Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 4. kapitola

23.06.2011 (12:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1231×

Za víčky mi blikalo něco zlatého. Skoro jsem měla pocit, že ležím se zavřenýma očima na louce a slunko mi jemně kreslí vzory na tváři.

Kdybych nebyla po krk zabalená v dece, možná bych tomu sebeklamu i uvěřila.

Přistihla jsem se, jak poslouchám hlasy, které kolem mě nepřestávaly mluvit. Nerozeznávala jsem jednotlivá slova, na to jsem byla příliš daleko od vlastního vědomí, ale barvy těch tónů na mě působily jako opium. Cítila jsem se… klidně, poprvé po dlouhé době.

K naprosté spokojenosti by mi stačilo, kdybych dokázala otevřít oči. Měla jsem pocit, že víčka váží snad tunu, což mě znervózňovalo. Z dřívějších let jsem věděla, že přijít byť o jediný smysl se rovná smrti. Nechtěla jsem riskovat.

Naprostá dezorientace byla potlačena pár dalšími vjemy, které mi nechtěly dát pokoj. Neměla jsem nejmenší ponětí, kde jsem a co tam dělám. Rozpomenout se by znamenalo opětovně pokoušet tupou bolest hlavy, která v okamžicích resuscitace paměti vyplouvala napovrch z nějaké necitelné části mého podvědomí.

Když jsem uslyšela ten hlas, otevřít oči šlo najednou překvapivě snadno.

„Rebecco, broučku, slyšíš mě?“ Ne, raději ne. Tohle jsem si mohla ušetřit. Medvídek Ted mi nikdy neříkal broučku. A tohle byl jednoznačně mužský hlas.

„Olie?“ zachraptěla jsem nasucho, ale nebylo to tak hlasité, jak jsem chtěla.

Po podlaze zadusaly něčí kroky. „Je vzhůru!“ vyhrkl někdo. Slyšela jsem, jak houpací křeslo v rohu zavrzalo, a v mžiku se mě dotýkaly dvoje ruce. Oboje teplé, lidské. Uf, žádní upíři. To by mi ještě scházelo…

„Kde je Olie?“ Ten kňouravý hlas vážně patřil mně? Takhle jsem se neslyšela už pár let…

Znovu jsem se propadla do tmy.

Útroby jsem měla sevřené strachy, ruce za zády a obličej přitisknutý ke kamenné podlaze. Bolelo to. Připadala jsem si jako zmlácená profesionálním boxerem – nebo minimálně upírem v ráži. Bála jsem se. Zatraceně moc jsem se bála. Za jiných okolností bych byla drzá, až by to hezké nebylo. Nic mě ale nedokázalo přikovat k zemi lépe než rozzuřený upír.

„Ale, ale, takhle to nepůjde, zlatíčko,“ skoro se rozplýval. Z jeho tónu mi běhal mráz po zádech. Nelíbilo se mi, jak jsem bezmocná. A on to zbožňoval, protože věděl, jak moc ho nenávidím. Raději bych dobrovolně stokrát skočila ze skály, než ho znovu jedinkrát nechala nade mnou zvítězit.

„Já ti ukážu, jak se máš chovat k pánovi.“ Převalil mě na záda a já se nemohla bránit…

Možná uběhlo jen pár minut, možná několik hodin. Tentokrát jsem se vzbudila snadno. Pokoj byl prázdný a okno zelo dokořán. Až po chvíli jsem si všimla, že se třesu zimou. Bylo to ale tak nějak mimo mě.

Dveře se pomalu, jakoby unaveně otevřely. Ucítila jsem závan povědomé vůně a ve tmě se posadila. Za oknem zářil úplněk. Trudy vešla dovnitř a se zíváním se odebrala ke křeslu.

„Nezavřeš okno?“ zašeptala jsem.

Leknutím nadskočila a hned nato radostně vyjekla. Vrhla se na mě. „Ty potvoro, co mi to děláš?!“ dostala ze sebe ztěžka. Viděla jsem, že se musí přemáhat, aby se nerozbrečela. Znovu.

Opatrně jsem si její ruce odepnula z krku. „Mohla bys zavřít to okno? Je mi zima.“

Přikývla a slezla z postele, ale při cestě za splněním úkolu, kterým jsem ji pověřila, po mně neustále po očku pokukovala.

Nezbavila jsem se jí však na dlouho. „Mohla bys mi laskavě vysvětlit,“ začala káravým tónem, „cos zatraceně dělala v tom lese?“ Trudy klela málokdy. Přikrčila jsem se, když vybuchla. „Za úplňku! Ty si klidně jdeš sama do lesa a ještě hulákáš, že by to probudilo upíra! Co si o sobě, sakra, myslíš, ty huso jedna pitomá?! To ses vůbec nic nenaučila?“ Na konci už doopravdy brečela a znovu mi visela na krku. Nebránila jsem se.

Snad půl hodiny jsem ji objímala, tišila a jemně poplácávala a hladila po zádech, než se konečně uklidnila natolik, aby si mohla otřít oči. Sem tam ještě škytla, ale jinak byla největší bouře zažehnána.

Bylo načase to vysvětlit. „Nebyla jsi doma,“ řekla jsem tiše. Nezbývalo mi než šeptat, protože hlasivky si tak nějak odvykly mluvit. „Bála jsem se… Musela jsem tě najít.“

„Zase ty sny?“ hlesla také potichu.

Přikývla jsem.

Sklonila obličej k prošívané dece a povzdychla si. „Byla jsem u paní Brownové. Přitížilo se jí, tak jsem tam zůstala na noc. Volala jsem ti, ale tys mi to nebrala, tak jsem myslela, že to počká. Nevěděla jsem…“ nedopověděla. V jejím hlase jsem cítila osten smutku. Nechtěla se bát. A já nechtěla, aby se bála ona.

„Volal mi Jake, že tě našel v lese a odnesl domů,“ pokračovala po chvíli. Prudce jsem vzhlédla. To jméno mi nic neříkalo, ale když ho Trudy vyslovila, něco se stalo. Vybavila se mi tvář toho indiánského kluka, který nebyl upír, přestože s nimi bydlel pod jednou střechou. Ale proč? říkala jsem si a mračila se u toho. Jmenoval se snad Jake on?

Všimla si mého šklebu. „Jacob Black, ten, co se ho bojíš.“ Její výraz všem jasně dával najevo, že jiného Jacoba Blacka přece nemůže mít na mysli.

Zaškaredila jsem se na ni. „Nebojím se ho. Jen se choval divně, to je všechno.“ Od příjezdu Cullenových do školy uběhl týden. Za tu dobu jsem je potkávala jen minimálně – jako by se mi záměrně vyhýbali. Nechápala jsem to.

Mávla rukou. „To je jedno. Prý měl cestu kolem, nebo co, a našel tě omdlelou v medvědí jámě.“ Používat pasti na medvědy bylo už dávno zakázané, ale v aljašských lesích se stále ještě daly nalézt. Ne vždy byly z konce století, jak se zdejší lovci často ohrazovali.

Zatřepala jsem hlavou. „Ne, tak to nebylo,“ zamumlala jsem, spíš pro sebe než pro ni. Navzdory neodplouvající bolesti hlavy jsem si do detailu pamatovala, co přesně se stalo. Vlci. Souboj. Pád. Jacob.

„A jak tedy?“ Trudy dokázala být vlezlá jako opice, když si něco zamanula, a proto jsem se rozhodla ji moc nenapínat. Stejně by to k ničemu nebylo.

„Má pravdu,“ ozval se ode dveří hluboký mužský hlas. Byl to ten samý, který jsem slyšela předtím v deliriu, a který jsem zprvu považovala za Oliverův. Měla jsem pocit, že mi rezonuje i v kostech. „Byla vedle medvědí jámy a já tam málem spadl.“ A znovu ten pohled, jako by se mi snažil něco sdělit – jen s tím rozdílem, že tentokrát v něm po nenávisti a opovržení zbývala jen nepatrná stopa, téměř ztracená v té měkké černi. Tonula jsem.

Došlo mi, proč to řekl. Trudy byla člověk. Lidi neznali tajemství… „Ona to ví. A já taky.“

Okamžik mě zkoumavě pozoroval. Neodvážila jsem se nadechnout. Najednou neexistovalo nic jiného než inkoustová čerň. Nejtemnější obloha. Nejhlubší jezero. Soukromý vesmír pro osobní potřebu. Zalapala jsem po dechu, s jakou tíhou na mě dopadla realita. „Dobrá,“ odtušil nakonec a uhnul pohledem. Nechtěla jsem, aby se díval jinam. Nechápala jsem sama sebe. „Počkejte tady. Půjdu… Zavolám Cullenovy.“ Vzápětí byl pryč.

Vedle sebe jsem slyšela hlasitý nádech. Zřejmě jsem tedy nebyla jediná, komu sebral slova. „Co – to – bylo?“ rozkouskovala otázku. Nedivila jsem se. Tápala jsem naprosto stejně jako ona sama.

„To kdybych věděla,“ zašeptala jsem. Omámení v mém hlase jsem postřehla i já sama.

Nejprve si mě podezíravě změřila, načež si zadumaně poklepala ukazováčkem na bradu. „Bylo moudré mu to říkat?“ Věděla jsem, čeho se bojí. Kdyby to někdy někdo zjistil… Stačilo by číkoli jediné slovo a byly bychom nahrané. Nebylo proč riskovat.

„On není-“ Co přesně Jacob Black není, jsem už doříct nestihla, protože se znovu objevil ve veřejích.

„Budou tu do deseti minut. Možná dřív,“ sdělil nám a posadil se zády ke stěně u dveří, než jsem ho k tomu stačila vyzvat. No jasně, jako doma. Proč by ne, že. Mívala jsem pocit, že jsme si založily domov pro zatoulaná štěňata – nejdřív Ted, pak Jake…

Trudy s významným mrknutím vstala. „Jdu uvařit čaj. Dáš si taky?“ otočila se na indiána a absolutně mě zasklila. Co mi bylo platné, že jsem s ním nechtěla zůstávat o samotě – mohl by se vyptávat a to jsem nepotřebovala – když jsem měla takovou skvělou kamarádku, která mě spolehlivě ignorovala?

Svezla jsem se ze sedu do lehu a zachmuřeně se mračila do stropu. Ať si mě nevšímá, prosím, prosím, ať je zticha, dokud-

„Jak je ti?“ Díky, Bože. Máš to u mě.

Podepřela jsem si hlavu dlaní a otočila se k němu. „Bylo líp.“ Ale i hůř, musela jsem uznat. Zrovna v tu chvíli bych asi… Umlčela jsem svou hlavu a pokusila se soustředit na to, co říká.

„Měla jsi štěstí,“ poznamenal, jako by nevěděl, co jiného říct. Pobaveně jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo cítí rozpaky. Já v nich doslova plavala.

„Spíš bylo štěstí, žes měl cestu kolem,“ nadhodila jsem a pochybovačně se zašklebila. Pochopil a nervózně se usmál. Prohrábl si rukou krátké černé vrabčí hnízdo a zabloudil pohledem k oknu.

Nakonec mi znovu pohlédl do očí. „Život je život, bez ohledu na to, jaký je. Nevybereš si ho.“ Jeho hlas zněl tvrdě, až jsem se přikrčila.

Chvíli jsem zmateně převalovala jeho slova v hlavě. „A to mělo znamenat co?“

Zasmál se, tentokrát uvolněněji. „To neřeš.“ Ale já to řešila. Musela jsem.

Vypadalo to, že chce ještě něco dodat, ale v tu chvíli se rozlétly dveře a dovnitř vpadla jako tsunami Trudy. „Ehm, nechci rušit, ale… upíři jsou tady.“

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 4. kapitola: