Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 13. kapitola

22.05.2012 (14:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3311×

Dorazila jsem domů a šla rovnou do svého pokoje. Měla jsem chuť něco rozbít. Ale bylo by to k ničemu. Lehla jsem si do postele a jedno mi bylo jasné. Byla jsem totálně a nenapravitelně zamilovaná.

Nikdy jsem nevěřila, že bych byla schopná takového silného citu. Jenže zřejmě nikdy nepřišel ten pravý. Až teď, tady ve Forks. K mému zklamání mi bylo jasné, že s ním nemůžu být. On byl upír a já zavírám vrahy. Tohle prostě nejde.

Můj vztek nepolevoval. Všichni tu se mnou od začátku manipulovali. A k jejich potěšení jim to vyšlo. Na chvilku jsem zauvažovala nad možností všechno říct a zahájit nahánění upírů všech druhů. Pak jsem to zavrhla. Nikdo by mi nevěřil. Moje kariéra by byla ta tam a já bych se v nějaké psychiatrické léčebně utápěla v žalu.

Sebrala jsem se a vyrazila ke svému autu. Nasedla jsem a rozjela se do rezervace. Bez zaklepání jsem vstoupila do domu Billyho Blacka a šla rovnou do Jakova pokoje. Když jsem prudce otevřela dveře, lekl se a přikryl se. Válel se v posteli a koukal na televizi.

„Ahoj, Bells. Co tu děláš?“ Zakoulel na mě očima. Nesežrala jsem mu to.

„Věděls to a neřekl mi to!“ obvinila jsem ho. Posunul se na posteli s provinilým výrazem.

„Bello, já…“ začal s omluvou, ale mě to nezajímalo.

„Jacobe, byl jsi můj nejlepší přítel! Jak jsi mi to mohl zatajit?!“

„Bello,…“ zkusil.

„Věřila jsem ti jako nikomu ve svém životě. Zklamal jsi mě. Už nejsi můj přítel!“ chladně jsem vyslovila moje poslední rozhodnutí. Ve dveřích se někdo objevil.

„Ahoj, Bello!“ zapískala Leah, „ráda tě vidím. Jake říkal, že jsi zase tady.“ Myslela to upřímně. Poznala jsem to z tónu jejího hlasu. Otočila jsem se ke dveřím.

„Nazdar!“ pronesla jsem naštvaně k Leah. Prošla jsem kolem ní a opustila jeho pokoj.

„Proč jsem ti to vlastně měl říkat, Bells?“ zavolal na mě, když za mnou vyběhl ven. Zase jsem zavřela dveře od auta a opět se k němu otočila. Začalo pršet, hodně pršet.

„To ty jsi tady ta chytrá, ne?! To ty jsi od nás odešla, abys studovala a byla nejchytřejší!“ pokračoval a jeho slova mě zabolela.

„Přišla jsi na to sama. Nepotřebovala jsi k tomu ani mě ani Charlieho! Tak co ti přesně vadí?!“

„Přestaň, Jakeu! Ty víš, proč jsem to udělala! Ty víš, co se mi stalo! Tohle není vůči mně fér!“ Naštvaně jsem na něj hrozila prstem. Vztek ve mně vřel.

„To, že jsi odešla, nebylo fér, Bello! Všechny jsi nás tady nechala! A co Charlie? Napadlo tě někdy, jak trpěl on?! Jasně, že ne! Jsi bezohledná a zahleděná jen do sebe a svého smutku!“ křičel na mě.

„Měl najít toho, kdo to udělal! Měl ho potrestat za to, co udělal!“ Topila jsem se ve vzlycích.

„Potrestala jsi ho tím, že jsi odešla? To mi tím chceš říct? Ty víš, že by ti tohle Renée nikdy neodpustila! Kopeš kolem sebe, ale vlastně se zlobíš sama na sebe!“

„Nemluv o ní! Nemáš právo tohle říkat! Nemáš právo soudit!“ Rozběhla jsem se k němu a bušila do něj, jak nejvíc jsem mohla. Ruce mě bolely, ale nepřestávala jsem. Chytil moje ruce, abych konečně přestala. Přes slzy jsem se na něj podívala. Vyškubla jsem se z jeho sevření a s pohrdavým pohledem jsem se otočila ke svému autu. Ale on si nedal pokoj.

„Nemohl jsem ti to říct, Bello!“ zakřičel na mě. Odfrkla jsem si ironicky. Byla jsem nehorázně nasraná.

„Nemohl jsem zradit smečku!“ vykřikl a tím si zasloužil další moje pohrdavé odfouknutí.

„A celoživotní přátelství ano?“ pronesla jsem naštvaně se zhnuseným úšklebkem. Jen tam stál a díval se na mě s tím jeho psím obličejem.

„Jdi k čertu, Jacobe!“ zaječela jsem a naštvaně došla k autu. A ten zmetek mě zase nenechal odejít. Ale tentokrát to přehnal.

„Ulevilo se ti?“ zahalekal na mě.

„Co prosím?“ Otočila jsem se na něj.

„Vybila sis na mně zlost, tak se ptám, jestli se ti ulevilo?“

Naštvaně jsem se rozběhla zpět k němu, pořádně se napřáhla a vrazila mu facku. Jeho hlava udělala lehký pohyb doprava. Nebolelo ho to. Zato moje ruka byla asi zlomená. Začal sebou lomcovat, jak byl vzteklej, ale já na to nereagovala.

„Ne. Nikdy se mi neuleví!“ Naposledy jsem k němu promluvila a odporoučela se k autu.

Pršelo a já už chtěla být uvnitř, jenže jsem uslyšela praskání a otočila jsem se zpět k jeho domu. Místo Jacoba tam stál obrovský vlk. Lekla jsem se a začala couvat ke konci mého auta.

Funěl a rozzuřeně se ke mně blížil. Couvala jsem, až jsem byla za mým autem. Srdce mi vyskočilo do krku a zapomněla jsem dýchat. Byl to on. Tehdy v noci to byl on. Nevím, co byste dělali vy, kdyby se k vám blížil obrovský, rozzuřený vlk. Nikdo nikde, žádná pomoc. Mě nenapadlo nic lepšího než ho rozzuřit ještě víc. Koukal na mě a stále se blížil. Chtěl mě zastrašit. Neudržel se a vrčel na mě.

Vztek a zklamání ve mně proudily a točily mě na nejvyšší obrátky. Můj nejlepší přítel, moje jediná jistota v životě mě zradila.

„Vyměnil jsi mě za bandu zablešených psíků!“ zaječela jsem přes knedlík a srdce v krku. Hlasitě zavrčel a okamžitě přiskočil ke mně. Jeho hlavu jsem měla nad sebou. Neucukla jsem, ani jsem necouvla. Tentokrát už ne. Bylo mi jedno, jestli teď ukončí můj život. Ten stejně skončil už dávno.

Jenže můj život zřejmě ještě neskončí. Z ničeho nic se tam objevil Edward. Trhnul se mnou dozadu a postavil se mezi nás. Rukou se ho pokusil odstrčit. Jacob se postavil na zadní a chtěl na něj zaútočit. Z lesa se ozvalo zavití a vynořili se z něj další kluci z rezervace. Bez triček, jen v kraťasech, a blížili se k nám.

„To stačí, Jacobe!“ zakřičel na něj Sam Uley. Jacob si odfouknul a normálně se postavil.

„Ahoj, Same,“ pozdravil ho Edward a postavil se po mém boku.

„Nemáš tady co dělat, Edwarde!“ vykřikl na něj Sam.

„Jacob chtěl napadnout Belu!“ vysvětlil mu naštvaně. Sam se podíval na Jacoba a ten na něj.

Nezajímali mě. Ani kluci, ani Edward. Podívala jsem se na Jacoba a on na mě. Bolest z mých slov a jeho zlobu jsem mu mohla vyčíst z očí. Jenže rozhodně jsem neměla v plánu mu odlehčit.

„Měla jsem tě zastřelit,“ vyslovila jsem bezcitně. Ty psí oči se zaleskly a objevila se v nich obrovská slza. I moje oči se přes moji velkou snahu zaleskly. Bohužel to viděl. Poodstoupil dál a já došla ke svému autu.

Byla jsem celá promočená a zmrzlá. Moje ruka bolela jako čert, ale bez jediného náznaku bolesti jsem nastartovala a rozjela se domů. Tedy, spíš do nemocnice, ta ruka vážně strašně bolela.

Cestou se mi před očima vybavovaly záblesky našeho hovoru. Jeho slova se mi vrývala do mozku i do srdce zároveň. Měl pravdu a to mě vážně štvalo. Vztekle jsem bouchla do volantu. Bolest v ruce mi opět připomenula, co se stalo. Zasyčela jsem.

V dálce přede mnou jsem uviděla malou holčičku, jak vběhla na silnici. Smála se a otáčela se za sebe. Utíkala přes cestu a uprostřed se zastavila. Doběhl k ní hezký kluk a chytil ji kolem ramen. Blížila jsem se k nim a upoutala tím jejich pozornost. Dívali se na mě a já prudce zabrzdila, jinak bych do nich narazila. Dostala jsem smyk a auto začalo rotovat kolem své osy, než se zastavilo.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Když jsem se probrala, měla jsem příšernou bolest hlavy. Přední kapota auta byla sešrotovaná. Autem jsem dál nemohla. Prohrábla jsem si vlasy a všimla si, že krvácím. Pravá ruka mě stále bolela a měla jsem ji oteklou. Otevřela jsem dveře a pokusila se vystoupit. Zavrávorala jsem. Točila se mi hlava.

Opatrně jsem se narovnala a zkoumala, jestli mám tělo celé. Hledala jsem ty děti, ale nenašla je. Uvědomila jsem si, že u sebe nemám ani mobil. Vyběhla jsem jen tak, bez kabelky.

Opřela jsem se lokty o kapotu a snažila se přemýšlet, co budu dělat. Jenže přes bolest hlavy jsem nemohla myslet. Něco jsem za sebou uslyšela. Otočila jsem se a zavrávorala, opět jsem se opřela o auto a mžourala před sebe.

„Můj švarný zachránce,“ utrousila jsem sarkasticky. Mrkala jsem očima a snažila se zaostřit, ale moc to nešlo.

„Viděl jsi mě, tak zase můžeš jít,“ usmála jsem se pod fousy. Ironie bylo to jediné, co mi zbylo.

„Ty krvácíš, Bello!“ vykřikl vyděšeně a přiblížil se ke mně.

„Jo. Přeji ti dobrou chuť,“ zazněla moje poslední slova. Ztrácela jsem vědomí. Sunula jsem se k zemi, ale kupodivu jsem padla do něčeho měkkého. Silou vůle jsem otevřela oči. Edward mě držel v náručí. Hned potom jsem opět ztratila vědomí.

Fanynky Jacoba, nebojte, s Bellou se určitě ještě potkají. Ale Jake bude muset přilézt. Bella ten první krok určitě neudělá.

V další kapitole se Bella probere u Cullenů pod dohledem doktora Cullena. A jak jinak, asistovat mu bude Edík. :D

Ale Bella se nezachová tak, jak bychom všichni čekali. Dokonce bych řekla, že bude hrubá vůči doktorovi. A tím sklidí velký nesouhlas od Alice.

Jinak, tahle kapitola a nejen tato, je určitě věnovaná všem čtenářům téhle povídky!!! :D Vždyť to přece píšu pro Vás. :DD

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 13. kapitola: