Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Puclík - kapitola I

20.10.2012 (21:00) • Nuougil • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2552×

„Ki! Vstávej, zlato, musíš do školky,“ zavolám a netrpělivě vyhlédnu na chodbu. Nikde nikdo. Jediným pohledem na hodiny zavěšené nad kuchyňským stolem se ujistím, že dneska to do práce včas opět nestihnu. Šéfová mě přerazí.

Po další minutce usoudím, že čekat na ni by bylo naivní a vtrhnu k dceři do pokoje.

„Kio, příjdeme pozdě, okamžitě vstaň!“ strhnu z postele přikrývku a v tu chvíli se zarazím. Poleje mě vlna strachu. Postel dcery je prázdná.

„Kio, vylez,“ pokusím se o přísný tón, zadupávajíc v sobě paniku. Kam proboha mohla jít? Možná že mi proklouzla ven…

„Baf!“ Zpod závěsů vzápětí vyskočí malá holčička, jednoznačně nadšená z toho, jak se jí podařilo matku vystrašit. Vesele se usměje a vrhne se mi do náruče.

„Že ses lekla, mami, že jo?“ Kia se na mě hrdě usměje.

„Já se z tebe zblázním, Ki.“ S úlevou k sobě dceru přitisknu a políbím ji na čelo. „Přijdeš pozdě do školky a já do práce. Zase,“ obviním ji.

„Stejně do školky nechcu,“ zamračí se.

„Máš smůlu, puclíku. Pojď, přece nepůjdeš v pyžamu.“

Už bez snahy nějak spěchat – včas to dneska prostě nestihneme ani jedna, to už jsem pochopila – navlíknu Ki do mikiny a tepláčků. Přetáhnu jí přes hlavu pláštěnku, aniž bych se podívala ven. Dershir, místo našeho současného bydliště, se v mnohém podobalo Forks. Díky tomu, že Ki měla určité geny z upíří linie, nebylo žádné z těch lákavých slunečních měst vhodné. Už jsem se celkem smířila s myšlenkou, že dokud Ki nebude jednou žít sama, je pro mě sluníčko tabu.

„Tak jdeme?“ zatahá mě Kia netrpělivě za rukáv, čímž mě vytrhne ze zamyšlení.

„Jasně. Máš méďu?“ zeptám se na její oblíbenou hračku.

„Nechala jsem ho včela v autě, plece jsem ti to zíkala,“ zamračí se nad mou nepozorností.

„No jo. Tak jdeme.“

Ki se zbavím před místní školkou, kterou navštěvuje už dva měsíce – a od prvního okamžiku s neskrývanou nechutí. Vadilo mi, že ji musím poslat do školky, ale nedalo se nic dělat. Neměly jsme moc peněz – stačilo nám to tak tak na pronájem malého přízemního domečku – a do práce jsem zkrátka musela. Ki se ale ve školce nudila. Pro mě z neznámého důvodu uměla už v roce číst, psát, počítat a postupně nabalovala další a další schopnosti. Buďto mám geniální dítě, nebo je to nějak způsobené tím, že její otec…

Dost! Donutím se vrátit do reality na silnici. Přemýšlení tímhle směrem jsem si přísně zatrhla. Příliš to bolelo. Abych se uchránila od podobných myšlenek, soustředila jsem se pevně na silnici. Vzápětí se přede mnou objevila dobře známá budova Dershirské redakce.

Ach jo. Dva měsíce v práci a díky Ki už alespoň šest pozdních příchodů. Moje jediné štěstí bylo, že jsme si s Andy, tedy mojí šéfovou, padly do oka. Ačkoli mám obvykle problémy se s někým spřátelit, s ní si vážně rozumím. Má syna, Johnyho, přibližně v Kiině věku. Díky tomu měla pro moje pozdní příchody obvykle pochopení.

S hlubokým nádechem vystoupím z auta a pomalým krokem dojdu k budově. Ještě si stáhnu vlasy do culíku – doma jsem svoji vlastí úpravu nějak úplně vypustila – a statečně vlezu dovnitř.

„Bello! Už zase jdeš pozdě.“ Andy se na mě podívá s hranou přísností nakrknuté šéfky. „Copak ti Ki zase provedla?“

Osazenstvo naší kanceláře se rozesměje, zatímco já si neodpustím ušklíbnutí. Kiiny šílené nápady, které nikdy neváhá uskutečnit, mě duševně ničí. Mí kolegové v nich však vidí skvělou zábavu, takže se většinou o příhody s mou dcerou ráda podělím. Stala jsem se tím natolik proslulá, že v okamžiku, kdy přijdu pozdě do práce, jsem na Ki okamžitě tázána.

„Musím vás zklamat. Zaspaly jsme.“

„No to snad ne. Přijdeš pozdě a ještě ani nemáš čím nás pobavit.“ Andy se nespokojeně otočí ke svému počítači. „Máš na stole nějaký recenze, zapracuj to k tomu dnešnímu článku o tom koncertě.“

„Jasně.“ S úlevou se zhroutím na svoji židličku a zapnu počítač. Další průšvih zažehlen. Vyskládám si na stůl pár věcí a než se ten zatracený krám rozjede, pročtu si zmiňovaný recenze. Koncert byl skvělej, kapela hrála úžasně… samý kecy. Koncert skvělej nebyl. Náhodou jsme na něm s Ki byly. Respektive Ki se rozhodla, že na něj půjde, a já po půl hodině marného pátrání, kdy jsem ji hledala po celém baráku, usoudila, že na koncert půjdu taky. Nezklamala mě. Naprosto beze strachu a spokojeně si povídala s prodavačem cukrové vaty a když jsem ji, naprosto vyděšená a bezradná popadla, řekla mi, že zrovna chtěla jít domů. Měla jsem co dělat, abych ji nezabila. Takže ne, ten koncert se mi vážně nelíbil.

Počítač se konečně probudí k životu a já se s chutí pustím do práce. Nedá se říct, že by mě to až tak hrozně bavilo, ale po třech letech strávených na mateřské mi práce přijde jako ráj.

Naposledy si zkontroluju, jestli mám všechno. Peněženka, klíče, mobil… Zdá se to být ok. Nastartuju auto a vyjedu domů. Cestou se zastavím ve školce a vyzvednu Ki a pak už mě čeká jen ničím nerušený odpočinek. Abych si ho zajistila, stavila jsem se o polední pauze v hračkářství a koupila puzzle o tisíci kouscích. Dávala jsem si záležet, abych vybrala hodně složitý obrázek. Na obálce tohoto byla hromada fialové látky a v tom zachumlaný štěně. Roztomilost mě nijak zvlášť nedojímala, šlo u účelnost. Poskládat tohle by jí klidně mohlo trvat až do večera, těšila jsem se celou cestu naivně.

To jsem však ještě nevěděla, že Ki měla na dnešní den jiné plány. Asi by mě to nemělo šokovat.

Zastavila jsem před školkou a vešla do budovy. Než jsem vůbec došla do Kiiny třídy – Berušek – vyběhla mi vstříc vyděšená učitelka.

„Paní Swanová, ještě že jdete! Kia se ztratila!“

„Cože?“ šokovaně se na ni podívám a v ten okamžik nemám daleko k mdlobám. „Jak ztratila?“

„Byli jsme na zahradě, celý pozemek je oplocený, a ona byla najednou pryč! Už jsem volala na policii, šerif Olsen už ji hledá.“

„Bude doma,“ ujistím sebe i ji a okamžitě vyrazím zpět k autu. Tu pitomou učitelku bych nejraději zabila. A Kiu hned vzápětí. Jen ať je proboha v pořádku.

Domů jsem dojela v čase profesionálního závodníka. Když jsem před domem uviděla parkovat šerifovo auto, trochu jsem se přece jen uklidnila.

„Slečno Swanová, nemusíte se bát. Vaše dcera je v pořádku,“ vyjde mi naproti Olsen a s úsměvem mi podá ruku.

Úlevně ji přijmu a oplatím mu úsměv. „Vrátila se domů?“

„To ne,“ rozesměje se. „Myslím, že měla zamířeno k vám do práce, ale nějaký pán ji viděl a zavolal mě. Takže je to v pořádku.“

„Já bych ji přetrhla,“ svěřím se mu zoufala a vykročím k domu. „Děkuju za pomoc.“

„Nemáte za co. Je vážně roztomilá, ta vaše holčička. Dávejte na ni pozor.“ Naposledy na mě mávne a pak odjede i v tom svým nadupaným auťáku. Počkám, dokud nezmizí v zatáčce a pak vtrhnu do domu.

„Kio,“ zavolám už od domovních dveří, zatímco skopávám boty. „Okamžitě pojď sem!“

„Ahoj, mami!“ přiskotačí ke mně to šílené dítě vesele a vlepí mi pusu na tvář. „Jak ses měla v pláci? Chtěla jsem jít za tebou, ale pan policajt mi zíkal, ze musím být doma.“

„Kio,“ ignoruju její bezstarostné žvatlání. „Neříkala jsem ti náhodou, že ze školky nesmíš sama nikam chodit?!“

„Zíkala,“ zašeptá a vzápětí začne popotahovat. „Kdyz mně se stýskalo,“ fňukne.

Nemám to srdce se na ni dál zlobit. „Mně se po tobě taky stýskalo, puclíku, ale ze školky prostě odcházet nesmíš. Budeš si to pamatovat?“

„Budu,“ vetře se mi do náruče. „Uz se na mě nezlobís?“

„Ne,“ rezignuju na roli přísné matky a obejmu ji. „Něco jsem ti koupila, ale teď nevím, jestli si to zasloužíš,“ rozhodnu se ji rozptýlit. A vpravdě, sobecky zatoužím po chvilce klidu.

„Zaslouzim. Jsem tvůj hodnej puclík,“ lísá se.

S úsměvem vylovím z kabelky puzzle a podám ho do jejích netrpělivých ruček.

„Jů, mami, děkuju!“ Ki se zářícíma očima roztrhne obal a se svojí typickou zručností rozsype obsah krabice u vchodových dveřích.

„Posbírej to,“ vzdychnu nešťastně a bez většího zájmu, jestli mě Ki poslechla nebo ne, sebou prásknu v obýváku na pohovku. Zpod polštářů vylovím polorozpadlý výtisk Pýcha a předsudek a s radostí se ponořím do příběhu. Těsně před tím, než nad knížkou usnu, mi bleskne hlavou, kdo asi nastoupí místo té neschopné učitelky. Pevně jsem doufala, že to bude někdo s podstatně vyšším smyslem pro zodpovědnost a výkonnějšími reflexy. Bude si muset máknout, aby uhlídal poloupíra, pousměju se ironicky.

Kdybych tenkrát tušila, jak blízko jsem k pravdě, ten úsměv bych si odpustila.

Děkuju za přečtení a pevně doufám, že se vám tenhle pilotní díl povídky líbil. Byl to jen takový malý úvodník do děje, bez žádného většího dramatu, ale už v druhé kapitole se nám to začne měnit. Budu velmi ráda za jakékoliv vaše komentáře. Nuougil :)

Shrnutí

Autor: Nuougil (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Puclík - kapitola I: