Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 24. kapitola

20.07.2011 (12:30) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 924×

To jméno bylo jako kouzelná formulka, jako klíč k Pandořině skříňce. A že bylo nač se dívat. Netušila jsem sice jak, ale v momentě byl vlk pryč. Na jeho místě klečel roztřesený Jacob a rychle se škrábal na nohy. Než jsem se nadala, natáhl si kraťasy, které schovával nevím kde, a hrubě mě popadl za ruku. Ani mě nenapadalo si stěžovat.

Odtáhl mě doprostřed mýtinky, i když to bylo jen pár kroků, a strhl si mě do náruče. Z jeho paží se stal štít. Při každém, byť naprosto tichounkém, zvuku se otočil a prudce mnou trhl směrem, kterým chtěl on. Připadala jsem si jako hadrová panenka.

„Počkej,“ sykla jsem a on mi zacpal pusu dlaní. Demokracie hadr, fakt. Překvapilo mě, že mi sarkasmus, navzdory situaci, s ádios nemával zdálky.

Strhla jsem jeho ruku a vztekle nasála vzduch, který byl přímo prosycen upířím odérem. Ta tam byla příjemná vůně vegetariánů, kterou jsem měla v hlavě automaticky zafixovanou jako tu dobrou. A pak jsem konečně poznala, komu ten pach patří.

Čtyři jména – moje „oblíbená“ trestná výprava – plus jedna zvláštní zemitá vůně, která se trochu podobala té Jakeově. Nebyla ovšem stejná, jen jsem tak nějak podvědomě rozpoznala osobitý zvířecí podtón, jenž byl příznačný pouze pro jeden druh – měniči.

A pak jsem je uviděla.

Byli čtyři – čtyři postavy v temných kápích, dvě vyšší ve světlejších. Ty zbylé dvě v úplně tmavých. Věděla jsem ovšem, že Staří mají čistě černé – určovaly jejich výsostné postavení nade všemi ostatními, kdyby je snad někdo nepoznal podle vzhledu.

Kráčeli v semknuté řadě, krok za krokem, žádný z nich nevybočoval. Nejvyšší postava, jdoucí vpředu – mně tak dobře známá; přímo osobně – před sebou na řetězu vlekla další zubožené tělo. Okamžitě jsem poznala, o koho se jedná.

To poznání mnou otřáslo. Jak jednotlivé dílky skládačky – té, která se začala sestavovat v okamžiku, kdy se přistěhovali Cullenovi, právě té, jež obsahovala všechny ty podivné věci, co se v posledních týdnech děly – zapadaly na své místo, před mýma očima se jako roztříštěná mozaika vynořovaly veškeré ty události.

Jarní ráno, lov – divoký planoucí pohled mezi větvemi, který mě tolik vyděsil. Neschopnost jeho majitele vysvětlit mi, co dělá uprostřed lesa, navíc když byl do půl těla nahý.

Už tehdy jsem začínala tušit, že se tu děje něco, co je nad mé chápání, ačkoli jsem se mohla dušovat, že už jsem v životě zažila vážně všechno.

Znovu ten divý pohled, jakoby zvířecí – tentokrát u sněžné rolby, když jsem mu volala poprvé. Konec listopadu a první sníh. Překvapení a… nenávist v jeho očích. Tak… děsivá.

Mělo mi to být okamžitě jasné, ale já byla zaslepená touhou po normálním životě, po životě bez pronásledování a smrti visící jako Damoklův meč nad našimi hlavami, že jsem to prostě přehlížela.

Den, kdy se Cullenovi poprvé objevili na naší škole. To ráno nám auto opět vypovědělo službu a Ted ho požádal, jestli by pro nás nemohl přijet. Znovu ty oči, ale tentokrát i něco jiného. Jeho pohled se změnil… Jako by mě chtěl zabít.

A potom ještě poslední střípek – zasunutá vzpomínka, vzhledem k posledním okolnostem celkem nepodstatná, a přesto tak důležitá.

Slyšela jsem dvojí hromové vrčení, jedno hlubší, druhé táhlejší, a potom už jen štěkání a kňučení. Vlci se pustili do zápasu.

Jacob, můj vlk, který mě už tehdy bránil. Jak jen jsem se ho mohla bát? Už jen pohled na něj ve mně vzbuzoval důvěru. Zato ten druhý… Vlkodlak.

Klečel přede mnou a já hleděla do jeho zubožené tváře. Napůl šílené zvířecí oči, které kdysi dokázaly být tak laskavé, pozbyly posledních stop lidskosti. Jako dva žluté měsíce zářily do náhle ztemnělého povětří a s krutostí starší než sám svět, ovládanou divokým instinktem, mi sdělovaly jediné – touhu, která ho spalovala jako požár. Vraždit. Zabíjet.

Hlad je hrozná věc.

Před sebou jsem měla živoucí důkaz. A oči šerifa Boba Colvilla mě nepřestávaly sledovat.

Vlkodlak.

V našem městě.

Přestávala jsem rozlišovat, co je pravda a co jen mylný dojem. Pravda ztrácela perspektivu důvěry a já pevnou půdu pod nohama.

Volturiovi ve Forks.

A Jane, malá Jane, jedna z nejkrutějších nesmrtelných, co jich na světě bylo, nás měla v šachu. Už dávno jsem se na vlastní kůži přesvědčila, nakolik umí být přesvědčivá, když něco doopravdy chce.

A já byla příliš cenná trofej na to, aby mě nechala jít.

Stáhla si z hlavy kápi. Potom jsem zaslechla ten tichý syčivý hlas, který mi nepříjemně rozechvíval vnitřnosti. „Hleďme, kohopak to tu máme. Sama divoká míšenka. To jsme opravdu…“ odmlčela se a rozhlédla se po zbylé trojici. Všichni napodobili její pohyb a konečně odhalili své tváře. „… nečekali,“ dokončila větu a kysele se usmála.

Nenápadně jsem se přesunula krůček před Jacoba, ochotná bránit ho vlastním tělem, kdyby hrozilo, že mě přes něj bude chtít srazit na kolena. On nesměl trpět – ten pohled bych už znovu neunesla.

„Nesnaž se, mládě,“ promluvil tentokrát Alec. „Vy jste dva a nás je pět. Šance jsou mírně… nevyrovnané, řekl bych.“ Pásl se na nás pohledem a náš strach ho ještě povzbuzoval.

Nahmatala jsem Jacobovu ruku. Možná v posledním okamžiku života. Naposledy, pomyslela jsem si s očima umanutě hledícíma do těch Janiných. Znělo to tak definitivně, že jsem cítila, jak mě žluč pálí v hrdle. Tak ať je to navěky.

Jane se blahosklonně usmála. „Nemusíš se loučit. Vím, že jsem slíbila, že zemřeš, ale… To může počkat,“ dodala a mně se zdálo, že na nás shlíží svrchu.

Snažila jsem se zuby nehty udržet tu chabou masku pokerového hráče, která mi mohla poskytnout pár vteřin rozvahy navíc. „Nech ho jít,“ kývla jsem k muži stojícímu za mými zády, stále jí neústupně hledíc do očí. „Nech ho na pokoji a já půjdu dobrovolně.“ Už jen to, aby se mi netřásl hlas, mě stálo veškeré zbytky sebekontroly.

Jacob jako by teprve teď pochopil, jak se věci skutečně mají a co všechno je vsázce. „Ne!“ zařval a trhl mnou tak prudce, až jsem málem upadla. Bohudík, nebo možná bohužel, mě svíral hodně pevně. Až moc. „Nedovolím ti odejít, rozumíš?! Nikdy!“ Kdybych si nebyla vědoma toho, že mám za zády jedny z nejhorších zástupců upířího druhu, asi bych od něj strachy ucouvla.

Jane se afektovaně zasmála. „Domníváš se, že má na výběr, podvrženče?“ blýskla zuby.

Pokud jsem si myslela, že horší už to být nemůže, šeredně jsem se pletla.

„Mám další,“ ozvalo se zpoza nejbližších stromů a já uslyšela tlukot splašeného srdce. Fakt, že k upírům by se žádné zvíře dobrovolně nepřiblížilo na hony daleko, dokazoval jediné: měli s sebou člověka.

O okamžik později už jsem si byla naprosto jistá, že Jane do puntíku splní svůj slib a zničí mi život ještě předtím, než mě zabije. Nevím, jestli jsem se víc klepala já, nebo on. Každopádně v okamžiku, kdy na mýtinku vstoupil i poslední člen volterské výpravy, jsem věděla, že tuhle bitvu rozhodně nemáme šanci vyhrát.

Santiago, vysoký černovlasý upír, kterého jsem si ze svého pobytu v Toskánsku pamatovala jako pořádného hajzla, za vlasy přivlekl na mýtinu člověka.

Byla to Trudy.

Jane vykročila kupředu a během vteřinky stála před lidskou zrzkou. Jacobova paže byla v ten moment to jediné, co mi zabránilo se na ni vrhnout. „Smůla,“ poznamenala upírka znuděně a stiskla Trudyin krk. Trudy začala okamžitě modrat v obličeji.

Jako šílená jsem se prala s indiánem, ale nebylo mi to nic platné. „Ne! Ne!“ ječela jsem jako smyslů zbavená, přesto mě nikdo neposlouchal, nikdo z nich mi nevěnoval pozornost, navzdory tomu, že mi právě před očima vraždili můj život.

Jane se téměř lítostivě usmála a pohladila její zmodralou tvář ukazovákem. Ostrým nehtem jí přitom do napjaté kůže vyřízla tenoučkou linku, z jejíhož okraje se v mžiku přelila první karmínová kapka. Upírka se trhaně nadechla a pak se na nás, obluzena krví, spokojeně usmála. „Jak… opojná,“ poznamenala a zahleděla se mi přímo do očí. Ty její byly sklené a černé jako onyx.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 24. kapitola: