Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 29. kapitola

30.07.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1047×

Seděla jsem v poněkud nepohodlné pozici na sedadle druhé třídy a pokoušela se složit nohy do nějaké pohodlnější polohy. Z každé strany se na mě tiskl jeden upír a já se kroutila tak, abych se jich nemusela dotýkat. Jejich ledová kůže byla nepříjemně chladná. Běhal mi z toho mráz po zádech. Začínala jsem tušit, jak se musejí cítit sardinky v plechovce.

„Nech toho,“ sykl Demetri. Seděl po mé levici a z druhé strany měl ještě jednoho upíra, aby nemohl utéct. A takhle jsme se, prosím pěkně, eskortovali do Toskánska. Luxus.

V letadle jsme seděli jen kvůli mně. Nehodlala jsem se nechat nosit cizím upírem, navíc nepříliš přátelským, který by patrně nebyl příliš šetrný, co se mého fyzického stavu týkalo.

Zleva jsem zaslechla tiché nespokojené odfrknutí. Jistě, měl právo být naštvaný. Vždyť jsme se kvůli mně vraceli tam, kam bychom dobrovolně nikdy neposlali ani svého nejhoršího nepřítele. No… Mířili jsme do hradu smrti, a to jen proto, že jsem nebyla dostatečně opatrná. Vybrala jsem si k procházce nevhodný den, přestože Demetri mi neustále kladl na srdce, ať chodím ven jedině tehdy, když je slunečno.

Nebyla to ale moje vina. Nemohla jsem přece za to, že mám strach z lidí. A lidé se zdržovali ve svých domech, když venku pršelo. Proto jsem se, navzdory zákazu, vydala do parku… a tam mě našli. Oni. Naše společná noční můra. Nepřišlo mi pravděpodobné, že by nás i po takové době hledali, a ta neopatrnost se pořádně vymstila nám oběma.

Demetri byl jako na trní a já se mu nemohla divit. Vždyť komu by se chtělo jezdit do Volterry, že… I my, přestože jsme do kontaktu s veřejností přicházeli jen zřídka, jsme se čas od času doslechli o mizejících turistických výpravách. Nepřestávala jsem se podivovat nad tím, jak jsou ti lidé hloupí, že se těm krvelačným stvůrám sázejí rovnou pod nos, ale Demetri mi vysvětlil, že oni o upírech nevědí zhola nic. Tou dobou už jsem docela začínala chápat, jak funguje pro mě ten tolik neznámý a nevšední svět, a tak mi došlo, proč nemůžu chodit mezi lidi. Měl obavy, abych nás – jak upírský druh, tak momentální působiště naší dvojice – neprozradila. Tenkrát mě to urazilo a několik dní jsem s ním kvůli tomu nemluvila, ačkoli on vůbec nechápal, co udělal špatně.

Jaká smůla, když se pár měsíců nato ukázalo, že měl s tím svým tajnůstkařením celou tu dobu pravdu. A já se mu za to ani nedokázala omluvit. Tolik k mé pitomé hrdosti.

„Vládkyně z tebe bude mít radost,“ usmál se slizce namakaný kulturista sedící napravo ode mě. S neskrývaným odporem jsem se odtáhla na druhou stranu. Navzdory své averzi mě Demetri s povzdechem objal kolem ramen. Opřela jsem si o něj hlavu a unaveně zavřela oči.

Bylo mi jasné, že z tohohle jen tak nevyvázneme.

Příjezd do Volterry byl velkolepý a nezapomenutelný.

Volterrský hrad byl postaven někdy v pátém století lidského letopočtu. To bylo i na upíry dost dávno. Měl by tedy vzbuzovat jistou úctu – alespoň co se lidí týkalo. Pobývala jsem v těch starých zdech dostatečně dlouho na to, abych si zapamatovala jisté zkratky a odbočky. Proto mi bylo ihned jasné, že jdeme cestou, kterou neznám.

V jakémsi podchodu – v jednom z mnoha – jsme místo pochodu rovně zabočili přímo do zdi. Tedy, když jsem se podívala pořádně, uviděla jsem výborně se překrývající části zdiva, mezi nimiž se dalo snadno projít. Člověk by si toho zřejmě nevšiml, a to byl zcela jistě účel.

Prošli jsme krátkým a doslova černým úsekem chodby. Na tu tmu ani moje poloviční oči nestačily, i když mi bylo jasné, že upírům to vyhovuje. Podle vzteklého sykání, rozléhajícího se tunelem pokaždé, když jsem zakopla, a při němž mi běhal mráz po zádech, musel být strop hodně vysoko. Odhadovala jsem, že jdeme kanálem. No fuj.

Po několika minutách jsme vešli do světlé haly, kde se všechno jakoby zlatě třpytilo. Hm. Připadalo mi to jako vážně hloupý vtip; nejdřív prolézáme odpadními kanalizacemi, kde to páchne jako stoletá hrobka – upíři by o tom určitě něco měli vědět – a potom se ocitneme… tady? Samozřejmě mi to místo nepřišlo neznámé, ale stejně…

V moderní recepci klimbala pohledná Italka, opálené nohy natažené pod skleněným pultíkem, na němž se nacházel bezdrátový telefon a květináč s růžovými pelargóniemi. Celé se mi to zdálo hrozně kýčovité navzdory tomu, jak vkusně zařízená ta místnost byla.

Dívka byla cizí. Tuhle jsem neznala. A příliš se mi nechtělo přemýšlet nad tím, co se stalo s Giannou. Vrhla jsem po ní chmurný pohled. Oplatila mi ho nepokrytě zvědavým zíráním. Nesnášela jsem, když na mě někdo vysloveně civěl, a ještě k tomu takhle.

„Dobré odpoledne, Elis,“ pozdravil ji jemný hlas, nesoucí se k naší skupince z druhé strany útulné kýčovité haly. Zamrazilo mě – až bolestně dobře jsem si pamatovala, komu patří.

Jane došla tím svým nadřazeným krokem, který jsem vždycky označovala za aristokratický, až k nám. „Raguelo,“ usmála se na upíra, který svíral mé předloktí. Potom pohled stočila na mě. „Copak jste mi to… přinesli?“

Přikrčila jsem se v očekávání bolesti, ale… nic se nestalo.

Tvářila se jako ropucha, která vidí obzvlášť šťavnatou masařku. Otřásla jsem se.

Kdyby jí fyzický kontakt s živými bytostmi nebyl tak odporný, možná by udělala nějaké familiérní gesto. Takhle však držela ruce u těla a jen se arogantně šklebila. Přestože to byl jeden z mých úhlavních nepřátel, musela jsem uznat, že je krásná – jako všichni upíři. Nikdy mě tenhle fakt – a u volterrských především – nepřestal překvapovat.

„Thalia vás očekává,“ kývla na Raguela a poté pohlédla někam za moje rameno.

Teprve nyní jako by si doopravdy uvědomila, kdo stál celou dobu za mnou. Netušila jsem, zda to nebyl jen výplod mojí představivosti, zdálo se mi však, že jsem v té chladné nepřístupné tváři na okamžik zahlédla nějakou emoci. Než jsem to ovšem stačila rozšifrovat, odvlekli mě pryč.

Aro, Marcus a Caius na nás čekali v mně až nepříjemně dobře známém trůnním sále. Jako čestná stráž stáli ve vyrovnané řadě před jediným černým kamenným trůnem na vysokém podstavci. Ani jeden nevypadal zaujatě nebo překvapeně, když mě spatřili.

Totéž se ale nedalo říci o ženě za jejich zády. Seděla na trůně jako samozvaná včelí královna a já ji za to nenáviděla. Byla to Lili-Ann Thalia, moje někdejší spoluvězeňkyně. V tu chvíli se ovšem zdálo, že pravděpodobně povýšila. K její smůle…

Když mě zahlédla, usmála se. Byl to takový zvláštní úsměv, jaký uměla vykouzlit jen ona. Zpola překvapený, zpola povznesený. Jako by nemohla uvěřit, že se opět vidíme.

Totéž se nedalo říct o mně. Trojice bývalých vladařů se jako na povel rozestoupila a uvolnila jí tak místo k průchodu. Thalia zamířila k mé přikrčené maličkosti a nijak se netajila svou pochybnou sympatií. Nepopírám, že jsem z ní měla strach. Přeci jen, byla jsem to právě já, kdo ji před sedmnácti měsíci zanechal napospas osudu hluboko pod Volterrou… O to více mě však zajímalo, jak se odtamtud dokázala dostat až sem.

Avšak aktuálnější starostí bylo zřejmě to, že se mě chystala obejmout. Znala jsem povahu jejího daru, a proto mi bylo jasné, co se stane. Že vůči ní nebudu imunní. Nikdo nedokázal být. Tehdy poprvé mě napadlo, že právě to bylo možná vysvětlením, co dělá tady.

Okrajově jsem si uvědomovala absurditu celé téhle situace. Ona, tak krásná, majestátní a smrtelná, s tolika možnostmi sebezničení, si jakoby nic vykračovala skrze zástupy upírů, kteří ji mohli každým okamžikem zabít.

„No tak ji přece pusťte,“ zamračila se na mé stráže. Oba dva upíři o krok ustoupili a poslušně sklonili hlavy. Neubránila jsem se užaslému výrazu. Oni ji poslouchají? Nedokázala bych tomu uvěřit, kdybych to právě neviděla na vlastní oči.

Thalia se na mě znovu usmála. „Omlouvám se, že jsme vás tak přepadli, ale potřebovala jsem tě sem dostat bez úhony na zdraví… Což by jinak nešlo, jak jistě sama uznáš.“ Její úsměv byl čím dál tím méně upřímný. Běhal mi z něj mráz po zádech.

„Půjdeme ke mně,“ rozhodla a nedovolila mi tak odporovat. Ačkoli jsem za celou dobu nepronesla jediné slovo, připadalo jsem si jako po hysterickém záchvatu. Byla to odezva na boj, který se odehrával v mém nitru. Musela jsem mlčet. Promluvit v těchto zdech se rovnalo rozsudku smrti. A já nikdy nemívala sebevražedné sklony.

Za poslední rok a půl se nestalo, aby se mi o ní nezdál, byť třeba jen jednu jedinou noc. Nebyly to noční můry – jen její smutný pohled, který mi věnovala, když jsem prchala ze své vlastní cely a ji tam nechávala. Sobecky jsem ji opustila a ona se nyní chovala tak… Měla jsem strach, kdy jí bouchnou nervy a ona mi něco udělá.

Bylo to jako čekání na smrt. Nebo možná ne jen jako.

***

EDWARD:

Tři dny.

Už to byly tři dny, co se to stalo.

Těla, která se našla na severním mysu za indiánskou rezervací, byla podle kmenového rituálu posvěcena a spálena. Popel se sypal do vody jezera, aby nehrozilo, že zemřelé duše odnese proud nebo vítr daleko od domova.

Tělo Trudy se nenašlo. Přesně jak řekla Adonera – rudoocí si vzali její život i fyzickou schránku. Zmizela beze stopy. Upřímně jsem doufal v tu – překvapivě – lepší možnost: přeměnu. Nikdo z nás, a já ze všech nejméně, si nedokázal představit horší variantu.

Nejhůř ze všech to zřejmě nesl Thomas. Už od narození to býval miláček všech, přestože mu italští kati vzali otce dříve, než ho vůbec mohl poznat. A nyní… Tušil jsem, že kuje nějaké pikle, ale prozatím si vše nechával pro sebe. Muselo mu být jasné, že jakmile by zformuloval třeba jen nápad na pokus o útěk, zarazil bych mu to.

Měl jednu z nejzajímavějších schopností, jaké jsem kdy viděl. To byl ostatně jeden z mála důvodů, proč ho Volturiovi nechali žít. Snad doufali, že se k nim přidá… Netušil jsem proč, ale ani já se svým darem-nedarem jsem mu nedokázal vzdorovat. Pravdou bylo, že když se snažil být nenápadný, dařilo se mu to více než skvěle. Dokud mi ho někdo nepřipomněl, vůbec jsem si nevšiml, že je se mnou v místnosti.

Jediný, komu se kdy podařilo ho odhalit, byla Rebecca. Nevěděl jsem, čím je to dané, ale pravděpodobně to souviselo s tou její schopností. Stalo se to ještě tu noc, kdy na ni v lese zaútočil šerif Colville. Ráno si samozřejmě nic nepamatoval – tak už to u vlkodlaků bývalo. Kdyby ji tehdy Jacob nezachránil, nepřežila by to. Tím jsem si byl jistý.

Jacob. Teprve nyní jsem si povšiml, že nejsem jediný, kdo o něm přemýšlí.

Esme seděla na pohovce a snažila se zaměstnat prací. Nefungovalo to, přesto se nevzdávala. Náčrtek půdorysu jednoho z našich domů už nemohl být propracovanější… Vzhlédla a zachytila můj pohled. Její oči byly tak smutné, tak lítostivé. To poznání, poznání, že ztratila jedno ze svých dětí, do mě udeřilo silou demoliční koule.

V momentě jsem seděl vedle ní a její ruce měl pevně přimknuté ke krku. Pro člověka by takové sevření bylo smrtící. Pro upíra… velice osobní. Poprvé za dlouhý čas jsem se cítil doopravdy v bezpečí.

***

Není pravda, že když umíráte, odehraje se vám před očima celý život. Já už umírání zažila nesčetněkrát, přestože smrt si se mnou ještě nikdy nechtěla podat ruku. Život bývá dost často hodně nefér. Nehraje poctivě. Když si přejete přežít, podrazí vám nohy a vy umřete. A když naopak chcete zemřít… No, já jsem pořád tady.

A možná je to dobře.

První pohled.

Vlčí oči.

Tak smutný…

Mohla by být milá.

Nenávidí mě…

Byl z nich nejkrásnější.

Zachránil mi život.

Měla nejkrásnější smích, jaký jsem kdy slyšela.

Musí mě nenávidět.

Políbil mě!

Moje rodina.

Nedokázala bych mu ublížit.

Tohle je můj život.

Nikdy jsem mu to neřekla…

Sbohem, miláčku.

Zbožňovala jsem Tě…

Otevřela jsem oči…

Spal. Nemusela jsem se na něj dívat, abych to poznala. Nemusela jsem… ale já chtěla.

Moje tělo stále napůl tonulo v letargii. Jakmile pominula první krátká vlna strachu, když jsem zjistila, že nemohu pohnout nohama, natož se posadit, zvedla jsem ruku nad hlavu – stejně jako tenkrát, když jsem ulovila své první zvíře – a v odrazu slunečního světla pozorovala prašný třpyt, pro lidské oko téměř neviditelný.

Jacob – který mi už tolikrát zachránil život, i když jsem se o to neprosila, Jacob se smutnýma očima, Jacob se srdce zastavujícím úsměvem, můj Jacob – se nespokojeně zavrtěl, něco zabrumlal ze snu a… spal dál. Bylo to tak uklidňující, tak osvobozující, až se mi do očí nahrnuly nezbedné slzy.

Sžírala mě lítost, že jsem se s ním ani tenkrát, v tom prvním životě, pořádně nerozloučila. Ano, tentokrát už jsem si pamatovala všechno. Úplně všechno. Konečně jsem našla svůj klíč k té malé temné Pandořině skříňce.

Přesto mě nejvíce naplňovalo poznání, že konečně doopravdy vím, kdo jsem.

Že vím, kdo jsem byla předtím.

Že znám své jméno.

A že si pamatuji, kdo jsem ve skutečnosti.

Konečně jsem pochopila význam nápisu v kulatém medailonu s vypodobněním vinné révy, jenž se mi houpal na krku. Plus que ma propre vie. Více než můj vlastní život. A také tu drobnou jednoduchou rytinu v podobě tří písmen. Tří iniciál, podle nichž jsem si vybrala nové jméno pro svůj nynější život.

Konečně jsem věděla, kdo jsem.

Zamkl jsem oba zámky pod oknem,
zatáhl jsem obě rolety a odvrátil se.
Někdy nejsou iluze tak jednoduché,
někdy je rozloučení jedinou cestou.

A pohlednice a květiny na tvém okně,
rřátelé tě prosili, abys zůstala.
Někdy nejsou začátky tak jednoduché,
někdy je rozloučení jedinou cestou.

A slunce zapadne kvůli tobě,
slunce zapadne kvůli tobě. 
A ve stínu den
zajme svět do šedé
a slunce zapadne pro tebe.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 29. kapitola: