Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 9. kapitola

02.05.2012 (16:00) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4114×

Edward jak slíbil, tak udělal. Pár minut po tom, co jsem přečetla všechna přání, se tiše objevil v mém pokoji a bez dovolení si mi sedl na postel.

„Je ti dobře?“ zeptal se mě a přiložil mi ruku na čelo, aby zkontroloval, jestli nemám teplotu. Najednou bych ani neřekla, že je to takový protivný a namyšlený šmejd, protože se choval mile. Chvílemi to až vypadalo, jako by měl o mě starost, což mě dohánělo k úsměvu. Už mi nepřišel jako naprostý pitomec.

„Ano, už je mi fajn, ale ne díky tobě,“ utrousila jsem. Poslední slova jsem si nedokázala odpustit a znovu načala to nepříjemné téma, do kterého se nám ani jednomu nechtělo.

„Ach jo, pokud vím, tak jsem se omluvil,“ řekl a smutně se usmál. „Navíc jsem ti, pokud vím, vysvětlil, jak to s tím reflexem je. Opravdu mě to moc mrzí, ale já s tím nic neudělám, navíc jsi mě neměla kopnout do rozkroku,“ zašklebil se a já mu to oplatila, těšilo mě, že ho to zabolelo.

„Neměl jsi mě začít líbat,“ zašeptala jsem, abych mu to oplatila stejnou měrou. Nejdříve se jeho tvář změnila do masky, která neprozrazovala žádné emoce, ale pak se to vyjasnilo a na tváři se mu objevil jeho typický arogantní úsměv.

„Neříkej, že se ti to nelíbilo,“ řekl a zašklebil se. Ano, hošánek si opravdu hodně věří a má sebevědomí na rozdávání.

„To máš pravdu, nelíbilo a ani jsem se u toho necítila uvolněně a víš proč? Protože jsem to nedělala dobrovolně a navíc to ani nebylo s někým, kdo by mi byl nějak sympatický, nebo bych ho měla ráda,“ založila jsem si ruce, abych dodala svým slovům váhu, ale nevypadalo to jako gesto hrdé ženy, nýbrž jako truc malého dítěte.

„Budu hádat, jsi ještě panna,“ vyprskl a začal se tlemit jako totální hňup. Bezradně jsem otevřela pusu, abych vypustila nějaký argument, ale nakonec jsme nic neřekla. Nechtěla jsem lhát, ale ani jsem nechtěla vypadat jako nějaká chudinka.

„Co ti je do toho, pitomče? A i kdyby to byla pravda, tak já si radši počkám na někoho, koho budu mít ráda a on bude mít rád mě, a ne že se vyspím s prvním blbcem, co půjde okolo. Nejsem jako ty, já s děvkami nespím.“ Nevypadalo to, že by ho moje slova nějak ranila, možná že právě naopak, nebo jsem se mýlila?

„Ani se nedivím, že nespíš s lehkými děvami, vždyť bys musela být lesba,“ odpověděl tvrdě. Možná že jsem ho přece jenom vychýlila z rovnováhy a díky tomuhle to ještě potvrdil. Vítězně jsem se na něj usmála, protože mi bylo jasné, že jsem vyhrála, tedy alespoň v té chvíli.

„Vsadím se, že tvůj otec také chodí za lehkými děvami, pokud máš bratra, tak ten také. Všichni normální muži za nimi někdy zašli, protože můžou naučit spoustu věcí a zlepšit zkušenosti,“ řekl. Byla jsem rozzuřená. Jak si mohl dovolit mluvit o mém otci, jako by byl děvkař? Vůbec ho neznal! Můj otec by nikdy matku nepodvedl, ať se dělo, co se dělo.

„Zaprvé, jak si dovoluješ mluvit o mém otci jako o nějakém děvkaři, když ho ani neznáš? A zadruhé, nemám sourozence, jsem jedináček,“ ušklíbla jsem se. Veškeré sympatie, které jsem k němu chovala, rázem zmizely a já jsem k němu pocítila zvláštní pocity. Jako bych se od něj měla držet dál, což se mi s nikým a nikdy ještě nestalo.

„Neznám tvého otce, ale znám muže, což je dost často horší.“ Žádný argument jsme nenamítla, jenom jsem přemítala, jak ho slušně poprosit, aby už vypadl, ale ještě předtím zjistil, kdy budu moct odejít domů.

„Kdy budu moct jít domů?“ zeptala jsem se. Rozhodla jsem se, že se ho nejdříve zeptám a teprve potom ho rázně vyhodím z pokoje. Vymýšlela jsem spousty věcí, kvůli kterým by měl odejít.

„Ještě jsem ti to neříkal?“ zeptal se. Absolutně jsem nevěděla, o čem to mluví. Vždyť se se mnou o ničem „normálním“ nikdy nebavil, pořád mě jenom obtěžoval. „No, to nevadí, tak ti to říkám teď. Prý jsi dobrá, takže tě zítra můžu odvézt domů.“

„Ty mě?“ zděsila jsem se. Vždyť s ním budu muset být v jednom autě a sama! Co když mi něco udělá nebo mě znásilní, či znovu zmlátí?

„Ano, dostal jsem tě sem, tak tě odsud zase dostanu, a navíc mám pro tebe dobrou zprávu. Můj otec a doktor, co tě ošetřoval, mi přikázal, že se mám o tebe alespoň jeden týden starat, dokud nebudeš mít tu ruku v pořádku, navíc je tu pořád riziko, že se ti zamotá hlava a ty omdlíš, tak zůstanu s tebou. Chceš bydlet u mě nebo mám bydlet já u tebe?“ Jenom to ne! Nepotřebuji nic jiného, než aby se o mě staral kluk, kterého začínám nesnášet. Jak jenom ten další týden přežiji?

„U sebe doma a ty nikde, protože zavolám kamarádce, aby se o mě postarala. Ráda to udělá, protože má teďka vlastní problémy s přítelem, u nějž bydlí, takže bude ráda, když bude moc zůstat u mě,“ mlela jsem. Vůbec mě nenapadlo, co říkám. Chtěla jsem mu prostě jenom říct, že se o mě postará někdo jiný než on.

„Chceš přidělávat své kamarádce víc práce s tebou? To jsi opravdu hodná. Nenapadlo tě náhodou, že by si to měla s tím přítelem vyříkat a ne se schovávat u tebe? Jak tomu chlapovi asi bude, když mu řekne, že bude pár dní bydlet u tebe? Samozřejmě, že by to nikdy neřekl nahlas, ale bude mu trapně!“ Měla jsem sto chutí plesknout se rukou do čela, proč jsem mu jenom říkala o těch problémech, co má Angela s tím jejím? Měla jsem mu jenom říct, že se o mě postará kamarádka, která nemá nic jiného na práci, nebo mu jednoduše říct, že si někoho najdu a on ať se stará o své.

„Dobře, budeme bydlet u mě,“ řekl a vstal. Než jsem stihla cokoliv říct, už zase něco povídal. „Pokud se bojíš, že bych se tě snad pokusil znásilnit, nebo že bych tě znovu uhodil, tak se mýlíš. Nejsem takový, abych ubližoval někomu, kdo mi nic neudělal, mysli si o mně, co chceš, ale tohle opravdu nedělám,“ otočil se a dvěma dlouhými kroky přešel vzdálenost od mé postele ke dveřím. „Zajedu k tobě do bytu a vezmu ti nějaké oblečení. Zítra ráno pro tebe přijdu, abychom mohli vyrazit. Musím něco odpoledne vyřídit, tak odjedeme kolem deváté. Měj se,“ odešel a nechal mě tam ležet s otevřenou pusou a nevyřčenými protesty.

Neměla jsem zájem, aby se mi prohrabával v bytě, a ještě menší zájem jsem měla o to, abych s ním zůstala jeden týden pod stejnou střechou. Zároveň mi bylo líto, že mě přečetl jako otevřenou knihu. Opravdu jsem se bála, aby mě u sebe neznásilnil nebo opět neuhodil, protože jsem být v nemocnici už nechtěla.

Nakonec mi asi opravdu nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Nebudu lhát, měla jsem strach, ale snad jeho otec nebyl tak zlý, aby mě dal do rukou někomu, kdo by mi mohl ublížit, na to je prý Carlisle Cullen moc hodný člověk, samé dobré věci o něm jenom slýchám.

Chvilku potom přišla sestřička a dala mi nějaké prášky proti bolestem, které jsme vůbec nepotřebovala, ale pomohly mi, abych rychle a bezesně usnula.

***

Probudila jsem se někdy kolem půlnoci a potřebovala si odskočit. Bolestivě jsem vyskočila na nohy a přehodila přes sebe župan, který byl položený na vedlejší posteli a rozhodně nebyl můj. Nakonec mi to bylo stejně jedno, hlavně abych nepobíhala polonahá po chodbách.

Poněkud překvapeně jsme vyjekla, když jsem uviděla na chodbě svoje oblečení. Byla jsem převléknutá do své košile, kterou jsem loni dostala od Angely, a která byla hrozně krásná. Nejspíš ji Edward přivezl hned, jak mě ošetřili a odvezli na pokoj. Ani jsem si nepamatovala, že bych vůbec cítila, že ze mě někdo sundavá oblečení a představa, že mě Edward viděl nahou, mi připadala opravdu nechutná. Bohužel, kdo jiný by mě převlékl? Snad jenom sestřičky a u těch jsem doufala, že si nic z mého těla už nepamatovaly, protože jsem své tělo nesnášela.

Křivé nohy, moc oblá pánev, malá prsa a moc kostnaté ruce, které byly bez svalů a jenom potáhlé kůží.

Oklepala jsme se a přesunula tyhle starosti někam dozadu do své hlavy, protože pro mě bylo nejdůležitější najít záchod. Na chodbách svítilo jenom málo světla, takže jsem co tři kroky do něčeho narazila. Párkrát jsem sebou málem flákla na zem.

Po celou dobu jsem měla zvláštní pocit, jako by mě někdo pozoroval, ale pokaždé, když jsem se otočila, tam nikdo nebyl. Připadalo mi to hloupé a v duchu jsem se ujišťovala, že se mi to jenom zdá, ale když jsem za sebou zaslechla kroky, moje ujišťování zmizelo a nahradil ho strach.

Nevěděla jsem, čeho se vlastně bojím, vždyť jsem v nemocnici! Kdo by mi chtěl asi tak ublížit? Jenom magor by se plížil takhle v noci po nemocnici a snažil se vystrašit bezbrannou osobu.

Rychle jsem došla na toalety a zavřela za sebou dveře. Chtěla jsem je i zamknout, ale příliš pozdě jsem zjistila, že zámek nemají. Bála jsem se, strašně jsem se bála a přitom jsem skoro neměla důvod. Třeba to byl jenom nějaký doktor, co šel po nemocnici a kontroloval pacienty, zda něco nepotřebují, nebo nemají bolesti, ale takhle v noci? Vždyť můžou být tak tři v noci, to pochybuji, že po chodbách chodí nějaký lékař, aby se staral o pohodlí pacientů.

Odešla jsem k umyvadlu a podívala se do ušmudlaného zrcadla, které viselo na bílé stěně, a uviděla jsem svůj odraz a za svým hned další. Otočila jsem se a spatřila nějakého muže. Byl celý v černém a vypadal jako lupič, ale co by chtěl ukrást v nemocnici?

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se ho. Neočekávala jsem jeho odpověď, ale kupodivu mi odpověděl hluboký mužský hlas, který nebyl ani za mák příjemný.

„Nepotřebuješ znát moje jméno ani původ, jen důvod, proč jsem sem přišel.“ Tak teď už jsem byla opravdu v háji a měla nahnáno strachy. Co udělá? Pokusí se mě zabít, nebo zmlátit?

„Co ode mě chceš?“ Je opravdu strašné pokládat samé otázky. Připadala jsem si jako v nějakém hororu nebo ještě hůř, v nějakém kriminálním snímku, kde najdou mladou ženu zavražděnou v nemocnici na záchodech.

„Rozhodně jsem tě nepřišel zabít, ale pokud budeš zlobit nebo křičet, nezbude mi nic jiného a budu tě muset nějak umlčet.“

„Co mi chceš udělat?“ zakňučela jsem. Už jsem před ním nehrála, že jsem silná žena. Teď mohl vidět ustrašenou holku, která se bojí o svůj život.

„Jsem dlouho sám a hledám někoho, s kým bych si mohl užít a ty jsi výborná příležitost. Na dámách to sice nebude nic moc, ale když budeš chtít, můžeš si to užít se mnou,“ zašeptal. Už nemluvil tak nahlas, snad se bál, aby sem někdo nepřišel a nezhatil mu jeho plán, což bych mileráda uvítala.

„Hledáš někoho na sex v nemocnici?“ To jsem si nemohla odpustit. Dokonce se moje strachem ztuhlá tvář zašklebila.

„Ano, je to sice neobvyklé, ale kde jinde se budou ženy méně bránit než v nemocnici? Budou zraněné a nebudou se mi moct ubránit a navíc je tu malá šance, že by mě tu někdo zadržel, či snad nepustil dovnitř.“ Doufala jsem, že čím déle ho budu zdržovat, tím je větší pravděpodobnost, že se po mně někdo začne shánět. Třeba sestra, co mi podává léky proti bolesti, měla by přijít ke mně na pokoj kolem čtvrté, což může být klidně i za pár minut. Nebo také hodin, pomyslela jsem si smutně.

„Ale šance, že sem někdo přijde, tu pořád je, že?“ Zdržovat, zdržovat.

„Ano, ale opravdu jenom malinká,“ udělal krok dopředu. „A teď dost klábosení, přišel jsem si pro něco a s něčím taky odejdu.“

„Pro co sis přišel?“ Najednou jsem opět nevěděla, o čem to ten chlap zase mluví.

„No přece o uspokojení mé touhy a nadrženosti,“ nechutně se usmál a udělal pár kroků, díky nimž se ocitl jenom pár centimetrů ode mě. Kdybych malinko natáhla ruku, mohla bych se dotknout jeho černé bundy.

Podívala jsem se na něj pořádně, abych ho mohla popsat policii, pokud bych to dnes večer přežila. Sice byl celý zahalený, ale obličej jsem pod světlem uviděla. Černé oči, ze kterých šel strach, jizva na pravé tváři, zlomený nos, který si určitě nenechal spravit a popraskané rty, které odhalovaly žluté zuby.

„Pojď k tátovi,“ zašeptal a přitáhl si mě k sobě a začal mě tvrdě líbat. Neoplácela jsem mu to a nechala, ať si se mnou dělá, co chce. K čemu by bylo, kdybych se bránila? Jen jsem tam stála, bezmocná, a doufala, že se někdo objeví.

Uchopil mě svými pažemi a zmáčkl mi ramena. Nevěděla jsem, co dělat a jenom jsem zasyčela bolestí. To mu dělá opravdu dobře, že ubližuje bezmocné ženě? Asi ano, protože mu nedělalo nejmenší problém se vzrušit, jelikož jsem cítila jeho tvrdé mužství, jak mě tlačí.

Začal ze mě sundávat župan a mně se najednou zaplnily oči slzami smutku. Takhle jsem o panenství nechtěla přijít. Jak jsem řekla Edwardovi, mělo by to být s někým, koho miluji a kdo miluje mě.

Slzy mi začaly téct po tvářích a rtech, od kterých se konečně odtrhl. Líbal mě na krku a na šíji. Normálně by mi to dělalo dobře, ale teď ne. Nenáviděla jsem se za to, že jsem tohle dovolila. Neměla jsem vůbec odcházet z pokoje a vydržet svou potřebu až do rána, které bude bezpečnější než noc.

Můj mozek vypnul a já přestala vnímat, co dělám. Když jsem se probudila, uslyšela jsem samu sebe, jak křičím na celé kolo.

Musela jsem křičet jenom chvilku, protože mě ještě neuhodil. Přestala jsem a chystala se křičet znovu, ale už jsem to nestihla. Vlepil mi facku a mně to uklouzlo. Za chvilku jsem ležela na zemi, opět se slzami na tvářích a očích.

Přetočil mě na záda a sedl si na mě celou svojí váhou. Byl strašně těžký a musel vážit alespoň sto kilo. Chytil mě pod krkem a začal mě škrtit. Nemohla jsem dýchat, ale bránila jsem se, co mi síly stačily. Neměla jsem proti němu však žádnou šanci. Vlepil mi znovu facku a bez přestání mě držel pod krkem a mačkal ho svou silnou rukou.

„Bello!“ uslyšela jsem někde za sebou hlas muže, u kterého bych si myslela nejmíň, že by mě přišel zachránit, ale bylo to tak. Najednou jsem mohla už volně dýchat a místo toho muže se objevil Edward, který na mě vystrašeně koukal.

Nezajímalo mě, co se stalo s tím mužem. Bezděky jsem natáhla ruku k Edwardovi a opět nepřemýšlela nad tím, co dělám. Sedl si na zem a vytáhl mě do své náruče a ochranářsky mě k sobě přivinul.

Rozplakala jsem se a bylo mi jedno, že je to právě před ním, už jsem to nemohla dál vydržet. Čekala bych, že se mi začne smát, ale on mě jenom hladil po vlasech a šeptal, že už je dobře a že se mi nic nestane.

Chtěla jsem mu věřit, ale strach uvnitř mě byl pořád. Odtrhla jsem hlavu od jeho břicha a podívala se mu do obličeje. Jeho krásné zelené oči mě chytily do své pasti, stejně jako několikrát předtím. Nevím jak, ale mezi námi dvěma se zajiskřilo. Cítil to určitě i on, protože neváhal a lehce mě políbil na rty.

Nebylo to jako předtím s tím násilníkem, ani jako naposled, co mě políbil. Bylo to krásné, protože mě líbal jemně. Oplácela jsem mu to, protože mě překvapil. Kdybych si nepamatovala, že na mě byl opět hnusný a že si to nakráčel do mého soukromí, asi bych ho líbala dál, ale když jsem si to uvědomila, jemně jsem ho od sebe odstrčila.

Nevěřícně se na mě podíval, ale nic neříkal. Pomalu jsem vstala, ale zamotala se mi hlava a podlomila kolena, takže jsem se ocitla v jeho náručí. Už mě nepolíbil a ani se na mě nepodíval, jenom mě odnášel chodbou do pokoje, v němž jsem strávila několik chvil předešlých dnů. Lehce mě položil na postel a přikryl dekou.

„Spi,“ poručil mi a odešel pryč. Nevěnoval mi víc pozornosti než nějakému odpornému hmyzu, co se usadil na okenním parapetu. Mrzelo mě to, protože jsem v tu chvíli potřebovala, aby u mě někdo zůstal. Možná že jsem ho neměla od sebe odstrkovat tak rychle, možná jsem mu zranila jeho obrovské ego. Už mě nezajímalo, jak se choval předtím a nezajímalo mě ani to, že mi řekl, abych zhubla. V tu dobu jsem ho vnímala jako zranitelného muže, kterému možná ublížila jiná žena, a proto se chová takhle hnusně.

Náhle jsem si uvědomila, že mám možná pravdu. Třeba ho doopravdy zranila nějaká žena a jeho zničené ego se dosud nestačilo napravit, tak to alespoň předstíral. Hrál si na lamače srdcí, i když ho sám měl možná zlomené.

Nedokázala jsem usnout znovu. Copak za mnou nepřijde žádný doktor, aby se na mě podíval a zjistil, jestli se mi něco nestalo? Není to divné?

Vůbec jsem to nečekala, ale najednou se ozvalo zaklepání na dveře. S tichým dále jsem pozvala dotyčného dál. V pokoji se objevil Edwardův otec – Carlisle Cullen. Jeden z nejkrásnějších mužů, jakého jsem kdy viděla.

„Nespíš?“ zeptal se mě. Zakroutila jsem hlavou. Věděla jsem, že se ptal, jen aby nějak začal. Vždyť jsem byla před pěti minutami na toaletách a po pár fackách mě našli ležet na zemi. „Je mi moc líto, co se ti stalo. Přišel jsem tě prohlédnout a zkontrolovat. Edward mi tak trochu nařídil, abych sem přišel co nejdříve, a tys potom mohla ještě spát.“ Vykulila jsem na něj oči. Edward že mu něco nařídil? Vždyť se na mě snad naštval, nebo ne?

Nic jsem na to neřekla a jeho to vůbec nepřekvapilo. „Bolí tě něco?“ přešel k mé posteli a rozsvítil malou lampičku na okraji stolku a začal mi kontrolovat obličej. Zajímalo mě, jak na mě mohl dobře vidět a kontrolovat mi to, když toho světla bylo tak málo a ještě na mě nedopadalo přímo.

„Vypadá to dobře, jenom ti to vyčistím a ty budeš moct znovu spát. Co krk? Můžeš v pořádku dýchat?“ Měla jsem radost, že se mě na to ptá, protože mě krk pořád ještě bolel a dýchalo se mi malinko hůř, ale nebylo to tak strašné.

„Jenom mě to malinko bolí, ale to je v pořádku, to vydržím. Mění se pro mě dnešní událostí něco, nebo budu moct zítra odjet domů?“ zeptala jsem se. Byla jsem zvědavá, jestli řekne něco ohledně toho, že Edwardovi nařídil, aby se o mě postaral.

„Ano, zítra budeš moct odjet domů, ale pod jednou podmínkou.“ Bingo! Takže mu to opravdu jeho otec nařídil.

„Jaká je ta podmínka?“ zeptala jsem se a hrála si na hloupou.

„Zavoláš někomu, aby se o tebe postaral,“ zašeptal a usmál se na mě odzbrojujícím úsměvem.

„Vy jste Edwardovi nenařídil, aby se o mě postaral?“ povytáhla jsem obočí, a když se na mě divně podíval, rychle jsem dodala:

„Edward to říkal.“ Zazubil se na mě, ale nic neřekl a jenom mě zkontroloval a vyčistil mi moje zranění, i když jsem neměla absolutně ponětí, co mi ty facky udělaly za spoušť.

Teprve potom co odešel ke dveřím a na půl je otevřel, se na mě otočil. „Vlastně se Edward sám nabídl, že se o tebe postará, ale to mu, prosím, neříkej a nech ho, aby o tebe pečoval,“ spiklenecky na mě mrkl a odešel. Zírala jsem jako puk.

U kapitoly jsem se moc znažila, tak doufám, že se líbila. Jinak, podmínka je, doufám, jasná. Minimálně 19 komentů pro pokračování. Vaše for.

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 9. kapitola: