Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 40. kapitola

01.09.2011 (11:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 956×

Otevřela jsem oči a konečně začala vnímat.

Byla jsem doma. Napadlo mě, jak moc je to zvláštní. A zároveň s tím mě dostihl pocit dejà vu. Už jsem jednou takhle ležela, na tomtéž místě, ve stejnou denní dobu… Jen někdo chyběl u mé postele. Jacob.

Vzpomněla jsem si na naše vítání. Bylo mi jedno, že mě seřval jak malou holku, hlavně že jsem byla u něj. Nepustil mě z náruče. Divné mi tedy připadalo, co tu dělám sama.

S námahou jsem se nadzvedla na loktech a silou vůle zbystřila unavené smysly. Kdybych toho byla schopná, ještě bych spala, ale bylo tu něco… nějaký zvuk… Zaposlouchala jsem se, a to vytrvalé bzučení se mi skoro okamžitě zprotivilo.

Rozhlédla jsem se a konečně našla původce toho hluku. Do okna v pravidelných intervalech narážela moucha, snažící se dostat ven za světlem. S povzdechem jsem vstala a otevřela okno. Hmyzí společník ještě chvíli narážel do skla, potom ale zřejmě ucítil proud vzduchu, který dovnitř zanesl jemný vánek, a zamířil správným směrem. Vteřinku jsem broukovi v odletu chtěla zabránit, ale nakonec jsem to neudělala. Mě také nikdo neomezoval v pohybu.

Do mysli se mi vkradla myšlenka na to, co se dělo ve Volteře. Opravdu už to bylo pár dnů? Nezdálo se to tak. Připadalo mi to spíš jako nějaký neobvyklý 3D film – všechno napěchované do dvou hodin.

Při té příležitosti jsem si vzpomněla na své dvojče. Dvojče. To pomyšlení bylo zvláštní. Nemohla jsem si zvyknout, i když už jsem to nějakou dobu věděla.

Když Lionel zaklepal na dveře, prohodil něco o tom, ať jsem potichu. Na pochopení jsem nedostala příliš mnoho času. Dveře se otevřely a ve veřejích se objevil rozesmátý obličej… Isabelly Cullenové.

Vlastně to nebyla tak úplně Bella. Tahle tvář patřila znatelně mladší dívce a rysy měla trochu jiné. Navíc se na mě nemračila. Tedy, alespoň prozatím. Mluvila s někým uvnitř a smála se odpovědi, kterou jsem nezaslechla. Pak se pomalu otočila směrem k nám. Pořád ještě se usmívala, zřejmě proto, že nás neočekávala.

Jakmile si uvědomila, že před ní stojí její manžel – stále ještě jsem mu neodpustila, že to na mě takhle vybalil – s nervózním očekáváním se ohlédla na mě. Dobrá, musela jsem poopravit svoji původní myšlenku. Možná nečekala, že přijdeme dnes, ale rozhodně si byla vědoma mé brzké návštěvy.

Nepadlo mezi námi jediné slovo. Zírala jsem do těch čokoládových očí, které zdědila po naší matce, a ona si zatím prohlížela mou tvář, jako by pátrala po něčem, co by jí dokázalo, že tohle není sen. Mně to jako sen rozhodně nepřipadalo – začínala mi být zima.

„Nepůjdeme dál?“ popostrčil nás jemně Lionel. Díkybohu za něj. Jinak bychom tam stáli snad… věčnost.

Elizabeth se vzpamatovala a odstoupila ode dveří. Už se neusmívala. Se skloněnou hlavou jsem vešla dál a připadala si trochu jako trestanec. Když jsem procházela kolem ní, ucítila jsem na rameni téměř neznatelný dotek. Ve chvíli, kdy jsem se otočila, se na mě nedívala. Vítala se s Lionelem a já raději uhnula pohledem.

S bodnutím jsem si vzpomněla na Jacoba a na to, jak jsem ho bez vysvětlení nechala ve Volteře. Těch pár vteřin, které jsme společně strávili, než jsem se s Thomasem vydala dopadnout Thaliu, nám nestačilo. Chtěla jsem mu toho tolik říct, omluvit se – jenže nebyl čas.

Najednou jsem zaslechla dětský smích. Hlavy obou mých nynějších společníků se zvedly a zdálo se, že naslouchají. Já se jen zmateně dívala z jednoho na druhého a čekala na nějaké vysvětlení. Další věc, o které mi nikdo neřekl? Liz Lionelovi něco potichu řekla a on, s posledním pohledem směřovaným na mě, odešel.

Sestra se ke mně s nervózním výrazem otočila, ale do očí se mi nepodívala – zírala někam za moje rameno a mnula si ruce. „Neposadíme se?“ zeptala se potichu, jako by se bála, že by mě hlasitější projev mohl vyplašit.

Napadlo mě, co tu vůbec dělám. Vzpomínala jsem si, že jsem chtěla najít Elizabeth, abych ji mohla dovést domů – protože, ať se dělo, co se dělo, rodina bez ní nebyla úplná. Rozhodně jsem ale nepřemýšlela nad tím, co se stane, až ji najdu.

Přesto jsem přikývla a nechala se odvést se do kuchyně. Byla to malá, žlutě vymalovaná místnost se čtvercovým půdorysem. Z malého červeného rádia hráli Beatles. Zelení osázené květináče na okně dávaly znát, že v tomhle domě vládne ženská ruka. A přestože dům zvenku nevypadal jako typické sídlo Cullenových, tohle mi přišlo tak povědomé… Musela jsem mrkat, abych zahnala slzy.

„Dáš si něco?“ zeptala se, znovu tak potichu. Vůbec mi ji to nepřipomínalo; nikdy taková nebývala, co jsem si pamatovala. Spíš to vypovídalo o jejím rodinném statusu – vždycky tichá, odstrčená. Ta druhá.

Ne, nechtěla jsem ji litovat.

„Dobrý pokus,“ povzdechla jsem si. Nebyla to jednoduchá situace. Ani pro mě, ani pro ni. Místo toho, abych se omlouvala, čekám, kdy se na mě vytasí s obviněními.

Ve známém gestu stiskla rty do úzké čárky a odvrátila se ode mě. Nechala si tak nechráněná záda. Kdysi by mě to pobouřilo – moje dvojče a nastavuje potencionálnímu nepříteli nechráněnou část těla? Nyní už mi to ani nepřišlo.

„Proč jsi tady?“ Samotnou mě překvapilo, jak snadné bylo se zeptat. Byla to jedna z těch otázek, které si cestou připravujete pro případ, kdyby náhodou došla témata ke konverzaci. Spolehlivý spouštěč ticha-že-by-bylo-slyšet-špendlík-spadnout. To nastalo i nyní. Elizabeth stála ve strnulé póze u kuchyňské linky a prsty pomalu ohýbala kávovou lžičku, která za nic nemohla. Bezva, já vždycky uměla vylepšit atmosféru.

Udělala zvuk, který klidně mohl být kočičím zaprskáním. „Něco se ti nelíbí?“ Doufala jsem, že si ten výhružný tón jenom představuji.

Založila jsem si paže na hrudi. Tohle byla jedna z věcí, které jsem na ní nikdy neměla ráda. „Myslela jsem, proč nejsi někde jinde? Proč zrovna Hyder?“

Několik desítek vteřin bylo ticho, až jsem začínala pochybovat, zda vůbec odpoví. „Je to město jako každé jiné,“ řekla nakonec odtažitě. Neznělo to ovšem přesvědčivě.

„Jistě,“ zamumlala jsem uštěpačně a opřela se zády do židle.

Rychlovarná konvice pípla, když se voda dovařila. Za moment už se kuchyňkou linula vůně čerstvé kávy.

„Ano, jistě,“ zopakovala a posadila se naproti mně. Nepřestávala mě přitom sledovat přimhouřenýma očima, přičemž víc, než kdy dřív, připomínala Bellu.

„Hledali tě,“ vyhrkla jsem najednou. Ta věta mi přišla na jazyk úplně sama, aniž bych to plánovala. Ne, tímhle způsobem jsem ledy rozhodně prolomit nemohla, ale já to potřebovala říct. Ona musela vědět, jak našim rodičům bylo, když zmizela.

Viděla jsem, jak zaťala čelist, a došlo mi, že bude křičet. „Co ode mě chceš – omluvu? Mám se kát kvůli starým sporům? Ano? Nebo co mám udělat, abych na to všechno zapomněla? Protože netuším, jestli to víš, ale tohle je přesně to, co mi celé ty roky nedovoluje usnout! Nemám ponětí, jak se těch zatracených vzpomínek zbavit.“

Nekřičela – alespoň zatím ne.

Vypustila jsem vzduch z plic a opřela si bradu do dlaní. Zíraly jsem na sebe přes stůl, mezi námi byl asi metr a půl prostoru, a stejně mi připadalo, jako by mi ta slova prskala přímo do obličeje. Možná to toužila udělat – vybít si na mně zlost, vztek, a co já vím ještě.

Po deseti nekonečně dlouhých sekundách jsem si navlhčila suché rty a sklopila pohled na světlý prošívaný ubrus. Stejně, jako všechno ostatní, i on decentně zapadal do téhle vkusně zařízené místnosti.

„Omluvy by byly k ničemu,“ začala jsem tiše. Tohle nebylo to, co jsem si za letu připravovala. Doufala jsem, že mě to nechá doříct. „Celé ty roky jsem si nic nepamatovala, ale nějak jsem je přežila. Nevěděla jsem ani svoje jméno a stejně…“ Na moment jsem se odmlčela, „potkala jsem je až nedávno. Nenáviděli jsme se. Oni…,“ znovu jsem ztichla a konečně se na ni podívala, „nebylo to kvůli upraveným vzpomínkám nebo starým křivdám. Oni. Tě. Hledali. Tebe, chápeš to? Chtěli tě najít.“ Nějakým šestým smyslem jsem věděla, že má slova jsou beze zbytku pravdivá.

Nyní to byla ona, kdo jako první uhnul pohledem.

Klepání mě vytrhlo ze vzpomínek.

„Dále,“ řekla jsem potichu. Nejraději bych byla, kdyby za mnou přišel Jacob, ale tušila jsem, kdo to ve skutečnosti bude.

Edward otevřel dveře a se svým typickým polovičním úsměvem vstoupil dovnitř.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil slušně a pomalu došel k posteli. Nesednul si, zůstal stát. No jistě, typický upír. Některé věci se ani po tom všem neztratily.

Něco nesrozumitelného jsem zamumlala a zašklebila se na přivítanou. Na mě musel být pohled… Poklepala jsem na kraj lůžka a on si konečně sednul.

Chvíli jsme svorně mlčeli. Pořád ještě existovaly věci, které mezi námi vytvořily hlubokou a nevylučitelnou propast. Nemohli jsme mít normální rodinný vztah, jako měl on a Elizabeth. Možná jsem o takový ani nestála. Pamatovala jsem si, co mi kdysi řekl. Pamatovala jsem si všechno.

„Ostatní čekají, až vstaneš a přijdeš dolů,“ prolomil to tísnivé ticho. Pořád se usmíval, přestože musel svádět podobný vnitřní boj jako já. Možná i horší.

„Jako vždycky,“ zamumlala jsem a protáhla se, abych rozhýbala ztuhlé svaly. Bolelo mě za krkem. Nepříjemný pocit.

Pomohl mi vstát. I tohle mi něco připomnělo.

Usmála jsem se pro sebe a vydala se ke dveřím. V mžiku byl u mě a objímal mě kolem ramen. Pobaveně jsem se uculila a nechala se dovést dolů do haly.

Byli tam všichni. Zdálo se, že se opravdu čeká jen na nás. Aniž bych se na kohokoliv z nich podívala, došla jsem ke křeslu a posadila se do něj. Opět se dostavil pocit, že tohle už jsem zažila – kolikrát vlastně? Dalo by se říct, že na ten kus nábytku bych si mohla nechat vystavit vlastnickou listinu.

Vzhlédla jsem a zarazila se. Viděla jsem Trudy s Thomasem, ty dvě hrdličky. Byla tam Alice, Jasper, Esmé, Carlisle, Torry i všichni ostatní, přesto… Několikrát jsem přelétla pohledem celou místnost, ale nakonec mi nezbylo, než se s tím smířit.

Ne, nebyli tam všichni. Jeden chyběl.

„Musel si jet něco zařídit,“ zamumlala mi Edward potichu přímo do ucha.

Mlčela jsem a čekala, kdy se na mě sesypou s otázkami jako draví supi. Když se nic nedělo, znovu jsem si je prohlédla. Byli potichu a dívali se všude možně, jen ne na mě.

Podivnou atmosféru nakonec porušila Esmé, která na moment zmizela a o pár vteřin později mi na kolena položila velký talíř s lasagnemi. Zlatá babička. Poděkovala jsem jí úsměvem.

Tyhle rodinné scénky nikdy nebyly mou silnou stránkou, a tak jsem si to chtěla odbít co nejrychleji. Mávla jsem vidličkou k plně obsazenému gauči a prohlásila, ať se ptají, na co chtějí. Jako vždycky.

„Jak víš, že se chceme ptát?“ zazubil se Emmett. Uvědomila jsem si, že je to snad poprvé, kdy ho vidím takhle se usmívat. Jistě, on měl důvod. Vlastně nejen jeden – oba dva mu trůnily na klíně. Tedy, obě dvě. Rose a Angie. Manželka a dcera. Blonďatá hlava, a ta druhá ještě blonďatější. Poloupírka a člověk. Ano, on měl důvod.

Povytáhla jsem obočí ve výmluvném gestu. Jako by se nikdy nikdo ptát nechtěl. Zvlášť, když u něčeho nebyli.

„Co se stalo s Lilith?“ To promluvil Carlisle. „Tedy s Thalií,“ opravil se, jako by záměna jmen měla nějaký význam.

V duchu jsem si povzdychla a sklonila oči do talíře. „Nechala jsem ji jít.“ Když mlčeli, dodala jsem: „Nebude dělat potíže. Vyříkaly jsme si to.“

V místnosti jako kdyby probíhaly němé rozhovory. Nemusela jsem se na nikoho z nich dívat, abych chápala. Potřebovali se s tím srovnat. Koneckonců, mé jednání nemuselo být pochopitelné pro všechny.

„Pořád ještě neznám celý ten příběh,“ ozvala se Elizabeth. Milovaná sestřička.

S některými věcmi se člověk – nebo poloviční upír – smíří rychleji, než s jinými.

Pousmála jsem se. „Mám začít od začátku?“

„Tak se to obvykle dělá.“ K mému nekonečnému údivu zněl ten hlas vesele. Milá Isabella se jen tak nevidí.

Ale milá maminka… Jo, to bylo něco jiného.

Začínala jsem mít pocit, že mi brzy vyschnou slzné kanálky.

Teatrálně jsem si povzdychla. „Tak dobře, no. Ale bude to nadlouho,“ varovala jsem je.

„Myslím, že tohle si všichni rádi poslechnou,“ pobídl mě Edward, sedící na zemi vedle křesla. Bella se posadila k němu a stiskla mi ruku. Vřele. Poprvé.

Nadechla jsem se. „Všechno to začalo kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety.“ Rozhlédla jsem se po jejich soustředěných tvářích. V každé z nich se zrcadlila pozornost. „Jedné bouřlivé noci se narodilo děvčátko. V té době mnoho žen při porodu umíralo… Byla to ovšem nebezpečná noc a hrozilo, že zemře i novorozeně.

Ta žena prý ale byla to, kvůli čemu se v pozdějších staletích upalovalo. Čarodějnice, nebo něco takového. Zachránila dítě a s posledním výdechem mu darovala svůj život. Děvčátko přežilo a dostalo jméno Delilah.“

Všichni mě napjatě poslouchali. Nikdo ani nedutal.

„Vyrostla u své tety a všechno se zdálo být v pořádku. Ukázalo se ovšem, že kouzlo její matky je vlastně prokletím. V patnácti letech přestala stárnout a každé zranění se jí velmi rychle zahojilo. Měli ji za čarodějnici a stranili se jí. Přesto se našel muž, který si ji chtěl vzít. Adam.“

Když jsem vyslovila to jméno, mezi upíry to zaševelilo.

Rozhodla jsem se pokračovat. „V den její svatby se něco stalo. Do vesnice, kde žila, přišli gayler – vlci. Pozabíjeli ženy a některé muže. Zbývalo pár obyvatel, kteří se zabarikádovali ve strážní věži, mezi nimi i Adam. Když zjistil, že Delilah s ním není, probojoval si cestu ven a bez ohledu na ostatní otevřel bránu. Vlci pobili i těch pár, kteří se zachránili, a vrhli se i na něj. Hledal Delilah mezi domy, ale ona nikde nebyla. Myslel si, že zemřela v první vlně, a chystal se postavit vlkům.

Byly to obrovské šelmy. Netrvalo jim dlouho, než ho přemohli. Zranění, která v boji utržil, byla smrtelná, on však neumíral. Gayler ho nechali být a utekli. Dlouho ležel v bahně a trpěl. Když na vesnici padla noc, zjistil, že se mu rány hojí. Myslel, že se stal zázrak.

Ráno se probudil ve své posteli a nic z předchozího dne si nepamatoval. Když našel vyvražděnou vesnici, málem zešílel – myslel si, že to udělal on. Z noci si pamatoval jen běh a temný les… Stal se dalším gayler.

Zapálil vesnici a utekl daleko na východ. Postavil si vor a chtěl zemřít hladem a žízní na moři. Když se ovšem dalšího dne probudil a zjistil, že je v místech, která nepoznával, něco uvnitř něj se zlomilo. Pochopil, že už není pánem svého života, a přestalo mu záležet na tom, co s ním bude. Po nocích vraždil lidi, kteří se odvážili vejít do lesa. Ve dne hledal způsob, jak se zabít.

Jednoho dne, o mnoho let později, narazil na neznámý pach. Byl už tou dobou napůl šílený, nedalo se poznat, zda v něm zbylo něco lidského. Ta vůně v něm ovšem probudila vzpomínky. Poznal ji – byla to Delilah.

Ona jediná přežila ten útok. Gayler poznali, že není obyčejný člověk, a nechali ji být. Slyšela o Adamovi a vydala se ho najít. Adam ji poznal a ona mu pomohla spoutat kletbu, která ho nutila brát na sebe podobu vlka a zabíjet. Mohl se měnit dle libosti a nikoho neohrožoval.

Delilah si během let našla druha, upíra Sybrantha. Navzdory tomu, co se tradovalo – upíří neschopnost zplodit potomka – mu porodila dvě dcery. Starší Lilith a mladší Ewany.

Adam Delilah stále miloval, ale když spatřil Ewany, přestala být její matka smyslem jeho života.“

„Otisk,“ řekl Edward zamyšleně.

Přikývla jsem a pousmála se. Viděla jsem, že mu to začíná docházet. „Ewany měla Adama, ale Lilith byla sama. Žárlila a záviděla jí. Chtěla se pomstít za všechnu pozornost, kterou už od narození měla její sestra. Stalo se ovšem něco, co nečekala. Našla si druha.“

„Mě,“ doplnil Lionel a všechny pohledy se k němu stočily.

Kývla jsem na něj. Navázal tam, kde jsem já skončila. „Byl jsem důležitým vojákem pod velením Evana, Briedisova nevlastního bratra. Lilith zaujímala místo po mém boku. Delilah měla už tehdy mezi nesmrtelnými určité postavení, přestože sama upírem ani vlkodlakem nebyla. Vedla války s mnoha klany – tehdejší bitvy byly mnohem zuřivější než nejkrvavější boje s novorozenými, jaké jste mohli zažít v posledních staletích.

Byla to zlá, temná doba. Nepřátelé se spojovali, jen aby nás mohli porazit. Arménci – vy je znáte jako Volturiovy – se dali dohromady se zrádci, Rumunskou armádou, a vybojovali si vládu nad jižními územími. Pro Delilah to nebylo nic nového, nevěděla ovšem, jak rozsáhlá ta vzpoura je. Nepřátelé se začali rozmáhat na sever a jednoho dne to došlo tak daleko, že napadli naše základní ležení. Porazili nás a poté se vrátili zpět do Itálie, odkud začali vládnout… Nebo alespoň stíhat ty, kteří se jim opovážili postavit na odpor.

Mého velitele zničili a Briedis sbíral zbytky klanů. Shromažďoval nás na jednom místě – chtěl odvetu. Já byl jeden z těch, kteří by se raději skryli, než aby bojovali za nesmyslnou čest vojska, které dávno neexistovalo. Spolu s dalšími dezertéry jsme se tajně vyplížili z tábora. Svobodu jsme měli nadosah. Stalo se ovšem něco, co nikdo z nás nečekal.

Přeplavali jsme jezero a vydali se přes pláně na východ, do Ruska. Byla to naše jediná šance, jak se ztratit, aniž by nás našli nepřátelé nebo naši vlastní. Italská garda byla ovšem blíž, než jsme si mysleli. V táboře se nacházel zrádce. Prozradil polohu ležení a garda ho obklíčila. Sledovali jsme, jak je po desítkách upalují a přibližují se k jádru tábora. Mohli jsme utéct – nevšimli si nás. Pár z nás to také udělalo, ale příliš daleko se nedostali. Od východu přicházeli Rumuni a cestou vybíjeli všechno živé v dosahu.

Já a zbylých třicet vojáků jsme se vydali na sebevražednou misi. Chystali jsme se je napadnout zezadu a rozdělit na dvě křídla, která bychom mohli snadněji zlikvidovat. Většina z nich byli novorození, a proto nebylo těžké je dostat tam, kam jsme potřebovali. Velel jsem útoku. Býval jsem Evanovým stratégem, a to bylo to, co nás zachránilo. Uskutečnili jsme náš plán, ale bylo tam něco, co se mi příliš nezdálo: proč by vysílali mladé novorozené, kteří neměli příliš velkou šanci uspět? Rumuni je jen kryli, aby nikdo nemohl utéct. I mezi jejich vojáky se našli zběhové a zbabělci, kteří se do bitvy příliš nehrnuli.

Ukázalo se, že ze západu přicházel další klan. Nikdo netušil, odkud pocházejí, pravdou ovšem bylo, že v boji proti nim nikdo neobstál. Byli to kříženci lidí a gayler.

Tím zrádcem, který prozradil naši polohu, byla Lilith. Byla prvorozená a síla Delilah přešla do ní. Dokázala je ovládnout… Nikdo to nevěděl. I já se to dozvěděl až o něco později. Tehdy jsem se ji snažil dostat co nejdál od bitvy. Utekla s Adamem a Ewany. Delilah tam ovšem zůstala – byla zesláblá a nedokázala bojovat. Kouzlo její matky chránilo její dcery, ale ji ne.

Jedním z gayler byla Romana. Vlkem se stala stejně jako Adam a Lilith jí dala možnost naučit zvládat svou rozpolcenou duši. Nebojovala, a proto přežila. Vyprávěla mi o smlouvě, kterou vůdce jejich smečky – už tehdy se do nich sdružovali – uzavřel s Delilažinou dcerou. Pomohl jsem jí dostat se z dosahu jejího vůdce a ona se později přidala k Lice a Baině, které jí poskytly azyl.

Dlouho jsem po Lilith pátral, ale nedokázal jsem je vystopovat. Držela se poblíž své sestry a Adama, který si dával pozor na nečekané návštěvy. Dostihl jsem je až ve Španělsku, ale to už bylo pozdě. Nestačil jsem ji zastavit a ona dokončila pomstu.

Chtěla zabít Adama, aby ublížila Ewany, ale nepodařilo se jí to. Přinesla číše s vínem – to Adamovo bylo otrávené. Ewany to zjistila a na poslední chvíli ji vyměnila za svou. Zemřela a Lilith utekla do Itálie, kde ji zajali Arménci, tehdy již pod jménem Volturiovi.“

Konečně jsem pochopila, jak to Thalia myslela, když řekla, že jsem jako ona.

„Když jsem se dozvěděl, co se stalo, vrátil jsem se zpět na sever a našel ty, kteří přežili. Adam se k nám po několika staletích přidal také. V té době už jsme tvořili početnou skupinu; k Romaně, Lice a Baině se přidala Amito se Sarinem a Rehine s Balsanem, spolu s několika dalšími, kteří se po čase odtrhli a odešli do Dánska a Norska. Briedis nikdy nepřestal plánovat svrhnutí Volturiových, ale léta ubíhala a z našich jmen se stávala legenda.

Až donedávna jsme žili zapomenuti na severu Ruska. Krajem se proslýchalo o nepokojích na zaoceánské půdě, ale nikdo nevěděl nic bližšího, a proto jsme neměli důvod se tím zaobírat. Tak to bylo jen do doby, než se vrátil náš pravý vůdce.“

„Sybranth,“ doplnil táta.

Táta. Pořád bylo divné myslet na něj tímto způsobem. Ohlédl se po mně a usmál se.

Emmett si odfrkl. „Co je to za jméno?“

Edward se jen povzneseně usmál. „To jméno znamená ‚znovuzrozený‘ nebo ‚vzkříšený‘. Prý to bylo tajné jméno prvního z fénixů, jestli věříš legendám…“

„Ne!“ vykřiklo naráz několik upírů. Podívali se po sobě a pak se všichni rozesmáli.

„Takže takovej Ježíš,“ poznamenal chytře strýček.

„Zase to neber tak podrobně,“ mávl na něj Lionel. Liz seděla na zemi u jeho nohou a dívala se do země. Ona ten příběh znala – vyprávěla mi ho cestou. Mimo jiné.

Čerstvě zasvěcení upíři se ještě pár minut vyptávali na věci, které jim nebyly úplně jasné. Vstala jsem, abych si protáhla ztuhlé nohy, a vydala se do kuchyně. Oni už se beze mě zabaví.

Za mnou se ozvalo odkašlání, až jsem leknutím nadskočila. No jistě, upíří dům. Měla bych si zase začít zvykat.

Otočila jsem se za zvukem a spatřila Bellu. Mámu.

Sakra, bylo to divné.

Usmívala se. Pokusila jsem se také vydolovat něco alespoň vzdáleně se blížící šklebu, ale nedalo se říct, že bych byla úspěšná. Stále ještě jsem z ní měla divný pocit a mít ji v zádech pro mě znamenalo ohrožení, ne-li přímo pohromu.

Rozpačitě si skousla ret a najednou ani trochu nepřipomínala naštvanou upírku. Pokynula mi hlavou k posuvným dveřím, kterými se vycházelo na terasu, a sama vyšla ven. Váhala jsem jen okamžik – zvědavost byla silnější než já.

Slunce pomalu sklánělo unavenou hlavu nad horizontem. Klidnou stříbrnou plochu zátoky objímaly oranžové plameny sluneční záře a červeně zbarvovaly sněhem pokryté větve smrků. Vypadalo to… překrásně.

Bella stála u zábradlí z černého kovu a absolutně nezapadala do té krásy kolem. Při pohledu na její zářící tvář – ano, ve slunečním svitu doslova zářila – jsem jen bez dechu zírala a pár vteřin se nedokázala pohnout. Musela jsem několikrát zamrkat, abych si byla jistá, že se mi to jenom nezdá.

Musela mě slyšet, protože se otočila a znovu se tak nezvykle usmála. Neměla ten okouzlený výraz, který jsem si pamatovala z dětství. Tohle bylo nové. Natáhla ke mně ruku, a tak jsem sebrala odvahu a došla k ní. Tohle byla věc, kterou jsem si vždycky přála zažít, a přesto mi to nepřipadalo úplně přirozené. Možná jsem už nikdy neměla žít jako normální člen rodiny.

Dlouhou dobu jsme mlčely. Slunce zapadlo a do mě se pomalu dávala zima.

Když v dálce zavyl vlk, konečně promluvila. „Nezačaly jsme zrovna nejlépe, viď?“

Hlas měla zvláštně teplý, zjihlý. Nedokázala jsem si to vysvětlit jinak, než že je ráda, že mě má u sebe. Tenhle pocit mi byl mnohem povědomější, přestože jsem ho necítila často.

„Tomu se nikdo nemůže divit.“

„Chovala jsem se hrozně,“ povzdechla si. Nebyl v tom smutek, jen těžkost prožitých let.

Podívala jsem se na ni. Už se neusmívala. „Přesto bych to chtěla napravit, jestli to nějak půjde. Ale nevím, jestli to někdy dokážu. Po tom všem… Možná to nepůjde spravit. Nikdy.“

Pousmála jsem se a přikývla. „Asi to bude muset stačit. Některé věci by nebyly hezké, pokud by byly dokonalé,“ poznamenala jsem. A byla jsem si jistá, že mám pravdu.

„Dobře,“ zašeptala a pohladila mě po zádech. Žádné objímání – u nás ani nebylo potřeba. Přesto jsem se najednou cítila lehká jako pírko. Nic mě nemohlo rozrušit, snad jen…

„Jacob je zpátky,“ řekla jakoby mimochodem. „Možná s tím mohl počkat, ale koneckonců je to vaše věc.“ Zněla pobaveně. A já nic nechápala.

Než jsem se ovšem stačila zeptat, nikdo vedle mě nestál. S bručením, že se nikdy nic nedozvím, jsem se vydala dovnitř a zavřela za sebou prosklenou stěnu, aby do domu nefoukal průvan. Začínala jsem mrznout.

Jake v obývacím pokoji nebyl. Prohledala jsem celé spodní patro, než mě napadlo jít nahoru. Našla jsem ho v našem společném pokoji – ležel natažený přes celou postel, spal a nahlas chrápal.

Obávaný vlkodlačí Alfa vypadal právě teď nehorázně roztomile.

Potichu jsem se vydala k němu, abych ho neprobudila, ale on zřejmě nějak vycítil, že jsem poblíž, protože se po mých několika krocích prudce posadil. Chvíli se zmateně rozhlížel, než se mu podařilo na mě zaostřit.

„No do háje, já usnul,“ zamumlal a projel si rukama vrabčí hnízdo na hlavě. Měla jsem chuť se smát, protože takhle zmateně se netvářil snad nikdy, ale nakonec jsem se překonala a vlezla si k němu. S povzdechem mě objal a zase si lehnul.

Ne, zima už mi nebyla.

Myslela jsem, že budeme držet bobříka mlčení, ale on mi zřejmě potřeboval něco říct. Pobídla jsem ho, ať mluví, a pohodlněji se uvelebila.

Zhluboka se nadechl, jako by před sebou měl skok do hluboké vody. „Bude to znít otřepaně, ale když jsi odjela, myslel jsem, že umřu. To, co jsem řekl… Nemyslel jsem to zle, jen… Já nevím, prostě… Přísahal jsem, že tě ochráním. Že ti nikdo neublíží. A ty ses rozhodla odejít.“

Nemusela jsem příliš zvažovat odpověď. „Kdykoliv bych to udělala znovu a ty to víš.“

Nevesele se zasmál. „Jo, to je mi jasné. Přesto… chci se omluvit.“ Na setinu se odmlčel. „Omlouval jsem se už i Trudy, za to, co jsem řekl. Vůbec to nechápala,“ uchechtl se.

Vzpomněla jsem si, jak mě moje svěřenka, nyní plnohodnotná upírka, málem rozmačkala, jen co jsem vystoupila z auta.

Musela jsem se usmát. „Dokážu si to představit.“

Nadzvedl se na loktech a vážně se mi podíval do obličeje. „Odpustíš mi někdy, že jsem tě nechal jít a nebojoval za to, abys tu zůstala? Protože já si to neodpustím nikdy, jestli -“

Položila jsem mu prst na rty, což bezpečně odvedlo jeho pozornost jinam. „Tohle už je otřepané.“ Zakoulela jsem očima, aby pochopil, že to nemyslím vážně.

Někdy prostě bylo lepší nemluvit.

Chystala jsem se ho políbit, ale on se odtáhl a zamračil se na mě. Rozladilo mě to. Chtěla jsem se zeptat, co zase blázní, že už chci mít klid, ale on zavrtěl hlavou, překulil se a po kolenou dolezl k nočnímu stolku. Mumlal u toho něco o tom, že tohle chce vážně, ale vážně! udělat správně. Sedla jsem si. On naopak slezl z postele a naznačil mi, ať se nehýbám. Zmátlo mě to. Nechápala jsem, co to zase dělá. Snad pochopil, že jsem mu dávno odpustila…?

Tentokrát mě umlčel on a soustředěně se zamračil. Nakonec na mě vychrlil tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměla, jedno sotva srozumitelné miluju-tě-vezmi-si-mě-prosím.

Tenhle den byl čím dál lepší.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 40. kapitola: