec. Mohlo mu tak být… okolo třiceti? Tak asi.

„Dozvěděli jste se něco?“ zeptal se Jeremy.

„Ten pach jsem v životě necítil. Byl to někdo cizí,“ pokrčil Damon rameny.

„Ale někdo tady poblíž byl. V lese jsem cítil pach nějakého upíra. Ovšem do města nedošel,“ přidal se Stefan a pak si nás pátravě změřil.

„Kde je Elena?“ zeptal se.

„Říkala, že ještě musí někomu zavolat,“ pokrčil Jeremy rameny. Jako na zavolanou Elena vešla do baru. Když došla k nám, dala Stefanovi pusu a pak prohlásila: „Volala jsem Bonnie a Caroline. Měli by vědět o tom, že se tu zase poflakuje nějaký cizí upír. Za chvíli tu budou.“

„Dobrý nápad,“ kývl Alaric.

„Bonnie sem přijde?“ zeptal se Jeremy a náhle mu do smíchu nebylo.

„Jo.“

„Ehm, Bello, nechceš si zahrát třeba kulečník?“ navrhl náhle. Zvědavě jsem se na něj podívala. Proč mu to tak vadí, že sem přijde nějaká Bonnie?

„Jasně,“ kývla jsem nakonec a vyrazila s ním pryč od ostatních.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 5. kapitola: