Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 19. kapitola

22.06.2012 (08:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3085×

Seděla jsem doma a stýskala si po Edwardovi. Nakonec jsem se ponořila do případu, abych na něj aspoň na chvilku přestala myslet. Něco mi na tom případu nesedělo. Nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem pocit, že ten dotyčný chce, abychom na něj přišli. Prošla jsem si to všechno od začátku a došla k tomu stejnému závěru. Zazvonil mi mobil a já se tak lekla, až jsem nadskočila.

„Nazdar,“ otráveně jsem pronesla do telefonu.

„Předpokládám, že Howard tam už není, když jsi takhle příjemná?“ pronesl s úšklebkem Aiden.

„Je to Edward, Aidene. Edward,“ usmála jsem se. Věděl to, jen mě chtěl naštvat.

„Howard, Edward, není to jedno? Důležité je, že jsi tam sama a já jsem za tvými dveřmi,“ pronesl zcela vážně a já se instinktivně otočila ke dveřím. Nevěřícně jsem k nim došla a podívala se do kukátka. Nikdo tam nebyl.

„Šla ses tam podívat, viď?“ tlemil se do telefonu.

„Ha, ha. Velmi vtipné. Dobrou, Aidene,“ nevrle jsem mu odpověděla.

„Počkej, Izzi. Asi za půl hoďky se stavím, jo?“

„Dobře. Zatím,“ ukončila jsem hovor a pro sebe se usmála. Někdy mě jeho humor i děsí. To víte, když jste zahrabaný v případu s mrtvými ženami a psychopatem, který chce být dopaden, nejste naladění na podobné žerty. Tedy alespoň já ne.

Pohled Edward

Když přišlo na věc, myslel jsem, že neodjedu. Stála na letišti a dívala se na mě. Kdybych měl srdce, bylo by roztrhané na kousky. Ale nedalo se nic dělat, musel jsem odjet.

Večer jsme vyrazili na lov. Na chvíli jsem utlumil tu nekonečnou žízeň. I když ani krev nedokázala utlumit tu bolest v hrudi. Nebyla tu, nebyla u mě. Když jsme se vrátili, nemohl jsem přestat myslet na to, až ji zase budu mít u sebe.

Odpoledne mě Alice tahala, abych s ní vyrazil na nákupy a koupil Belle něco na památku. Za prvé, s mou sestrou v nákupním centru – vražda. A za druhé, Bella na tohle moc není. I když lákavé to bylo. Nakonec jsem povolil a s Alice jel. Kdo by ji odmítl? Já ne.

V neděli jsem se už nemohl dočkat. Zase byl o píď blíž den, kdy za ní zase odletím. Večer jsem plánoval, že půjdu na rychlý lov a pak už jen počkat do úterka a hurá za Bellou.

Jenže během pár okamžiků bylo všechno jinak. Alice měla vizi.

Jasper ji držel a hladil, mluvil na ni a čekal, co z ní vypadne. Přiskočil jsem k ní a hledal v její mysli, o co jde. Bylo to dost zmatené a nevyznal jsem se v tom. Jen mě to neskutečně vydělilo.

„Bella,“ vyšlo z ní po chvilce a snažila se opět si tu vizi vybavit. Vyděšeně jsem čekal, jestli se jí to povede. Bylo to rozmazané a moc jsem toho neviděl. Jen jsem pochopil, že je v nebezpečí.

Všude okolo ní byla tma. Slyšel jsem bít její srdce. Byla v nějaké malé místnost. Ležela nehybně na studené podlaze. Vyděsil jsem se. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Alice se to snažila vysvětlit rodině, zatímco já přemýšlel, co mám dělat. Zmocnil se mě panický strach. Je v nebezpečí. A já jsem tady ve Forks, bezmocnej a daleko.

„Dělejte něco!“ Probralo mě z transu Alicino zakřičení. Popadl jsem klíče a vyletěl ke svému autu.

„Jedeme s tebou,“ zastavil mě Carlisle. Chytil mě těšně, než jsem nasedl do auta. Jen jsem mu to odkýval a vyrazil na letiště.

Všichni jsme se vrhli k pultu a snažili se objednat soukromé letadlo.

„Na kdy?“ zeptala se ta paní Carlislea.

„Na teď!“ zavrčel jsem vztekle, než stačil Carlisle zareagovat. Esmé mě chytila za obličej a nasměrovala ho proti sobě.

„Klid, zlato. Uklidni se, zvládneme to,“ mluvila ke mně a dívala se mi zpříma do očí.

„Najdeme ji a vyřídíme to s ním sami. Slibuju,“ pošeptala mi slabě do ucha. Zabořil jsem hlavu do jejího ramena a ona mě pevně stiskla. Umíral jsem strachy.

Bella umře a já to nezvládnu. Nebudu na světě, kde ona není.

„Jak dlouho, Alice?!“ procedil jsem skrz zuby.

„Nevím, nejde to odhadnout. Ale není času nazbyt. Je na tom špatně, Edwarde. Je podchlazená a určitě je zraněná,“ pronesla slaběji. Nechtěla to říct, ale stejně bych to slyšel.

„Tady máte kartu. Prosím, jen si pospěšte,“ slyšel jsem Carlislea, jak se snaží. Byl jsem vzeklej a naštvanej sám na sebe. Kdybych nemusel odjet, tohle by se nestalo! Všechno je to moje vinna! Vztek ve mně kumuloval a já bouchl pěstí do stěny. Ta se nalomila a začala praskat.

„Edwarde!“ chytil mě Emmett a držel mě. Jasper k němu přiskočil a taky mě chytil. Zdemoloval bych celé tohle debilní letiště.

„Pojďte,“ zavelel Carlisle a všichni jsme se na něj otočili.

„Vyšlo to,“ zajásala Alice.

Všichni jsme se nahrnuli do odletové haly a pak vběhli na letištní plochu. Byl to mžik a seděli jsme v malém letadle. Esmé u mě seděla a hladila mě po ruce. Nevnímal jsem to. Jen jsem si nadával a nenáviděl se za to.

Rosalie vyšla z kokpitu a široce se usmála. Trochu se mi ulevilo. Z jejích myšlenek jsem mohl vyčíst, že rozhodně poletí tak jak má. Rychle.

„Alice, podívej se na ni,“ poprosil jsem svou sestru. Smutně se na mě podívala.

„Neumím to, Edwarde, takhle bez ničeho. Vždyť víš, jak to funguje,“ sklesle si ke mně přisedla na zem a opřela se o moje nohy. Zakýval jsem hlavou a zabořil ji do dlaní.

„Dobře, pojďme se domluvit, jak to bude, až přistaneme,“ přednesl Carlisle.

„Já, Rose a Jasper půjdeme k Belle do bytu. Třeba tam něco najdeme,“ pronesla Alice a mrkla na mě.

„Já půjdu k ní do práce. Musím mluvit s tím kreténem,“ pronesl jsem s nenávistí v hlase, až jsem pomalu vrčel.

„Půjdu s tebou, brácho,“ řekl Emmett a položil mi ruku na rameno.

„Dobře, já a Esmé prověříme okolí a pak se k vám přidáme. Musíme zjistit, kde byla naposledy. Tam pak zkusíme chytit její pach,“ dodal Carlisle.

***

Běžel jsem jako smyslů zbavenej. Emmett se mnou. Dorazili jsme k ní do práce. Esmé a Carlisleovi jsem ukázal její kancelář. Začali hledat podrobnosti o tom případu. Já jsem chodil po jejím patře a snažil se něco zjistit z myslí těch lidí tady.

Došel jsem k jeho kanceláři a chtěl vstoupit. Emmett mě chytil za rameno a věnoval mi jeden dlouhý, výhružný pohled. Chtěl, abych byl v klidu. Rozrazil jsem dveře a rozhlédnul se po té místnůstce.

Seděl zhrouceně za svým stolem, hlavu zabořenou v rukách. Dveře se rozlítly a bouchly tak, že se celé patro na chvíli zastavilo. Bylo to jako hurikán. On se ani nepohnul, ani se nelekl, ani se nepodíval, kdo je strůjcem té hlasité rány.

Přelítnul jsem v mžiku tu místnost a zaklonil ho v tom jeho křesle. Stál jsem nad ním a rukou ho držel pod krkem. Jeho výraz nikdy nezapomenu. Byl plný bolesti a strachu. Plný zklamání a bez života. Emmett zavřel dveře a v mžiku mě lehce držel za rameno, kdybych se náhodou neudržel.

„Kde je?!“ zavrčel jsem děsivěji než lev. Jeho oči zvlhly a jeho pohled byl průhledný. Hledal jsem v jeho mysli, ale nemohl jsem přijít na nic konstruktivního. Jen samé výčitky, vzpomínky na ni. Byl zoufalý skoro tak jako já.

„Dělej! Řekni mi, kde může být!“ zatlačil jsem ho víc do židle, no nic mi to nepomohlo. Začal jsem s ním třást, ani se nevzpouzel. Byl jako barbína v mých rukách. No ta síla mi teď byla k ničemu. Nevěděl jsem, kde je, a to bylo to nejdůležitější.

„Můžu za to já,“ pronesl přiškrceným hlasem. Emmett mi zatlačil do ramene a já ho trochu pustil.

„Mluv, k sakru!“ ječel jsem na něj.

„Vyřešili jsme jeho další hádanku,“ šeptal a zajíkal se. Povolil jsem stisk.

„Jakou hádanku?“ naléhal jsem stále. Moc se mnou nespolupracoval. Byl vystrašený. Ale ne ze mě. Z toho, že Bella umře. Byl si tím téměř jistý.

„S každou další mrtvou nám nechával hádanky. A tentokrát jsme na to s Bellou přišli. Nevěřil jsem tomu. Ale ona si byla jistá, že to tak je. Jela tam a já zůstal v kanceláři,“ dodal a jeho hlas se zlomil. Nadechl se a pokračoval.

„Jenže pak jsem si všiml jednoho detailu, který nám unikl. To ona je další oběť! Proto jsme na to přišli! Věděl, že na to přijde a čekal tam na ni!“ vykřikl a opět sklopil zrak.

„Jel jsem tam, ale bylo už pozdě. Na zemi byla její kabelka i se zbraní. Ale už tam nebyla,“ vyslovil rozrušeně .

„Jak jsi ji tam mohl nechat jet samotnou?! Jak jsi mohl?!“ vrčel jsem a lomcoval s ním.

„Já jsem to nevěděl! Nevěděl jsem to!“ křičel na mě a já myslel, že ho udusím. Emmett mě chytil a odtrhl mě od něho. Měl jsem před očima černo. Jen jsem si opakoval jeho slova a opět si vybavil její tělo v té tmě.

„Kde to bylo?“ zeptal se ho Emmett hrubým hlasem. Podíval se na něj a nadiktoval mu adresu. Hned pak jsme se otočili a došli ke dveřím.

„Je pozdě,“ vyslovil a já myslel, že se vrátím a tu židli mu narvu do krku.

Utíkal jsem a volal na Carlislea. Připojili se k nám a společně jsme běželi na tu adresu, kterou nám nadiktoval. Alice viděla naší změnu a v duchu na mě volala. Vyhledal jsem její mysl. Nic nenašli.

Po chvíli jsme se sešli na té adrese. Rozhlížel jsem se dokola a snažil se zacítit její pach. Všichni jsme se rozběhli po celém parkovišti a hledali její pach. Když Alice měla další vizi. Stála na místě, kde stála Bella.

Čekal tam na ni. Otočila se a on ji uhodil, než stačila zareagovat. Narval ji ho špinavého auta a odjížděl. V tom její vize skončila.

„Vrať se tam zpátky, Alice!“ žádal jsem svou sestru, „chci to vidět znova. Třeba jsme něco přehlídli,“ vysvětlil jsem.

„Nejde to, Edwarde,“ zapískala nešťastně. Potom se sehnula k zemi a položila svou dlaň na zem. Měla další vizi. Tentokrát jsem ho viděl jasněji. Když vtom mi má sestra uštědřila další ránu pod pás.

„Má slabý pulz. Musíme spěchat,“ vykřikla a já byl na zhroucení. Emmett na nás zavolal. Měl její stopu.

Doufám, že nejste zklamaní... :) Jak to s Bellou nakonec dopadne? To v příští kapitolce. :)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 19. kapitola: