Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 41. kapitola

07.09.2011 (07:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 872×

Povědomý tvar a tvrdost mi napověděly, na čemže to vlastně ležím. S námahou jsem se nadzvedla a vydolovala zubní kartáček zpod zad, kde se mi účelně zarýval do lopatky.

Ještě chvilku jsem se marně snažila rozpomenout, jak jsem se sem dostala, ale nakonec jsem to prostě vzdala a převalila se na bok, abych mohla vstát. Podlaha koupelny nebyla to nejlepší místo na odpočinek.

Ne že bych tedy odpočívala dobrovolně. Pro zachování sebeúcty jsem doufala, že moje poblázněná hlava jen chytla amok – jeden z mnoha za poslední dvě hodiny – a já se znovu sesypala s jekotem, že „na to kašlu a k žádnýmu zatracenýmu oltáři prostě nejdu!“, přičemž jsem si ani pořádně neuvědomovala, co dělám. A ještě ke všemu jsem loktem ze zdi strhla poličku s toaletními potřebami.

Omdlévající nevěsta by totiž rozhodně nebyla moc košer, že.

Vzápětí mě napadlo, jestli se slovo ‚košer‘ v tomhle smyslu vůbec dá použít. A že se na to musím zeptat táty. Jo, měla jsem zaděláno na regulérní výlet do cvokárny. Možná by si mě tam mohli nechat a já bych se vdávat vůbec nemusela… Jak říkám – blázen.

„Měla jsem se na to vykašlat a radši zdrhnout do Vegas,“ bručela jsem o něco později, když mi Bella s Liz pomáhaly do šatů. Jistě, ty šaty byly překrásné. Jen jsem se v nich tak trochu nemohla hýbat. To ale bylo zřejmě vedlejší.

Maminka se usmála a narovnala zmuchlaný lem na sukni. „Nezapomeň, že Alice by ti to hodně dlouho neodpustila. Minimálně do příští svatby.“

„Příště,“ odfrkla jsem si s despektem. „Už. Nikdy. Žádná. Svatba,“ cedila jsem skrze zatnuté zuby a prsty mimoděk zatínala do pěstí.

Někde v domě se ozvalo tříštění skla a Elizabeth se přikrčila. „Asi tě slyšela,“ zašeptala a spiklenecky na mě mrkla.

Pravdou bylo, že teta byla do té megalomanské události zapálená daleko víc než já. Vlastně… každý se o to zajímal – až na mě. Jake si ze mě utahoval, že jsem pravděpodobně nejméně nervózní nevěsta, co se kdy vdávala. V jistém smyslu měl pravdu. Všechno šlo mimo mě, nic jsem neřešila. Seznam hostů – který se stejně omezoval výhradně na upíří známé – sestavovaly všechny zbylé ženy a nebýt Alice, která mě na to před týdnem nepříliš taktně upozornila, neměla bych ani svatební šaty. Od té chvíle, kdy po mně mrskla hromadou katalogů, jsem slovo svatba slýchala nejčastěji právě z vlastních úst.

Tohle šílenství mě chytlo až před týdnem a od té doby ze mě byli všichni na mrtvici – nejvíc ovšem Alice a Jacob. Oba dva spojovala táž hrůza, protože jsem si zvykla co tři minuty prohlašovat, že žádná svatba nebude. Před pár dny, když jsem se probudila uprostřed noci, úplně zpocená a udýchaná (zdálo se mi o zkoušce šatů – stála jsem na stoličce, nemohla se díky šatům hýbat, a najednou se tam objevil můj snoubenec, házel po mně kusy třípatrového dortu a šíleně se u toho chechtal), jsem musela spolykat prášky na uklidnění a dědeček mi naordinoval klid na lůžku.

Poslední tři měsíce byly vůbec takové divné. Ode dne, kdy jsme veřejně rozhlásili, že se budeme brát, se u nás dveře netrhly. Každou chvíli se přiřítil nějaký šílenec s tím, že potřebuje pomoc s tím a jiný zase s tímhle. Měla jsem toho po krk, a to ještě ani nenastal den D. Táta se smál, že se ze mě stane nevěsta na útěku, která uteče ještě před obřadem.

Nebyla to ovšem hlavní událost měsíce. Odsunula ji jiná, daleko důležitější senzace – Waynea Flakea totiž dostihla spravedlivá odplata.

Ukázalo se, že měl v naší situaci prsty zapletené daleko víc, než se zdálo na první pohled. V posledních týdnech se toulal v horách a nějak se stalo, že se střetl s někým ze své minulosti.

S Mairou z Dánského klanu.

Ti dva za sebou měli pár společných století a Wayne se k ní nezachoval právě pěkně. Minulost ho dohnala v té nejnevhodnější chvíli a on konečně pykal. Co jsem věděla, jeho končetiny se slézaly dohromady několik měsíců.

Po našem slavném návratu jsem si s Elizabeth hodně povídala. Dospěly jsme k závěru, že naše chování nebylo tak úplně naše. Ten proradný upír se do toho hodně namočil – nehrál si jen se vzpomínkami Eleazarova klanu a naší rodiny, ale i s Lizinými. Tvrdila, že sama od sebe by mě asi zabít nechtěla, pokud by ji k tomu neponoukal… Netušila jsem, zda je to pravda, ale věřila jsem jí. Od našeho společného návratu se nezachovala tak, abych měla důvod o ní pochybovat.

Důvěra je ošemetná věc, zvláště když se svěříte do rukou neodborným kadeřnicím.

Právě jsem se rozhodla, že celou tuhle maškarádu odvolám, když vtom se otevřely dveře a dovnitř vešel… Edward Masen.

Vypadal jako ze starého filmu a já nepochybovala, že můj výraz tomu odpovídá. S úsměvem mi zatlačil na bradu a já cítila, jak se mi do tváří hrne krev. Tohle že byl můj táta? No teda… Jeho pozornost upoutala mamka. Pohlédl na ni s úžasem rozšířenýma očima a já s Liz jsme se jenom připitoměle culily za jeho zády.

„Vypadáš překrásně,“ zašeptal.

Její oči zněžněly. Najednou jsem si ji dokázala představit jako sedmnáctiletou lidskou dívku. Viděla jsem ji tak. „Tentokrát ale nejsem v bílé,“ usmála se a pohladila ho po tváři.

Liz protočila oči v sloup a teatrálně si povzdechla. „Na to budete mít ještě času dost, ale teď už bychom je vážně měly nechat o samotě, že jo, mami, nastává otcovská chvilka, tak už pojď, prosím, nebo ségra nebude ten, kdo uteče od oltáře.“ Mluvila by ještě dlouho, dokud by nám nevymluvila díru do hlavy, ale Bella ji se shovívavým úsměvem odtáhla někam dopryč.

Edward si mě nejprve prohlédl z dálky, než ke mně přistoupil a opatrně, měkce objal mou třesoucí se maličkost. Ano, nervozita dostoupila hraničního bodu a opět hrozilo, že se budu hroutit a srážet poličky na zem.

„Kampak se poděla ta nejméně nervózní nevěsta, co se kdy vdávala?“ zeptal se a vůbec se nesmál. Znovu jsem v duchu děkovala tomu nahoře, že mi nadělil tak úžasného tátu.

Nešťastně jsem se zamračila. „Mám strach,“ přiznala jsem potichu nejen jemu, ale i sama sobě. A byla jsem ráda, že jsem se konečně odhodlala to říct nahlas.

„Proto jsi tak nerozhodná,“ dořekl ten zbytek. Měl pravdu.

Přikývla jsem a zavřela oči. Znovu mě k sobě přitiskl.

„Bojíš se, že nebudeš šťastná?“ zeptal se a starostlivost z jeho hlasu jen čišela. Ano, tohle byl můj táta.

Tentokrát jsem zavrtěla hlavou. „Ne, to ne, já jen…“ Skousla jsem si ret a povzdechla si. Bylo to tak složité! „Nevím, jestli to vydrží. Vždyť to není možné, tohle nemůžu být já,“ mumlala jsem a mrkáním se snažila zahnat slzy. Potom jsem se protivně zamračila na své šaty, jako by za to mohly.

Pohladil mě po vlasech. „My při tobě budeme stát vždycky. Nikdo tě nenutí se vdávat, a nemusíš to dělat jen proto, že ti to připadá správné. Měla bys to chtít, tady,“ dotkl se místa, kde mu kdysi tlouklo srdce. „Pokud si nejsi stoprocentně jistá, že to chceš, nedělej to. Klidně počkej – Jacob to pochopí, tím jsem si jistý.“

Opět jsem ho vnímala v novém světle, stejně jako všechny Cullenovy. Už to nebyli jen upíři, které jsem trpěla nebo tolerovala. Byli mou rodinou. Byli moji. V nich jsem měla jistotu a věděla jsem, že jim už navždycky budu věřit, ať se stane cokoliv.

Když si projdete peklem, musíte si o to víc vážit toho, co máte.

Cítila jsem podivný klid a smíření a věděla jsem, že tak je to správné. „Nemohla bych ho nechat čekat,“ odporovala jsem mu.

Usmál se a v koutcích očí se mu objevily téměř neviditelné vějířky vrásek. „To máš pravdu. Už čekal dost dlouho. Mám dojem, že po těch letech si všichni zasloužíme trochu klidu.“ Odmlčel se a potom mi naoko rozzlobeně zahrozil prstem. „Ne že přijdeš za pár týdnů s tím, že jsi těhotná. To bych asi nerozdýchal.“

Musela jsem opravdu hodně zrudnout. „Na tuhle debatu máme ještě nějaký čas, dědečku,“ zašklebila jsem se, abych skryla rozpaky. „Některé věci se musejí brát tak, jak je život přinese,“ přemýšlela jsem nahlas.

„My jsme toho důkazem,“ pousmál se.

„Filozofické úvahy ne, prosím,“ zaúpěla teatrálně Elizabeth, která se zničehonic objevila ve dveřích. „Nenechte se rušit, jen vám jdu říct, že hosté dorazili. A ten zbytek tu také bude co nevidět, tak si trochu pospěšte,“ mrkla na Edwarda.

Pohoršeně zakroutil hlavou. „Soukromé rozhovory ti nic neříkají, mladá dámo?“

Zazubila se. „V tomhle domě? Ale fakt, urychlete to trochu.“

„Musím se pořádně rozloučit se svou dcerou, když ta druhá mi tu možnost nedala.“ Ta ublíženost nebyla tak úplně hraná – někteří rodinní příslušníci Elizabeth a Lionelovi ještě pořád neodpustili, že se vzali bez požehnání rodičů a pořádné oslavy.

Liz na něj jenom vyplázla jazyk a pak už metelila pryč tak rychle, jak jí to švy uzounkých smaragdových koktejlek dovolily.

Překvapeně jsem zamrkala. „Kdo má být ‚ten zbytek‘?“ zeptala jsem se podezíravě. Jistěže jsem znala seznam hostů, ale pokud jsem věděla, Eleazar s rodinou dorazili už před hodinou. Všichni ostatní tu strávili už několik dní a já z nich začínala být docela na mrtvici. Takový zmatek se jen tak neviděl.

Lišácky se usmál. „Uvidíš. To je svatební dar ode mě a od Belly.“

Zabrblala jsem něco o překvapeních, ale jinak jsem to nekomentovala.

„Připravená?“ zeptal se s tím svým úsměvem a stiskl mi ruce. Chlad jeho kůže jsem cítila i přes bílé rukavičky, které mi teta Alice bez ptaní vnutila.

„Ani trochu. Tak jdeme,“ zamumlala jsem a vystrašeně na něj pohlédla.

Rozesmál se. Když jsem se na něj pár vteřin mračila, zklidnil se a oči mu zněžněly. „Totéž mi odpověděla Bella, když jsem ji vedl představit rodině.“ Zastrčil mi uvolněný pramínek za ucho a vzápětí už mi nabízel rámě. „Jste si v hodně ohledech podobné, přestože to občas nejde poznat na první pohled.“

Musela jsem se tvářit překvapeně.

„Obě si jdete za svým cílem a za nic na světě se nevzdáváte. Také se snažíte chránit všechny okolo sebe a ani jedné z vás nedochází, že byste se měly bát o sebe,“ pousmál se, jenomže teď už tak nějak smutně. „Rozdíl je ovšem v tom, že ty máš alespoň nějaký pud sebezáchovy.“

Zírala jsem na něj jako uhranutá. Tohle mě nikdy nenapadlo…

„Taky máte stejný úsměv,“ pokračoval a já se automaticky usmála.

„Asi házím ručník do ringu,“ povzdychla jsem si, když mi došlo, co přijde teď.

Svatba.

Zastavil se a vážně se mi zahleděl do očí. „Jak jsem řekl. My při tobě vždycky budeme stát.“ Mluvil potichu a chraplavě, jako by ho přemáhaly city, a já… byla dojatá.

Zčistajasna jsem potřebovala oporu. Vrhla jsem se na něj a zprudka ho objala. Tvář jsem mu zabořila do saka a se zavřenýma očima vdechla tu příjemnou, uklidňující vůni.

„Asi budu brečet,“ zamumlala jsem nezřetelně.

Beze slova mi podal bílý látkový kapesník.

„Ano,“ zašeptala jsem. Pokolikáté už za poslední hodinu? Musela jsem si to opakovat pořád dokola, abych se ujistila, že to není sen.

Jake – můj manžel – se lehce pousmál a políbil mě do vlasů.

Když jsem mu řekla, že jsem ani nevěděla, že umí tančit, nafoukl tváře a pak vyprskl smíchy. Prý co by byl za indiána, kdyby to neuměl… Vybavila se mi scénka, jak náčelník s vysokou čelenkou poskakuje kolem ohně a mává u toho rukama nad hlavou, a musela jsem se smát taky. I když to bylo asi z úplně jiného důvodu.

Tančili jsme valčík a já se skvěle bavila. Ani v těch nejdivočejších snech jsem si nedovedla představit, že to bude takovéhle. Svobodné a neutrální. Necítila jsem se svázaná nebo definitivně připoutaná k mému otisku.

Byl to nejlepší den mého života.

Kolem nás se míhaly dvojice upírů i lidí – viděla jsem Brownovy, Kate, Tanyu a Garretta, Carmen s Eleazarem, Liama, Siobhan a Maggie, dávné přátele, které jsem si pamatovala z doby, když jsem byla ještě hodně malá, Demetriho zabraného do hovoru s Torry. Ani jeden z nich si nás nevšímal a já nemohla být spokojenější.

V neposlední řadě také celá naše rodina, všichni doslova zářící štěstím a – spolu. Lizzie se opírala o Lionela, který se s ní pohupoval do rytmu a co chvíli se usmál tomu, co mu říkala. Neustále odbíhající Alice s Jasperem putujícím jí v patách. Milovaná Rosalie s malou Angie a Emmett, nejlepší strýček na světě. Esme s Carlislem, ti věčně zamilovaní rodiče, tedy babička a děda. Zakladatelé rodu. S novým pocitem správnosti jsem si uvědomila, že bez nich bychom tu dnes nebyli, a v duchu už nejspíše po milionté děkovala tomu komusi nahoře. Za všechno.

Dalším samostatným článkem v řetězci byli Thomas s Trudy. Ve spoustě ohledů to byly úplné děti – neměli toho tolik za sebou. Navíc to v jistém smyslu byla moje dcera. Pořád jsem ji viděla jako tu malou holčičku s velkýma očima… A ona se už nikdy nemohla změnit. Nevypadalo to ovšem, že by nějak zvlášť smutnila po ztraceném lidství. Měla Thomase a to jí ke štěstí stačilo.

Barva jejích duhovek jen velice pomalu světlala do vegetariánského jantaru. Lionel říkal, že doba, za jakou se barva změní, je různě dlouhá podle toho, jak starý upír přeměnu u člověka vyvolá. Stejné to prý bylo i s přechodem na zvířecí krev – jeho duhovky byly i po deseti letech stále stejně rudé.

Speciální pohled jsem si nechala pro rodiče. Bella s Edwardem stáli v objetí na okraji parketu a tančili na malém ostrůvku světla, které vrhal papírový lampion nad jejich hlavami. Dívala jsem se na ně a viděla jsem… Ani vlastně nevím, co to bylo. Zdálo se mi ovšem, že ani jeden z nich nevnímá okolní svět. Vzájemně si hleděli do očí a povídali si beze slov. U nich se dal pochopit význam slova duše. Sdíleli jednu, tolik milující a věčnou.

Myslela jsem také na ty, co tu s námi dnes nemohli být. Všichni ti, kteří v průběhu věků položili životy za naši svobodu. Raziah. Od Shawnee jsem se dozvěděla, že Asenath se z jeho smrti ještě pořád nedostala, ale drží se. Pak také rodiče našich rodičů. Charlie a Renée a Billy. Jake se sice snažil nedávat to najevo, ale viděla jsem, jak moc ho bolí, že tu jeho otec dnes nemůže být. Elizabeth a Edward Masenovi. A další, mnoho dalších.

Trochu mě mrzelo, že Oliver se neukázal. Po návratu z Volterry konečně našel odvahu se přeměnit. Naši muži s ním poté strávili spoustu hodin konzultováním možných genových transmutací a řekla bych, že ho tím pěkně vyděsili. Krátce nato se sbalil a odjel. Nebyla jsem na něj právě milá, když jsme se loučili, ale on to chápal. Přesto jsem věděla, že je rozhodnutý odejít za každou cenu. On takový prostě byl – nikomu se nezavazoval, nepoutal se k žádnému místu ani k osobám. Já a Trudy jsme byly dvě malé výjimky. Slíbil mi však, že se jednoho dne ukáže. Věřila jsem, že ten slib dodrží.

Nebe zahalily červánky a kůže všech přítomných upírů se rozzářila. Byl to úžasný pohled. Sluneční paprsky ovšem nevydržely dlouho a okolní svět se ponořil do tmy.

Zničehonic se nad parketem rozzářily stovky světelných bodů – malé žárovičky, které zřejmě měly simulovat nebe plné hvězd. A efekt se povedl – vydechla jsem úžasem. Alice prostě byla machr.

To ale nebylo to nejzásadnější. Krajina umlkla a ztichlou nocí se zničehonic začaly nést tóny povědomé písně. Přestali jsme tančit a jen ohromeně zírali na Edwarda sedícího za klavírem.

Když začal zpívat, rozbrečela jsem se.

Would you know my name (Znala bys mé jméno)
if I saw you in Heaven (kdybych tě viděl v nebi)
Would it be the same (Bylo by to totéž)
if I saw you in Heaven (kdybych tě viděl v nebi)
I must be strong and carry on (Musím být silný a jít dál)
Cause I know (Protože vím)
I don't belong (že nepatřím)
here in heaven (sem do nebe)

Would you hold my hand (Držela bys mě za ruku)
if I saw you in heaven (kdybych tě viděl v nebi)
Would you help me stand (Pomohla bys mi stát)
if I saw you in heaven (kdybych tě viděl v nebi)
I'll find my way (Najdu si způsob)
through night and day (skrze noc i den)
Cause I know (Protože vím)
I just can't stay (že já prostě nemůžu zůstat)
here in heaven (tady v nebi)

Time can bring you down (Čas tě může sestřelit)
Time can bend your knees (Čas ti může ohnout kolena)
Time can break your heart (Čas ti může zlomit srdce)
Have you beggin please (Už jsi začala, prosím?)
Beggin please (Začni, prosím)

Beyond the door (Za dveřmi)
there's peace for sure (je určitě klid)
and I know (a já vím)
there'll be no more (že pak už nebudou žádné)
tears in heaven (slzy v nebi)

Would you know my name (Znala bys mé jméno)
if I saw you in Heaven (kdybych tě viděl v nebi)
Would it be the same (Bylo by to totéž)
if I saw you in Heaven (kdybych tě viděl v nebi)
I must be strong and carry on (Musím být silný a jít dál)
Cause I know (Protože vím)
I don't belong (že nepatřím)
here in heaven (sem do nebe)

Cause I know (Protože vím)
I don't belong (že nepatřím)
here in heaven (sem do nebe)

Poslední tóny dozněly v naprostém tichu a noční krajinou se nesl nadšený, bouřlivý potlesk.

Přesně jsem chápala, co se tím snažil říct, a zároveň jsem věděla, že nejsem jediná. Patřilo to nám všem a každý si v tom bezpodmínečně musel najít to své.

Jacob mě beze slova políbil.

Večerní atmosféru znovu vyplnila nevtíravá hudba. Nechala jsem se odvést z parketu. Oči jsem měla zavřené – byl to ode mě projev důvěry. Možná, že kdybych se dívala, postřehla bych to daleko dřív. Takhle jsem určitě nemohla vidět nenápadně posunkující Elizabeth a tatínkovy rozzářené oči, když se spolu s maminkou rychle vydali do vily.

Jacob se posadil na jednu z plastových zahradních židlí, která se výjimečně nacházela v neosvětleném koutku zahrady. Mě si posadil na klín. Mlčeli jsme.

„Slyšel jsem, o čem jste si tam nahoře povídali,“ začal zčistajasna a já se na něj podívala, teď už bez rozpaků. Naučila jsem se projevovat to, co cítím, aniž bych se u toho červenala. Tedy… většinou.

Objala jsem ho kolem krku a zamyšleně přikývla.

Přejel mi palcem po tváři. „A jak na tom jsi? Je tohle podle tvých představ?“ Při těch slovech máchl rukou k bíle ozdobené přírodě kolem.

Váhavě jsem zavrtěla hlavou. „Ani v nejmenším,“ vydechla jsem a sklopila hlavu, aby mi neviděl do tváře.

Slyšela jsem, jak vydechl. „Vážně?“

Teď už jsem se na něj nemohla nedívat, protože jsem nutně potřebovala vidět jeho reakci. „Přesně tak,“ přitakala jsem. „Je to totiž mnohem lepší.“

Kdybych mrkla nebo se nedívala, nemohla bych spatřit tu změnu, která se s ním stala. Oči se mu rozzářily a rty, které mě tolik lákaly, se roztáhly do širokého úsměvu. „Tak to jsem rád,“ řekl jenom. Pochopila jsem.

Z osobní chvilky nás vytrhlo syknutí. Zamračila jsem se do tmy, ale nikoho jsem neviděla. Jake na tom zřejmě byl stejně, protože se jen zmateně rozhlížel. Vzápětí se zpoza stromu vynořila Lizina hlava a mávla na nás, ať jdeme za ní. Chtěla jsem protestovat, ale Jacob jen zavrtěl hlavou a odevzdaně mě postavil na nohy.

„V některých případech je lepší poslechnout, věř mi,“ zamručel nespokojeně a spěšně mě táhl do tmy. Dav svatebčanů se dál bavil, ale k nim nás Elizabeth nevedla. Obešla osvětlený prostor velikým obloukem a rychlým krokem pokračovala k domu.

Za dvě minuty už jsme netrpělivě stepovali v hale a já začínala být nabručená. Bella s Edwardem nám oznámili, ať tu počkáme, a vytratili se předním vchodem ven. Slyšela jsem hlasy a smích, ale nepoznala jsem, s kým si to tam povídají.

Zjevně se blížili, protože jsem za prosklenou stěnou začala rozeznávat matné obrysy lidských těl. Máma šla vpředu – její bílá silueta zářila do tmy jako další lampion – s někým, koho jsem typovala na ženu nebo malého muže. V patách jim důstojně kráčel táta se dvěma dalšími. Jeden z nich byl určitě muž, který za ruku vedl nějakou ženu…

Jacob pochopil dřív než já. Slyšela jsem, jak zalapal po dechu, a obrátila se k němu, abych se ho zeptala, co se děje. Beze slova vyšel ven a téměř se rozeběhl k první dvojici. Už byli dost blízko, takže jsem rozeznala, že se skutečně jedná o ženu. Popadl ji do náruče a já uviděla rozesmátý indiánský obličej. Konečně jsem pochopila.

Navzdory šatům dlouhým až na zem jsem se skoro tryskem rozeběhla za ním. Zastavila jsem se u mamky a nevěřícně na ni zírala. Usmívala se. Tohle tedy bylo překvapení.

Obrátila jsem se právě včas, aby mě můj muž chytil do náruče a pevně mě objal. Když se odtáhl, všimla jsem si něčeho zvláštního. Díval se na mě doširoka rozevřenýma očima a nic neříkal. Po tvářích mu stékaly slzy.

V ten moment jsem to pochopila. Nepotřebovala jsem Adama, Ewany nebo Delilah, abych pochopila, že některé věci mezi Nebem a Zemí mohou být skutečné, přestože bývají nevysvětlitelné a velmi často tak moc neuvěřitelné. S čistým svědomím jsem mohla tvrdit, aniž by to znělo pateticky, že Jacob byl moje všechno – život, věčnost a jistota.

On byl můj Eden.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 41. kapitola: