Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 6. kapitola

13.04.2012 (07:15) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4326×

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Celá noc bezesného spánku mě dobila energií a já se ihned začala usmívat. Brala jsem najednou všechno hrozně pozitivně. Co na tom, že po mně Edward včera vyjel? V životě ho už neuvidím, tak proč se tím trápit?

Zakroutila jsem hlavou a vstala z postele, abych si udělala nějakou mňamku k snídani. Otevřela jsem ledničku a vyndala plátkový sýr a z kredence vyndala rohlíky. S máslem jsem se nenamáhala, prostě jsem rozřízla rohlík a plátky sýra do něj hodila.

Přešla jsem k oknu a podívala se ven. Bylo zataženo, ale nepršelo, což bylo dobře. Chtěla jsem se jít projít a pročistit si hlavu. Dalším dnem začít znovu. No jo, Bello, pomyslela jsem si. Vždyť to nebude poprvé, co sis tohle říkala a další a další den bylo vše při starém. Povzdechla jsem si a snědla rohlík tak rychle, že jsem se zakuckala.

Málem jsem se udusila a nepomohlo mi ani to, že znenadání se rozzvonil telefon. Přiskočila jsem k němu a s kašlem zašeptala tiché prosím?

„Pane Bože, Bello, co se ti stalo?“ ozvala se Angela. Přestala jsme se dusit a rychle se napila vody, aby mi to malinko slehlo a já neměla tak sucho v puse.

„Já jsem se jenom zakuckala, znáš mě,“ řekla jsem a posadila se na pohovku. Zkřížila nohy na sebe a zapnula televizi.

„Aha,“ řekla zaskočeně. To je celá Angela, ona si snad myslí, že mi pořád někdo ubližuje. Vždyť ano, někdo mě před chvíli škrtil a já se kvůli tomu zakuckala! Zazubila jsem se a poslouchala Angelu, jak mě vyzvídala.

„No tak, Bello! Povídej, dělo se něco? Jela jsi k němu, nebo on k tobě? Vyspala si se s ním, nebo jste se aspoň líbali? A kdy máte domluvenou další schůzku?“ Povzdychla jsem si a začala odpovídat, abych ten výslech měla rychle za sebou.

„Ne, nedělo, normálně jsme večeřeli, on mě potom odvezl domů.“ A pak mě začal líbat a nakonec ošmatávat, ale to nevadí, já mu vlepila facku. „Nedomluvili jsme si další schůzku, já mu řekla, že se mu ozvu.“ Malinko jsem zalhala, ale kdybych řekla, že on zavolá mně, následovala by hloupá přenáška o tom, že když tohle nějaký mužský řekne, už se neozve.

„Aha, to je škoda. A vypadal alespoň hezky?“ Její hlas zněl smutně, ale co já mohla dělat? Copak jsem mohla mít něco s nějakým idiotem, co si o sobě hodně myslí?

„Vlastně ne, byl docela ošklivej, to proto jsem se nabídla, že mu zavolám.“ Ach jo, copak musím pořád lhát? 

„Tak to se ti nedivím,“ odpověděla Ang. „Já bych mu jisto jistě taky nezavolala ani nenapsala, kdyby byl ošklivej. Mám ale za to, že mi ta ženská říkala, že ten Edward je kus.“

Podrbala jsem se na hlavě a rychle přemítala, co bych asi řekla. Ničilo mě, že musím ostatním lhát, ale co má člověk dělat, když už nechce o té věci dál mluvit? Nezbývá nic jiného než lhát.

„Tak to se asi spletla, protože Edward byl jeden z nejošklivějších mužů, které jsem potkala,“ odpověděla jsem rázně. Ano, pokud Zac Efron je jeden z nejošklivějších mužů, tak jsem nelhala.

„Dobře, budu ti věřit. Hele, já musím jít, jsem v práci, tak se měj, třeba se večer stavím, ale uvidím, jak to budu stíhat. Měj se hezky, papa.“ Nestačila jsem ani odpovědět a už mi to típla.

Zamračila jsem se a pokrčila rameny. Odešla jsem do koupelny a nechala televizi televizí, ať si klidně vyhrává, i když u ní nesedím a nedívám se. Aspoň budu poslouchat.

Vyčistila jsem si zuby, vyžehlila vlasy, protože byly docela šílené, a malinko se namalovala. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a musela se sama na sebe usmát, protože mi to moc slušelo. 

Přešla jsem ke své skříni a vytáhla černé roury, modré tílko s logem Roxy a nový kabát, taky od Roxy. Vzala jsem si na nohy botky, které mi sahaly ke kotníkům a byly na malém podpatku. Vypadala jsem docela dobře a tak jsem hodila peníze do peněženky a vyrazila na nákupy.

Cítila jsem se malinko smutně, že jsem šla sama, ale co. Aspoň nebudu muset na někoho čekat. Budu si moct odpočinout, kdy chci a kde chci, budu si moct chodit, do jakého obchodu chci a nebudu se ničím trápit.

I když jsem si tohle všechno říkala, byla jsem smutná, protože se mi nechtělo jít samotné, tedy jedna část mě to nechtěla. Nakonec zvítězila samota a já se vydala do ulic a k nákupnímu centru v Port Angeles, kde jsem bydlela.

Bylo ráno ještě navíc sobota, takže nebylo divu, že jsem moc lidí nepotkala. Vyndala jsem mobil z kapsy a podívala se na hodinky. Bylo jenom krátce po půl jedenácté. Povzdechla jsem si a mobil hodila zpátky do kapsy od mého kabátu, který jsem si okamžitě zamilovala.

Byl krásný a heboučký zároveň, navíc byl teplý, takže i když se do mě pustil studený vítr, nebyla mi zima. Navíc se mi hodil k botám a kalhotám.

Zhluboka jsem se nadechla a prošla kolem stánku, kde prodávali párky v rohlíku. Nikdy jsem moc nechápala, jak se tím ti lidé mohou uživit. Já jsem byla ráda, že ještě chodím na vysokou školu, sice do prvního ročníku, ale i tak.

Studovat ekonomiku mě bavilo a navíc jsem nemusela být ve škole často. Jen párkrát za měsíc se objevit na nějaké přednášce a udělat projekt, který mohu poslat mailem. Nic víc, nic míň, a tím mě právě ta škola zaujala. Byla sice až v Seattlu, ale to nevadilo. Ráda jsem se dopoledne projela tam i zpátky. Navíc jsme začala uvažovat, že si koupím auto. Na účtu jsem měla docela hodně peněz od mých rodičů, kteří žijou ve Forks, které je také jenom kousek od Port Angeles.

Šla jsem asi deset minut a najednou jsem stála před nákupním centrem, které ve městě bylo největší. Co na tom, že tam toho nebylo tolik, jako v ostatních městech? Mně to stačilo, a to bylo jedině dobře.

Vešla jsem dovnitř a málem se srazila s nějakým mladým mužem.

„Promiňte,“ zašeptal s roztomilým přízvukem.

„To nevadí.“ Mávla jsem nad tím rukou a vřele se usmála. Úsměv mi oplatil a malinko se začervenal. Malinko jsem se zachichotala a odešla ode dveří co nejdál. Na zádech jsem ucítila jeho pohled.

Rozhodla jsem se, že nejlepší bude si udělat plán, kam půjdu jako první. Rozhodla jsem se do CappaHan, kde jsem si moc ráda kupovala kalhoty.

Ihned, jak jsem vešla do obchodu, mě uchvátily bledě modré kalhoty, které se houpaly na věšáku naproti dveřím. Okamžitě jsem k nim vykročila a našla svou velikost. Zaběhla jsem do kabinky, abych si je vyzkoušela. Padly mi jako ulité a já neváhala a koupila si je.

Takhle to šlo skoro celé dopoledne, až jsem si nakonec řekla, že si skočím na oběd. Koupila jsem si v McDonaldu dva chickenburgery a odešla si sednout ke stolům, které k němu patřily. Sedla jsem si na židli a na sedačku před sebou položila oblečení, které jsem si koupila.

Jedny šaty, dvě sukni, pět triček a nakonec dva páry bot mi peněženku pěkně provětraly, ale mně to nevadilo. Naopak, byla jsem ráda, že jsem si udělala alespoň malou radost.

Na událost ze včerejšího dne jsem zapomněla, a když jsem si na ni vzpomněla, ihned jsem ji odehnala pryč. Edward se neozval, takže jsem byla v klidu. Byla jsem ráda, že jsem ho nikde nepotkala, protože bych si určitě nevyhnula nepříjemnému rozhovoru.

Rychle jsem ty burgery snědla a rozhodla se, že si koupím ještě podprsenku a nějaké kalhotky. Přímo přede mnou se objevil obchod Victoria´s Secret, tak jsem se tam vydala.

Zrovna jsem stála u červených podprsenek, když se u mého ucha ozval sametový hlas.

„Nepotřebuješ pomoc?“ Ihned, jak jsem ten hlas uslyšela, poznala jsem, o koho jde. Ani jsem se neotočila a vybírala si dál.

„Ne, díky,“ odsekla jsem a přesunula se o kus dál.

„Já bych ti mile rád poradil,“ zašveholil a už si to razil za mnou. Obešel mě a zastavil se u krajkové podprsenky, které byla tmavě rudá a asi o tři velikosti větší, než jsem potřebovala já. „Třeba tahle, ta by pro tebe byla ta pravá.“

Obrátila jsem oči v sloup a odešla k pokladně, abych zaplatila dva komplety spodního prádla s podprsenkou, které jsem si vybrala. Jedna sada byla modrá a druhá bílá. Tou se nic nezkazí.

„Se nedivím, že tě ještě nikdo nepřefikl, když nosíš tohle,“ ohrnoval nos nad tím, co jsem si vybrala.

„Tvůj názor mě nezajímá, tak mě nech na pokoji.“ Vzala jsem si od prodavačky tašku a odešla z obchodu, aniž bych se s ním rozloučila. To nebylo ani potřeba, protože se vydal za mnou.

„Musíš za mnou pořád dolejzat?“ zařvala jsem, když jsem vyšla z nákupního střediska.

„Nemusím, ale chci. Navíc se mi docela líbíš a jsi jediná, co mi v poslední době nepodlehla,“ odvětil upřímně.

Docela mě to zarazilo, protože nikdo ke mně takhle upřímný ještě nebyl. Povzdechla jsem si a bez odpovědi se vydala domů. Musela jsem jít postranní uličkou, díky níž bych byla doma dříve. Slyšela jsem pořád za sebou jeho kroky.

„To se mnou půjdeš až domů?“ zeptala jsem se ho a otočila se. Málem jsem do něj nabourala, protože stál hned za mnou.

„Ne,“ zašeptal a vrhl se na moje rty. Neměla jsem ho jak odstrčit, protože jsem měla na obou rukách tašky. Začal svými rty drtit mé, až to bolelo. Pustila jsem tašky a vší silou ho odstrčila. Nepohnul se ani o milimetr, tak jsem se přiměla k většímu rázu.

K jeho smůle měl rozkročené nohy. Rychle jsem se chopila šance a kolenem vší silou zajelo do jeho rozkroku. Znehybněl a asi reflexně mi vlepil facku. Nečekala jsem to a spadla na zem přímo na svoji pravou ruku a přitom se šíleně praštila do hlavy.

Zaskučela jsem bolestí, protože i já uslyšela a ucítila, jak mi v ní křuplo. Příšerně to bolelo a já od svého pádu kvůli bolesti v hlavě pořádně neviděla.

Najednou se přede mnou objevila jeho rozmazaná postava. Neviděla jsem sice úplně dobře, ale sluch jsem měla naprosto v pořádku.

„Bello! Bello, jsi v pořádku?“ Jeho hlas zněl opravdu vystrašeně, ale já ho moc nevnímala. Měla jsem čas od času zatmění před očima a někdy jsem zase viděla věci před sebou, ale rozmazaně.

„Bello! No tak, mluv se mnou, prosím. Omlouvám se, vůbec nevím, jak se to stalo. Byl to můj reflex, prosím, odpusť mi to a mluv se mnou. Co tě bolí?“

Neměla jsem sílu promluvit, a tak jsem zavřela oči a poddala se černému prostoru, který mě obklopil. Ještě než všechno přestalo existovat, jsem slyšela Ne! Nesmíš usnout, prober se. A pak kroky, jak ode mě odběhl pryč. Dál ale nic, jenom tma a hrobové ticho. Omdlela jsem a on mě tu mezi uličkami nechal. Srab! 

Klidně mějte řeči o mé podmínce ohledně komentářů, mě to nezajímá. Minimálně 18 komentů, jinak nepokračuju. Jsem moc ráda, že jich tu bylo minule tolik, děkuju moc, ale podmínku radši psát budu. Jinak jsem začala psát novou povídku, jmenuje se Můj gigolo, tak kdo se bude nudit, může si ji přečíst a dát komentář, který vždy potěší. Vaše forewer.

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 6. kapitola: