Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční stín 2

20.05.2010 (17:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4605×

Čas plynul dál svým tempem. Hodiny se střádaly do dní, dny tvořily týdny a týdny přecházely do měsíců. Uběhl téměř celý rok od chvíle, kdy Eleazar našel onu zvláštní dívku. Rok, během něhož se její přístup k okolnímu světu ani trochu nezměnil. Stále jen seděla nebo stála a dívala se kamsi do dálky. Nejevila ani ten nejmenší zájem o dění kolem sebe.

Její nová rodina ji milovala. Přijali ji mezi sebe jako svého dalšího člena. Ale i přes pociťovanou lásku k ní od ní občas utíkali. Museli. Nevědomky a zcela neúmyslně vyzařovala do svého okolí zoufalství a smutek. V její blízkosti se i ta největší radost zdála být naprosto bezvýznamná a veselí se měnilo v zármutek. Ovlivňovala atmosféru a vyvolávala tíživý pocit osamění.

Stále poslouchala, co se jí řeklo. Plnila přímo vyslovená přání. Sama se oblékala, koupala i česala. Ale někdo jí vždy musel říct, aby to udělala. Nikdy ani slůvkem neprotestovala. Vůbec nemluvila a na nikoho se přímo nedívala. I když si kdokoliv stoupl do jejího zorného úhlu a setkal se s jejím pohledem, neviděla ho.

Pohled do jejích očí způsoboval ten nejhlubší smutek. Byla tak krásná a působila tak křehce. Budila v ostatních touhu ji ochraňovat. Zahnat její apatii a chmury. Každý, kdo ji spatřil, si přál ji rozesmát. A každý se pak propadl do té nejniternější deprese, když se mu to nepodařilo. A nepodařilo se to skutečně nikomu.

Její oči již získaly barvu nejjemnějšího včelího medu. Nebyly však hřejivé a teplé. Na svět se dívala úplně prázdným pohledem. Kdyby se v jejích očích zajiskřil život, byla by dívka dokonalá. Zatímco takhle byla jen nádhernou schránkou bez podstaty.

Nelovila a ani se nezdálo, že by ji sužovala žízeň. A jestli ano, tak i tu ignorovala a nevnímala ji. O stravu se jí starali ostatní. Vždy jí z lovu přinesli omámené zvíře. Ale i když ho měla na dosah, nenapila se. I kdyby zvíře krvácelo přímo před ní, s ní by to ani nehnulo. Jakoby ji krev ani nelákala. Jakoby ji snad ani nepotřebovala. Nechat ji o žízni ale nikdo nechtěl riskovat. Jistota byla jistotou. Krmila se jen krví z láhví, kam ji ukládala její nová rodina. Někdo jí musel podat láhev do ruky a říct, aby se napila.

Pokud se jí zrovna nikdo nevěnoval, seděla u okna a nepřítomně pozorovala krajinu. Ani v nejmenším ji ale nezajímalo dění venku, nezaujal ji žádný obraz, scéna ani místo. Svůj mrtvý pohled upírala do neznáma.

Eleazar si vždy myslel, že upíři nemají duši. Předpokládal, že každý jeho druhu je ze své podstaty špatný a brány nebeské jsou mu zapovězené. Mohli se jen snažit alespoň částečně vyvážit to, čím byli, svými skutky, činy a smýšlením. Duši ale přeměnou nenávratně ztratili. Avšak po seznámení s Tessou o své teorii začal pochybovat. Ona byla tělem bez duše. Ostatní upíři duši dozajista měli. Možná byla temná, černá a prohnilá, ale měli ji.

·········

,,Miláčku, možná bychom se o Tesse měli s někým poradit. Ta její apatie a nezájem o cokoliv, to není ani trochu normální. Mám o ni strach. Už je to poměrně dlouho a ona se nelepší,” přiznala jednou večer Carmen Eleazarovi.

Zrovna byli sami na lovu. Leželi v trávě a pozorovali potemňující nebe. Drželi se za ruce a vychutnávali si společnou chvíli. Ani nyní ale své starosti nepustili úplně z hlavy.

Přemýšlela o tom již delší dobu a každý další den ji jen utvrzoval v nutnosti něco podniknout. Ač se to zdálo být nemožné, Carmen byla přesvědčená, že Tessa se propadá stále hlouběji do svého vlastního světa, kam nikdo jiný nemá přístup a který ji pohlcuje a bere jí možnost na normální existenci. Carmen doufala, že má Tessa alespoň ten imaginární svět. Protože kdyby ne… Zachvěla se, na to nechtěla ani pomyslet.

,,Víš, napadlo mě, že by se na ni mohl podívat Carlisle. Je lékař a má velmi dlouhou a bohatou praxi. Vím, že není psychiatr a Tessa by potřebovala nejspíš odborníka na nemocnou duši. Jenže, copak může mít upír jakoukoliv nemoc, ať už těla nebo duše? Možná spíše než lékař je na místě badatel, někdo, kdo o nás ví spoustu informací, zvláštností a zajímavostí. Carlisle studoval náš druh tolik let, že nikdo vzdělanější snad ani mimo zdi Volterry není. Třeba by na něco přišel,” pokračovala.

Eleazar si povzdychl a složil hlavu do  dlaní ve zcela lidském gestu beznaděje.

,,Cullenovi mají svých starostí dost. Edward od nich před pár měsíci odešel a krom Aliciných vizí, které nejsou zrovna povzbudivé, o něm nemají žádné zprávy. Sami se trápí a Tessa by jejich smutek ještě umocnila,” odmítl Eleazar návrh své družky.

,,Já vím. Mluvila jsem s Esmé,” vydechla smutně Carmen. ,,Byl to jen takový nápad. Tessa je pro mě jako dcera. Tanya, Kate i Irina jsou samostatné a nepotřebují, aby se o ně někdo staral. Ale ona je tak zranitelná! Mám pocit, že je na nás závislá a potřebuje naši pomoc. Občas se mi zdá, jako by nás němě a o to zoufaleji žádala o vysvobození. Trápí mě, že ji pomocnou ruku nemůžu podat, protože nevím, co přesně potřebuje,” zašeptala Carmen zlomeně a tiše se rozvzlykala.

Eleazar si ji přivinul k sobě a pevně ji objal. I on vnímal Tessu jako svou dceru. Záleželo mu na ní a chtěl, aby byla šťastná. Nesnesl pohled na její netečnost a na utrpení své milované ženy.

,,Zkusím Carlislovi zavolat a uvidíme. Nebudu ho k ničemu přemlouvat nebo nutit. Jen se zeptám, jestli by nám nemohl pomoci,” rozhodl nakonec Eleazar po chvíli přemýšlení.

Carmen ho vděčně políbila a ještě těsněji se k němu přivinula.

,,Děkuji. Jsi ten nejbáječnější muž, jakého si umím představit.”


Hned jak se vrátili domů, splnil Eleazar svůj slib. S těžkým srdcem vytočil číslo svého přítele. Telefon zazvonil jen jednou a hovor byl přijat.

,,Eleazare, rád tě slyším,” ozval se Carlislův přátelský hlas. Avšak nebyl tak svěží jako obvykle. Zněl unaveně a vyčerpaně.

,,Carlisle, já tebe také. Trochu se stydím, že volám, protože potřebuji tvou pomoc. Máme nového člena rodiny a hodila by se nám tvá rada lékaře a asi i vědce,” přiznal Eleazar hned za začátek hovoru.

,,Nového člena? Některá z děvčat si někoho našla?” zajímal se Carlisle.

Eleazar trochu zrozpačitěl.

,,No, to zrovna ne. Je to dívka. V lidským letech jí může být tak mezi sedmnácti a dvaceti. V těch upířích necelý rok. Našel jsem ji loni v telefonní budce u opuštěné benzínky. Byla čerstvě novorozená. Na sobě měla ještě oblečení potřísněné vlastní krví. Nevíme, kým byla, kdo ji přeměnil, ani nic o její minulosti. Neznáme ani její jméno. Říkáme jí Theressa, protože má schopnost štítu. Cítím ji a je hodně silná, ale nic bližšího nevím. Nedala mi příležitost prozkoumat to blíže. Carlisle, ona vůbec nekomunikuje. Nemluví a nezajímá se o okolí. Je úplně apatická. Dokonce se zdá, že ji ani netrápí žízeň,” prozradil Eleazar celou pravdu.

Na druhém konci telefonu bylo ticho. Eleazar věděl, že svého přítele zaujal. Vždy ho fascinovaly záhady a Tessa záhadou rozhodně byla. Cítil nervozitu, která jím prostupovala. Tak moc si přál, aby Carlisle přijel a našel lék na Tessin stav. Na hlas by to nepřiznal, ale upínal k němu veškeré své poslední naděje.

,,To je velmi zajímavé, Eleazare. Jak víš, máme teď také nelehké období. Abych byl upřímný, Aliciny vize ohledně Edwarda nejsou vůbec pozitivní. Můj syn se propadá do temnoty,” vyslovil Carlisle to, co ho nejvíce trápilo. ,,Ale nechce naši pomoc. Tvrdošíjně ji, a vlastně i nás, odmítá. Prý potřebuje být sám. Zdrcuje mě, že pro něj nemůžu nic udělat. Budu moc rád, podaří - li se mi pomoci alespoň tobě a tvé dceři.”

Eleazar měl chuť se rozesmát. Carlisleova duše byla křišťálově čistá a on představoval dobro samo. Sám se trápil, ale jinému ochotně pomáhal.

,,Můžu přijet příští týden v úterý. Vezmu si v nemocnici volno a přijedu k vám.”

,,Děkuji, příteli. Ani nevíš, jak moc vděčný ti jsem,” ukončil Eleazar rozhovor a poprvé po roce pocítil klíčící naději.

Carmen celý hovor vyslechla a radovala se spolu se svým mužem. Ženskou intuicí znásobenou mateřskými city tušila, že Carlisle Tesse pomůže. Nevěděla jak, ale byla si jistá, že to tak bude.

Vydala se za Tessou a i když si uvědomovala, že ji pravděpodobně nebude skutečně vnímat, musela jí říct o naplánované návštěvě.

Vstoupila do jejího pokoje. Byla na něj hrdá. Nevěděla, co se Tesse líbí a jaké věci a barvy má ráda. Při zařizování místnosti se řídila jen svými pocity. Celý pokoj byl laděný do světlých, teplých barev. Snažila se, aby alespoň ze zařízení a barevného ladění dýchal život a veselá nálada. Doufala, že Tessa se s nechá ovlivnit a povzbudit meruňkovými stěnami, světle hnědým nábytkem a barevnými doplňky. Tessa sama jakoby se do pokoje ale nehodila. V té záplavě svěžesti působila ještě víc smutně a zraněně.

Nyní seděla na bílé pohovce ve své typické pozici. Nohy měla pokrčené a bradu opřenou o kolena. Carmen neslyšně došla až k ní a posadila se vedle ní. Vzala ji za ruku a pohladila po vlasech.

,,Zlatíčko, mám pro tebe báječnou zprávu. Jeden náš blízký přítel je lékař a navíc badatel. Zkoumal náš druh velmi dlouho a přečetl snad vše, co o nás bylo napsáno. Uvolil se, že k nám přijede na návštěvu a podívá se na tebe. Mohl by ti pomoct, holčičko. Carlisle by to mohl dokázat,” vyprávěla Carmen nadšeně.

,,Máme opravdu štěstí, že je Carlisle tak hodný. Jeho rodina má v současné chvíli dost svých problémů a starostí. Ale on ti chce stejně pomoci. Carlisle a vlastně všichni Cullenovi patří mezi ty nejlepší…,” pokračovala Carmen, ale v průběhu vyprávění se zarazila.

Stalo se něco, co jí vyrazilo dech. Tessa se na ni sama od sebe podívala. Aniž ji o to požádala, otočila na ni hlavu a skutečně se na ni dívala. Hleděla ji přímo do očí a její zorničky byly rozšířené překvapením.

Dívka okrajově vnímala přítomnost další osoby. Její mysl byla prázdná, jen jí velmi tiše prostupovala klavírní hudba. Nic jiného v podstatě nevnímala a i tóny klavíru si uvědomovala jen nejzazším koutkem mysli. Po Belle už nezůstalo ani památky. Bella už neexistovala.

Přesto, když Carmen vyslovila jméno Carlisle a později Cullenovi, objevila se v dívčině mysli zapomenutá vzpomínka. Byla jiná. Bilo jí srdce a cítila krev kolující jí v žilách. Byla člověkem a ležela na nemocničním lůžku. Na posteli vedle ní odpočíval tak osmnáctiletý kluk s obvázanou hlavou a stále se jí za něco omlouval. Na něj se její pozornost ale nesoustředila. Celou svou bytostí se upínala k bledému chlapci s bronzovými vlasy, který seděl na okraji lůžka toho druhého a usmíval se na ni. Otevřely se dveře a vstoupil krásný mladý muž s temnými kruhy pod očima a blond vlasy. Vybavilo se jí jméno Carlisle Cullen.

Zmateně se podívala na ženu vedle sebe. Zaostřila na ni pohled a najednou měla pocit, že ji zná. Vytřeštila oči a snažila se uvědomit si, kde je, s kým je a hlavně kdo je. Nevěděla to. Neznala své vlastní jméno. Vyděsila se.

Dívaly se jedna druhé do očí a oběma zmítaly emoce. Žena cítila radost, štěstí a naději. Dívka především zmatek, chlad a bolest, které nerozuměla.

Stejně rychle a znenadání jako zbloudilá vzpomínka přišla, se i vytratila zpět do ztracena. Dívka na okamžik zavřela oči. Pomalu se uklidňovala a propadala opět do apatie a prázdnoty. Tam jí bylo dobře. Nic ji nebolelo a netrápilo.  

,,Tesso, zlatíčko, jsi v pořádku?” dolehl k ní starostlivý hlas těsně před tím, než se její mysl zase uzavřela.

Tessa? Ano, tak se jmenovala. Theressa, ale říkali jí Tessa. Mírně se usmála. Potěšilo ji, že ví, jak se jmenuje. Avšak nedokázala se tím dál zabývat. Na to ji jméno zaujalo příliš málo a vzpomínka vybledla příliš rychle.

Stále s lehkým úsměvem, kterým její tvář ještě více zkrásněla, otevřela oči. Nyní už ale zase nic neviděla. Ponořila se zpátky do nicoty své mysli.

Carmen posmutněla. Jejím tělem ale pořád proudila nová, svěží naděje. Před pouhými pár vteřinami se stal malý zázrak a Tessa se na okamžik probrala ze své věčné letargie. Na pár vzácných sekund byla s ní, vnímala ji a její oči ožily.

Netušila, co způsobilo její kratičké procitnutí, ale byla za něj vděčná. Nyní již věděla, že je možné, aby Tessa žila normálně jako zbytek rodiny.

,,Holčičko, ničeho se neboj. Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku,” šeptala jí něžně a sama svým slovům bezmezně věřila.

Políbila ji do vlasů a běžela povědět svému muži tu úžasnou zprávu. Seběhla schody a skočila Eleazarovi přímo do náruče.

,,Podívala se na mě! Tessa mě na chvilku vnímala,” vykřikla šťastně a rozesmála se.

Eleazar nemohl uvěřit vlastním uším. Ale ani ho nenapadlo, že by Carmen lhala. I jím prostoupila naděje a radost. Rozverně se se svou ženou zatočil na místě a i on se začal uvolněně smát.

Avšak právě v tu chvíli čistého štěstí do domu vtrhly Kate a Irina. Obě se tvářily velmi vážně, smutně a možná až vystrašeně.

Carmen s Eleazarem se okamžitě pustili a pocítili nepříjemnou úzkost.

,,Kate?” zašeptala Carmen. Víc říkat nemusela.

,,Volturriovi vyřizovali něco v Kanadě a když se vyskytli tak blízko, rozhodli se nás navštívit. Během pár minut tu bude Demetri, Felix, Alec a Jane.”

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční stín 2: