Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 2. kapitola

29.02.2012 (07:00) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3880×

Vyjely jsme s Ang k té restauraci, a když jsem vystupovala, povzbudivě mi stiskla ruku.

„Hodně štěstí, budu ti držet palce,“ zašeptala a já jsem se na ni s kývnutím usmála. Rychle jsem vystoupila a lépe si prohlédla malou restauraci, před kterou jsem vystoupila.

Byla sice malá, ale vypadala velice útulně. Byla už tma a tak nebylo divu, že moc lidí už po chodnících nechodilo. Na konci ulice naposledy zablikalo světlo z lampy a poté zhaslo. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila.

Dívala jsem se kolem. Nebylo tu plno, ale přece jenom se našlo pár lidí, co si chtěli udělat příjemný večer a někde se najíst, aby nemuseli vařit doma. Rozhlédla jsem se po stolech a hledala nějakou kartičku, kde by bylo napsáno číslo stolu.

Jak jsem tak procházela mezi stoly, prozkoumávala jsem okolí. Strop i stěny byly pokryty dřevem, které se krásně lesklo na světle. Příjemná vůně se linula z kuchyně, nejspíš něco na smetaně, a hostesky se vesele usmívaly na každého, kdo kolem prošel.

Šla jsem kolem stolu číslo tři a podívala se na stůl číslo čtyři. Byl prázdný. Podívala jsem se na hodinky, přišla jsem o deset minut dřív, takže jsem nemohla být naštvaná, kdyby přišel přesně načas.

Posadila jsem se ke stolu a čekala, až za mnou přijde nějaká osoba, u níž bych si mohla objednat pití.

„Dobrý den,“ pozdravila mě malá blonďatá hosteska a vesele se na mě usmála.

„Dobrý,“ oplatila jsem jí pozdrav a také se na ni vesele usmála.

„Vybrala jste si něco, co byste si dneska chtěla dát?“ zeptala se a vytáhla malý bloček a tužku na psaní.

„Já bych si zatím dala jenom skleničku červeného vína, výběr nechám na vás,“ usmála jsem se na ni a dala si tašku na opěradlo žídle.

„Hned to bude,“ řekla a odběhla někam pryč.

Na baru seděli dva muži a jeden se střetl s mým pohledem, když jsem se tam podívala. Pořádně jsem si ho prohlédla. Měl na sobě zelenou košili s černou kravatou a černými kalhotami. Jeho společník měl stejné kalhoty, tedy alespoň barevně, modrou košili a byl bez kravaty.

Nejspíš jdou z nějaké schůzky, pomyslela jsem si.

Otočila jsem se zpátky ke stolu a málem zvrhla skleničku červeného vína, kterou mi hosteska přinesla, když jsem se nedívala. Malinko jsem usrkla a musela uznat, že je velice dobré.

Vyndala jsem mobil a chtěla se podívat na to, kolik je hodin, ale objevila jsem nepřečtenou SMS.

Ahoj, Bello, právě mi psala paní ze seznamky, že jí psal ten Edward, se kterým se máš sejít. Prý se o chvilku opozdí, protože má problémy s autem. Měj se. Angee.

Ach jo, proč zrovna já? Ptala jsem se sama sebe. Dala jsem si loka vína a přečetla si zprávu znovu. Přijde o chvilku později, jak dlouhá je chvilka? Copak nestačí, že tady sedím už deset minut sama? Dramaticky jsem si povzdechla.

„Smím si přisednout?“ zeptal se mě krásný mužský hlas. Zvedla jsem hlavu a podívala se do obličeje jednoho z mužů, co popojeli u baru. V ruce držel sklenku nějaké zelené tekutiny. Usmála jsem se na něj a kývla mu na souhlas.

„Copak tady sedí taková krasavice sama?“ zeptal se mě a odsunul židli. Bylo mu cítit z pusy po nějakém alkoholu. Vypadalo to, že už tady sedí dlouho a má v sobě něco vypito.

„Čekám tady na přítele,“ hlesla jsem. Nebyla to sice pravda, ale pořád to bylo lepší, než kdybych mu řekla pravý důvod.

„Kdopak je ten šťastlivec, na kterého tady už čekáte tak dlouho?“ Napil se pití a dopitou sklenku položil na stůl, gestem přivolal tu milou dívku a řekl jí, aby mu přinesla další.

Byla jsem v rozpacích, protože jsem absolutně nevěděla, co bych mu mohla říct. Rozhodla jsem se, že budu lhát a že čím dřív mu budu odpovídat, tím dřív odejde.

„Jmenuje se Edward a je to můj velký kamarád,“ řekla jsem a přiložila znovu sklenku k ústům.

„Jste opravdu zajímavá osoba, jaké je vaše jméno? Já se jmenuji Bill. Prosím, nechte mě, abych vám mohl o sobě dát pár informací.“ Přikývla jsem, ráda že bude povídat jenom on a že se mě nebude na nic ptát.

„Je mi dvacet sedm let a mám jednoho syna, který minulý rok vyšel ze základní školy. Pracuji jako manažer ve firmě Bouth. Můj syn se jmenuje Tom a je mu šestnáct let. Moje manželka mi před rokem zemřela a já jsem od té doby neměl sex, takže mám malinku absťák.“ Mrkl na mě. Vyložila jsem si to tak, jako by mi dával návrh a tak jsem tak i patřičně zareagovala.

„Co si to o mně myslíte?“ vyštěkla jsem možná malinko nahlas, než se hodilo. Lidé na mě na chvilku stočili pohledy, ale ihned je odvrátili. Nejspíš jsme s Billem vypadali jako párek lidí, co se hašteří.  

„Ale klid.“ Zvedl ruce v obranném gestu a opřel se o opěradlo. „Takhle jsem to nemyslel, ale podle toho, jak ses zachovala, tak vidím, že jsi ještě pořád asi panna, která neměla žádného kluka.“

Rozzuřeně jsem se na něj podívala. „Byla bych moc ráda, kdybyste odešel od tohoto stolu zpátky na bar.“ Probodávala jsem ho očima do té doby, než se zvedl a odešel zpět ke svému kamarádovi. Jen co tam usedl, rozeřval se ten druhý smíchy.

Snažila jsme se uklidnit sama sebe, že to není kvůli mně, ale že se prostě jenom smějí, i když to bylo opravdu hloupá výmluva. Samozřejmě, že mluvili o mně a taky se tomu patřičně zasmáli.

Povzdechla jsme si a chtěla zavolat servírku, abych zaplatila, ale když jsem se otočila, spatřila jsem u dveří stát krásného muže, co se rozhlížel kolem a někoho hledal. Pohledem projel celou místnost a zastavil se pohledem až na mně.

Upřel na mě svoje oči a ladným krokem se vydal k mému stolu. Otočila jsem se zpět a zabodla pohled na desku stolu. Otočila jsem právě včas, abych ho viděla přicházet.

Měl krásné zelené oči a malinko pokřivený úsměv, který jsem si ihned zamilovala.

„Jste Isabella?“ zeptal se mě krásným medovým hlasem. Zadržela jsem dech a po chvilkové odmlce přikývla. „Moje jméno je Edward Cullen, dnes jsme se tu měli spolu setkat. Moc se omlouvám, že jsem přišel pozdě, ale měl jsem nějaké problémy s autem, nešlo totiž nastartovat.“

„To je v pořádku,“ řekla jsem a chtěla si stoupnout, jako to byla slušnost, ale zastavil mě.

„Seďte,“ řekl a posadil se naproti mně. „Objednala jste si už něco?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, jenom jsem si dala skleničku vína, aby mi to čekání uběhlo rychleji,“ usmála jsem se a lépe si ho prohlédla. Měl krásnou tvář, bez jediné chybičky a jediného hrbolku. Krásné bílé rovné zuby se na mě usmívaly v krásném a upřímném úsměvu, kterému jsem dokonale podlehla.

Na sobě měl černou košili, která mu obepínala svaly na břiše a džíny, které mu dokonale sedly. Vypadaly draze a nic bych nedala za to, že by je měl šité na míru.

„Můžu ti tykat?“ zeptal se mě a než jsem stačila odpovědět, přišla k nám ta samá hosteska, která mě dneska obsluhovala. Mohla na Edwardovi oči nechat, když ho spatřila. „Dal bych si vaši specialitu a ty, Bello?“ Začal mi tykat, aniž bych s tím souhlasila. V duchu jsem se usmála.

„Dám si to samé, co on,“ řekla jsem a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil.

Tohle bude ještě zajímavý a určitě velmi příjemný večer.

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 2. kapitola: