Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půl A Půl Jsou Jeden - Kapitola 3.

13.08.2009 (09:30) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1539×

Renesme stála u zdi a nakláněla se dopředu, mačkala si prsty a poslouchala. Bella křičela na Jakoba, ať okamžitě odejde, protože ji ohrožuje. Jakob jí na to odpověděl, že „ sestry chtějí Renesme“. Ale kdo byly sestry a proč jí chtěly, už drobné dívce, schované v chodbě u schodů, nikdo neřekl. Renesme si neuměla udělat sebemenší obrázek o tom, co se děje. Bella jí jen zlehka vysvětlila, kdo je Jakob, ale neobjasnila proč ho chce políbit na tvář, aniž by ho znala.

Edward tohle všechno slyšel a jen kamenná kůže a obrovská síla jeho vůle ho držela pohromadě. Měl o Renesme nepopsatelný strach a ještě ke všemu tu stál vlk a dožadoval se Renesmeniny pozornosti, která pro ni byla nebezpečná. Nejenom kvůli zákonu, který, jestli Jakob nelhal, už neplatil, ale i protože Renesme zamotala hlavu.

„ Chci s ní mluvit.“, Jakob téměř zakřičel.

Renesme zabušilo srdce a trochu se jí zamotala hlava. Dostala strach, protože nevěděla, o čem by s tím klukem měla mluvit, zrovna teď.

Edward uslyšel její myšlenky.

„ Budeš s ní mluvit, až bude ona chtít mluvit s tebou“, střelil po něm Edward. Renesme se znovu spustil tok myšlenek, nebyla si tak jistá, že s Jakobem nechce mluvit. Edward si toho nevšímal.

Jakob na Edwardovu odpověď neměl co říct. Podíval se ke schodům a pak zpátky.

„ Co chcete dělat?“, zeptal se.

„ Cokoli, co Renesme uchrání.“, pronesl Carlisle.

„ Měli bysme…“, Jakob se zamyslel.

„ Cože?“, Rosalie už to nevydržela, „ Ty bys měl udělat jenom jedno! Zmizet odsud a hodně rychle! Mohlo by se ti stát, že tě vyprovodím.“, poslední větu Rosalie hrozivě zašeptala, ale tak, aby ji Jakob slyšel.

Renesme zaplavil nesouhlas, něžná zlost. A překvapila sama sebe. Bylo to nové, a tak chvíli trvalo, než jí došlo, že odporuje Rosalii, protože chce, aby Jakob ještě zůstal.

„ Myslím, že bys měla vážit slova, Rose“, řekl Edward a Jasper se poprvé lehce usmál.

Rosalie nepochopeně svraštila čelo a otočila se na Edwarda.

Alice seděla na pianové stoličce a tvářila se, jako kdyby zavinila všechno, co se událo.

„ Co budeme tedy dělat?“, zeptala se a utýraně vzhlédla k Jakobovi.

„ Snad se neptáš jeho, Alice?“, Rosalie nevěřícně hleděla na Alici.

„ On nám to přišel říct. Bez něj bychom to nevěděli.“

Zavládlo ticho, Alicin melodický hlas dozníval všem v uších. Rosalie se znechuceně odvrátila a uznala, že je to pravda.

„ Víš, co dělají teď?“, Carlisle se podíval na Jakoba.

„ Nevím….“, Jakob zněl zkroušeně.

„ Dokud nebudeme vědět, co se chystají udělat, nemůžeme se nijak bránit.“, Carlisle si sedl na sedačku a schoval si hlavu do dlaní.

„ Někdo musí do Itálie, jako zvěd.“, Edward se rozhlédl po místnosti.

Všichni upíři zakývali na souhlas, nikomu se nechtělo opustit Forks, ale šlo o Renesme. Jakob měl na věc jiný názor.

„  Vy musíte zůstat tady u Renesme. Půjde někdo od nás. Stejně už tam jeden vlk je, co na tom, že jich bude víc.“

„ A kdo půjde?“, zeptala se Esme.

„ To nevím. Když budu muset, půjdu i já.“

V Renesme se zvedla nová vlna nesouhlasu. Tiše poslouchala nalepená u zdi.

„ Myslím, že ty tu budeš muset zůstat.“, zašeptal Jasper, ale všichni to slyšeli.

Chvíli všichni seděli tiše. Edward pomalu soukal plán, jak docílit Renesmenina bezpečí.

Jakob usoudil, že by měl jít a promluvit si se smečkou. Když odcházel, naposledy se podíval ke schodům, u kterých se pořád schovávala Renesme. Usmál se a pak se rozběhl do lesa.

Renesme nahoře se náhle změnila nálada. Když byl Jakob pryč, mohla lépe přemýšlet, a nenechala se vyvést z míry. Sedla si na bobek a opřela se o studenou zeď za sebou. Chvíli seděla přemýšlela nad vším, co slyšela, a i když věděla, že by se měla zajímat o ty sestry, které byly viditelně nebezpečné, mnohem víc otázek měla na Jakoba.

Když vyšla ze své skrýše, už věděla, že jí Jakob dole v hale chybí. Nepátrala po tom proč, bylo to tak. Všechny zlaté oči se na ní bolestivě podívaly a snažily se usmívat. Jaspera to ale tolik námahy nestálo. Renesme ho zaplavila svojí radostí, kterou si sama ještě úplně neuměla odůvodnit.

Ptala se na sestry, všechno jí bylo vysvětleno a potom už s nich měla větší strach, než předtím. Začala se bát i o své blízké a o Jakoba i celou jeho smečku. Ale nemohla dělat nic víc, než sedět a čekat.

Druhé ráno se před domem objevil Jakob se svou smečkou. Na kraji lesa stálo několik vlků a jako lidé vypadali jen Jakob a kluk, který stál vedle něho. Renesme stála mezi Edwardem a Jasperem a s respektem pozorovala vlky u lesa. Byl tu ale Jakob, a tak o strachu ani nepřemýšlela.

„ Renesme, tohle je Embry.“, Jakob ukázal na snědého kluka.

Embry probodával Renesme pohledem. Temné oči mu klouzaly po Cullenových a sršelo z něj, jak moc se mu tahle situace nelíbila.

„ V La Push jsme se dohodli, do Itálie půjde on.“

Jasper se nadechl, „ Nemusí to dělat, když nechce. Nikdo ho nenutí“, jeho hlas tvrdě prořízl vzduch.

Renesme se podívala na Embryho. Zatínal pěsti, ale neřekl ani slovo. Když se dívala na jeho silné ruce a nenávistný pohled, přeběhl jí mráz po zádech.

„ Nabídl se.“, Jakob promluvil jistě.

Embry se v La Push opravdu nabídl, ale ne kvůli Renesme. Jakob byl jeho dobrý přítel, a Embry věděl, že když se něco stane Renesme, Jakob bude trpět jako zvíře.

„ Tak ať drží svoje myšlenky na uzdě,“ pronesl tiše Edward.

Embry se začal třást.

„ Jestli mi nevěříte, můžu odejít.“, otočil se na Renesme a přivřel oči, „ Pak ale bude muset jít Jakob.“

Renesme se objevila vráska na čele. Nemínila s tím souhlasit. Možná se jí to jenom zdálo, ale měla pocit, že se na ní po Embryho slovech Jakob podíval a chvíli čekal, co udělá.

„ Jestli nechcete, aby šel Embry, budu muset jít já,“ řekl nakonec a znovu se podíval na Renesme. Ta vztyčila ukazováček a dotkla se Edwardovi ruky, aby to nikdo neviděl. Do očí mu v pustila svoje přání.

„ Neděláš to zrovna jednoduché, Renesme“, řekl Edward a vážně zavrtěl hlavou, potom se významně koukl na Carlislea a znovu naznačil slovo „ne“.

„ Nechceme žádné spory, děkujeme, že nám pomáháte. Jen si chceme být, jisti, že tomu, koho pošleme, můžeme věřit.“, Carlisle se podíval z Jakoba na Embryho.

„ Embry nás nezradí.“, Jakob zdůraznil slovo nás.

Embry  sevřel čelist a zakýval na souhlas. Chvíli bylo ticho.

„ Dobrá“, Carlisle se usmál a Esme úlevně vydechla.

„ Vyrazím dnes večer“, řekl Embry a pak se otočil a zmizel v chroští.

„ Můžete mu věřit.“, řekl Jakob.

„ Když mu věříš ty.“, pronesla Esme a usmála se.

Ostatní Cullenovy se na sebe koukli a potom se podívali zpět na Jakoba. Rosalie se tvářila, jakoby spolkla citrón. Jakob se na ně usmál a podíval se na Renesme, ta stydlivě pozvedla koutky. Jakob se otočil a kývnul na vlky, najednou, jako by se po nich slehla zem.

„ Teď ne.“, Edward zašeptal.

„ Jakobe?“

Všichni se na Renesme otočili. To bylo poprvé, co na něj promluvila. Renesme se Jakobovo jméno rozlilo v ústech jako nejsladší slovo, jaké kdy vyslovila. Působilo jí nezměrnou radost, říkat ho nahlas.

Jakob se otočil jako na pružince, udiveně se na Renesme podíval a zmateně se usmál.

„ Ano?“

„ Chtěla bych s tebou mluvit.“, Renesme si nervózně chytla ruce a založila si prsty.

Jakob střelil pohledem k Edwardovi. Edward za zády Renesme kývl.

„ Dobře“, řekl a usmál se.

Upíři začali vcházet do domu, když se Edward zastavil v půli kroku. Renesme chtěla s Jakobem mluvit někde daleko odsud, kde by jí nikdo z domu neslyšel.

„ Můžeme někam jít. Třeba do La Push? Kde to vlastně je? Nikdy jsem tam nebyla.“

Edwardovi ztuhly rysy a Bella se zhrozila. Esme se na ně jen koukla a čekala na jejich rozhodnutí, Rosalie se vařila zevnitř, i když její tělo bylo ledově studené. Jediná Alice se usmívala od ucha k uchu.

Renesme se otočila s nadějí za sebe.

„ Do večera musí být zpět.“, řekl Edward a vrhl na Jakoba výhružný pohled. Kdyby ho Renesme neznala, bála by se.

Bella směrem k Edwardovi kroutila vehementně hlavou.

„ V žádném případě“, řekla a Renesme pohasl úsměv, „ V La Push není pro Renesme bezpečno.“

„ Bello,..“, Alice sešla z jednoho schodu k Belle.

„ Ne Alice. Nepustím ji tam.“

„ Nezabráníš tomu.“, řekl náhle Edward.

Bella se na něj beznadějně podívala. Edward k ní přišel a tvářil se, jakoby utěšoval plačící dítě. Dal jí ruku na záda.

„ Budeš ji jen týrat a pak se k tobě otočí zády.“

Edward měl pravdu. Bella se poraženě koukla na Renesme, která plná nepochopení, přihlížela. Bella měla pocit, že ji s odjezdem na pláž ztratí.

„ Musíme ji nechat jít.“, zašeptal Edward.

„ Nic se jí nestane“, řekl Jakob a podíval se na Bellu.

„ Slyšela jsi, Renesme, do večera doma“, řekla Bella odevzdaně.

Renesme Bellu objala a usmála se na Edwarda. Vběhla do domu pro klíčky a za chvíli s Jakobem nasedala do auta. Upíři zašli do domu a Bella za dveřmi sledovala, jak Renesmenino auto odjíždí.

Renesme řídila. Seděla velmi tiše a mačkala volant. Jakob ji navigoval a za chvíli dojeli až před Jakobův dům.

„ Slyšela jsem o nějaké hranici. Překročili jsme ji?“, Renesme se poprvé od odjezdu podívala na Jakoba.

Jakob se usmál, „ Hranice si nevšímej“, řekl a otevřel dveře spolujezdce.

Když Jakob vedl Renesme po pláži k domu, nesputil z ní oči. Renesme se dívala na moře a za obzor. Za chvíli došli ke dveřím a Jakob jí je otevřel.

„ Ahoj tati. Někoho jsem přivedl.“

Billy seděl na kolečkovém křesle u krbu a díval se do ohně. Když uslyšel Jakobův hlas, rychle se otočil. Nikdy by ho nenapadlo, že přivede návštěvu. Když uviděl mladou  dívku, která stála vedle jeho syna a sahala mu sotva po ramena, srdce mu na vynechalo jeden tep.

„ Ty jsi Renesme, že?“

Renesme přikývla. Billy nevěděl, jak se má zachovat. Čekal, že něco podobného přijde, ale když proti tomu stál čelem, zaskočilo ho to.

„ Jsem Billy, rád tě poznávám“, usmál se, „ Nechám vás teď o samotě“.

Billy odjel na křesle do svého pokoje.

„ Nevadí, že jsem tady?“, zeptala se Renesme.

Jakob si nedovedl představit situaci, kdy by vadilo, že je mu Renesme tak blízko.

„ Ne“, řekl víc naléhavěji, než chtěl.

Jakob ukázal Renesme svůj pokoj, pak svou dílnu, prošli se po pláži, kde byla Renesme poprvé. Už si neuměl představit, že by odešla. Renesme se začala cítit plná, nic jí nechybělo, když seděla vedle Jakoba a poslouchala jeho hluboký hlas. Patřila vedle něj. Začal se blížit večer a Jakob musel dodržet, co slíbil Edwardovi, pokud chtěl být s Renesme ještě někdy sám.

„ Měla by jsi jít“, Jakob se podíval na Renesme, jejíž jemné rysy se zalily zlatem z ohně.

„ Ano, to máš pravdu.“, řekla Renesme a zvedla se na nohy.

Rozloučila se s Billym a vyšla z domu. Začalo pršet. Jakob si vyvlékl levou ruku z rukávu mikiny a roztáhl tmavou látku nad hlavou Renesme. Dívka musela zaklonit hlavu, aby Jakobovi viděla do tváře. Usmála se. Z látky zavanula Jakobova vůně a Renesme se zhluboka nadechla. Jakob věděl, že pod mikinou vede celou svojí duši.

Když přišli k autu, Renesme se otočila na Jakoba a ovinula si ruce okolo hrudi.

„ Bylo to hezké.“, řekla a stála.

„ Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit“, Jakobovi bylo jedno, že se mu kapky deště vpíjí do ramen a do vlasů.

„ Ano, to je pravda“, Renesme otevřela zadní dveře auta a posadila se do temné kabiny vozu. Sedla si až dozadu a podívala se na Jakoba. Jakob vlezl dovnitř, sedl si a zavřel dveře. Sotva viděli své tváře ve světle blednoucího nebe daleko za mořem.

Renesme už nechtěla čekat. Jakoba znala druhý den, ale to co cítila tomu odporovalo. Potřebovala vědět od Jakoba to, co jí Bella neřekla.

„ Řekni mi, co se stalo, když jsi mě poprvé uviděl“, řekla a sledovala všechny mimické pohyby v Jakobově tváři.

Jakob si nebyl jistý, ale byl čas to Renesme říct. Díval se na ni a všechno, nevěřil, že s ní sedí v jednom autě a ona je od něj jen na dotek prstů. Kdyby se jí mohl dotknout jen aspoň špičky nosu, ale bál se, aby ji nevyděsil.

„ Určitě víš, že máme svoje legendy. Jsou různé a jedna mluví o Otisku“, Jakob se odmlčel a čekal, Renesme hltala očima jeho rty a chytala pečlivě všechna slova. Až se tohle diví Edward, roztrhá Jakoba na cucky, doslova.

„ Když někdo z nás potká osobu, na kterou čekal celý život, tak se všechno začne točit jen okolo ní. Máš potom pocit, že všechno, co děláš je pro ní. Chráníš jí  a představa, že bys jí neviděla jeden celej den, tě tejrá. To znamená , že se otiskneš. Znamená to, že nikdo jiný pro tebe neexistuje. Najednou se před tebou zjeví a tebe, jakoby to praštilo do očí“, Jkob se snažil podívat na Renesme, dívala se z okénka auta.

„ Jenže oni to až takový legendy nebudou“, Renesme zpozorněla.

„ Můj přítel Sam se otisknul, a také Quil, další kamarád“.

„ A ty dívky se také otiskly?“

„ No, možná. Ale spíš to funguje jinak. Ta druhá osoba to prostě pozná, najednou potřebuje být s tebou. Vždycky to tak bylo, ale možná se může stát, že to nebude cítit stejně.“

Chvíli bylo ticho. Déšť klapal na střeše a na oknech. Pramínky stékaly po skle a deformovaly obraz tmavnoucího moře a oranžovo-bílé oblohy orámované černými útesy.

„ To je hezké“, řekla zamyšleně Renesme a neznatelně se usmála.

„ Otiskl se ještě někdo?“

„ Pár dalších z mojí smečky a… já taky“, Jakob se pozorně podíval Renesme do tváře. Těkala očima po koberečcích auta.

„ Vážně?“, podívala se na Jakoba a v obličeji na ní nebylo nic znát. Jenom očím se to nepodařilo zakrýt, oči to nikdy neuměly. Renesme byla nejistá.

„ Vážně“, Jakob se neubránil úsměvu.

Renesme kývla, ale nic neřekla. Jakob se smíchem sklopil hlavu a zakroutil s ní ze strany na stranu. Potom se znovu podíval na Renesme. Tvářila se zmateně a trošku krčila obočí.

„ Před pár rokama se v jednom upířím domě narodila holčička. To je ona. Nevím, jestli to tam znáš. Je to takovej bílej dům v lese, kousek je řeka.“, Jakob se zábavou pozoroval, jak se Renesme  mění grimasy v obličeji. Otočila hlavu stranou a zavřela oči.

Koutky se jí lehce nadzvedly a ve vteřině se dívala na Jakoba a pak ho objala. Pomalu a klidně vsála jeho vůni.

„ Takže jsem to já“, odtáhla se, aby mu viděla do obličejem, „ A nikdo mi o tobě nikdy neřekl.“

„ Kvůli tvém…“

„ Já vím“, usmála se Renesme.

Pak ale znovu svraštila obočí a sundala ruku z Jakobova ramene.

„ Říkal jsi, že od té osoby potom nemůžeš odejít. A ty jsi odešel, a tak dlouho si mě tu nechal. Třeba by jsi ani nepřišel, kdybys nemusel“, Renesme začala mluvit rychle a pořád mrkala. Znělo to vyčítavě.

„ Neumíš si představit, jaký to bylo. Nedokážeš si to představit. Ale já jsem musel jít, abych tě ochránil“, Jakob se rozzuřil. Zaťal pěsti a díval se do země. Renesme se odtáhla ještě dál a upřeně ho pozorovala.

„ Ale teď už neodejdeš, viď?“

Jakob se na ni otočil a uvolnil sevření prstů.

„ Když nebudu muset, tak ne.“

„ Když nebudeš muset? Už to nemůžeš udělat. Teď, když jsem zjistila, co mi chybělo a začala jsem to cítit, nemůžeš mi to vzít. Bylo by to horší, než předtím“, Renesme znovu rychle zamrkala a zavrtěla hlavou.

Jakob jí položil ruku na tvář a druhou jí chytil její ruce v klíně, byly drobné a on je skoro obě chytil do dlaně. Vyděsil ji. Renesme u sebe neznala takovéhle chování, byla překvapená sama sebou, ale také ji vyděsila představa, že Jakob zmizí. Po tváři jí stekla slza. Svezla se dolů a vpila se na místě, kde měl Jakob položený palec. Rychle ji políbil na čelo.

„ Nepůjdu nikam, dokud nebudeš v bezpečí.“

Renesme se sklonila a hlavou se opřela o jeho rameno, které měl blíže k okénku. Dívala se ven skrze mokré sklo. Nebe už téměř zčernalo. Mačkala Jakobovu paži a do kůže mu zarývala nehty, jakoby si ho chtěla přidržet u sebe. Jakob se tváří opřel o její hlavu a nic jí neřekl.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půl A Půl Jsou Jeden - Kapitola 3.: