Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops 5. kapitola

30.08.2010 (08:30) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1758×

Svět je zvláštní místo & Barvoslepost

Každé ráno, když se probudím, tak nadávám. Na všechno a na všechny. Jsem rozmrzelá a naštvaná. Ale dnes ne. Dnes je to jiné. Tak nějak podivně klidné. Necítím se dobře ani špatně, ale vím, že se něco stane. Možná ne dnes, možná ne zítra, ale jednou ano. A změní to životy nás všech. Cítím nejistotu a úzkost. A pevná půda pod mýma nohama mizí. Zůstává jen tenká vrstva ledu, kterým je pokryt celý oceán tajemství. Celý můj dosavadní život jsem měla uspořádaný do regálů a složek. A najednou… Jakoby je někdo rozsypal po studené podlaze, rozházel, roztrhal a já je už nemůžu dát zpět.

Seděla jsem na posteli a koukala na novou růži, kterou dal na okenní parapet. A z té krásné růže se stal plevel, který mě obmotával a já ho nemohla dostat pryč. Jako bych nemohla dýchat. Jako by ona byla poslem strachu, který pomalu vyplouvá na povrch. Tahle růže měla na sobě malý papírek a na něm stálo: „Naše činy dávají věci do pohybu a my se s tím musíme naučit žít.“

Dala jsem jí do vázy k té ze včerejška a šla do koupelny. Když jsem se oblékala, myslela jsem jen na to, co bude. Je to posedlost? Jsem paranoidní? Špatná? To nevím, ale mám strach. A nad mou hlavou roztáhl černá křídla ohromný sup čekající, až nebudu moct jít dál.

Někde uprostřed mých myšlenkových pochodů někdo zaťukal na dveře.

„Můžu?“ ozval se Philipův hlas za dveřmi.

„Jistě,“ odpověděla jsem a rychle schovala růže za stoh knih, který ležel na stole. Abych nemusela nic vysvětlovat.

„Ehm…“ Dlouhá odmlka. „Ahoj,“ zapípal a začal rozpačitě těkat očima po mém pokoji. Jak se po něm díval občas svraštil obočí a nebo se ušklíbl. Když s prohlídkou skončil, zatímco jsem tiše vyčkávala, začal mluvit.

„Včera jsi byla dost opilá,“ ušklíbl se. „Jake tě potom musel odnést do auta, ale to není to nejhlavnější.“ Smutně vzdychl.

„Když jsme byli u tvého domu, tak Jake něco ucítil a byl to… upír,“ poslední slova téměř neslyšitelně zašeptal, ale i přesto ve mně hrklo. Cítila jsem, jak se studený strach rozléval po mém těle a mrazil i ty nejmenší buňky. V krku mi vyrostl knedlík, dýchání zrychlilo a tep jsem měla nejspíš někde v oblacích.

„U-upír? Jsi si jistý? Je on si tím jistý? Nemá nějakou nemoc nebo tak něco?“ mlela jsem rychle a třes, který jsem zatím měla jen v rukách se rozrostl do celého těla. Philip rychle přiskočil, vzal mě pevně za ramena a posadil na postel.

„Takhle rychle jsi naposledy mluvila, když jsme tenkrát kouřili u nás na záchodě a přišel na to táta, pamatuješ?“ řekl konejšivým tónem, ale moc to nepomáhalo. Byla jsem v šoku.

„Mluvím rychle, když jsem ve stresu anebo v šoku,“ řekla jsem roztřeseným hlasem.

„Bude to dobré. Jake říkal, že -“ To mě najednou tak strašně dopálilo. A tak naštvalo, že můj tlak vystřelil až do vesmíru. Polilo mě známé, ostré horko, které mě zevnitř pálilo. Jako by to uvnitř mě vřelo a jen čekalo, až vybouchnu. Srdce mi bušilo v hlavě a zrychlené dýchání se změnilo v těžké oddechování. V tu chvíli jsem si připadala jako sopka před ohromnou explozí, která zničí celý ostrov.

„Tak… tak Jake říkal, jo?!“ zaječela jsem a v tu ránu jsem stála na nohou.

„Já ti teda něco povím o tom tvém milovaném Jakovi! Já ho nemůžu ani cítit! Je to idiot! Neměl se sem vracet! Měl si zůstat se svými milovanými pijavicemi!“ řvala jsem na něj a viděla jsem rudě. A to doslova, protože jsem neviděla. Před očima jsem měla rudou skvrnu a všechno okolo se slilo do jednoho.

„Páni,“ vydal ze sebe ohromeně a nasucho polkl.

„Nevěděl jsem, že ti tolik vadí!“ rozkřičel se najednou on.

„Co ti na něm tolik vadí? To jsi zase předpojatá kvůli tomu, že je vlkodlak nebo co?“ Stál naproti mně. Napnutý a skřípal zuby. Já taky stála naproti němu a zuřivě oddechovala. Rozčílená, vzteklá a navíc uražená.

„Ty, ty…“ Nenacházela jsem slov, ale on je evidentně našel dřív.

„Vzteklá potvoro!“ zakřičel.

„Dementní hovado!“

„Náno pitomá!“

„Debile!“

„Tak, co ti na něm vadí?!“ zaječel.

„Co mi vadí? Děláš si srandu?“ Vydechovala jsem zhluboka a pomalu.

„To, že on si odjede na druhý konec světa s bandou upírů a doma řekne svému tátovi, který je na tom dost špatně, že se otisknul! Otisknul do stejně studené potvory, jako jsou pijavice!“ Zašklebila jsem se u toho.

„A pak, po X letech sem nakráčí a dělá, že se nic nestalo a všichni mu ještě poděkují, že se vrátil.“ Můj hlas klesl na svou normální výšku a moje napnuté tělo uvolnilo svaly. Já se svezla na zem a opřela se o postel.

„To jsem nevěděl. Teda já to takhle nebral. Nepřemýšlel jsem o tom takhle,“ řekl a sednul si vedle mě. Stiskl mi ruku, koukla jsem se na něj a pousmála se.

„Omlouvám se!“ vyhrkli jsme oba najednou. Jen jsme se na sebe koukli a začali se smát.

„Jsem idiot?“ zeptal se zničehonic.

„A já vzteklá potvora?“ Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím.

„Ne!“ řekl rychle. „Nejsi! Promiň! Nemyslel jsem to tak.“

„Ani já ne, Phile,“ usmívala jsem se. „Takže, co podnikneme? Je 10:30.“ Nahodila jsem uličnický úsměv.

„Vlastně jsem tě přišel seznámit s tím, že kolem tvého domu běhají pijavice, ale jestli chceš…“ Jeho hlas se vytratil do ticha pokoje.

„Jestli chci, co?“ vyzvídala jsem a cítila se zase jako já. Žádné růže, žádní krvelační upíři, žádní Jacobové, žádný vztek.

„Jdeme si zahrát baseball? Budou tam i kluci,“ řekl a stoupnul si.

„Jo!“ vypískla jsem a on mě vytáhl na nohy. Popadla jsem mikinu, ale to už mě Philip táhl za ruku po schodech, kde narazil na mamku.

„Jdeme si zahrát baseball! Ve tři jsem doma!“ křikla jsem u vchodu a zavřela dveře. Najednou mě Philip praštil do ramene.

„Hej! Co je?“ zavrčela jsem a třela si bolavé rameno.

„Máš babu!“ zakřičel a utíkal kupředu.

„Ne nadlouho!“ křikla jsem a rozeběhla se za ním. Smáli jsme se jako malé děti. Honili jsme se a pořvávali po okolí. Já párkrát spadla, ale vždy jsem Philipa dohnala a s výkřikem ho praštila. Ale pak ukázal své ostré zuby strach a zahryzl se jimi přímo do mého srdce.

Mezi stromy se něco mihlo. Zastavila jsem se, ale Phil běžel dál. To byla chyba. Zůstala jsem stát uprostřed silnice, která je obklopená hustými, tmavými lesy. Je sice dopoledne, ale tady není ani živáčka. Dnes už není tak krásně. Je mlhavé, vlhké počasí, které je pro Washington typické. Srdce mi bušilo v uších. Kolem mne se začaly míhat šedé šmouhy. Párkrát do mě vrazily. Najednou mi byla zima. Měla jsem pocit, že teplota klesla nejmíň o deset stupňů. Pak se ozval smích a já najednou padala ze strmého kopce dolů. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Ale cítila jsem, jak se mi tvoří modřiny a odřeniny. Pak to všechno nabralo rychlý spád.

Narazila jsem do něčeho. V ten moment jsem nevnímala, co to bylo, ale po přistání na ne moc měkký povrch jsem zjistila, že to bylo měkké a teplé. Vydechla jsem bolestí. Na levé straně mě to hrozně bolelo. Nejspíš naražená žebra. Na rukou jsem cítila vlhkost, jak mi z odřenin vytékala krev. Převrátila jsem se na čtyři a rozkašlala se. Jenže najednou se vedle mě něco pohnulo a vydalo to chrčivý zvuk, který připomínal psí vrčení. Trhla jsem sebou a vyskočila na nohy. Zaječela jsem.

Koukala jsem se do očí obrovskému, rudohnědému stvoření, které svou velikostí připomínalo mamuta. Pořád jsem ale viděla rozmlženě a dvojmo. Jen vím, že se to hýbalo a vydávalo ty zvláštní zvuky. Po chvíli, kdy jsem stála přikrčená u stromu, se můj zrak zlepšil a já tak mohla vidět to stvoření, do kterého jsem narazila. Přede mnou stál obrovský vlk, který vrtěl ocasem jako normální pes. Zhluboka jsem vydechla úlevou. Došlo mi, že tenhle kožich neznám.

To je Jacob Black.

„Já… Omlouvám se, já spadla a narazila do tebe. Promiň, jsem nešikovná,“ plácala jsem rychle a rovnala si vlasy. Vlk jen naklonil hlavu a pomalým krokem se ke mně začal přibližovat. Přestala jsem s upravováním a nedůvěřivě ho sledovala. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Bylo to děsivé. Přišel až ke mně a pořád se mi díval do očí. Nevědomky jsem natáhla ruku před sebe. Tak moc jsem se ho chtěla dotknout…

„Ne!“ vykřikla jsem náhle. „Co to bylo? Bylo to divný! O co se snažíš? Já už půjdu, ano? Teda já jdu! Nemusím se ptát!“ A zase jsem to udělala. Plácala jsem jednu věc přes druhou. Tohle dělám ve stresu. Ale já nejsem ve stresu. Myslím. Otočila jsem se a chtěla odejít, ale nějak to nevyšlo. Jelikož mi přímo před nosem vyrostl strom a já do něj narazila. Au.

„Už jdu,“ řekla jsem příkře a po strmém srázu se vyškrábala rychle nahoru a utíkala za Philem. Ten jen zvedl obočí. Mávla jsem nad tím rukou a pokračovali jsme v cestě na hřiště. Nechtěla jsem, aby o vlkovi věděl. Miluje je v téhle podobě. Ale já je nenávidím a nechci, aby byl v jejich přítomnosti, když jsou přeměnění. Jsou nestálí, nebezpeční a mohli by mu snadno ublížit. I nechtěně.

„No, ne! Phil přivedl i upíří princeznu!“ smál se Jesse a já ztuhla. Koukal jsem se na Phila. Pokrčil rameny a podal mi baseballku.

„Jak jsi to myslel?“ vyštěkla jsem a nebezpečně převracela pálku v ruce. Jesse se přestal smál a couvl. Měl strach? Ze mě? To se mi líbí.

„No, tady se všechno rozkřikne tak rychle. To bys nevěřila! No a teď, jak ti kolem domu běhaj upíři, tak mi to přijde trefný!“ Krčil omluvně rameny, ale spíš to vypadalo, že bojí rány. Asi občas vypadám děsivě, ale teďka si přijdu, jak masový vrah.

„Přestaňte! Jdeme hrát, ne? Do týmů!“ rozkázal autoritativní a uvážený hlas. Rob. Tohle bych do něj neřekla. Překvapeně jsem na něj pohlédla. A v tu chvíli vypadal neodolatelně. Usmál se pokřiveným úsměvem a pohodil tmavou hlavou. Jindy bych asi slintala. Ale teď? Přede mnou vyrostla zeď. Nevím jak a ani proč. Ale byla tam. Průhledná a nenápadná, ale přesto neproniknutelná a neprostupná. Bránila mi vidět ho jako roztomilého kluka k zulíbání. Viděla jsem kluka a tečka. Nic víc, nic míň. Jen kluk se jménem Rob. Rozhlídla jsem se po ostatních. Bylo to stejné a připadalo mi to jako barvoslepost. Jejich tváře vybledly, zmizely. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se soustředit na hru.

Asi po hodině a půl jsme byli v hřišti. Byla jsem přikrčená a připravená chytit míček. Ale najednou kolem starého, zrezivělého plotu prošel vysoký kluk v kraťasech. Zastavil se a zvedl hlavu. Začal nás pozorovat. Jakmile jsem spatřila jeho tvář, tak srdce mi vynechalo úder. Svět ztratil barvu. Kompletně celý. Jen jeho snědá tvář byla barevná. Vymalovaná těmi nejkrásnějšími odstíny, jaké jsem kdy viděla. Ani jsem si nevzpomněla na nenávist, kterou vůči němu chovám. Už tu nebyla, zmizela stejně jako zelená barva trávníku. A pak byla tma. Prudká bolest a tma.

Pomalu jsem otevírala oči. Nad mou hlavou se rýsovaly černé koule. Když jsem se rozkoukala, viděla jsem hlavy. Obličeje, které znám. Vymrštila jsem se do sedu a kysele zavrčela: „Nemusíte tu stát jako sudičky. Dostala jsem jen ránu do hlavy. To je toho,“ brblala jsem a upravovala si oblečení.

„Rána do hlavy není jen tak něco. Špatné místo nebo rána a máš otřes mozku a to není nic. Není ti špatně? Netočí se ti hlava?“ ptal se starostlivě.

Ano točí, ale ne úderem do hlavy, ale tím hlasem.

„Ty jsi Ellena, dcera Leah, že jo?“ zahučel mi někdo do ucha, až jsem nadskočila.

„Ehm… Pokud vím, tak jo!“ otočila jsem se na Jacoba.

„Kde jsi byla? Neviděl jsem tě tu,“ řekl a usrkl si piva. Já si ho jen prohlídla pohledem alá škodlivý hmyz a kopla jsem do sebe panáka.

Jacob. Jacob… Jacob?! Co se to se mnou děje?! Vždyť já se nad ním rozplývala, jak je nádherný a ten jeho hlas. Jeho proklatý hlas!

„Vím, že mi nic není! A špatně mi je, ale ne od žaludku. Nýbrž od něčeho jiného!“ vyjela jsem zostra a postavila se na nohy. Kluci si už šeptali, že jsem v pohodě, ale jeden krásný hlas s nimi nesouhlasil. Otočila jsem se. Prásk! Měla jsem pocit, že mě někdo praštil do hlavy hodně těžkým kladivem. Koukali na mě kluci se svými šedými, nevýraznými obličeji. A Jacob. Ten totiž jako jediný doslova zíral! A zase ta barva. Překrásná, snědá kůže téměř zářila. Dost! Zamrkala jsem v domnění, že to přestane. Ale bylo to horší.

„Musím domů! Hned! Čau ve škole!“ vymáčkla jsem ze sebe a utekla jsem.

Tak doufám, že to bylo ke čtení! :-) V další kapitolce se můžete těšit na záhadného upíra a konečně se věci vyjasní. I když ne tak, jak by Elena chtěla.

Shrnutí SmoulaXX

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops 5. kapitola: