Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 5. kapitola

24.06.2011 (22:00) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1125×

S Cullenovými jsem v životě nemluvila. Po onom divokém zážitku v lese, jemuž byl Black přítomen, jsem měla tu čest se s nimi konečně setkat tváří v tvář. Vzhledem k tomu, jak jejich návštěva u nás probíhala, bych si ji raději ušetřila.

Trudy pobíhala po domě jako střelená kobyla a každou chvíli sebou řízla o zem. Stačila jsem zaznamenat, jak to třikrát vzala ramenem o futro, a pak už jsem její nářky přestala počítat. Bolestné kvílení se neslo až ke mně, přestože jsem měla stále ještě předepsaný klid na lůžku, než přijede pan doktor Cullen a vyšetří mě.

Ne, nechtěla jsem se rozptylovat analyzováním zvuků rozléhajících se domem. To bych si totiž nutně musela přiznat, že se úpěnlivě snažím neposlouchat ten smích a kroky. Vypadalo to, že se Jacob rozhodl přiložit ruku k dílu, ačkoliv celou dobu tvrdil, že upíři jsou na bordel zvyklí – bydlí totiž už dvacet let s ním pod jednou střechou.

Přesně o deset minut a dvacet sedm sekund později se ozvalo domovní zvonek. Typické ziiing-ziiing mi vehnalo srdce do krku a já měla co dělat, abych v sobě udržela včerejší večeři. Seděla jsem naprosto nehybně, až jsem se bála, že dostanu křeč.

Ze svého strategicky výhodného místa u dveří – během Trudyina uklízecího maratónu jsem se nenápadně přesunula na křeslo; marně jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že to rozhodně není kvůli zvláštní živočišně-dřevité vůni, která se zachytila na čalounění křesílka – jsem moc dobře slyšela uvítací proslov i znuděný Jakeův pozdrav mířený na hlavu rodiny. Nezdálo se, že by měl své nesmrtelné „sourozence“ nějak obzvlášť v lásce. V jeho tónu jsem rozeznala všechno možné, jen ne náklonnost.

Třeba jako když mluvil se mnou.

Zapudila jsem tu myšlenku dřív, než se stačila formulovat do konkrétní podoby, a znovu se koncentrovala na špehování rozhovoru.

Nic mě nemohlo připravit na fakt, že jich bude víc, než jsem očekávala. Mnohem víc. A jací budou… „Smíme dál? Zdá se, že tvá kamarádka začíná být netrpělivá.“ Zarazily mě dvě věci. Jako první mi na mysl samovolně přilétla otázka: Jak to sakra poznal?! a hned nato mě zamrazilo. Ten hlas… Dělal se mnou divy. Cítila jsem, jak rudnu, a zároveň jako by mě polila ledová voda. Mimoděk jsem se otřásla.

Nebyl by to Jacob, aby se neozval. „Pořádně si to rozmysli – jak si jednou pozveš upíra do baráku, už se ho nezbavíš,“ zachechtal se a vzápětí heknul, jako by mu někdo vyrazil dech. Domácí násilí? No au…

„Ještě jedno slovo, zablešenče, a spíš v boudě,“ zasyčel cizí ženský hlas. Čišela z něj chladná nenávist. Polkla jsem. Šlo jaksi mimo mě, jak může někdo – kdokoli – jinou živou bytostí tolik pohrdat. I když vlastně… upíři byli prakticky po smrti. Stejně mi to nesedělo.

„To stačí, Torry,“ utnul ji další ženský hlas. Bůhví proč jsem měla dojem, že ta první je blondýna. Možná mi někoho připomínala, možná… Netušila jsem.

„Pojďte dál,“ zašeptala Trudy rezignovaně. Byla jsem si jistá, že stojí zády přitisknutá ke stěně a neodvažuje se pohnout, aby jim nedala záminku se na ni vrhnout. Jako by to bylo něčemu platné.

Znovu se ozval ten cizí mužský hlas, který mi přišel vzdáleně povědomý. „Nechceme ti… ublížit.“ Tohle říkali vždycky.

Nebylo divu, že se hystericky zajíkla.

Upíři se pohybovali potichu, a tak to jediné, co mě mohlo připravit na jejich příchod, byl tichý šum sotva postřehnutelného hovoru, který rozechvíval ticho kolem. Cítila jsem, že spolu mluví, právě jako tehdy před školou, když jsem je uviděla poprvé.

Dveře fungovaly jako automatický ohlašovač návštěv. Snažila jsem se předstírat, že se dívám z okna, ale nevypadali, že by mi na to skočili. Stoupala mi hladina adrenalinu v krvi, jak to procesí vstupovalo do pokoje. Bylo jich moc. A když říkám moc, myslím tím doopravdy hodně. Trudy, Jacob, svalovec a černovláska s blonďákem, které jsem viděla ve škole, dva starší upíři – odhadovala jsem, že při přeměně jim mohlo být kolem pětadvaceti - nejméně, zamračená blondýnka, nenápadně se tvářící kluk a nakonec i bruneta se zrzkem.

Že nebudou obyčejní, mi došlo ihned. Oči. Jejich oči. Až na toho kluka, který se postavil do rohu k oknu a splynul se stínem, měli všichni oči zlaté.

Naprostá nechápavost.

Zlaté? Jako vážně zlaté? To přece nebylo možné! Upíři neměli zlaté oči. Viděla jsem u nich už všechny odstíny od karmínově rudé až po obsidiánově černou, ale nikdy ne zlaté. Napadli mě dvě možnosti, jedna nepravděpodobnější než druhá – buď si vzali čočky, což bylo vzhledem ke struktuře upířího vše rozpouštějícího jedu rozloženého po celém jejich těle nemožné, anebo to nejsou upíři. Jenže co jiného mohli v takovém případě být?

Odpověď přišla vzápětí. „Nelovíme lidi.“ Vysvětlování se ujal zrzek, jako by mi snad četl myšlenky. Ušklíbl se. „I na zvířatech se dá docela dobře vyžít, pokud chceme zůstat neodhaleni. Tobě se to ovšem nějak povedlo, jak vidím.“ Ostatní z jeho klanu z toho byli očividně nesví – zřejmě nebyli zvyklí vykládat o sobě cizím.

Obezřetně jsem přitakala, ale stále jsem byla potichu. Nehodlala jsem se nechat „svléknout“ tak snadno. Kdoví, co byli vlastně zač. Kreatury parazitující na zvířatech? Bylo to snad odpornější než ti normální? Z těch úvah mi běhal mráz o zádech a ten kluk se zase šklebil.

„Asi ztratila řeč,“ zamumlal někdo polohlasem, zřejmě blondýna – nevěděla jsem, který hlas komu patří. V místnosti zavládlo snad ještě ostřejší ticho než předtím. Nikdo ani nedutal. Zřejmě čekali, že se nějak ohradím či co.

Dopálila mě. „O to se neboj,“ odsekla jsem stejně potichu jako ona. Zamračila se na mě, ale mlčela. Ten nenápadný kluk udělal krok k ní, ale potom jen zavrtěl hlavou a opět se stáhl. Bylo to divné.

Jacob, ta spřízněná lidská duše, se poťouchle usmál a natočil se k blondýně. „Vidíš to, plamínku, bloncky nikdo nebere vážně,“ ušklíbl se samolibě, pusu od ucha k uchu.

Torry se zatvářila, že je jí na zvracení, a vypochodovala ven z místnosti. „To sis mohl odpustit, Jacobe,“ napomenula ho žena, která prve kárala i upírku, která právě odešla. Byla to ta, která vypadala nejstarší. Zřejmě hlava klanu.

„V podstatě nejsme klan,“ ozval se zase zrzek. Začínala mi z nich jít hlava kolem. Přemýšlela jsem, zda to byl dobrý nápad, zvát si je do domu. Black měl asi pravdu, napadlo mě. Proč se ten zrzoun pořád šklebí?

„Asi by bylo lepší, kdyby nás tu zůstalo jen pár...“ Pohlédl na blonďáka, který stál po boku nejstarší ženy. Ten jen přikývl a jediným pohledem vykázal polovinu osazenstva místnosti pryč. Zůstali jen Trudy, zrzek, blonďák a já. Po chvíli jsem si uvědomila, že ten divný kluk se z místnosti také nehnul. Celou dobu se zdálo, jako by tam vůbec nebyl.

„Tedy,“ začal blonďák, jako bychom byli na nějakém shromáždění. „Jacob říkal, že jsi zraněná.“ Při těch slovech pohlédl na dotyčného a já měla pocit, jako by si říkali ještě něco. „A že o nás něco málo víš, je taktéž zřejmé,“ doplnil. Aha, takže tohle. Povzdychla jsem si. S tím „něco málo“ se nespletl. Vždycky jsem věděla jen to, co jsem právě potřebovala – nic navíc. Zajímal mě jedině nejjednodušší způsob, jak se dostat z bryndy a přežít.

Zrzek se usmál. „Snad bude praktičtější, když budeš mluvit nahlas.“ Způsob, jakým to řekl, mě donutil se přikrčit. Znovu naprosto bezbranná, bezmocná, neschopná… Zavřela jsem oči.

Věnovala jsem mu hodně zlý pohled. „Doma mě učili, že nemám mluvit s cizími lidmi.“ To nebyla pravda. Já rodinu neměla. Nejbližší mi byla Trudy, a ta mi tohle rozhodně říkat nemohla; byla mladší než já.

Z rohu pokoje se ozvalo mlasknutí, až všichni nadskočili leknutím. Dokonce i upíři. „Thomasi, co tu děláš?“ zeptal se blonďák potichu. Přesto to bylo hlasité dost.

Nezdálo se však, že by si z toho kluk s oceánově modrýma očima něco dělal. „Na hry není čas. Nejsme tu proto, aby se ti dva dohadovali.“ Mluvil k blonďákovi, ale během řeči kývl hlavou ke mně a zrzounovi. Formulace té druhé věty mě zmátla. Co se to tu sakra děje?

„Což ovšem není důvod, abys tu byl,“ odvětil suše zrzek. Opravdu mi nikdy nešlo číst mezi řádky – na tomhle ale vážně bylo něco divného.

Thomas si zrzka chvíli přeměřoval pohledem a tvářil se u toho, jako by mu bral míry na oprátku. Nakonec se otočil na patě a práskl dveřmi.

„Omlouvám se za něj,“ pronesl smířlivě blonďák. „Je mladý.“

V tu chvíli mi ani moc nesešlo na tom, kolik komu je. Víc mě zajímala ta věc… „Proč má modré oči?“ Otočila jsem se k tomu zrzavému. „Říkal jsi, že lovíte zvířata. Co má být zase tohle?“ Nenáviděla jsem nevědomost. A oni byli samé tajemství.

Pobaveně zavrtěl hlavou, jako by se ho to v nejmenším nedotklo. „Nesoudíš nás příliš příkře? My o tobě také mnoho nevíme. Mohla bys začít třeba tím, kdo jsi?“

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Ne, tohle jsem mu vážně říci nemohla. Ani kdybych chtěla.

Blonďák si s ním vyměnil významný pohled. „Myslel jsem, že Volturiovi poloupíry vybíjejí. Co se změnilo?“ zajímal se. Nepoznala jsem, který z nich to řekl, protože mluvili příliš potichu. Při tom jméně jsem ale sebou trhla a Trudy zrovna tak. Sevřela mi ruku tak pevně, až jsem v ní ztrácela cit. Třásla se a já věděla, že na tom nejsem o nic lépe.

Volturiovi. Naše živá noční můra. Co tihle s nimi mohli mít společného?

Podle jejich výrazů jsem soudila, že se touží zeptat na totéž.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 5. kapitola: