Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 27. kapitola

26.07.2011 (17:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1102×

Sledovala jsem tu scénu jakoby zpovzdálí – viděla jsem sama sebe, jak s ním mluvím, ačkoli se nezdálo, že bych si svého momentálního vědomí, které se vznášelo pár metrů za mým tělem, já nebo on všimla.

Povídali jsme si. Nebo… spíš jsme se hádali. Jak jinak.

I když se mě snažil uklidnit, nedala jsem se. „Nech mě na pokoji!“ rozkřikla jsem se, až se k nám můj hlas vrátil ozvěnou, a zuřivě vytrhla svou ruku z jeho sevření. Držel mě za předloktí a snažil se mě obejmout. Ubožák.

„Prosím, nech si to vysvětlit.“ Mluvil klidně, ale bylo znát, že už se také ovládá z posledních sil. Co nevidět mu mohly rupnout nervy, a to by bylo dost zlé i bez toho, aby-

„Nech mě být! Nesnaž se! Já to viděla,“ skučela jsem. Vzpomínala jsem si, že někdy tehdy už mi tekly krokodýlí slzy. Jak trapné.

Vztekle zafuněl. „Říkám ti, že to nebylo tak, jak si myslíš!“

Dala jsem si ruku v bok a ukazováček druhé mu zapíchla do hrudi. „Ty mi neříkej, co si mám myslet! Jsi -“ Už se nedozvěděl, co podle mě je, protože mě umlčel polibkem. Pravačku mi omotal kolem pasu, abych mu nemohla utéct, a vůbec mu nevadilo, že se ho snažím odstrčit. Pěstmi jsem ho mlátila do hrudi, ale s ním to ani nehnulo.

Konečně mě pustil. Slyšela jsem, jak těžce oddechuje. „Teď mě dobře poslouchej.“ Důrazně vyslovoval každou slabiku, jako bych snad byla malomocná. Ustoupila jsem od něj dva dlouhé kroky, aby na mě nedosáhl, a založila si paže na hrudi, přičemž jsem si okatě nezapomněla otřít rty.

Při mém počínání se ušklíbl, ale nekomentoval to. Místo toho pokračoval v monologu:

„Laskavě se přestaň chovat jako hysterka a nech si to vysvětlit. Já za to nemohl, neudělal jsem to schválně,“ snažil se mi vysvětlit své předchozí chování a zuřivě rozhazoval rukama.

Změřila jsem si ho pohrdavým pohledem. V ten moment jsem ho nenáviděla. „Jasně. Vymysli si lepší výmluvu, Blacku,“ odsekla jsem a otočila se k odchodu.

„Já ji nelíbal! Zkus mi, sakra, jednou věřit!“ křikl za mou odcházející postavou. Přibližovala jsem se ke svému momentálnímu nehmotnému vědomí a můj obličej se postupně měnil v nepříjemnou grimasu vzteku a žárlivosti. Zastavila jsem se a ohlédla se. „Jednou se toho možná dočkáš. Předtím ale musíš přestat lhát. Neumíš to,“ řekla jsem tiše a, aniž bych ve svém výrazu nechala vyvstat jedinou lítostivou emoci, bez milosti jsem se vydala směrem k domovu. Tak osaměle jsem se necítila už hodně dlouho.

To bylo naposledy, kdy jsem mluvila s Jacobem Blackem.

Mžourala jsem do omamného slunečního jasu, skrz nějž se nedalo prohlédnout. Ani mě nenapadlo odklonit tvář na stranu. Mé nové já se toužilo pást na slunečních paprscích, které mi dávaly pocit bezpečí.

Oni do světla nevstupovali.

Líným pohybem jsem vztáhla ruku k nebi a pokusila se dotknout zářivého kotouče, který mě oslepoval. Mým nově nabytým vědomím projel pocit marnosti a smutku, když mi sluneční paprsky protekly mezi prsty. Ospale jsem pozorovala třpyt, který vycházel z vnitřku mé dlaně. Jako bych já sama pohlcovala světlo a následně ho vypouštěla v blyštivých skvrnkách ven. Byla jsem… okouzlena.

Ze zasnění mě vytrhl cizí neznámý zvuk. Bylo to jakési zašustění, snad nečekaný pohyb kohosi, kdo nechtěně vyplašil opeřence, který v příštím momentu bleskově vylétl z koruny nedalekého stromu. Než jsem se nadala, stála jsem na nohách a krčila se u kmene olivovníku. Vůně lučních květin mi zatemňovala rozum, nedokázala jsem se soustředit na zjevné nebezpečí. Ten tam byl onen omamný pocit vítězství, který mě ještě pár minut předtím naplňoval. Ten zvuk znamenal, že mí pronásledovatelé nebyli daleko. Neunikla jsem jim.

Ze stínu lesa se obezřetným krokem vykradlo malé rezavé zvířátko. Nejistě se potácelo na tenkých nožkách a každou chvíli se rozhlédlo, než sklonilo hlavu na štíhlém krku a zuby uškublo trs trávy.

Úleva mě zaplavila v nesprávnou chvíli – ta vlna byla tak prudká, že mi málem podrazila nohy. Zapotácela jsem se a udělala krok ke zvířeti, které ztuhlo a vyděšeně na mě zíralo. Viděla jsme, jak se mu dme úzký hrudník. Slyšela jsem zuřivě pumpující srdce. Cítila jsem krev pulzující v širokých tepnách.

Měla jsem hlad.

Bledá dlaň se přiblížila k mé tváři a já ucukla. Netušila jsem, zda mě chce pohladit, či uhodit, a také jsem to příliš neřešila. Nebyl na to čas a zřejmě ani chuť.

„Neboj se mě,“ promluvil tichým, uklidňujícím hlasem, který na mě působil lépe než únava. Jasně jsem cítila, jak mi vláční svaly na zádech a na rukou. Odhodlání mě opustilo. Došlo mi, že nemá cenu utíkat. Některý z nich by mě pokaždé našel. Tenhle mě zatím alespoň neuhodil. To bylo plus. Minimálně jsem v to doufala.

Něco jsem zakňučela a oči se mi samovolně zavřely. Byla jsem unavená, slabá a hladová, což mi naprosto nevyhovovalo.

„Vstaň,“ ozval se znovu. Nepřikazoval, neporoučel, jen lehce naléhal. Takový přístup jsem neznala. Nikdo z nich se mnou zatím takhle nejednal. Byla jsem zvyklá na rány a bolest, ale tohle… Neustále jsem byla ve střehu, ač nyní to nebylo tolik podstatné. Strach mě neopouštěl.

Slyšela jsem cinknutí a vzápětí ke mně doplula nejúžasnější aroma, jaké jsem kdy cítila. Otevřela jsem oči a nepatrně nadzvedla hlavu. Ta vůně se linula z velké blyštivé placky, která mi byla matně povědomá. „Jídlo,“ oznámil stále stejně tichým hlasem. Můj žaludek – to slovo jsem měla spojené s nevolností; jednou jsem někoho z nich slyšela vyřknout onen výraz, a bylo to právě ve chvíli, kdy mi v břiše kručelo hlady – na to zareagoval rychleji než já.

Můj věznitel – nebo zachránce, podle toho, jak se to bralo – ke mně s nepříjemným skřípáním postrčil onu placku s hroudou jakési tmavě hnědé hmoty, která tak lákavě voněla. Bez rozmýšlení jsem se na to vrhla. Způsobem stolování jsem onehdy nebyla nepodobná kdejakému zvířeti – jímž jsem ostatně také byla.

„Ješ-tě?“ Bylo to jen jedno z toho mála slov, jež jsem si stihla osvojit během pobytu u nich.

Zkřivil rty do podivného výrazu, který jsem neuměla pojmenovat. Vypadal… příjemněji. Nedalo se říci, že by mě strach zcela opustil, ale napětí z mého těla vyprchalo a já byla klidná.

Mlčky mi donesl další stříbrnou placku s jídlem. Tentokrát už jsem jedla pomaleji, a tak jsem si nemohla nevšimnout, jak na mě zírá. Nebyl to ten typický dravčí pohled, na který jsem byla zvyklá. Zdál se být… spokojený. Jako by ho těšilo, že už se strachy nekrčím v koutku místnosti a netrhám sebou při každém byť sebenepatrnějším pohybu.

„Jak se jmenuješ?“ otázal se. Ta intonace mě zmátla. Nikdo se mě nikdy na nic neptal a já tudíž nechápala, co říká.

Pochopil. „Ty,“ ukázal na mě prstem. Zbystřila jsem, opět připravená k útěku. Když na mě někdo ukazoval prstem, nikdy to nevěstilo nic dobrého. Ignoroval to, jak jsem ztuhla. „Tvé. Jméno,“ řekl pak.

Zamrkala jsem pochopením. „Re-be-ka,“ vyslovila jsem pečlivě každou slabiku, přestože mi stále dělalo problémy používat vlastní hlas k čemukoli jinému než k vrčení.

Znovu se tak spokojeně usmál. „Takže,“ začal a já se znovu přikrčila. Zamračil se. „Rozumíš tomu, co říkám.“ Tentokrát to jen zkonstatoval, zřejmě mě nechtěl vyplašit.

Nejistě jsem přikývla, když mi došlo, na co čeká.

„Slyšel jsem, že tě našli v Amazonii.“

Zamračila jsem se – to jméno mi něco říkalo. Potom jsem si vzpomněla, že jsem ho slyšela od nich, a automaticky jsem se přikrčila. Když mluvil o tomtéž, co zmiňovali oni, určitě to nemohlo znamenat nic, co bych chtěla zažít.

„Neboj se,“ poprosil mě opět. Starostlivost mu čišela z temně rudých očí a já… se nebála.

Přikývla jsem. Odpověď i ujištění.

„Zajímalo by mě, kde ses tam vzala. Viděl jsem, jak jsi vypadala, když tě přivezli.“ To bylo příliš mnoho slov najednou. Zmátl mě. Nechápavě jsem zamrkala a trochu se odtáhla. Ihned pochopil. „Kde jsi se tam vzala?“

Konečně jsem si uvědomila, co znamená ten tázavý tón. Zavrtěla jsem hlavou – Nevím.

Povzdychl si a podepřel si bradu dlaní. Zadumaně mi hleděl do očí, což mě trochu vyděsilo, ale neuhnula jsem pohledem. Byl první, kdo mě to naučil.

„Jak… se… jme-nuješ?“ zopakovala jsem s menšími mezerami jeho předchozí otázku.

Pousmál se, když pochopil, že se začínám učit. Měl z toho radost. „Jsem Demetri,“ prohlásil pak. „Demetri Volturi, bývalý člen hradní stráže. Vždy k službám,“ pousmál se, jako by si vzpomněl na něco vtipného.

Když ovšem vyslovil své příjmení, zatrnulo mi.

Samozřejmě hned pochopil, co řekl špatně. „Neboj se,“ zopakoval potřetí. „Já ti vážně neublížím.“ Upřel na mě ten podivně uklidňující pohled. „Už dávno k nim nepatřím.“

Pár minut bylo ticho. „Díky,“ vyslovila jsem. A usmála se.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 27. kapitola: