Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 37. kapitola

14.08.2011 (10:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 940×

Vůbec se neusmívala. Čekala jsem, že bude sedět na svém trůnu, který si nechala vyrobit speciálně pro sebe, aby mohla dohlížet na své poddané. Každopádně byla jasná jedna věc – někdo byl rychlejší než my. V místnosti se to jen hemžilo zlatookými a rudookými upíry.

„Konečně,“ zvolala Thalia, když jsme vešli. „Jane, mohla bys -“ V tu chvíli se zarazila, když si uvědomila, že my rozhodně nejsme Jane a Alec.

„Pořád stejná mrcha,“ prohodila někde za mými zády Shawnee.

Thalia překvapeně povytáhla obočí, když zaslechla její hlas. „Vítejte, Demetri, Renesmé,“ pronesla velkolepě a sešpulila rty, když pohlédla za nás. „A vy dva také, pokud se budete slušně chovat.“ Nepochybovala jsem, že ten úsměv je jen hraný.

Poté se obrátila zpátky ke mně a její oči malinko zjihly – nebo se mi to možná jen zdálo. „Je vidět, že rodinné vazby mohou být velice pevné, pokud se na nich pracuje.“ Očima zalétla na druhý konec sálu, kde se tísnila zlatooká skupina obklopená stráží s očima zbarvenýma čerstvou krví. Podívala jsem se tam také. Dívali se na nás… Usmívali se.

Nemohla jsem dýchat.

„Jak dojemné,“ okomentovala to Thalia. Kupodivu nezněla znuděně, jak bych od ní čekala. Možná v ní přeci jen ještě zbyl kousek citu, i po těch staletích.

Zarážela mě jediná věc. Vzápětí se ukázalo, že je mé tušení správné.

Thalia, stále hřadující na trůnu, kývla na dva vojáky, kteří stáli nejblíže ke vstupní bráně. „Přiveďte je,“ pronesla tak tiše, že by ji za běžných okolností nemohlo být slyšet. Nyní se však její hlas rozléhal po sále úplně stejně, jako kdyby ten rozkaz vykřikla.

Dovnitř vešla poměrně velká skupina. Tedy, vešla… Někteří z nich se dezorientovaně potáceli, protože jim chyběly části těl, jiní se marně pokoušeli prát, nebo naopak ostatní udržet na uzdě. Stačil jeden pohled a já věděla, že jsme prohráli. Zadržela jsem dech, když mi drtivá tíha odpovědnosti – odpovědnosti za všechny ty pro nic za nic zmařené životy – málem podrazila nohy.

„Občas si říkám, jestli se vám ten odpor nezdá zbytečný,“ povzdechla si Thalia a nepatrně blýskla zuby v úsměvu. „Mohli jste být svobodní, ale teď… nejste. Co to máte, vy mladí, za zvyk vyvolávat vzpoury.“ Teatrálnost vždycky bývala její oblíbenou parketou.

V tu chvíli se ozval hlas, o němž jsem nedoufala, že ho ještě kdy uslyším. „Přišli jsme si jen pro to, co nám patří,“ promluvil Edward a upřel na mě planoucí pohled. Žaludek se mi zkroutil do malé roztřesené kuličky. Ztěžka jsem polkla.

Thaliin úsměv se rozšířil. „Bohužel, čtenáři myšlenek, v tomto sídle není nic, co by vám patřilo.“ Při těch slovech se rozhlédla po sále, jako by si potvrzovala to, co právě řekla.

Ačkoli se mu v tom snažili zabránit, Briedis předstoupil před své zajaté druhy. „Dost bylo těch her,“ prohlásil a pohlédl vládkyni zpříma do očí. „Kdysi jsi bývala jedním z vojáků a najednou se nad nás povyšuješ. Kdo ti dal to právo? Jak se vůbec můžeš opovážit –“

Očekávala jsem dlouhý proslov, jelikož řečnění byla jedna z vlastností, kterou jsem u něj vypozorovala, byl však nevybíravě přerušen. Možná bych byla raději, kdyby dopověděl, co měl na srdci. „Drahý vůdče, i tys býval pouhým vojákem mé matky. Kdo dal tobě právo takto se mnou mluvit?“ Ten mrazivý tón jsem poznávala. Nemohla jsem ale říct, že ho slyším ráda.

Briedis udělal další krok vpřed. „A kde je tvá matka teď? A ostatní její vojáci? Sama dobře víš, že bývala nejmocnější ve Starém světě. Kam se poděla její slavná armáda? Tvoji poddaní jistě nevědí, že se jich hodláš zbavit, jakmile totéž uděláš s okolními klany, stejně jako jsi skoncovala se všemi těmi oddanými nesmrtelnými, kteří následovali tvou matku do války, nemám pravdu?“ Jeho hlas teď rezonoval sálem s mocností, jakou jsem ještě neslyšela. Běhal mi z něj mráz po zádech. Nyní jsem si dovedla docela dobře představit, že by ho spousta lidí následovala do bitvy. Tohoto muže ano.

Něco na tom, co řekl, mi ovšem nedávalo smysl. Snažil se nám snad něco sdělit? Tázavě jsem vyhledala jedny ze zlatavých očí na druhém konci sálu a byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že se jejich majitel vítězoslavně usmívá. Bylo mi jasné, že Edward přesně pochopil, co tím Briedis myslel. To byl ale asi jediný. Nikdo jiný se netvářil jako on.

Thalia zřejmě vycítila, že je něco špatně. Viděla jsem, jak se mračí – situace se zřejmě nevyvíjela podle jejího plánu. Co vlastně chystala? Veřejnou popravu? To pomyšlení mě roztřáslo. Vážně jsem nehodlala pro něčí pobavení skákat do ohně.

„To by stačilo,“ vyhrkla zrzavá poloviční upírka, ale nezněla už tolik sebejistě jako předtím. „Nehodláš nás tu doufám nudit těmi starými pohádkami, že ne?“ Stačil mi jeden pohled do Briedisových očí, abych pochopila, že Thalia udělala chybu. A vlastně nejen jednu.

A tentokrát jsem nebyla sama, kdo to postřehl.

„Takže pro tebe jsou to pohádky? Proto sis vzala jiné jméno a nedovoluješ nikomu, aby znal tvou pravou tvář? To je tedy odvaha, schovávat se za post vůdce.“

Tři věty stačily k tomu, aby halas v sále utichl. Všechny hlavy se teď obrátily k pobledlé vládkyni v čele sálu. I ona mlčela a zdálo se, že se Briedise pokouší zavraždit pohledem. Naštěstí neúspěšně. Nerada bych to později zakusila na vlastní kůži.

Najednou jsem si uvědomila podstatnou věc. Když jsem se prve rozhlížela po zajatcích, nevšimla jsem si malé změny, která u nich nastala. Při zběžném přepočítání se jejich počet nezměnil. Ne, vlastně tam byl jeden navíc.

Naopak někteří z těch, s nimiž jsem se viděla předtím, tam nebyli. Což znamenalo, že je nezajali. To ovšem nebylo to nejpodstatnější – já ty čtyři nové znala. Z obrazu. A z vyprávění.

Znovu jsem se podívala na Edwarda. A viděla jsem, že on pochopil, že to vidím taky.

No jistě, měla jsem počítat s tím, že sto a něco let starého upíra prostě musí nadchnout, když se setká s živoucími legendami.

Drobná bruneta s kaskádou kudrlin pod ramena skoro poskakovala na místě, jen aby viděla přes vysokého blonďáka, který jí zastiňoval výhled. Něčím mi připomínala Alici, ačkoliv si vzhledově vůbec nebyly podobné. A navzdory tomu, že vypadali úplně jinak, než jak jsem si je pamatovala z toho prastarého malířského plátna, já je poznala.

Amito se Sarinem. A ta překrásná blondýnka se zasněným výrazem nemohl být nikdo jiný než Lica. Čtvrtá z nově příchozích mi dala trochu zabrat, ale ta podoba se zkrátka zapřít nedala – Baina. Kdysi dávno to bývala mladá služka, která se snažila ubránit mladší sestru před krvežíznivým návštěvníkem. A proto mohla být dnes zde, spolu s ostatními.

Nevycházela jsem z úžasu.

Tohle byli praví vládci našeho světa. Oproti nim byli Volturiovi nedochůdčata.

Jak mě pomalu přecházelo počáteční ohromení, začala jsem si všímat podrobností. Iona, Taweeny a Dee nebyli jediní, kdo chyběl. Cullenových se v rohu krčilo jen šest. Nechtěla jsem myslet na ty nejhorší scénáře, ale dost dobře to nešlo. Kam se poděl, probůh, zbytek?

Jacob mezi nimi nebyl.

Než mi tenhle fakt stačil zasadit další drtivý úder, konverzace mezi upířími vládci znovu zaujala mou pozornost.

„Máš opravdu zajímavý způsob, jak odvádět pozornost, ale vraťme se pokud možno k tomu hlavnímu, ano?“ ozvala se Thalia mrzutým tónem.

„Oprava: Je horší než dřív,“ zabručela Shawnee. Dacks tiše přitakal.

Thalia se k nám na moment otočila. Znovu se u mě zastavila pohledem, než se škodolibým výrazem pokynula jednomu z upířích strážců. Poté se opět obrátila ke mně.

„Možná dáš na staré známé spíše než na mne,“ pousmála se. Po zádech mi přeběhl mráz a já věděla, že to nemůže znamenat nic dobrého.

Najednou se za jejím trůnem otevřela malá dvířka a já konečně uviděla důvod svého počínání. Byla to Trudy. Stála tam… a zírala na přítomné krvavě rudýma očima.

Několikrát jsem se pokusila promluvit, ale nevyšla ze mě ani hláska. Naprázdno jsem otevírala pusu jako ryba, ale slova se někam záhadně vytratila. Nevěděla jsem, co říct. Měla bych být šťastná, že ji vidím, živou a v pořádku. Pravdou ale bylo, že jsem necítila… štěstí. Ten osten strachu byl téměř hmatatelný.

Nasucho jsem polkla a udělala nejistý krok vpřed. Ruka, která mi znenadání dopadla na rameno, mě skoro vyděsila k smrti. Bezděčně jsem se rozhlédla po místnosti a při té příležitosti zjistila, že na mě všichni zírají. Jako by na něco čekali. Nedocházelo mi to.

Náhle zavětřila a prudce se obrátila mým směrem. Její výraz byl děsivý a já si byla jista jedinou věcí – nepoznávala mě.

Byla to jen další rána do žaludku, ale tahle byla asi ze všech nejtěžší. Najednou jako bych padala z útesu a nic už mě nemohlo zastavit. Letěla jsem dolů rychlostí světla a viděla jenom jeden bod… Místo dopadu… Rychle se blížil a byl nachový jako vycházející slunce.

„Ne.“ Ten hlas zazněl jako dunění hromu.

„Á, tebe ještě neznám. Kterýpak ty jsi?“ zacukrovala Thalia sladce.

Jacob se usmál. „Určitě nikdo, koho bys chtěla poznat.“ A vycenil zuby.

Stalo se několik věcí naráz: Nohy, které jsem až do té chvíle necítila, mi jako zázrakem rozmrzly a já udělala krok vpřed. Stejně jako všichni ostatní.

Současně s tím se vstupní dveře rozlétly dokořán. Kamenné zdi starobylé síně rozezvučel ryk bojovníků a dovnitř vplula masa… upírů. Bylo to velkolepé.

Uslyšela jsem ránu jako z děla a někdo zaječel. Ten výkřik rezonoval sálem hlasitěji než odbíjení kostelního zvonu, odrážel se od oken a v posledním zachvění se vznesl ke stropu jako havran smrti.

Pohlédla jsem přes zástup jiskřících hlav posypaných slunečními paprsky. Na druhém konci místnosti se utvořil široký kulatý volný prostor, který obstoupily dva shluky upírů, na každém pólu kruhu jeden. Uprostřed na holé dlažbě leželo zmučené tělo jednoho z upířích vojáků. Vlastně už se to ani za tělo považovat nedalo – nesmrtelnému zbývala jen levá ruka urvaná v lokti, torzo nefunkčního těla a polovina tváře.

Rychle jsem se od něj odvrátila a pohledem vyhledala pár zvířecích hnědých očí.

Nad žalostnou hromádkou, která zbyla z bojujícího upíra, se tyčily dvě mohutné šelmy – ta nalevo byla ryšavá, ta druhá naopak prachově šedá.

Zčistajasna se popelavý vlkodlak bleskurychlým pohybem vztyčil na zadní a divoce, agresivně zavyl. Byl to povel k útoku.

Scéna byla do toho okamžiku jakoby zmrzlá. Nikdo se nehýbal. Až teprve s tím, jak oba vlci vyrazili proti nepřátelským upírům, se dění pohnulo. Dvě zvířecí těla vletěla do zástupu kamenných soch a v mžiku si prorazila cestu skrz.

Nestíhala jsem to sledovat. Chtěla jsem mít na očích všechny, ale nedařilo se mi dostatečně rychle otáčet hlavou. V jednu chvíli jsem ostražitě sledovala dva vojáky, kteří se váhavým krokem vydali směrem k naší malé semknuté skupince, v dalším momentě však mou pozornost odvedl hukot velkolepé ohnivé vatry, která náhle vzplála v zadním rohu, kde se předtím tísnila má rodina.

Zatrnulo mi. Chtěla jsem vyrazit tím směrem, ale Dacks mě stále ještě držel a v nejbližší chvíli asi ani nehodlal pustit. „Jsou v pořádku, sleduj,“ poznamenal potichu. Zřejmě uhodl, na co myslím.

Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval, a obrovsky se mi ulevilo, když jsem je uviděla. Byli v pořádku. Nebo tak alespoň vypadali, na tu dálku jsem to dost dobře poznat nemohla.

Dva upíři, kteří si k nám prodírali skrz dav, se náhle zastavili, chvíli zmateně zírali naším směrem, ale potom jen pokrčili rameny a vydali se jiným směrem.

„No konečně jste alespoň trochu užiteční,“ poznamenala uštěpačně Shawnee. Zmateně jsem se k ní obrátila. Paže měla založené na prsou a mračila se. Sledovala jsem směr jejího pohledu a konečně mi došlo, na koho to mluví.

Pár metrů od nás stála Aledwen s Isanderem po boku. Za celou tu dobu jsem tu malou generálku neviděla raději. Isův štít zřejmě fungoval lépe, než se dalo očekávat. To proto odvedl pozornost vojáků jiným směrem.

Aledwen si s přimhouřenýma očima prohlížela Demetriho a ani se neobtěžovala skrývat nelibost z faktu, že je na naší straně. Nakonec se s tím ale zřejmě smířila, protože jen protočila oči v sloup – zřejmě to měla být reakce na Shawinu poznámku – a vrátila se zpátky k bitvě.

Na bojišti se to mezitím pro naši stranu začalo vyvíjet špatně. Bez dechu jsem sledovala bojující dvojice a trojice a pomalu začínala ztrácet naději. Italové měli jasnou převahu. Váhy se začínaly pomalu, ale jistě převažovat v náš neprospěch.

Vtom jsem uslyšela zvuk, který mi málem rozerval srdce vedví. Ozval se jenom na pár setin a vzápětí opět zanikl v divoké bojové vřavě.

Uši drásající vytí. Ten hlas bych poznala mezi tisíci jinými.

Navzdory skutečnosti, že mě držel upír, vytrhla jsem se mu poměrně snadno. Neslyšela bych ho, ani kdyby křičel, takže jsem netušila, zda si toho vůbec všiml. Směrem, kde jsme stáli, se už hrnuli další nesmrtelní, a tak mi nedalo moc práce zmizet v davu. Vyhýbala jsem se nataženým pažím a sekajícím pařátům, které se mě marně snažily zachytit. Rychle jsem se sunula podél zdi a rozhlížela se na všechny strany. Zatím jsem měla štěstí.

Náhle mi cestu zkřížil první upír. Nedávala jsem v tu chvíli dostatečný pozor, a to se mi vymstilo. Okamžitě jsem ho poznala. Byl to Afton. Jeden z mých nejstarších nepřátel.

„Ahoj, slečno,“ zavrněl jako jaguár připravující se k útoku. Ten pohled mi úplně sebral vítr z plachet a já ztratila koncentraci. To mu poskytlo šanci zaútočit.

Při prvním výpadu jsem se úplně zapomněla bránit. Demetri mi kdysi před lety dával lekce boje, ale to už bylo dávno. Chabě jsem vykryla druhou ránu, která mě měla srazit k zemi. Pod tou razancí jsem zavrávorala. Bylo to totéž, jako by do mě narazil rozjetý parní válec.

Při dalším zásahu, který jsem odrazila jen taktak, jsem se pokusila o úskok. Když se ke mně nahrnul, aby mi zasadil ránu pěstí, ustoupila jsem dozadu. Upír zavrávoral, když nenarazil na žádný odpor, a já se předčasně zaradovala. Chystala jsem se ukročit do strany a pokusit se utéct. Povedlo by se mi to, nebýt stěny, která se náhle objevila přímo za mnou. V mžiku jsem se rozhodla a natočila se tak, abych mohla vycouvat podél stěny. Povedlo by se mi to, nebýt faktu, že jsem stála ve výklenku, který měl přibližně stejné rozměry jako rakev.

Byla jsem v pasti.

Mísila se ve mně naléhavá potřeba utéct spolu se zdrcující touhou běžet na pomoc Jakeovi. Krátce jsem zaváhala a to byla chyba. Kdybych vyrazila pryč okamžitě, možná by se mi podařilo kolem něj proklouznout. Takhle jsem jen nabourala do jeho mohutného hrudníku a ten náraz mě zbavil rovnováhy. Vzápětí mě jako kleště sevřely dvě ocelové paže a postupně ze mě vymačkávaly život. Nemohla jsem dýchat. Vidění se mi rozplývalo do kalně bílé perspektivy a já si byla jistá, že co nevidět omdlím.

V posledním zoufalém pokusu o záchranu jsem napřáhla téměř bezvládnou ruku a dlaní vyrazila proti jeho obličeji. Nebyl v tom žádný úmysl, jen prostý reflex. Nějak záhadně se mi podařilo namířit palec do jeho oka. To, že jsem se trefila, mi prozradilo rozzuřené zasyčení.

Konečně jsem se dočkala nějakého výsledku – pustil mě a já se svezla na kolena. Byla jsem si ale docela jistá, že tahle záchrana mi nemůže vydržet nadlouho.

A taky že ne. Když jsem byla v kleku, vrazil do mě ramenem. Hlavou jsem tvrdě bouchla o stěnu a to mě skoro zbavilo vědomí. Lebka mě bolela tak, že jsem myslela, že musím každou chvíli umřít. Pak přišla rána shora a já si jen taktak stihla chránit hlavu, aby mi ji neurazil.

Krčila jsem se v rohu a čekala, kdy mi zasadí smrtelnou ránu. Nemohlo to trvat víc než pár vteřin, ale mně se to zdálo jako věčnost. Neměla jsem šanci utéct. Tentokrát už ne… Odevzdaně jsem vydechla, oči se mi pomalu klížily.

Vzpomněla jsem si na všechny, kteří mi kdy zkřížili život. Moje rodina, každý člen zvlášť. Nejvíce z nich ovšem Elizabeth. Vzpomínka na ni byla nejsilnější. Potom Jacob. Můj vlk. Nezasloužila jsem si ho. Tolik jsem mu ubližovala… Pořád. Jako další se mi vybavila Trudy. Moje malá holčička. Všechna ta léta s ní a… Oliver. Kde je a co dělá… A Demetri. Můj učitel a zachránce. V jistém smyslu i otec. A další – Thalia, Wayne, Brownovi, Bob Colville… Byla jich spousta.

Náhle upírovi nade mnou někdo zaryl prsty do ramene a prudkým obratem ho vychýlil z rovnováhy. Byla jsem už tak odříznutá od okolního světa, že mě to ani nepřekvapilo. „Hej, co kdyby sis vybral stejnou kategorii?“ Ten někdo byla Iona. A podle jejího dychtivého úšklebku jsem poznala, že si boj náležitě užívá. Ne jako já.

Trvalo to jen chvíli. Za pár vteřin už mě vytahovala na nohy.

„Díky,“ vyhrkla jsem omámeně.

„Zamálo,“ mrkla na mě. A usmála se. Úsměv jí slušel i s tím divokým zápalem v očích.

Vzpomněla jsem si, proč že jsem se tímhle směrem vlastně vydala, a co nejrychleji se zase začala prodírat davem. Žádného z vlkodlaků nikde nebylo vidět.

Zanedlouho jsem si probojovala cestu až na kraj sálu, kde kupodivu nikdo nebyl. Ihned mi došlo proč – upíři se podvědomě drželi co nejdál od otevřeného ohně. Kolem něj se válely kusy upířích těl. Sem tam jsem viděla i nějakou tu hlavu s otevřenýma očima. Když jsem se k jedné z nich přiblížila, oči té mrtvoly mě probodly záštiplným pohledem. Otřásla jsem se. Byla v něm fyzická bolest, ale i nenávist. To určitě nebyl nikdo, kdo by mě rád viděl. Přičinlivě jsem popadla vrčící hlavu – z toho pomyšlení se mi zvedal žaludek – za pačesy a navzdory tomu, že se mě snažila kousnout, jsem ji s rozpřahem hodila přímo doprostřed hučících plamenů. Z ohně se vyvalil dusivý nafialovělý kouř – to jediné, co po nepřátelské upírce zbylo.

Otřela jsem si čelo, na kterém mi vyrazil pot, a rozhlédla se kolem dokola. Bylo mi divné, že si mě nikdo nevšiml, ale nijak zvlášť jsem toho nelitovala. Příliš jsem netoužila potkat se s dalším takovým Aftonem nebo Jane.

Najednou se v mém zorném poli mihl stín a vzápětí už mě drtily čísi paže. Bránila jsem se, ale to bylo dotyčnému evidentně jedno. Řekla bych, že si mého chabého odporu ani nevšiml. Znovu mi začínal docházet kyslík a já už se smiřovala s tím, že z dneška živá nevyváznu.

Jako na povel se sevření uvolnilo. Zmateně a asi i trochu ukřivděně – pokud jsem měla umřít, chtěla jsem to mít za sebou co nejrychleji – jsem vzhlédla. A konečně mi došlo, že ty ruce nejsou ledové.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 37. kapitola: