Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 11. kapitola

19.05.2012 (08:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3390×

Po proflákaném dopoledni a neustálém přemýšlení o případu a Edwardovi, Edwardovi a případu, jsem se dokopala k tomu, abych alespoň uvařila. Je pravda, že z mojí pracovní cesty do Forks se pomalu stala celkem příjemná dovolená. Šéf mi to toleruje, tak co. Najedla jsem se a sbalila jednu porci s sebou.

Cestou do nemocnice jsem se zastavila na služebně a šla přímo k Charliemu do kanceláře. Nebyl tam. Měli výjezd. Položila jsem mu oběd na stůl a napsala na lísteček vzkaz:

Dobrou chuť, Bell.

Poté jsem zamířila do nemocnice. Cestou jsem se stavila v květinářství a hračkářství. Nakoupila jsem pár oblečků pro miminko a kytku pro tu paní. Když jsem měla hotovo, vydala jsem se do nemocnice.

Při vstupu do té budovy jsem se zakřenila. Ale hned potom jsem šla na recepci a vyptávala se na tu paní, kterou před pár dny přivezli. Ta ženská nebyla schopná najít, kdo to byl.

„Bello?“ uslyšela jsem za sebou doktora. Otočila jsem se a hned jsem uviděla jeho provinilý obličej nad mým oslovením.

„Ahoj, Carlisle. Hledám tu ženu, kterou před pár dny přivezl Edward,“ vysvětlila jsem svou návštěvu.

„Aha. Ty ji znáš?“ optal se mě a nepatrně nahlížel na milion věcí, které jsem sebou táhla.

„Ne, ale myslela jsem, že by se jí z toho mohlo něco hodit. Však víš, vůbec nebyla připravená na příchod toho mrňouska.“ Lehce jsem se usmála.

„Pojď, zavedu tě k ní.“ Chytil mě za záda a vedl mě dlouhou chodbou pryč.

„Jak jí je?“ ptala jsem se zvědavě.

„Už je na normálním pokoji. Sice je slabá, ale bude v pořádku,“ objasňoval mi její situaci a kýval na mě hlavou.

„Fajn,“ odfoukla jsem si.

„Pokoj třináct,“ pošeptal mi a ukázal na další dlouhou chodbu přede mnou. Pak mě opustil. Malinko se mi zatočila hlava. Nesnáším nemocnice.

Sebrala jsem odvahu a nebojácně procházela kolem pokojů a hledala ten správný. Až jsem na něj narazila.

„Dobrý den,“ špitla jsem potichu k ženě, která ležela na posteli pod oknem. Podívala se na mě a usmála se. Vypadala mnohem lépe než posledně. Aspoň byla při vědomí.

„Dobrý den,“ pozdravila mě a prohlížela si mě.

„Známe se?“ optala se mě a já opatrně postoupila blíž k její posteli.

„Ne,“ vyslovila jsem tiše. „Byla jsem v nemocnici, když vás přivezli,“ začala jsem vysvětlovat. Pousmála se a zakývala hlavou.

„Chcete říct, když mě Edward přinesl,“ zasmála se a zamávala na mě, ať jdu blíž. Jak to ví?

„Vlastně ano,“ usmála jsem se a přistoupila blíž.

„Chtěla jsem vědět, jak se máte a jak se vám daří,“ nervózně jsem přešlápla.

„To jste strašně hodná! Je to od vás milé, že jste si udělala čas. Jak vidíte, mnohem líp,“ vykládala mi, jakoby jsme se znaly už léta. Byla velmi milá a celkem i mladá. Mohla být o pár let starší než já.

„Jsem Isabella Swanová,“ představila jsem se a podala jí ruku hned, jak jsem si položila tašky na zem.

„Já jsem Amanda Weberová. Těší mě,“ usmála se.

„Edward mi o vás vyprávěl,“ vysvětlila a já vykulila oči. Cože? Zachovala jsem klid.

„Vážně?“ nervózně jsem se usmála.

„Vážně,“ odsouhlasila mi, „říkal, že jste mi dodávala sílu, abych vydržela,“ usmála se. Nereagovala jsem. Jen jsem se vykuleně dívala na ty tašky.

„Něco jsem vám přinesla,“ urychleně jsem zareagovala a začala vytahovat věci z tašek. „Třeba se vám budou hodit,“ utrousila jsem si pod fousy a pochopila, že jsem to asi s těmi věcmi přehnala.

„Ježiš, to je nádherný!“ Prohlížela si první oblečky, které jsem jí koupila pro miminko.

„Isabell, děkuji vám, ale tohle nemůžu přijmout. Je to od vás…“

„Dárek,“ přerušila jsem ji a podala jí další věci.

„Potěšíte mě, jestli si to necháte. Prosím,“ naléhala jsem. Přikývla a po chvilce mi skočila kolem krku a objala mě okolo ramen.

„Děkuju, že jste přišla, a že jste si dělala škodu.“ Upřímně se na mě usmála. Byla jsem šťastná.

„Jakápak škoda,“ usmála jsem, „udělala jsem to ráda,“ ujistila jsem ji.

„Chtěla byste vidět miminko?“ vyhrkla na mě a mně zaskočilo.

„J-já.“ Než jsem to ze sebe vykoktala, Amanda byla rychlejší.

„Zavolám sestru, oni ji přinesou,“ zahlásila a sáhla na sluchátko vedle postele.

Po chvilce vrazila sestřička do dveří a vezla před sebou v pojízdném dětském vozíčku malinký uzlíček. Při pohledu na to malinkaté miminko, kterému bylo sotva pár dní, jsem se celá rozněžněla.

Amanda vzala maličkou do ruky a po chvilce ji vrazila mně. Klepala jsem se jako osika. Držela jsem ji křečovitě, aby mi neupadla.

„Ahoj, maličká,“ potichounku jsem na ni promluvila. Její pusinka zamlaskala a sevřela ručičky v pěst.

„Jmenuje se Angela,“ usmála se na mě Amanda. Viděla, jak jsem z ní celá pryč. Byla tak rozkošná.

„To se hodí,“ usmála jsem se. Amanda mi to odkývala.

„Ty jsi naše bojovnice, viď? Andílek,“ šeptala jsem k ní tichounce a něžně, abych ji nevzbudila.

Posadila jsem se na kraj postele a lehce ji houpala v náručí. Chvilkami jsem měla pocit, že ji už nevrátím. Ale hned mě to zase přešlo. Mazlila jsem se s Angelou a Amanda nás potichu sledovala. Dveře se otevřely a já v nich spatřila jejího zachránce.

Naše oči se střetly a já byla dojatá. Od té návštěvy u nich jsem ho neviděla. Měla jsem pocit, že je ještě hezčí.

„Edwarde,“ nadšeně vyjekla Amanda. Sklopila jsem svůj zrak opět k tomu malému andílkovi a lehce jí políbila na čelíčko.

„Ahoj,“ vypustil z pusy udiveně. Byl ze mě nervózní a já z něho taky. Amanda to musela vypozorovat, takže nás z toho elegantně vytáhla.

„Isabell mi přinesla kytku, mohl bys mi ji, prosím, dát do vody?“ Natáhla k němu tu kytku a on opatrně prošel kolem mě a Angely, vzal kytku a odpochodoval ji dát do vody. Než opustil pokoj, otočil se na mě a ještě jednou se na mě zadíval. Krátce jsem se na něj podívala a opět se věnovala miminku.

„Je krásná,“ zhodnotila jsem a opatrně ji předala její matce. Byla jsem celá roztoužená a šťastně smutná. Pocity se ve mně mísily. Nevěděla jsem, čí jsem.

„Už budu muset jít,“ řekla jsem s povzdychem a vzala si kabelku.

„Nechoď ještě. Počkej tu na Edwarda,“ prosebně se na mě koukala.

„Nemůžu. Je mi to líto, ale musím ještě pracovat,“ smutně jsem si povzdechla, ale v duchu jsem věděla, že to je lež. Jen ho nechci potkat.

„To je škoda. Edward je úžasný, viď?“ šibalsky se na mě usmála. Nevrle jsem se ošila.

„To ano, je velmi hodný,“ odkývala jsem jí.

„Zachránil mě,“ pronesla s díky v hlase.

„Já vím,“ ujistila jsem ji.

„Kdyby jeho nebylo. Eh. Vůbec nechci pomyslet na to, co by bylo. Je pro mě nadčlověk, fakt,“ usmála se a políbila svoje dítě.

Nad jejími slovy jsem se pozastavila. Něco mi na nich nesedělo. Tedy respektive právě, že sedělo. Nadčlověk, nadčlověk, opakovala jsem si v hlavě. To je ono.

„Už musím. Mějte se fajn,“ usmála jsem se a lehce zvedla ruku na znamení odchodu.

„Děkuju za všechno, Bello. Doufám, že se ještě uvidíme,“ usmála se. Urychleně jsem opustila její pokoj.

Rozhlížela jsem se okolo sebe a snažila se, být neviditelná. Čistý vzduch, pomyslela jsem si.

Jenže když jsem zatočila do poslední chodby, něčí ruce mě zastavily. Chlad na mé ruce byl jasný signál, komuže jsem to neutekla.

„Už odcházíš?“ pošeptal jeho medový hlas s lehkým nádechem smutku.

„Jo,“ odsekla jsem. Otočil si mě k sobě. Sundala jsem jeho ruku z té mé. Díval se dolů, obličej bolestně zkřivený.

„Potřebuješ něco?“ pronesla jsem nepříjemně.

„Chybělas mi,“ zašeptal a opět se pokusil chytit moji ruku. Udělala jsem krok dozadu. Jeho slova mi vyrazily dech. Otevřela jsem pusu, abych měla víc vzduchu.

„Musím jít,“ řekla jsem, když jsem se vzpamatovala. Otočila jsem se, jenže on mě znovu chytil, tentokrát silněji.

„Bello, ty a to dítě. To bylo… No, prostě…,“ koktal a já vytřeštila oči. Zběsile jsem mrkala a otevírala a zavírala pusu.

„Nemohl jsem se na tebe vynadívat,“ dokončil souvisle.

„Ty jsi tak… To bylo...“ Než to stačil dopovědět, otočila jsem se a odcházela. Nechtěla jsem to slyšet.

Přidala jsem do kroku, až to málem vypadalo, že utíkám. Doběhla jsem k autu a opřela se o něj. Bylo mi zle. Tak moc mě to k němu táhne. Tak moc ho miluji. Ale tohle nejde. Do mého života se nehodí.

Zhluboka jsem se nadechla a nastoupila do auta. Cestou domů jsem o všem přemýšlela. Až jsem došla k tomu podstatnému. Nadčlověk.

Ač se to nezdá, tohle byla velmi důležitá kapitola. Paní Weberová totiž Bellu konečně nakopla kamsi. To, že ona panu Internetovi nebude věřit, to už je jiná věc. Ale někdo ji velmi brzy přesvědčí o tom, že ty staré historky se mění ve skutečnost a nažene jí velký strach. Edík bude chvilku drsnej. :D

Jinak moc děkuji všem, kteří mi poctivě povídku komentují. Strašně mě to těší a jsem za Vás strašně ráda! Proto, další kapitola bude Vaše!

MMoník. :D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 11. kapitola: