Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Raindrops Bonus - Lorrena Rose & Ryan Rose

23.11.2010 (12:45) • SmoulaXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1257×

Lorrena Rose & Ryan Rose

Už je to tak dlouho… Vzpomínám si, jak jsem jako malá holčička chodila na pobřeží pozorovat západ slunce a Ryan mě chodil kontrolovat, jestli se mi nic nestalo. Jak mi maminka zpívala, když jsem usínala. Jak mě probouzel hluk pocházející z otcovy kovárny.

Každé ráno to v maminčině kuchyni tak krásně vonělo. Vždy si u vaření prozpěvovala… Chybí mi, chybí mi všechno…

Ryan pomáhal otci v kovárně a hrozně u toho nadával, protože mu to nešlo. Otec se tomu smál tím jeho hlubokým a chraplavým hlasem. Otec dělal meče a byly skutečně nádherné. Potají jsem se na něj dívala malým okýnkem v předu kovárny. Neměl totiž rád, když jsem byla s ním uvnitř. Tvrdil, že by se mi mohlo něco stát.

Ryan meče vozil jejich budoucím majitelům. Jezdil hodně daleko a maminka se bála, že se mu něco stane, nebo nenajde cestu domů. A tak, když byl na cestě, byla roztržitá, všechno jí padalo a špatně se jí spalo, dokud nebyl Ryan zpátky doma.

Jednou ráno jsem se probudila a věděla jsem, že je něco špatně, že je něco v nepořádku… Přišla jsem do kuchyně, ale vše vypadalo normálně. Z kovárny se ozývaly rány kladivem a praskání ohně. V kuchyni to vonělo, maminka si broukala neznámou melodii a oknem bylo vidět, že Ryan venku štípe dříví. Byl klid, připomínalo mi to plíživý klid před bouří… Kdybych jen tenkrát věděla, co se stane.

Ryan měl odpoledne vyrazit za nějakým mužem, který si objednal u otce tři překrásné meče, které měly zlatou rukojeť a na ní byl znak. Bylo to velké písmeno V a v tom písmenu byl takový hranatý kosočtverec, který byl rozdělen do čtyři tabulek a dvě protilehlé tabulky měli stejný obrázek. Letící pták, nějaký dravec, a strom bez listí. Nahoře a dole byly rudé kamínky… Všechny ty meče byly stejné a přesto jiné.

Cesta byla dlouhá a matka se bála Ryana pustit - já taky, ale nebylo jiné cesty. Peníze byly potřeba a ty měl dostat, až po předání mečů jejich majitelům.

Ryan sliboval, že bude opatrný a vrátí se, ale někde v koutku mysli jsem věděla, že se něco děje a není to dobré.

Uplynulo několik měsíců a Ryan se stále nevracel. Měla jsem strach a maminka denně plakala. Otcovi práce nešla a v domě vládnul smutek a pochmurná nálada. Trávila jsem každou volnou chviličku na pláži a prosila, aby se vrátil domů. Otec napsal tomu muži, co mu měl Ryan dát ty meče, že se nevrátil, a jestli k němu vůbec dorazil. Odpověď dorazila za několik dní. Ryan se na místo předání vůbec nedostal. Zákazník vyjádřil upřímnou soustrast, ale více informací nebyl schopen poddat. A bylo to čím dál horší, protože už jsem přestávala věřit, že se vrátí.

Jak čas plynul, tak jsem přijala fakt, že už se můj milovaný bratr nevrátí a zůstala jsem s rodiči sama…. Jedné noci mě vzbudil křik. Rychle jsem za ním vyběhla. Ozýval se z ložnice rodičů, ale to, co jsem tam uviděla se dá jen těžko popsat slovy. Pořád to bolí stejně.

Otec ležel na posteli, měl oči vytřeštěné hrůzou, ani se nehnul a všude byla spousta krve. Na posteli, po podlaze, na zdech a v rohu místnosti stál muž. Byl zakousnutý do matčina krku. Srdce mi tlouklo strašně rychle a dech mi nestačil. V očích mě pálil hořký pláč a já nevěděla, co mám udělat. Jen jsem ztuhle stála a pozorovala, co to zvíře udělalo, protože to nebyl člověk. To nemohl udělat člověk.

Byl ve stínu. Neviděla jsem mu do tváře, ale viděla jsem ty oči. Krvavě rudé oči plné nenávisti. A najednou mi k nohám hodil bezvládné tělo mé matky. Měla v očím ten samý výraz jako můj otec, čirou hrůzu. To mě částečně vrátilo do reality. Muž stál stále v tom samém místě a propaloval mě pronikavýma očima. Rychle jsem se rozhlídla po pokoji a zrak se mi zastavil na jednom meči, který měl otec stále tady v ložnici, pro všechny případy.

Rychle jsem po něm sáhla a namířila ho proti té zrůdě. Na okně stál svícen, osvětloval polovinu místnosti a ta druhá byla tmavá a v té tmě se cosi pohnulo. Nelítostné oči vraha se přibližovaly a já se bála víc a víc. Ruka se mi třásla, ale meč jsem ještě udržet dokázala.

Ze stínu vystoupil mladý muž. K mému překvapení to byl Ryan. Meč dopadl s hlasitým břinknutím na zem. Vytřeštila oči a otevírala jsem na prázdno pusu. Hrůza se mnou lomcovala a já nevěděla, co dělat.

Přišel pomalu ke mně a zašeptal: „Neboj se, tobě nikdy nikdo neublíží,“ usmál se temně a ve tmě se blýskly zářivě bílé zuby.

Mé slzy přetekly hráz. Roztřásla jsem se, on se ještě více pousmál. Vzal mě do náruče a vyskočil oknem. Ani jsem nehlesla, šok, ve kterém jsem byla, mi to nedovoloval, ale na tváři jsem cítila horké slzy.

Běžel strašně rychle. Byla tma, a tak jsem nic nevnímala, jen vzduch kolem mě svištěl. Pak jsme zastavili a on mě postavil na zem, ale mně se podlomila kolena. Zachytil mě, políbil na čelo a do ticha, které bylo kolem zašeptal: „Tohle vydrž a už se ti nic nestane, mám tě rád, holčičko.“ A pak mě kousnul…

Bolest byla ukrutná, oheň, který byl všude, mě pálil. Ta bolest se šířila všude jako nákaza, od krku až do konečků prstů. Ta bolest mě nutila na ni myslet pořád. Chtěla jsem křičet, ale nevím, jestli se mi to povedlo, protože jsem neslyšela, neviděla a každá část mého těla, každá buňka, bojovala s ohněm. Bezúspěšně.

Mé srdce běželo jako o závod a bolest začala ustupovat. Já se radovala, že ta hrůza bude u konce. Myslím, že takhle se cítí lidé upálení na hranicích. Hrůza, hrůza a příšerná bolest. Bolest se pomalounku, ale jistě blížila k srdci. Myslela jsem, že mi vyskočí z hrudi, jak bušilo. I přes to všechno jsem jeho tlukot slyšela. Tak silně bilo. Bojovalo s ohněm a oba prohrávali, ale oheň srdci zasazoval nelítostně jednu ránu za druhou. Až se srdce unavilo a vzdalo se.

Buch, buch, buch, buch… Buch, buch…Buch. A pak bylo všechno jinak.

Otevřela jsem oči a viděla, já viděla prostě… všechno. Slyšela jsem všechno a cítila jsem tolik vůní a pachů. Teď jsem věděla, kde jsme - v lese. Vůně stromů, země, drobných živočichů, to všechno jsem cítila. A pak tu byla jiná, naprosto odlišná vůně, která se nedala ničemu přirovnat. Chtěla jsem se posadit a už jsem byla v sedu. Rozhlížela jsem se, co je původcem té sladké vůně s nádechem kokosu… Opíral se nenuceně o strom. Na rtech mu hrál jemný úsměv a ruce měl založené v kapsách, jen mě pozoroval.

„Co se to děje? Co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně a můj hlas nebyl můj. Byl jiný, hezčí a zvonil, připomínal zvonkohru.

„Proboha, co jsi to… co jsi to udělal?!“ vyjekla jsem náhle, když jsem si uvědomila, co udělal našim rodičům, ale i když jsem cítila strach, bylo to jiné. Netřásla jsem se a moje, stejně tak jeho, srdce nebilo.

„Hm,“ usmál se více. „Děje se to, že jsem tě zachránil. Možná mě budeš nenávidět, ale je to tak. Naši rodiče by stejně zemřeli, a takhle jsem jen zahnal žízeň, která mě sužovala mnoho dní,“ mluvil v klidu a pořád se lehce usmíval.

Ničemu jsem nerozuměla, když to viděl, přišel ke mně a sedl si do trávy vedle mě a začal vyprávět. Vyprávěl, jak přijel do města zvaného Volterra, kde ho na uvítanou málem zabili a on strávil tři dny v bolestech. Tak jako já. Jak mu řekli, co je zač, jak zabil prvního člověka. Potom zjistil, že jako někteří upíři má jedinečný dar. Později se dozvěděl, náhodou, že chtějí vyvraždit naši rodinu, aby se ho nevydala hledat. Tak utíkal sem, ale ucítil naše rodiče a nemohl odolat, a tak jim dopřál relativně klidnou smrt a mně, i přes všechny obtíže, zachránil před opravdovou smrtí.

***

Koukám na moře pode mnou a nevím, co mám dělat. Bože, je to tak strašně dlouho. Narodila jsem se roku tisíc šest set devadesát sedm a byla jsem proměněna tisíc sedm set sedmnáct, ale teď je všechno jinak. Po přeměně jsme s bratrem cestovali a i já jsem objevila svůj dar. Žili jsme si spokojeně a život šel dál. Jednou jsme se vraceli z lovu a tehdy ji Ryan poprvé uviděl. Je to dcera vlků. Těch odporných, smradlavých čoklů, ale ona je jiná. Není jako oni, je člověkem. Ryan se do ní zbláznil a většinu dne jsem ho neviděla, chodil za ní pořád. Aniž by o tom věděla, sledoval ji.

Když ji viděl prvně bylo jí patnáct a za tu dobu vyrostla z neposedné a vzdorné holčiny v opravdu krásnou mladou ženu. Už je to tři roky a on se ještě neměl k tomu, aby s ní promluvil, aby ji odnesl k nám a proměnil ji. Nic. Vím, jak dobře mu dělá, když odmítá kluky, kteří se o ni zajímají a těch je opravdu požehnaně, jelikož je asi nejhezčí lidskou dívkou, kterou jsem kdy viděla.

A ona se zamilovala, ale do jiného. Do jednoho z těch prašivých čoklů. Fuj. A tak se Ryan konečně odhodlal s ní promluvit. Už nemohl dál čekat. Pozorovala jsem je. Seděla jsem na větvi a viděla, jak mu ta hlupačka ubližuje. Nakonec utekl, ale vím, že on to tak lehce nevzdá. Bude bojovat. Vztek se ve mně škvařil a ona tam stála tak sama. Nechráněná a žádný pitomý čokl v dohledu. Tak proč se nepobavit? Sice to bude Ryana mrzet, ale on to zvládne.

Seskočila jsem a stála naproti ní. Vyděšeně na mě koukala. Pak se zamračila a prohlídla si mě pohrdavě od hlavy až k patě.

„A kdo jsi ty?“ vyštěkla podrážděně, ale její oči byly vyděšením rozšířené a srdce jí bušilo jako o život. Počkat, ono to bylo o život.

„Já jsem tvoje noční můra,“ zasmála jsem se vlastnímu vtipu. Ani nemrkla a už jsem byla u ní a sápala se na její hrdlo.

Les proťal její výkřik…

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Raindrops Bonus - Lorrena Rose & Ryan Rose :