Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 16. kapitola

06.07.2012 (20:45) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3596×

Bolelo mě to, když jsem to vyslovila, ale byla to pravda. Já jsem nemohla lhát, už ne. Nemohla jsem ani nic předstírat, vždyť by to nikam ani nevedlo, kdybych si na obličej nasadila masku a dělala, že je všechno ok. Navíc, když jsem uviděla Edwardův výraz, když jsem to vyslovila, měla jsem chuť křičet a utéct pryč. Bylo v něm tolik bolesti a smutku, svými gesty to uměl vyjádřit dokonale. Chvilku jsem měla podezření, že to jenom hraje, ale potom to opadlo.

„Můžu jít dál?“ požádal mě. Hlas se mu třásl a já začala uvažovat, že mě možná má opravdu rád a že ho to bolí stejně jako mě. Nic jsem na to neřekla a jenom ustoupila stranou. Pohled jsem zabodla do země a neodpoutala ho ani při odchodu do obýváku. Byla bych slušná holka, kdybych se ho zeptala, jestli něco nechce, ale já nechtěla mluvit. Bála jsem se, co bych zase vypustila z pusy. Mohlo to být klidně něco, co by ublížilo nám oběma, a to jsem nechtěla.

Ucítila jsem, jak se místo vedle mě prohnula pod jeho vahou, a o chvilku později jsem spatřila jeho ruku, jak chce chytit mou. Nechala jsem ho. Také jsem potřebovala cítit něčí blízkost. Dělala jsem všechno pro to, abych se na něj nemusela podívat. Koukala jsem se na televizi, kde běžela nějaká venezuelská telenovela i na kytky, co už byly nějakou dobu zvadlé a které potřebovaly vyhodit.

„Chtěl bych ti říct, proč jsem takový, jaký jsem,“ zašeptal a odmlčel se. Poznala jsem, že to není všechno, co mi chce povědět, ale nakonec jsem na to nic neřekla a čekala, až se odhodlá mluvit sám. „Tedy, pokud budeš chtít.“ I když nerada, musela jsem zvednout svůj pohled k jeho obličeji. Ve výrazu jsem viděla smutek a bolest, možná to byla jeho, možná ta moje, kterou mi způsobil, rozpoznat jsem to neuměla.

„Poslouchám,“ zašeptala jsem do ticha bytu.

„Měl jsem snoubenku, jmenovala se Debby a byla to jediná dívka, kterou jsem miloval. Byli jsme spolu pár let, když najednou zjistila, že otěhotněla. Měli jsme z toho oba šílenou radost a dokonce i moje rodina projevovala nadšení, i když z Debby nebyli všichni odvázaní. Nic jsem si z toho nedělal, jelikož mi bylo jedno, co si o ní myslí, já ji miloval, a to bylo pro mě to hlavní. Bylo to komplikované, často nemohla chodit kvůli bolestem, a tak místo toho jenom ležela. Často se nudila, a tak byla protivná a měla vztek, který si vylejvala na mně. Občas jsem toho měl plný zuby, ale uklidňoval jsem se tím, že to má na svědomí těhotenství a že až porodí, bude všechno v pořádku. Jednou jsme se ale strašně pohádali a já jsem to už nevydržel a na pár dní odjel pryč, abych se uklidnil a neřekl jí něco, co by mě potom mrzelo.“ Nechápala jsem, proč mi tohle všechno říká, copak chce, abych trpěla ještě víc, když mi začne povídat o své snoubence? Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale on už zase začal mluvit, tentokrát měl hlas tak tichý, že jsem ho sotva slyšela.

„Neměl jsem nikdy odjíždět a doteď jsem si to neodpustil. Debby potratila a při tom zemřela, kdybych byl u ní, nikdy by se to nestalo, ale na to už nemíním vzpomínat, je to minulost. Když jsem přijel domů a dozvěděl se to, nemohl jsem tomu uvěřit. Začal jsem svou rodinu nenávidět a dávat jim její smrt za vinu, jelikož měli být s ní. V hloubi duše jsem ale věděl, že je to jen a jen moje chyba a že to, co dělám, není správné. Začal jsem se utápět v žalu a úplně se změnil. Chodil jsem do barů, kde jsem se opíjel, a následně chodil do nevěstince, kde jsem si bral mladý holky, abych si mohl pořádně užít. Jednou jsem byl na šrot tak, že jsem jí vojížděl tak dlouho, div z ní nevypadl mozek. Nebudu však říkat, že jsem si to neužil.“ Podíval se mi do očí a chvilku se do nich mlčky díval. Pak ještě tišším hlasem dodal. „Pak jsem potkal tebe a toužil se změnit v toho starého Edwarda, kterým jsem byl předtím, ale nejspíš se mi to nedaří tak, jak bych chtěl.“

V očích jsem měla slzy, protože mi bylo líto, že mu umřela manželka a dítě. Bez ohledu, jak se ke mně poslední dobou choval, jsem ho litovala a nedokázala skrýt pocity, které jsem k němu chovala. Měla jsem neúprosnou chuť ho obejmout a nedokázala ji potlačit. Rychlým pohybem jsem si ho přitáhla k sobě a objímala ho, div mu nepraskly kosti.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem mu do ucha a nechala svoje slzy, aby mi sklouzaly po tvářích. Chvilku jsme se takhle navzájem objímali, dokud Edward znovu nepromluvil.

„Dej mi, prosím, ještě jednu šanci. Uvidíš, že ten starý Edward byl dobrý, chci ti dokázat, že já jsem dobrý.“ Doufala jsem, že neucítil, jak jsem zkoprněla. Hluboce jsem přemýšlela, než jsem dopověděla. Dávala jsem si dohromady všechny plusy a mínusy, které mě čekaly. Plus mohlo být to, že starý Edward byl možná opravdu milý a možná by mě měl opravdu rád, mínus však bylo, že jsem k němu necítila žádnou důvěru, která byla ve vztahu to hlavní.

Chtěla jsem s ním být, opravdu celým svým srdcem, ale copak bych mohla žít a spát s někým, komu jsem pomalu nevěřila ani noc mezi očima? Je to tak těžké, proč si pro mě osud připravuje samé těžké věci? Copak ho baví pořád mě mučit?

Nakonec jsem se rozhodla. „Nejspíš ti poslední šanci…“

Pohled Edward

Když jsem odcházel k Belle domů, doufal jsem, že nepozná, jak moc jsem zoufalý. Teprve potom, co jsem zjistil, že odešla pryč, jsem poznal, jak moc mi na ní záleží a jak moc je v mém životě důležitá. Byl jsem do ní zamilovaný a moc mě mrzelo, že se k ní nechovám tak, jak by si to ona zasloužila.

Když jsem včera večer vkročil do jejího pokoje a spatřil prázdnou skříň, odkud si zabalila všechny věci, uvědomil jsem si, že ji potřebuju a že ona je ta pravá. Možná že bylo dobře, když Debby i dítě zemřelo, protože bych jinak nepoznal anděla, kterému jsem tolikrát ublížil. Nejenom fyzicky, ale i psychicky, což je obvykle horší.

Měl jsem náladu pod psa, ale potřeboval jsem mluvit s Bellou a vysvětlit jí, že jsem to tak nemyslel a že jsem ji neignoroval vědomě, jenom jsem prostě hrozně moc přemýšlel. Nakonec jsem počkal ještě pár minut a potom vytočil číslo k ní domů. Asi dvakrát to zazvonilo, když to najednou někdo zvedl a ze sluchátka se ozval mužský hlas.

Přemýšlel jsem, jestli jsem se nespletl a nezavolal někomu jinému. Později jsem to však zavrhl a zeptal se, jestli tam je někde Bella a jestli by ji mohl zavolat ke sluchátku.

„Lituji, ale Bella tady není, mám něco vyřídit?“ optal se mě.

„Ano, vyřiď, že volal Edward a že se odpoledne stavím, tak aby nikam nechodila, ano?“ Pevně jsem věřil, že jí to vyřídí, i když ve mně hlodal červíček, který mě upozorňoval, že to může být klidně její ex a že vzkaz nevyřídí.

„Spolehni se, brácho.“ Zavěsil. Měl jsem obrovský vztek, jak mi jenom může říkat brácho? Vždyť já ani bráchu nemám! Kriste pane, to jsou dneska lidi.   

Sice to píšu nerada, ale je to tak. Buď to můžeme takhle ukončit, a tím mě osvobodit od psaní (:D), nebo to zamítnout a já se to pokusím ještě nějak zamotat. Upozorňuji, že kapitoly budou přibývat hrozně pomalu, jelikož nemám čas psát, ale záleží to jenom na vás, pokud mu Bella řekne ano, nebo bude poslouchat mozek a řekne ne. Jinak vím moc dobře, že je kapitola krátká, ale snad vám to nevadí, určitě vám to vynahradím. Do komentů pište váš názor. Děkuju. 

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 16. kapitola: