Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 7. kapitola

25.04.2012 (17:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 5064×

7. kapitola – Upíří pohodička

(pohled Belly)

Ráno jsem neměla moc dobrou náladu. A už vůbec ne proto, že nějaký idiot (pravděpodobně já) večer otevřel okno v mém pokoji a zapomněl ho zavřít. Takže jsem byla zmrzlá.

Vyhrabala jsem v přeplněné skříní nejteplejší mikinu, jeansy a tričko s dlouhým rukávem, abych se alespoň trošku zahřála. Jasně, upíři nepotřebují topení.

A ty krby jsou tu asi taky jen na okrasu, ale já vážně začala uvažovat o tom, že brzy spáchám atentát na nějaký strom v lese.

„Ahoj,“ usmála se na mě Elena, když jsem dolezla dolů. V odpověď jsem kýchla. Paráda.

„Jů, není ti nic?“ ptala se.

„N-ne, to je v poho – hepčí! – dě. Jen jsem trochu… trochu – hepčí – nastyd-la.“

„Vidím,“ kývla.

Pousmála jsem se. Elena mi potom hodila balení kapesníčků. Tázavě jsem nadzdvihla obočí, ale vysmrkala se.

„To víš, brácha je furt člověk. Musím myslet na všechno.“

„Ten brácha to za prvé slyšel a za druhé už není mimino,“ houkl na ni Jeremy, který zrovna procházel chodbou a v ruce špalky dřeva.

„V noci mi byla zima – protože někdo nemá takové super schopnosti jako upíři – tak jsem tohle naštípal. Je ho dost a myslím, že ty ho taky budeš potřeboval, co Bello?“ zeptal se.

„To budu,“ usmála jsem se a ulevilo se mi, protože jsem si stále neuměla dost dobře představit sama sebe se sekerou v ruce. Patrně bych si pak usekla ruku. Bože, vždyť já jsem schopná říznout se o balící papír, co teprve kdybych měla sekeru?

Nakonec jsem zatřásla hlavou a vyhnala tak morbidní myšlenky.

„Tak já ti pár polen odnesu do pokoje,“ slíbil a zase zmizel. Zničehonic se dole v salónku objevil Damon.

„Kecá – nenaštípal ho. Jel ho koupit,“ ušklíbl se.

„To je fuk. Jsem ráda, že ho to napadlo, jinak bych doopravdy zmrzla,“ pokrčila jsem rameny a sedla si do křesla. Damon se zamračil.

„Co? Nápad se počítá,“ ozvala jsem se, když si mě stále měřil.

„Ok. On Jeremy byl vždy takový náš malý vlezdoprdýlka,“ usmál se ironicky. Nechápavě jsem si ho změřila pohledem a Elena protočila oči.

„Jdu udělat snídani, co si dáte?“ zeptala se.

„Mně je to fuk,“ řekl Damon a rozvalil se na pohovku.

„Mně taky, ale pomůžu ti, chceš?“ navrhla jsem. Opravdu jsem tu nechtěla sedět jen kousek od něj po tom, jak divně se ke mně poslední dobou chová.

„Jo, taky to konečně někoho napadlo,“ usmála se. Takže jsem se zvedla a šla za Elenou chodbou do kuchyně. Slyšela jsem, jak si Damon pro sebe něco zamumlal, ale nerozuměla mu. Elena zjevně jo.

„Trhni si!“ křikla na něj a s úsměvem mě navedla do kuchyně.

„Víš co doopravdy nechápu?“ zeptala jsem se, když jsem si sypala müslli do misky.

„Ne?“

„Jak tu spolu můžete všichni vydržet,“ vyslovila jsem svůj názor a sledovala Elenu, která právě vyndala pánvičku. Zamířila jsem k lednici a vyndala vejce a slaninu. Podala jsem jí to a znovu zamířila do ledničky pro džus. Ona mezitím vyndala skleničky.

„To vlastně nechápeme asi nikdo… ale stále jsme jedna rodina… v podstatě,“ zasmála se.

„Jo, opravdu tak působíte,“ uznala jsem, když jsem nalévala džus do skleniček.

„Ti upíří, které jsi znala před námi, tak nepůsobili?“ zeptala se. A pak dodala: „Ale nemusíš odpovídat, jestli – “

„Ne, to je v pohodě!“ přerušila jsem ji. Dolila poslední skleničku a teprve pak odpověděla.

„Působili. Na oko. Jasně, nikdy mě nepustili mezi sebe tak jako vy, ale zdálo se mi to takové… Kromě toho, že někteří byli spárovaní, jako by mezi sebou neměli tak silné vazby. Ale jak říkám, možná se mi to jen zdálo,“ pokrčila jsem rameny.

„Obdivuju tě. Stefan mě chtěl opustit jenom jednou. A už ta představa…“ Otřásla se.

„Smířila jsem se s tím. Sice jsem byla zavřená, ale smířená. Vlastně jsem tam byla jenom proto, že jsem si myslela, že tak udržím svoji rodinu v bezpečí, protože po mně šla družka jednoho upíra, co mě chtěl zabít, ale můj přítel mě před ním zachránil a zabil ho. Chtěla se mi pomstít.

No, jenže pak přišli Stefan s Damonem. A všechna moje nenávist k upírům šla zase do kytek. Tedy postupně. Ze začátku mi Damon lezl hodně na nervy. Teď už jsem si zvykla.

Ti dva mě z toho dostali a za to jsem jim opravdu vděčná,“ uzavřela jsem to, protože jsem si byla skoro jistá, že ani Stefan ani Damon jí můj příběh nevyprávěli.

„Já to slyšel,“ ozvalo se ze dveří, o které se ležérně opíral Damon. Ruce měl založené na prsou a sledoval nás s Elenou, jak pobíháme po kuchyni.

„Hele, buď od té lásky a vezmi vedle tohle,“ sjela ho Elena a podala mu tácek, kde už pro něj byla hotová jeho snídaně. Pak mu do druhé ruky vrazila další a ještě ho doslova vystrkala ze dveří.

„Že se nezabije,“ kroutila jsem nad tím hlavou, když o vteřinu později parádně vyváženým krokem odcházel uraženě pryč.

„Můžeš mu to navrhnout,“ ušklíbla se.

„Nechci skončit zahrabaná v lese, jak mi kdysi sdělil, že dopadnu, pokud si před ním nebudu dávat pozor na pusu,“ vysvětlila jsem zvýšeným hlasem a na slova zahrabaná v lese a sdělil jsem kladla zvláštní důraz.

„To je mu podobné.“

„Ach jo, asi se nasnídám jinde, tohle bych dlouho nepřežil,“ řekl, když jsme se s Elenou doplazily do salonku. Damon si jenom kousnul do housky, pak si oblékl bundu, co visela přes křeslo, a zmizel.

„Fajn, kocour není doma a myši mají pré,“ zazubila se Elena.

„Stefan tu není?“

„Ne. Jel do práce.“

„A to dobrovolně nebo z donucení?“ zasmála jsem se.

„Z donucení. Nechtěl nás tu nechat s Damonem, když nemá službu, ale nakonec jsem mu to vymluvila,“ pokrčila rameny.

„Páni, chtěla bych vědět, co může na upíry zabírat jako přesvědčovací metoda. Na mého bývalého nefungovalo absolutně nic. Pořád muselo být po jeho,“ zamračila jsem se.

„Hm, po pár letech manželství víš za jakou strunou v danou chvíli zatáhnout,“ usmála se a mrkla na mě. Uchechtla jsem se, ale jinak to nekomentovala. Chlapi jsou všichni stejní. Bohužel i bohudík.

„A co Jeremy?“ zeptala jsem se a navázala tak na vynikající myšlenku, že jsme doma sami.

„Ten má plné ruce práce s tím dřívím, které ti nosí do pokoje. Podle mě se mu líbíš, Bello,“ prozradila mi.

„To sotva,“ zamítla jsem to.

„Znám ho už dost dlouho, tak to snad poznám,“ zamručela. Věnovala jsem jí napůl pochybovačný a omluvný pohled. Ona se jen usmála.

„Takže co budeme dělat?“

„Co si pustit nějaký film, který by nám jinak pánové tvorstva rázně zamítli?“ řekla a spiklenecky na mě mrkla.

„To je super nápad,“ přikývla jsem horlivě, když jsem dosnídala.

„Co Titanic?“ navrhla.

„Mama Mia?“ navrhla jsem i já.

„Hříšný tanec,“ usmála se.

„Love story,“ vyhrkla jsem.

„A co všechno postupně?“

„Jsem pro.“

„Snad nám to vystačí, než se vrátí,“ uvažovala nahlas a začala se přehrabovat v nějaké skříni. Měli snad milion DVD. A měli všechny, co jsme vyjmenovaly, takže jsme si nadšeně sedly na pohovku, zapnuly televizi a sledovaly romantické komedie i dramata.

A obě jsme ztratily naprosto pojem o čase. Až Jeremy nás tak trochu vrátil do reality, když kolem třetí hodiny odpoledne přišel s tím, že má hlad.

„Objednej si pizzu,“ odbila ho Elena a dál se dívala na v pořadí poslední film z těch, co jsme vybraly. Konkrétně na Hříšný tanec.

„Tak fajn!“ odsekl a někam zmizel. Po půlhodině trucování se k nám přidal a sledoval film s námi. Trošku zvláštní jev, ale fajn.

Právě když film skončil, přivezl poslíček pizzu. Jeremy vzal naštěstí hned dvě a já si překvapeně uvědomila, že mám hlad.

„Co tam dáme teď?“ zeptala jsem se. Místo Eleny mi však odpověděl Jeremy.

„Co takhle Drákuloviny? Znáte to?“ ptal se.

„Ne. A já na žádné pitomé upíři filmy koukat nebudu,“ zakroutila hlavou Elena.

„Drákuloviny jsou parodie na upíří filmy. Viděl jsem to ještě na střední. Stojí to za to, fakt,“ přemlouval nás a nakonec i ukecal.

„Co stojí za to?“ ozvalo se ze dveří. Stefan přijel z nemocnice a hned si sednul vedle Eleny a dal jí pusu.

„Jeden film,“ řekla.

„Vybíral ho Jeremy,“ dodala jsem.

„Tak to bude kravina,“ ozval se další hlas a v obýváku najednou stál i Damon, který si sedl do křesla vedle pohovky.

„Nemusíš na to koukat,“ usmál se kysele Jeremy.

„Odejít můžu vždycky,“ souhlasil Damon a opět si nohy hodil přes opěradlo. S Elenou jsme nad tím svorně zakroutily hlavou a radši už pustily film, aby to tu ještě neskončilo krveprolitím. Doslovně.

Musím přiznat, že ze začátku mě to moc nezaujalo. Ale to se změnilo asi po prvních třech minutách. Měla jsem z toho docela záchvaty smíchu a nebyla jsem sama.

Zrovna tam byla scénka, jak ten mladý právník jede za hrabětem Draculou a on mu nabídne nocleh. A večer za ním samozřejmě přijdou Draculovy družky, které se snaží odmítnout.

„To je vůl! Tři kočky mu lezou přímo do postele a on si ještě stěžuje!“ komentoval to Damon.

„Jo, to bys ty neudělal, viď?“ utrousil Jeremy.

„No, rozhodně bych je neodháněl,“ ušklíbl se ironicky.

„Ech, škoda. Má pech. Když mu to dojde, tak tam napochoduje ta schlíplotina,“ zamumlal potom a zřejmě tím myslel hraběte. Vyprskla jsem smíchy. Prý schlíplotina.

„Jsem docela ráda, že tyhle staré pověsti jsou výmysly,“ konstatovala Elena, když mladý ovlivněný právník chytal Draculovu rakev na plovoucí lodi, která se dost kymácela, což asi Draculovi moc klidný spánek nezajistilo.

„Mně by se to líbilo. Bylo by snazší pak ty parchanty, co jsou mezi vámi, zabít,“ zamumlal Jeremy a věnoval výmluvný pohled Damonovi. Damon sice vypadal zabraný do filmu, ale otočil se na něj a vycenil zuby. Opět jsem měla co dělat, abych se nerozesmála.

„Koukám,  že aspoň v té lásce ke kultuře se nepletli,“ nadhodil Stefan, když hrabě zamířil do divadla.

„Mám dojem, že jemu jde o něco jinýho,“ ušklíbl se Damon, když si tam Dracula vyhlédl svou další potenciální oběť a družku.

„No, jo. Chlapi,“ povzdechla si Elena a já se zasmála a mrkla na ni. V ten moment se na nás stočily tři ublížené/uražené pohledy, z čehož jsme obě dostaly záchvat smíchu. Ale koukali jsme dál. Doopravdy jsem ale nemohla, když se tam objevil Van Helsing coby starý doktor – odborník na upíry, kterého si zavolala na pomoc rodina pokousané dívky, které to docvaklo, jen nevěděli, koho z jejich okolí podezírat.

„Dobře on!“ zasmál se Jeremy, když  tam zrovna pitval nějakou mrtvolu, a to tak, že všichni jeho žáci odpadli.

„Hm, ta sestřička je kus,“ zamumlal Damon, když se tam objevila sestřička a řekla Van Helsingovi, že ho shání právě ta rodina. Stefan protočil oči.

„Omg, další pitomec!“ rozčiloval se znova Damon, když děj pokročil a z dívky byla upírka, která právě na hřbitově sváděla svého budoucího švagra, snoubence své sestry.

„Hele, já ho chápu. Miluje svoji snoubenku,“ namítl Stefan.

„Ty musíš být vždycky tak… morální,“ řekl Damon takovým tónem, že slovo morální vyznělo jako nadávka.

„A ty se zase chováš jako děvkař,“ vmísil se do toho Jeremy.

„Radši drž klapačku, mladej, nebo ti to dřevo z tvého pokoje znova nanosím do auta,“ zavrčel Damon. Musela jsem se ušklíbnout.

Teprve když film skončil, všimla jsem si, že mě Damon po očku sleduje, ale ignorovala jsem to.

„Ten stín toho Draculy byl na celým filmu nejlepší,“ konstatoval Damon a narážel tím na skutečnost, že hraběcí stín si dělal co chtěl. I s dívkami a bez vědomí hraběte.

„Tak se vám to líbilo?“ optal se Jer.

„Jo, byla to sranda,“ vyhrkly jsme s Elenou unisono.

„Nebyl to nejhorší film,“ kývl Stefan.

„Byla to naprostá hovadina, ale vydržet se to dalo,“ pokrčil rameny Damon. Jeremy po něm hodil ne moc pěkným pohledem.

„Co teď?“ zeptala se Elena.

„Další film?“ navrhla jsem.

„Ne!“ houkli všichni tři naráz. S Elenou jsme si povzdechly.

„Já nevím jak vy, ale já tu na zadku sedět nebudu,“ zamračila se.

„Bello?“ dodala.

„Hm?“

„Půjdeme ven?“

„Ne!“ zavrhli to zase všichni. Už mě vážně začínali štvát.

„Heleďte se, pánové, ven půjdeme. Do toho nám nemáte co kecat,“ okřikla je a vstala. Potom zamířila do patra. Následovala jsem ji a cítila v zádech tři naštvané pohledy.

„Teď sis to zavařila,“ zašeptala jsem nahoře, když zamířila do svého pokoje.

„Večer si to vyžehlím,“ mrkla na mě.

„Pro něco si dojdu, vydrž,“ dodala a byla pryč. Než jsem napočítala do tří, byla zpět a v rukou držela taštičky s kosmetikou.

„Dostala jsem echo od Caroline, v Grilu to prý dnes stojí za to. Vlastně je tam nějaká párty. Máme se přidat. Půjdeme?“ usmála se.

„Ráda,“ kývla jsem.

„Fajn. Tak se teda připravíme,“ řekla už mírně zamyšleně, otevřela moji skříň a začala ji prohledávat, aby mi vyhrabala něco na sebe.

Nakonec to našla. Hodila mi šaty.

„Běž se převléknout a umyj si vlasy, ať s nimi můžeme potom něco vykouzlit. Já se zatím taky obleču.“

„Ok,“ zasalutovala jsem jí a vyrazila do koupelny, kde jsem si rovnou dala menší sprchu, pak se zabalila do ručníku a vysušila si vlasy fénem. Nakonec jsem si oblékla to, co mi vybrala. A teda… páni.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Můžu?“

„Pojď,“ vyzvala jsem ji. Dovnitř už vešla Elena v plné parádě. Byla nalíčená a oblečená jako na párty. Byla naprosto úchvatná. Tu krásu aby jim člověk záviděl.

„Sluší ti to,“ usmála jsem se na ni.

„Tobě taky, jenom tě ještě trošku vylepšíme,“ zamrkala na mě a už stála naproti mně s řasenkou a leskem na rty. Asi deset minut si hrála s mým obličejem. Nakonec si vzala do parády vlasy. Odkudsi vzala kulmu, takže se mi teď vlasy kroutily v lokýnkách podél obličeje. Vzadu mi je přichytila sponou.

„Teď vypadáš líp než lecjaká upírka,“ řekla nakonec a odstoupila, abych se mohla juknout do zrcadla.

„Wow,“ zašeptala jsem.

Vtom se ozvalo další zaklepání na dveře. S Elenou jsem se na sebe podívaly a pozvaly dotyčného dál.

„Dámy?“ ozvalo se zpoza dveří. Byl to Stefan a byl převlečený.

„Copak, někam se chystáš?“ usmála se na něj Elena.

„No, došli jsme k názoru, že když vás nezastavíme, musíme jít s vámi,“ odvětil a ušklíbl se.

„To jako i Damon a Jeremy?“ nešlo mi do hlavy.

„Damon jde dobrovolně a Jeremyho tu samotného nechat nemůžeme,“ vysvětlil mi.

„Není dítě,“ namítla jsem.

„Ale je člověk,“ zamumlala sama Elena. Povzdechla jsem si a vykročila za dveří své vlastní koupelny. Stihla jsem si ještě vzít kabelku, hodit do ní mobil a pár holčičích věcí (zrcátko, kapesníčky, lesk) a už scházela dolů po schodech.

„Teda, Bello. Byla jsi jen u sebe v pokoji, nebo v salonu krásy?“ ozvalo se uznalé zapískání od Jeremyho, který už stál přichystaný v hale.

„To Elena,“ přiznala jsem.

„Jo, ségra a šminky,“ ušklíbl se.

„Já to slyšela,“ ozvala se dotyčná, která rázem stála u nás.

„Kde je Damon?“ pátral po něm Stefan pohledem.

„Jel napřed. Prý, že jste jak hlemýždi,“ ušklíbl se Jer.

„Fajn. Můžeme?“ zeptala se Elena a Stefan jí nabídl rámě. Dost mě překvapilo, když to samé udělal Jeremy pro mě. Usmála jsem se na něj, ale to už jsme vyrazili k autům.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 7. kapitola: