Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 38. kapitola

15.08.2011 (11:30) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1015×

Stáli kolem mě jako stráž. Nebyl to příjemný pocit.

„Seberte se a běžte odsud,“ snažil se nás přesvědčit Carlisle. Já ani Thomas jsme s ním nesouhlasili. Nikdo z nich nás nedokázal donutit, abychom je tam nechali napospas jisté smrti. Ta představa mi naháněla hrůzu.

„Taky chceme pomoct,“ zahučel Thomas trucovitě.

Plně jsem s ním souhlasila. „Rodina má držet při sobě,“ přizvukovala jsem.

Bylo jen otázkou času, než si našeho malého sdružení někdo všimne. A stalo se to právě v tu chvíli. Všichni nás nenápadně postrkovali za sebe, až jsme se nakonec ocitli u východu.

Vzpomněla jsem si na tajnou chodbu, která vedla podél vnějšího obvodu místnosti, a s potměšilým úsměvem zaklepala druhému poloupírovi na rameno. Zmateně se ke mně otočil, ale když viděl, jak se usmívám a ukazuji ke dveřím, problesklo mu v očích poznání. Jen se rychle ohlédl po bojujícím zbytku, a pak se vydal za mnou. Vybavila jsem si, jaký má talent, a hned se mi dýchalo volněji.

Nezpozorováni, jsme se vykradli ven ze síně. Jakmile jsme stáli konečně venku, ulehčeně jsem vydechla. Má úlevná chvilka však netrvala dlouho. Zpoza rohu na druhém konci chodby se vyřítili dva ramenatí upíři a mířili přímo k nám.

Strnula jsem překvapením, ale Thomas byl naštěstí rychlejší než já. Bleskurychle mě zatlačil do stínu a postavil se přede mě. „Ani se nehni,“ sykl a sám udělal totéž.

Srdce mi bilo jako zvon, ale upíři si nás ani nevšimli a jako velká voda vpadli do sálu.

V duchu jsem se modlila, aby se našim nic nestalo. Byla jsem si jistá, že takovouhle ztrátu bych nepřežila.

„Děkuju,“ zasípala jsem se sevřeným hrdlem. Zazubil se, chytil mě za ruku a rozeběhl se směrem, který jsem mu naznačila. Já za ním beze slova klopýtala, protože jsem neměla čas na nic jiného, než se dívat pod nohy, abych neupadla, a jen jsem tiše doufala, že jdeme správným směrem. Kdybych zabloudila potřetí v jedné hodině, byla by to už vážně ostuda.

„Zahnuli jsme doleva a poklusem se vydali k nízkým dvířkům ve stěně, která se nacházela asi padesát metrů od nás. Když jsme byli skoro u nich, stalo se něco nečekaného. Zničehonic se prudce rozlétly, až dřevo prásklo o kamennou zeď, a ven vyklopýtaly dvě shrbené postavy.

Nebylo pochyb, kdo to je.

„Stát!“ Ten výkřik nepatřil mně. Ale to zvláštní něco, které jsem v něm slyšela, mi bylo vzdáleně povědomé. Thomas najednou drtil mou dlaň jako ve svěráku. S obtížemi jsem se vyprostila z jeho sevření a rychlým krokem ho obešla. Stál jako solný sloup a zíral na dívku před sebou. V duchu jsem zkonstatovala, že tohle bude na dlouho.

Thalia, jakmile nás spatřila, se bez prodlení dala na útěk. Rozeběhla jsem se za ní a širokým obloukem se vyhnula Trudy. Víc, než co jiného na světě jsem ji toužila obejmout, ale nešlo to. Nebyl čas. Věděla jsem, že na to bude dost času později. Byla jsem si jistá, že Thomas jí za nic na světě neublíží. Zíral na ni jako na zázrak.

Daleko vpředu jsem slyšela dupot, a tak jsem přidala. Chodby vedoucí tímto směrem byly spletité a rozsáhlé, ale ne nekonečné. Teď jsem si ji nemohla nechat utéct. Něco uvnitř mi však napovídalo, že ona své sídlo jen tak neopustí. Na to o něj příliš tvrdě bojovala.

V dáli jsem viděla plápolající světlo pochodně, kolem které proběhla. Donutila jsem nohy k většímu výkonu – už nebyla daleko. Doháněla jsem ji. Slyšela jsem její dech a skoro jsem měla i pocit, že vnímám hlasitý tlukot jejího srdce.

Chodba se náhle stočila a já ji uviděla přímo před sebou. Holými pěstmi tloukla do betonové stěny, která zahrazovala průchod. Byla v pasti a moc dobře to věděla.

„Ne,“ opakovala šeptem pořád dokola.

Mlčky jsem za ní stála a pozorovala ji. Najednou ze mě všechna pomstychtivost vyprchala a zbyla po ní jen prázdná skořápka. Neměla jsem ji čím vyplnit.

„Jdi pryč,“ řekla najednou nepřirozeně vysokým hlasem.

Trhla jsem sebou leknutím. „Nepůjdu.“

Hystericky se zasmála. „Už jsi to jednou udělala, tak proč ne znovu?“

„Nikam nejdu,“ zopakovala jsem a založila si ruce vbok.

Prudce se ke mně obrátila, až rozvířila starý zatuchlý vzduch. „Utekla jsi! Nechala’s mě tam a sama ses dostala pryč.“ V očích jí plálo šílenství. Ale ne… Ona věděla, co dělá. Byla si jistá bezvýchodností situace, a proto jí už nezáleželo na tom, co s ní bude. Tušila, že i když odejdu, najdou ji tu jiní, a ti ji bez ptaní zabijí. Možná ji i budou mučit a podaří se jim ji zlomit.

„Znovu už to neudělám,“ řekla jsem a zhluboka se nadechla.

„Jistě,“ řekla a ušklíbla se a zajela si rukou do rozcuchaných vlasů.

Nejdřív jsem se nejistě kousla do rtu, ale nakonec jsem uznala, že nemám co ztratit. Natáhla jsem k ní ruku v pobízivém gestu a zpříma se jí zahleděla do zoufalých očí. „Dostanu tě odtud. Prosím, věř mi.“ Jen jsem šeptala. V nejmenším jsem si nebyla jistá, jestli svůj slib dokážu splnit, ale byla jsem rozhodnutá, že ji nevydám jejím nepřátelům.

Pořád jsem k ní chovala náklonnost. Přestože mi ukradla Trudy a změnila se k nepoznání, pořád to byla ona. A já byla na místě té, která se k ní zachovala špatně.

Stále ještě jsem jí něco dlužila.

Pár vteřin mě mlčky pozorovala, než se váhavě chytila nabízené ruky. „Nevěřím ti.“

„Jasně,“ řekla jsem a pousmála jsem se. Existovaly věci, které jsem jí nikdy nemohla odpustit, ale pro tu chvíli byly odsunuty stranou a zapomenuty.

„Chtěla jsem jenom udělat svět lepším.“ Neomlouvala se, i když to tak mohlo vyznít.

Mlčky jsem přikývla a stiskla jí ruku.

„Budou tam vojáci,“ zamračila se, když jsme se dostaly zpátky do chodby vedle trůnního sálu. Thomas a Trudy byli pryč. Doufala jsem, že jsou v pořádku – oni dva i ostatní.

Zavrtěla jsem hlavou. „Všichni jsou ještě uvnitř. Pojď.“ Zatáhla jsem ji do jedné z vedlejších chodeb, které spolehlivě vedly ven z hradu. V tomhle ohledu jsem se rozhodně splést nemohla.

Když jsme se dostaly zpátky do místnosti, kde na nás předtím čekali tříčtvrteční kříženci, s bolestivým bodnutím jsem si vzpomněla na Raze. Snažila jsem se nemyslet na jeho družku.

Thalia bez hlesu sledovala tu spoušť. „Zabili je,“ vydechla, jako by tomu nemohla uvěřit. S otázkou v očích se obrátila ke mně.

Pokrčila jsem rameny. „Vzali s sebou i jednoho z nich.“

Sklopila oči a tiše si povzdechla. Nehodlala jsem ji rušit, pokud zpytovala svědomí.

Znovu jsme se zastavily až u východu.

„Jestli tě ještě někdy potkám, nebudu zrovna milá,“ sdělila jsem jí a ona mlčky přitakala. Byla jsem si jistá, že v jejím případě to bude stejné.

Zdálo se, že chce ještě něco říct. „Přijde čas, kdy budeš litovat, že jsi mě kdy poznala. Budeš mě nenávidět. Uvidíš. Neutečeš tomu.“

„Nejsem jako ty,“ oponovala jsem jí zamračeně.

Zasněně se pousmála. „Ne, to nejsi.“ Odmlčela se. „Připomínáš mi Ewany.“

Chvíli jsem ji jen tak pozorovala. „Nechám si ten příběh od někoho povyprávět.“

Přikývla a zamířila pryč. Sledovala jsem, jak její postava mizí za nejbližším rohem, a v duchu se ptala, jestli budu někdy jako ona. Najednou jsem věděla, co musím udělat. Koho musím najít a dovést domů. Čekal mě poslední úkol a já si byla jistá, že ho zvládnu splnit.

„Nechceš doprovodit?“ ozvalo se za mými zády.

Otočila jsem se. Za mnou stál upír. Vzhledově se zdál být mladší než já, ale tušila jsem, že ve skutečnosti to tak nebude. „Proč ne?“ S úsměvem jsem pokrčila rameny a trochu si oddechla. Ani na moment mě nenapadlo, že bych si měla dávat pozor.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 38. kapitola: