Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 16. kapitola

05.06.2012 (07:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3356×

Ráno pro mě bylo dost bolestivé a nepříjemné. Budík jsem rozbila hned po tom, co se pokojem roznesl hlas moderátora. Vypotácela jsem se do koupelny a dala si studenou sprchu. Hned potom jsem si vzala prášky na bolest hlavy a donutila se obléknout.

Cestou do práce jsem se ošívala a drbala. Ve Forks jsem skoro nenosila tohle nepohodlné oblečení.

Pitomé kostýmy, zaklela jsem si pro sebe. Doběhla jsem do mé oblíbené kavárny.

„Ahoj, Wille!“ zakřičela jsem na milého prodavače hned, jak jsem rozrazila dveře. Není nad to mít je zadobře.

„Ahoj, Izzi! Jsi zpět? Super! Hned to bude,“ ujistil mě a ukázal mi palec nahoru. Usmála jsem se, popotáhla si punčocháče a předběhla celou frontu. Všichni se na mě naštvaně dívali a syčeli.

Ach, ti Newyorčani. Jsou pořád tak nabroušení, odfrkla jsem si pro sebe.

„Tady to je, Is,“ usmál se na mě a podal mi moje oblíbené kafe.

„Dík,“ hlesla jsem a pokusila se o zářivý úsměv plný štěstí. Nevím, jestli mi to vyšlo. Zaplatila jsem mu a odpochodovala ven.

Do práce jsem dorazila na poslední chvíli. Vrazila jsem do své kanceláře a hodila kabelku na věšák. Sundala jsem si sako a trochu se upravila. Když jsem došla ke stolu, něco tam na mě čekalo. Při pohledu na voňavý balíček z pekárny mi žaludek zajásal. Usmála jsem se a posadila se za svůj stůl. Hned po zapnutí notebooku jsem napsala děkovný mail Aidenovi. Jak za včerejšek, tak za dnešní snídani.

V průběhu celého dopoledne jsem se snažila pracovat. Moje myšlenky sice patřily Edwardovi, ale musela jsem alespoň předstírat, že pracuji.

Třikrát jsem vytočila číslo do nemocnice ve Forks a třikrát to složila, než se hovor stačil spojit. Odhodlaná zavolat doktorovi pod falešnou záminkou, jsem po čtvrté zvedla telefon a vytočila inkriminované číslo. Zvonilo to.

„Izzi! Čekají na tebe v zasedačce. Pojď už,“ zakřičela na mě spěšně Mia.

„Ježiš!“ pronesla jsem vyděšeně a plácla se do čela. Práskla jsem s telefonem, sebrala svoji složku a utíkala za ní.

„Díky,“ hlesla jsem na ni s omluvným úsměvem.

Doběhla jsem k zasedačce. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a naposledy si upravila sukni.

Dobrý, opakovala jsem si pro sebe. Vzala jsem za kliku a opět se ze mě stala ta neohrožená zvláštní agentka Swanová.

Vrátila jsem se do své kanceláře, posadila jsem se na židli a zabořila hlavu do dlaní. Tak moc mi chyběl. Měla jsem sto chutí se sbalit a jet za ním. Copak jsem mohla? Po tom, co jsem udělala? Určitě mě nenávidí.

Nevydržela jsem to a po páté vytočila číslo do nemocnice. Zvedla to paní na recepci. Vyžádala jsem si doktora Cullena. Ihned mě přepojila.

„Cullen, prosím?“ zazněl v telefonu jeho hlas, který mi ihned připomněl Edwarda. Srdce se mi stáhlo.

„Isabella Swanová, ahoj, Carlisle,“ ozvala jsem se trochu nejistě.

„Ahoj, Isabell,“ pozdravil mě a jeho hlas byl ještě milejší. „Stalo se něco?“ tázal se mě starostlivě.

„Ne, nic. Jen jsem ti chtěla poděkovat za tvoji péči. A chtěla jsem vědět, jak bych se mohla vaší rodině revanšovat?“ nervózně jsem pronesla. A taky, jak se má Edward? Chybím mu? Miluje mě? Ovšem to jsem si dodala jen pro sebe.

„Děkuju, Bello, ale to není potřeba. Udělali jsme to rádi. A navíc, myslím, že víc si pro nás už udělat nemohla, než co jsi udělala.“

„Jsi si jistý? Chvílemi jsem pochybovala,“ zasmála jsem se.

„Tak to jsme rádi, že sis to rozmyslela. Udělala jsi správnou věc, Bello. To já bych ti měl za celou rodinu poděkovat.“

„Není potřeba víc říkat, Carlisle. Jsme si kvit. Ty jsi pomohl mně, já tobě. Nebudeme tedy o tom již mluvit,“ ujistila jsem ho.

„A vůbec, jak se tam máte?“ Nenápadně jsem chtěla začít sondovat.

„Pořád stejně. A ty?“ Hm, tak to mi asi nic neřekne, pomyslela jsem si.

„No, aklimatizuju se. Jde to těžko,“ postěžovala jsem si.

„Tak si udělej dovolenou a naštiv nás. Rádi tě uvítáme.“

„Vždyť jsem se právě odtamtud vrátila,“ usmála jsem se.

„A komu to vadí? Myslím, že jsi dovolenou dlouho neměla,“ starostlivě vyzvídal.

„Nikdy jsem dovolenou neměla,“ pousmála jsem se. Nic na to neřekl.

„Jak se má Edward, Carlisle?“ zvážnila jsem. Tolik mi chyběl.

„Tak jako ty,“ pronesl vážným tónem. Začalo se mi hůř dýchat. Nechci, aby trpěl. A už vůbec ne kvůli mně.

„Pozdravíš ho ode mě?“ nejistě jsem ho požádala.

„Jistě. Děkuji za zavolání. Měj se fajn, Bells,“ pomalu končil náš hovor. Nechtěla jsem, abychom to položili. Jeho hlas mi ho připomínal. A já nechtěla, aby mi zase zmizel. Ale nebylo jiného zbytí.

„Měj se, Carlisle,“ ukončila jsem to a položila sluchátko. Bylo mi špatně.

***

Následující týden jsem se pořádně nevyspala. Vracely se mi zlé sny. Budila jsem se s křikem a byla jsem velmi neklidná. To, že jsem byla nešťastná, to nemusím vůbec říkat, to je snad jasný.

Vyčerpaně jsem došla do své kanceláře. Byl pátek a všichni se těšili na víkend. Pro mě pátek znamenal práce. Víkendy jsem normálně trávila v práci. V budově jsem kromě hlídače byla jen já. Občas tam byl i Aiden, ale jinak nikdo. Pokud tedy nebyl nějaký závažný případ.

„Is, dnes ti přišel kromě pošty i nějaký balíček,“ přiběhla ke mně Mandy z recepce. Odtrhla jsem zrak od počítače a nechápavě se na něj podívala.

„Díky.“ Kývla na mě a já si ho vzala k sobě. Co to může být?

Nedůvěřivě jsem ho otevřela. Byla to větší krabička. Zvědavě jsem ji otevřela a v ní našla docela zvláštní věc. Prohlížela jsem si ji a přemýšlela, co to je. Na dně krabičky byl složený papírek. Rozevřela jsem ho a tam stálo:

Lapač zlých snů. Vyrobený na zakázku pro mou nejlepší, celoživotní přítelkyni.

S láskou, Jacob

Nad tou větou jsem se rozbrečela. Uvědomila jsem si, že jsem hloupá husa. Všechny, kteří mě mají rádi, od sebe odháním. Likviduju všechno dobro kolem sebe a nechávám zlo, aby mě pohltilo. Topím se v neštěstí a nechci být zachráněná. Bylo mi líto sama sebe.

Zaklepání na dveře mě vyrušilo. Pohotově jsem si setřela slzy a snažila se zkoncentrovat.

„Můžu, Iso?“ nejistě vyslovil Phil. Phil byl kolega, se kterým jsme se nemuseli. Nikdy jsme neměli společný případ. Nikdy jsem to totiž nechtěla. Byl to nafoukaný blbec a k tomu ještě prasák.

„Jo,“ nevrle jsem mu odsekla. Otočila jsem se zpět ke svému stolu a zadívala se do notebooku jakoby nic.

„Chtěl jsem,“ začal a já se na něj podívala, „chtěl jsem ti poděkovat,“ dokončil po chvilce a nervózně si spojil ruce před tělem.

„Za co?“ Prohrábla jsem papíry a snažila se vypadat nerozrušeně. I když to ve mně křičelo. Nemohla jsem si uvědomit, co jsem udělala, že mi musí děkovat.

„Za to, že jsi poradila Sarah jak udělat, aby nemusela podat tu výpověď té, no…,“ zarazil se. Ne, spíš nemohl najít ta správná slova. A mně to cvaklo.

„Té děvky, myslíš,“ dokončila jsem za něj. Souhlasně přikývl.

„Není za co. Neudělala jsem to kvůli tobě. Ale kvůli tvé ženě a tvým třem dětem,“ pronesla jsem nazlobeně. Začervenal se a zpotil. Potom opustil moji kancelář.

Abych to vysvětlila. Sarah pracuje na jistém případu, kde měla výpověď jedné prostitutky, se kterou má Phil poměr. Poradila jsem jí jistou věc, díky které nemusela tuhle výpověď předložit. Nejenom, že by to Phila zdiskreditovalo, ale i by to zničilo jeho rodinu. Nicméně jsem to neudělala. Myslím, že kdyby se to stalo před pár týdny, neudělala bych to takhle. A náš rozhovor by vypadal asi následovně:

„Ty zatracená mrcho!“ vlítnul do mé kanceláře Phil. Phil je kolega, se kterým se nesnášíme.

„Copak se stalo, Phile?“ pronesla jsem ironickým, klidným hlasem.

„Zničila jsi mě! To se stalo!“ běsnil a drncal s mým stolem. Popojela jsem s křeslem dál od něj.

„Ne, Phile. To ty ses zničil. Jsi neskutečný prase a tohle ti patří,“ uculila jsem se a upravila si vlasy.

„Jsi zasraná, pošahaná potvora! Tohle se ti vrátí!“ řval jak smyslů zbavenej.

„Ne, Phile! To tobě se to vrátí!“ zakřičela jsem na něj, postavila se a opřela se o můj stůl, aby s ním přestal lomcovat. „Právě teď!“ dodala jsem s lehkým úsměvem na rtech a už klidnějším tónem.

„Jsi zatracenej prasák a pedofil!“ pokračovala jsem a snažila se neztratit svou tvář. Koukal na mě a přestal lomcovat s mým stolem.

„Buď rád, že to dopadne tak, jak to dopadne. Šéf totiž ještě neví, že ta holka je ještě pod zákonem!“ vytáhla jsem z rukávu své eso. Narovnal se a nevěřícně zakroutil hlavou. Byl rozzuřený. Měl na to právo, to ano. Ale je to jeho vina.

„Takže,“ dodala jsem, narovnala se a upravila si sukni, „odpochoduj z mé kanceláře a buď rád, že tě to stálo jen kariéru a ne život, protože bys z vězení jen tak nevyšel,“ pronesla jsem již úplně zklidněným tónem. Vyděšeně se na mě podíval. Myslela jsem, že mě zabije, ale rozhodně jsem se nebála.

„Jsi zmije!“ pronesl ke mně, než opustil mou kancelář, a třískl s dveřmi. Podívala jsem se sklem ven na chodbu a uviděla vyděšené tváře ostatních kolegů. Pokynula jsem na ně rukou, aby pokračovali ve své práci a oni uposlechli.

No, takže jsem si ušetřila spousty nadávek k mé osobě, které jsem už tolikrát slyšela a vlastně jsem ještě udělala dobrou věc. Znovu jsem se vrátila k mému lapači zlých snů. Věděl, že se mi ty sny vrátí. Věděl to. Usmála jsem se na tu věc a znovu ji bezpečně vrátila do krabičky. Tu jsem si potom uklidila do kabelky.

„Nemáš horečku, Is?“ vlítl ke mně Aiden.

„Proč?“ Nechápavě jsem se na něj otočila. On za sebou zavřel dveře a přistoupil ke mně blíž.

„Máš šanci se toho parchanta zbavit a ty ho podržíš? Is, myslím, že jsi nemocná,“ pronesl starostlivě a přiskočil ke mně. Začal mi měřit teplotu a dívat se mi do krku.

„Prosím tě,“ protočila jsem očima a chtěla se vrátit za stůl. Jenže mě chytil a přitáhl k sobě. Nasměroval mi pusu ke svému obličeji a začal mě líbat. Odtáhla jsem ho a on se po mně zase začal sápat.

„Co blázníš?“ vyhrkla jsem ze sebe a držela jeho tělo od toho svého.

„Chtěl jsem zkusit, jestli ses změnila i v tomhle,“ ušklíbl se.

„Ne, nezměnila,“ usmála jsem se.

„Ta nová Isabell mě šíleně vzrušuje. Snad ještě víc, než ta stará,“ pronesl sexisticky, zatímco já se vracela za svůj stůl. Protočila jsem panenky a posadila se.

„Ušetři mě, Aidene.“ Začala jsem urovnávat papíry na svém stole.

„Is, co říkáš, kdybychom si to teď rozdali? Víš, jak si mě teď vzrušila?“ nedal si pokoj a já se usmála.

„Zatáhnu žaluzie, jo?“ pokračoval.

„Prosím tě, jdi už,“ usmála jsem se, „kdyby tě někdo slyšel, mohl by si to vyložit špatně a nepochopit, že si děláš srandu,“ zamumlala jsem k němu. Usmál se a došel ke skleněné stěně a zatáhl žaluzie.

„Kdyby sis to náhodou rozmyslela,“ usmál se a mrkl na mě. Zakroutila jsem hlavou a potichu se usmála. Konečně odešel.

Před Bellou je víkend. Vzhledem k tomu, že mají nový případ. (To nevím, jestli jsem dostatečně zmínila.) Chce ho Bella trávit v práci. Někdo její plán naruší. A Bella půjde i na (pro mě) zajímavý výlet. :D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 16. kapitola: