Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 15. kapitola - Epilog - Kapky deště

Jsou věci, které jsme milovali, které milovat budeme, které milovat můžeme, které milujeme a jsou věci, které se milovat naučíme. Každý z těchto způsobů lásky je svým způsobem zvláštní a jedinečný. I každé „miluji tě“, které vyslovíme je neobyčejné. Ale i když jsou to různé způsoby a žádný není stejný, tak jedno mají společné; pocházejí z docela malého, rudého orgánu, který je ukrytý na levé straně naší hrudi.

Pocházejí ze srdce. Z té pumpy, která udržuje naše tělo v chodu. A není to jen pouhá metafora, já vím, že není.

Různé způsoby, ale jsou ze stejného místa. Ale nevychází tam odtud jen láska, nýbrž i upřímné díky anebo srdceryvné sbohem. Tohle malé místečko je zkrátka centrem a hlavním dějištěm všeho, co uděláme a je jen na nás, jak často ho používáme.

V mém životě se stalo mnoho věcí, ale i přesto všechno jsem vždy jednala tak, aby to bylo v zájmu druhých. Pořád jsem se snažila chránit druhé a zapomněla jsem na sebe. Přehlídla jsem skutečnost, že i já někoho miluji. Že i moje srdce volá něčí jméno. A když jsem to zjistila, tak potom jsem přesně nevěděla, čí jméno to je vlastně je. Jenže i tohle malé zaváhání málem přineslo smrt té skutečné lásce.

A jsem za to vděčná.

Protože kdyby se to nestalo a já nevystavila Jakea smrti, tak bych nikdy nezjistila, co k němu opravdu cítím. Vždycky by to byl jen ten divný pocit, který z něj mám. Sama bych na to nepřišla, na to jsem příliš umanutá a nadmíru tvrdohlavá.

Víte, kdybyste mi před rokem řekli, že se můj život změní a já budu muset činit rozhodnutí, která budou záležet na mém, ale i něčím, životě, tak bych dostala strach. Bála bych se toho a zavřela se před realitou někde hluboko pod zemí. Ale kdybyste mi to řekli dnes, tak bych vám řekla, že takový je život. A jak stálo na jednom vzkazu, který mi někdo dal s růží:

Je to pravda a já žádného činu nebo rozhodnutí nelituji! Všechno, co jsem kdy udělala… Nikdy jsem moc neposlouchala hlavu. Hlavní roli ve všem hrálo právě moje srdce. Možná právě proto mám teď tak dobrý pocit. Udělala jsem správnou věc; zachránila jsem Jakeův život. A tu chvíli, když mu Lorrena zarývala drápy do hrdla, jsem se nerozhodovala, jestli mám utéct, nebo jestli mám bojovat. Rozhodovala jsem se mezi tím, co udělám a jak ji zastavím.

***

„Jsi moc umíněná, to je tvůj problém. Nikdy nikoho neposlechneš,“ vysvětloval Phil a cupital vedle mě. „A navíc, jsi jako časovaná bomba, nikdy nevím, kdy vybouchneš. Bomba se špatným odpočtem,“ zasmál se a natáhnul ruku, aby mě podrbal, ale ucukla jsem a nesouhlasně zafrkala. Phil se jen zasmál a chytil mě za srst, jakoby mě chytal za ruku.

„A když o tom tak přemýšlím,“ zamumlal zadumaně, „tak jsi strašně zlomyslná. Hlavně, pokud jde o Sama,“ uchechtnul se, načež já do něj jemně strčila, takže letěl po hlavě do roští. Po chvíli se vyhrabal a vyplivnul z pusy pár listů. Začala jsem se smát (Muselo to vypadat vážně komicky. Velká, chlupatá obluda o velikosti mamuta se kácí smíchy k zemi. Ha. Ha.), až jsem spadla na zem a převrátila se na záda.

„Jasně, přímo k popukání, Ell,“ brblal a snažil se vyčistit mikinu od hlíny. „Máma mě přerazí.“

Bohužel jsem se ani nestihla postavit a na hlavu mi spadlo nebe. Teda, když uvážím, že je nebe rudohnědá koule chlupů. Ztěžka na mě dopadla, až mi vyrazila dech a zůstala na mě ležet. Zasípala jsem a snažila se zvednout, ale nešlo to, koule byla moc těžká. Hned jsem propojila naše myšlení (Já vám to neřekla? Zjistila jsem, že „vlčí rozhovory“ můžu prostě přepínat. Slyší mě ten, kdo chci, aby mě slyšel a naopak. Je to prostě úžasný!) a začala nadávat.

„Slez ze mě, nemůžu dýchat! Sakra, seš normální? Pořád jsem děsně rozlámaná! Krucinál, Jacobe! Koukej mazat, au!“ prskala jsem vztekle a snažila se ho shodit, ale on měl snad deset nohou.

Dostalo se mi jen smíchu. „Sněhulko!“ vykřikl a pak mi poskytl koupel ve slinovém moři. Fuj. Drsným jazykem mi olízal celý obličej a tvářil se u toho jako malé dítě, které dostalo metrák zmrzliny. „Našel jsem tě!“

„Ale to neznamená, že mě musíš znechutit na dalších pár let dopředu,“ odpověděla jsem mu kysele. Zdá se mi to, nebo ho vážně baví?

„Jen ti dokazuju lásku,“ zazubil se a znova mě začal mučit.

Táhle jsem si povzdechla a koukla na Phila. Byl ve zvláštní pozici; na kolenou, zlomený v pase, z úst mu vycházelo spoustu divně znějících skřeků a pěstmi bušil do země. Pak, když zachytil můj pohled, tak propukl v ještě větší záchvat smíchu a stále kuckajíc smíchy odešel. Ale moc dobře jsem slyšela tiché „kyš - kyš“, které si prostě nemohl odpustit. Blbec.

„Jakeů! No, tak! Já vím, že mě máš rád, a já jsem za to vděčná, ale tohle vážně není zapotřebí!“ snažila jsem se ho mírně přesvědčit o hygienických zásadách. Fakt, že jsem vlk, mi už nijak nevadí, ale tohle je pro mě dost nechutný. Mám stále ještě pořád svoje meze a mám dojem, že ty se jen tak neposunou.

„Mýlíš se,“ zadíval se mi do očí a přestal s důkladným čištěním mých pórů.

„A v čem zas?“ zabručela jsem nespokojeně.

„Nemám tě rád,“ jemně se mě dotknul čumákem. „To nestačí,“ zamumlal a pak na mě klesnul celou vahou. „Já tě totiž miluju, Sněhulko moje.“

Kdybych mohla, tak jsem rudá jak rak, ale mám to štěstí, že i když jsem, tak to není vidět. „Jestli to chceš slyšet i ode mě, tak se budeš muset přeměnit. Ve vlčí podobě informace nepodávám,“ zasupěla jsem, ale do mého hlasu prosákl potlačovaný smích.

„Jak je libo!“ křikl radostně, až mi v hlavě trochu zadunělo, a v očích se mu uličnicky zablýsklo. Čekala jsem, že to udělá jako vždycky, zaběhne do lesa a objeví se zas normálně - po dvou. Ale on se jen malinko vzepřel, zvedl se a pak už jsem jen cítila, jak se jeho tělo chvěje v křeči. Chtěla jsem ho nějak odhodit a začít na něj nepříčetně ječet v záchvatu hrůzy.

Co kdybych mu třeba ublížila?! panikařila jsem uvnitř své hlavy. Radši jsem se ale ani nehnula a ztuhle ležela na zádech jako vytesaná z kamene.

Během vteřiny jsem na sobě cítila Jacobovo nahé tělo. Oddechla jsem si, že se nic nestalo a okamžitě, když začal vnímat, jsem ho odhodila. Zlostně jsem zavrčela a zmizela do houští. Přeměna mi zabrala jen chvilku, a tak hned, jak jsem se oblékla, jsem se rozeběhla k němu.

Jenže jsem zakopla o kořen (To se stane jen mně.) a sletěla k zemi na Jakea.

„Seš magor?!“ vyjekla jsem a dopadla na něj. „Mohla jsem tě zabít! Sakra, to ti nikdo neřekl, že jsi během přeměny nejzranitelnější?!“ vzala jsem mu hlavu do dlaní a zoufale se mu dívala do očí. Doufala jsem, že mu to dojde, ale… to nejdřív sloni budou létat.

Jake se jen pobaveně zasmál: „Co to, že se o mě tak staráš? Myslel jsem, že jsem ti ukradenej.“

Vztekle jsem na něj zasyčela: „Jo, jsi vážně idiot,“ odstrčila jsem ho od sebe a sedla si k němu zády. Ne, protože bych byla uražená, ale spíš kvůli tomu, co řekl. Koutkem oka jsem viděla, jak zpozorněl a zvědavě se ke mně naklonil.

„Ellie? Řekl jsem něco špatně?“ ptal se a sedl si vedle mě a pořád mě pozoroval. I když to mě už nepřekvapuje, je u mě pořád a hlídá mě snad dvacet čtyři hodin denně. Tím si ale nechci nějak stěžovat. Jsem ráda, že tu pořád je, hlídám ho totiž úplně stejně jako on mě.

„Ne, neřekl… Vlastně, měl jsi pravdu,“ zamumlala jsem a zadívala na něj. Sledoval výraz v mojí tváři a opatrně mě objal. Maličko jsem se pousmála a naklonila jsem k němu hlavu. „Nejsi mi ukradenej, nikdy jsi nebyl a ani nikdy nebudeš. Jen jde o to… “

„O co? Ellie, co je ti?“ starostlivě si mě prohlížel a jemně mě hladil po vlasech. Ale po chvíli mě ve vlasech začalo šimrat něco docela jiného. Zaklonila jsem hlavu, abych viděla k nebi. Na zem snášelo spoustu malých slziček deště… Déšť. Začalo pršet. Vzpomínám si dobře, kdy naposledy pršelo… A taky vím, jak jsem tehdy déšť vnímala.

Pohladila jsem ho po tváři. „Nic jen… Já… Možná jsem moc starostlivá, ale já už… Už se tak nikdy nechci cítit, Jakeu. Už nikdy nechci vidět, jak trpíš,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu.

Jake mě ale vzal za bradu a donutil mě, abych se mu dívala do očí. „Sněhulko, slibuju ti, že už se tak nikdy nebudeš cítit. Neboj se, všechno už bude jen dobré,“ usmál se vesele. „A pokud jde o mě, už tě nikdy nechci vidět, jak se vrháš po nebezpečné upírce,“ zamračil se. „A taky! A to hlavně, už tě nikdy nechci vidět smutnou!“ zasmál se a převrátil mě na záda.

„Nechceš toho najednou nějak moc?“ zašklebila jsem se.

„Neřekl bych,“ mumlal a pomalu se ke mně přibližoval, ale já nikdy neuměla čekat. Překonala jsem tu vzdálenost, která nás dělila a přisála se k němu. Byl to polibek plný lásky a citů, které k sobě chováme.

Najednou jsem se odtrhla. „Myslíš, že už to vážně bude jen dobré?“

„Jaké jiné by to mělo být?“ díval se mi do očí a pak se zmocnil mých rtů. A mě najednou napadlo: Ten sen byl celý špatně…

Ležíme v dešti na zemi, je zataženo a všechno je mokré a studené. A tak je to dokonalé, protože tady žijeme, tady jsme se narodili a tady jsme doma. Sem slunce nepatří. To patří do pohádek a na ty jsem já nikdy nebyla. A pak, nezáleží na tom, jestli prší, ale na tom, kdo v tom dešti stojí…

***

A tak jsem milovala svůj lidský život. A tak budu jednou milovat svoje děti. A tak můžu milovat svou velkou rodinu. A tak bezmezně miluji svoji jedinou lásku, Jacoba. A tak jsem se naučila miloval déšť.

Jak už jsem řekla; jsou různé způsoby lásky a různé způsoby, jak ji vyjádřit, ale něco mají společné, místo odkud pochází…

---

Chystala jsem si kilometrový proslov, ale zkrátím to. =) Hned, jak jsem si vytvořila účet, tak jsem chtěla přidávat povídky, ale nikdy mě nenapadlo nic, co by stálo za zmínku. A pak najednou jsem si řekla, že něco napsat zkusím a uvidím. Vždycky jsem trochu tíhla k Jakeovi, a tak bylo jasné, kdo bude mít v povídce druhou hlavní roli. Ale ta první role byla dlouhou dobu prázdná. Nessie, Bella… Všechno lákavé varianty, ale žádná taková, která by měla svoji osobnost, a tak jsem si řekla, že vytvořím holku, která bude mít něco ze mě. Ten den měla zrovinka svátek Elena, takže jsem si řekla „proč, ne?“. Tak se zrodila, praštěná, malinko zlomyslná a tvrdohlavá Ell, která má prostě vždycky svůj názor. A jsem s ní nadmíru spokojená. =)

Když jsem s touhle povídkou začínala, tak mě ani nenapadlo, že ji někdy dokončím a… konec přišel dřív, než jsem čekala. Tím ale nechci říct, že mě to mrzí! Jsem nesmírně šťastná, že jsme to my, já, Ell a Jake, dotáhli takhle daleko.

Že jsme to konečně dotáhli na začátek.

Správně - začátek, ne konec. Protože Raindrops nekončí a ještě bude dlouho pokračovat! =D Díly jsem rozpočítala do tří řad a tahle, první, právě končí a otvírá bránu té druhé. Názvem si ještě nejsem úplně jistá, ale prolog a prvních pár kapitol už jsou z části hotové.

Ale teď zase přeskakuju… =) Ostatně - jako vždy, že jo? =D Nic nevydržím, všechno hned povím. =)

Jenže teďka je tu odstavec věnovaný človíčkovi, který si v mém srdíčku našel své místo a se svou okupací nehodlá skončit. =D Mluvím o tobě, Fluffy. To ty si zasloužíš ten ohromný dík! Vždycky, když jsem si nevěděla rady, když jsem byla v háji, tak jsi tu pro mě byla a já nevím, jak bych ti to splatila. =) Vždycky jsi mě vyvedla z temnoty, Sluníčko. A za to ti upřímně, z celého srdce, děkuju. =*

Pak je tu Alex00, která mě vždycky pobaví svými reakcemi =D na situaci a povzbudí komentáři. Jsi skvělá a tvoje komenty jsou pro mě vážně moc důležité. Děkuji ti, Alex00!

No a ještě jsou tu ti všichni, kteří si mnou povídku přečetli – Mili1, PlayGirl, Nerissa, moui, atlos, lied, Elushkaa, mary, Týna, Lely, madla.111, Petik, TwilightMishka, Lilinet, Barcu Ss, Emy, barčuss, Mee a Lyssa. Jste úžasní a moc vám děkuji, Vaše kometáře jsou pro mě takové povzbuzení a hlavně… hnací motor. =D

A na konec to nejlepší? =D Samozřejmě! Děkuji všem adminkám, které se mnou měly tu trpělivost! (Sem teď taky spadáš, viď Fluffy? xD)

Díky Vám všem, mám Vás moc ráda! A už brzy se těšte na další řadu! =P

P.S.: Cože jsem to říkala o tom kilometru?! xD