Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 22. kapitola

07.07.2012 (22:00) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3001×

Po třetí za půl hodiny zazvonil mobil. Nemohla jsem to zvonění už ani slyšet. Bylo to něco nepředstavitelně otravného.

„Edward,“ zakřičel na mě Aiden z kuchyně. Já se zatím neohrabaně vrhla po telefonu.

„Edwarde, jestli mi ještě jednou zavoláš dřív jak za hodinu, tak přísahám, že si ten telefon vypnu!“ zaječela jsem do telefonu.

„Bell?“ ozvalo se nesměle. Zarazila jsem se a zalapala po dechu. Proto bych se měla dívat na displej. Jenže když vám váš přítel volá každých patnáct minut, jestli jste v pořádku, tak už vás to omrzí.

„Jakeu?“ tiše jsem vyslovila. Na druhé straně bylo naprosté ticho.

„Jak je ti?“ vyslovil a já se zhluboka nadechla.

„Volala jsem ti, ale tys mi to nebral a ani ses neoval zpět,“ přešla jsem jeho otázku.

„Jo, promiň. Neměl jsem vůbec čas,“ vysvětlil a kroutil se u toho. Znám ho hodně let. Poznám, když mi lže. Lhal a já se na něj vůbec nezlobila.

„Jo, v pohodě. Jsem ráda, žes zavolal,“ uklidnila jsem situaci.

„Edward mi říkal, co se stalo. Mrzí mě to. Jsi v pořádku?“ začal si dělat starosti.

„Jo, vlastně jo. Jsem v pořádku,“ uklidnila jsem ho a prohrábla si vlasy.

„Jak se máš, Jakeu?“ zeptala jsem se.

„Dobře. Pořád stejně, však víš,“ usmál se a já něco uslyšela.

„Kdo to byl?“

„Hmm,“ zamručel do telefonu a já byla doma.

„Edward, že jo? Je tam a bál se mi zavolat!“ zakřičela jsem do telefonu a pro sebe se usmála.

„Vlastně jo,“ usmál se, „říkal, že ho už pošleš někam, tak chtěl, abych ti zavolal já. Mě prý neodmítneš,“ vysvětlil jejich plán a já se usmála.

„Ne, neodmítnu. Jakeu, moc mě to všechno mrzí,“ vyslovila jsem s lítostí v hlase. Tak moc mě to mrzelo. I když vím, že žádná slova nebudou dost dobrá, abych napravila to, co jsem mu řekla.

„Mě to mrzí, Bells. Byl jsem nespravedlivej. Řekl jsem si o to.“ Zakývala jsem hlavou na znamení nesouhlasu, jenže on to neviděl.

„Is, čas na léky,“ pošeptal mi Aiden a přisedl si ke mně na sedačku. Zakývala jsem hlavou, že ano, že už jdu.

„Léky,“ zaječel do telefonu Edward, že ho slyšel i Aiden. Ten se ke mně naklonil.

„Řekl jsem to dřív,“ zaječel radostně do telefonu a já slyšela, jak Edward na druhé straně vrčí.

„Tak jo. Jdu ho uklidnit a ty si vezmi ty léky, nebo se Edward zblázní,“ ukončil náš hovor.

„Dobře. Měj se, Jakeu,“ rozloučila jsem se s ním.

S klidným pocitem u srdce jsem položila telefon na stůl. Podívala jsem se na Aidena, který mi podával prášky, a já je s úsměvem přijala.

„Tak na co budeme koukat teď?“ zeptal se mě a já se na něj položila.

„Co kdybys mi předčítal nějaký nový případ? Mohli bychom jim alespoň trochu pomoct,“ nadhodila jsem nenápadně. Aiden striktně zakýval hlavou, že ne.

„V žádném případě!“ zahlásil a já se na něj naštvaně otočila. Uviděl můj naštvaný pohled.

„Tvůj přítel je stoletý upír, vážně si myslíš, že bych porušil nějaké z jeho jasných pravidel?“ Usmála jsem se jeho přednesu a opět se na něj položila. Carlisle mu musel všechno vysvětlit. Věděla jsem, že mu můžou důvěřovat. On by nikdy nic neřekl. Proto mu svěřili jejich tajemství. Museli mu vysvětlit, co tehdy viděl.

„Jaká pravidla ti vlastně dal?“

„Myslím, že to nejdůležitější mi řekl, když mě držel hlavou dolů ze střechy,“ vyslovil a já se na něj vyděšeně otočila. Dělá si srandu, nebo ne?

„Nevím přesně, jak to řekl. Krev se mi totiž hrnula do hlavy. Ale znělo to něco jako jestli se k ní jen přiblížíš nebo na ni jen pomyslíš, utrhnu ti hlavu,“ vyslovil a snažil se vzpomenout si. Zasmála jsem se a opět si přilehla.

„Dobře, nebudu tě stresovat. Tak tam pusť Janu Eyerovou,“ vyslovila jsem své rozhodnutí.

„Izzi, ne! Tohle jsme za ty tři dny viděli stokrát!“ znegoval mi můj výběr a já se nafoukla.

„Asi řeknu Edwardovi, že se o mě nestaráš tak, jak jsi slíbil,“ zatlačila jsem ho do kouta.

„Dobře, pustím to,“ odsouhlasil mi a já se usmála.

„Stejně to bude jen na pět minutek,“ pronesl a odkašlal si. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„No co?“ Podíval se na mě s tím jeho výrazem já nic, já muzikant. „Přidal jsem ti k těm práškům sedativum. Vždyť dnes hrají Rangers, to si nenechám ujít,“ usmál se a já zalapala po dechu.

„Cože?“ vyjekla jsem a on si mě přitiskl zpět k sobě na hruď.

„Koukej se, už ti to začíná. Dobrou,“ usmál se a dal mi pusu do vlasů. Vrtěla jsem se a chtěla mu jednu vrazit. Ale on mi držel ruku a smál se. Pak jsem se uvelebila a ponořila se do mého nejoblíbenějšího filmu. Než stihla Jana dojet do jejího nového zaměstnání, už jsem byla v limbu.

Mžourala jsem skrz řasy a promnula si oči. Rozhlédla jsem se a zkoumala, kde jsem. Byla jsem v ložnici.

„Ten zmetek!“ zašeptala jsem si sama k sobě. On to vážně udělal! A pak mě ještě odklidil do ložnice! To si ještě vypije!

Z obýváku jsem ho slyšela. S někým telefonoval. Po první větě, kterou jsem uslyšela, mi bylo jasné, s kým.

„Vážně ještě spí. Ne, chce s tebou mluvit, ale nemůže, když spí. Ano, díval jsem se, jestli dýchá. Ne, neberu to na lehkou váhu. Bože, Edwarde, starám se o ni víc jak o mimino!“ zaječel do telefonu už mírně naštvaným tónem. Pod fousy jsem se usmála.

„Dobře, řeknu jí to. Ne, nemusíš zbořit letiště, klidně počkej na normální let. Všechno je tady v pořádku. Bella je v pořádku. Dobře, zavolej, ale až tak za patnáct minut, musím na záchod. Ne za deset, za patnáct!“ Už ho trpělivost opouštěla.

„Fajn, čau,“ složil sluchátko a telefon letěl do kouta. Musela jsem se tomu smát.

„Čemu se tu jako směješ?“ Vlítnul do ložnice a já se pomalu posadila.

„On je blázen!“ zakřičel a já mu to odkývala.

„Volal mi po deseti minutách, jestli ses už probudila. Když jsem řekl, že ne, tak mi řekl, že tě mám jít zkontrolovat, jestli dýcháš!“ vyjasnil mi situaci a já se lehce pousmála.

„Tvoji srdeční činnost znám nazpaměť!“ zaječel a rozhodil rukama, pak se vytratil do obýváku. Vrátil se zpět a v ruce měl tác, který byl plný palačinek a marmelády. Oblízla jsem se a zajásala.

„Prý máš jíst sladké, kvůli nervům,“ vysvětlil mi a položil tác na postel. Udiveně jsem se na něj podívala.

„To ti říkal doktor?“ optala jsem se ho a vrhla se po tom tácu.

„Jo, doktor Edward,“ odsekl a přisedl si ke mně.

„Už s tím budu muset vážně něco udělat. Přehání to,“ vyslovila jsem a tím utišila Aidena. Vypadal totiž, že se každou vteřinou zhroutí.

Natáhla jsem se po mém telefonu a vytočila toho uzurpátora.

„Bello? Lásko?“ ozvalo se na druhé straně s hlasem medovějším, než cokoliv jiného na světě.

„Ahoj, lásko,“ vyslovila jsem stejně něžně.

„Už jsi vzhůru? Jak ses vyspala? Jak je ti?“ začal mě zahrnovat otázkami.

„Je mi dobře, vážně. Edwarde, miláčku, podívej se, všechno je tady v pořádku. Já jsem v pořádku. Nemusíš mi volat každých pět minut. Aiden je už na zhroucení a jestli se zhroutí, zůstanu tady sama. Takže se, prosím, už uklidni. Nic se nestane. Je mi dobře. Jen se mi po tobě moc stýská,“ vyslovila jsem a doufala, že to pochopí.

„Mám strach, že se o tebe nepostará tak jako já,“ řekl na svoji obhajobu.

„To ne, ale opravdu se moc snaží,“ připsala jsem mu zásluhy.

„Dobře. Pozítří mi to letí a už budu u tebe,“ dořekl už klidnějším hlasem.

„Nemůžu se dočkat,“ ujistila jsem ho a poslala mu vzdušnou pusu. Položila jsem mobil a široce se usmála na mého kamaráda. Ten si jen odfoukl a zhrouceně seděl na mé posteli. Po chvilce odpočívání se na mě otočil.

„Tak to ty lístky na tu párty můžu někde střelit, viď?“ usmál se šibalsky.

„To už je to tenhle víkend, co?“ ověřila jsem si svoje tvrzení. Odkýval mi to.

„Žádné kšeftování! Půjdeme,“ striktně jsem pronesla.

„Is, já ti nevím…“

„Pššt! Prostě půjdeme a hotovo. To si nenechám ujít,“ vysvětlila jsem a zakousla se do další palačinky. Aiden se položil na mou postel a v tu ránu spal jak zabitej.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 22. kapitola: