Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoc- část 5.

28.01.2009 (19:12) • Arya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5606×

5. Univerzita

„Vážně tam musím?“ zašeptala jsem Edwardovi do ucha. První přednáška…
Zvedl se a vteřince se opíral o loket a podezřívavě si mě měřil.
„Myslím, že ano.“ vítězoslavně se usmál. Je možné, že je tak zlomyslný? Vyhlédla jsem z okna. Bylo pod mrakem. Naštěstí. Zvedla jsem se.
„Nevím co na sebe.“ řekla jsem, ale vzápětí bych to vzala zpět.
„Tos neměla..“ Nestihl to doříct…
„Co jsem to slyšela?“ ve dveřích stála Alice.
„První dne ve škole, mno .. uhmm ..hmmm.“ vběhla do šatníku a slyšela jsem jak otevírala zipy.
„To chce něcoo..“
„Normálního!“ vykřikla jsem, snad ne pozdě. Ale její představa normálního.
„Však já vím. Však já vím.“ ozvalo se těsně předtím než vyběhla z šatny. Nesla černé úzké džíny. Oddychla jsem si. A černou košili. Ulevilo se mi.
„Dej to sem, ty jeden upíre a nech mě se převléct.“ řekla jsme a čapla oblečení.
„Když myslíš..“ řekla se smíchem a zmizela. Zmizela asi do svého pokoje. Protože k našemu malé mu domu se přidělal obrovský dodatek pro zbytek rodiny. Převlékla jsme se jak nejrychleji to šlo a pak se na sebe šla kouknout do koupelny. Edward už stál ve dveřích a v ruce klíčky od mého auto. Zaskuhrala jsem. Moje auto bylo černé. Nové a byl to jakýsi mercedes.
„ Tohle ti nedaruju.“ řekla jsem téměř nazlobeně. Vzal mě do náruče. Jako kdybych mu snad dobrovolně utekla , nesl do garáže. Posadil mě přímo do auto a než bych stihla cokoli udělat, už startoval.
„připravena na první hodinu angličtiny?“ zeptal, ačkoli znal odpověď.
„Ne! Ale jeď nebo přijdeme pozdě.“ řekla jsme tvrdohlavě.
„Tos neměla říkat.“ řídil zase jako maniak a během pár minut jsme byli u školy. Říkám u školy, protože zaparkovat bylo těžší. Každý se otáčel a civěl.
„Vidíš? Tohle přesně jsem čekala.“ odfrkla jsem si podrážděně.
„ Nevím co se ti nezdá.“ řekl s přidušeným smíchem. Konečně zaparkoval.
„Nejdu tam.“
„Máš pravdu. Jdeme tam.“ a otevřel svoje dveře. Já vystoupila také. Nedošlo mi, že dokonce já vypadám.. Elegantně.
Všichni kolem ztichli. Holky i kluci se zarazili ať dělali cokoli. Tenhle krátký okamžik vystřídaly vystrašené a závistivé pohledy. A potom nás zavalila vlna šeptání. Edward jen nasadil výraz alá „vážně mě nezajímáte“ a mě si něžně přitiskl k boku. Rychle jsme vyrazili k budově.
„Bude to takle vždycky?“ zeptala jsem se snažíc na ty pohledy nereagovat.
„Co myslíš?“ vítězoslavně s usmál a políbil mě do vlasů.
„Tady je naše hodina.“ a slavnostně otevřel dveře. Vešla jsem a zamířila k zadní lavici, úplně v rohu. Poslušně si sednul vedle mě. Každý na nás poočku kouknul. Teď bych si přála slyšet ty myšlenky. Edward vedle mě se tiše zasmál.
„Co je?“ zeptala jsme se ačkoli jsme tušila.
„Škoda, že teď nemůžeš slyšet to co já.“ znovu se zasmál.
„Myslí si o nás všechno jen ne to, že jsme manželé.“ znovu se usmál.
„Mám na ně zamávat prstýnkem či co?“ řekla jsme a vzápětí, jsme si všimla, že na mě kouká jeden docela ucházející kluk-. Na člověka ušel. Snažila jsme se o co nejodměřenější pohled. Rychle na mě přestal zírat.
„Neměla bys je tahle děsit.“ řekl znovu varovně Edward.
„Ještě se tě budou bát!“ a tentokrát se šibalsky usmál.
„ A co si o mě mají vlastně myslet?“
„Momentálně si myslí jen to, že jsi krásná. Což nemůžu popřít.“ něžně s ena mě kouknula znovu se usmál.
Přednáška začala. Byla celkem nudná takže jsme většinu hodiny strávila pozorováním lidí. Každý z nich se tvářil jinak . Téměř až po deseti minutách mi došlo, že Edward na mě upřeně kouká.
„Žárlíš?“ zeptala jsem se ale ne kajícně.
„Mohl bych. Ale nemám proč.“ mírně jsme do něho drcla a je možné, že tentokrát z too má modřinu on.
Potom jsme s zahleděla do páru očí. Ty oči byli jiné než ostatní. Byli podezřívavé.
Naklonila jsem se k Edwardovi .
„Co si o nás myslí ona? „ a očima jsme šlehla k neznámé.
„Nevím. Myslí na nějakou knihu.“
„Jakou?“
„Nevím to určitě . Zatím nic konkrétního.“
„Kouká se ale divně.“ zakončila jsme rozhovor a odklonila se.
„Divně kouká každý“ dodal.
Já aw znovu zadívala do těch šedých očí. Byla v nich nezodpovězená otázka. A já se bála, že na ní dávám odpověď.
Zhluboka jsem se nadechla. Projela mnou ostrá bolest. Až jsem sebou škubla. Zatnula jsem čelist a čekala. Poté , když jsme znovu vyhledala oči neznámé.
V nich nebyly otazníky.
Ale odpověď.

Autor: Arya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoc- část 5.: