Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 3. kapitola

28.04.2012 (18:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3292×

„Charlie,“ křikl na tátu vysoký blonďatý doktor a řítil se k nám chodbou. Úplně mě uchvátil. Jeho dokonalost mě uchvátila.

„Carlisle, ahoj,“ pozdravil ho můj otec a vydal se mu naproti. Nakročila jsem směrem za ním. Doktor držel v ruce papíry. Zřejmě výsledky mého otce.

„Dobře, že jdeš,“ začal a prohlédl si papíry. Opět věnoval pohled mému otci.

„Než začneš, Carlisle, chtěl bych ti představit moji dceru.“ Ustoupil a tím se doktorovi zprostředkoval přímý pohled na mě. Trochu jsem znervózněla.

„Vy musíte být Bella?“ mile se usmál. Jeho úsměv mě zarazil. Neměl totiž chybu. Moje dedukce opět zafungovala. Botox? Ne, ztráta mimiky a on ji má. Plastika? Ne, žádné jizvy. Make-up? Ne, tak dokonalý není žádný. Otec do mě strčil a já prozřela z mých psychologických blbostí.

„Isabell,“ upozornila jsem ho. Nepatrně přivřel oči, ale nemrkl. Jeho upřený pohled na mě směřoval celých patnáct vteřin. Člověk je obecně nucený mrknout po šesti až osmi vteřinách. Podali jsme si ruce. Jeho ruka byla výrazně studenější než moje. Dalo by se říct, že měla teplotu mrtvého člověka. Ruka mě lehce zabrněla. Že by nedokrvené končetiny?

„Těší mě, Isabell,“ pronesl. Zakývala jsem hlavou. Jeho pozornost opět patřila mému otci. Stále jsem přemýšlela nad tím dokonalým chlapem.

„Víš co?“ Otočila jsem se na otce. „Počkám tady na tebe a v klidu se domluvte.“ Ukázala jsem na sedačky v čekárně.

„Dobře,“ kývnul na mě a odešel s doktorem.

Posadila jsem se na sedačku a zhluboka dýchala. Prohrábla jsem si vlasy a snažila se uklidnit. Klid, Bello. Je to už šestnáct let. Nemůžeš to cítit! Je to nesmysl! Uvažuj racionálně!

Bouchly dveře a já se za tím zvukem otočila. Zahlédla jsem otce s doktorem. Táta mě ani tak nezaujal jako doktor Carlisle. Našlapoval měkce a jeho chůze nevydávala žádné zvuky. Pozorovala jsem jeho tělo při chůzi. Nevlnilo se tak jako normální tělo člověka. Jeho chůze mě hypnotizovala.

Upoutala jsem jeho pozornost. Věnoval mi pohled a já se zadívala do jeho očí. Původně je měl zlaté. Což už samo o sobě není normální, ale budiž. Teď byly o dva odstíny tmavší. Nebyly tak jasně zlaté jako předtím. Víc jsem vypozorovat nestihla. Při mém prohlížení ucukl pohledem. A jeho tělo bylo zastíněné mým otcem.

„Tak jak, tati?“ Stoupla jsem si a dala ruce v bok.

„Všechno v pohodě,“ pousmál se a zatvářil se otráveně. Nesnášel být středem pozornosti. A já ho touhle otázkou do té pozornosti dostala. Byla jsem mu tak podobná. Usmála jsem se a vydala se k výtahu.

„Bello?“ zavolal na mě Carlisle, když jsem stiskla tlačítko od výtahu.

„Isabell?“ Tázavě jsem se na něj podívala. Pousmál se. Opět jsem si vryla do paměti ten úsměv.

„Nechcete se přidat ke svému otci a přijít v neděli k nám na oběd?“ Zalapala jsem po vzduchu. Než jsem stihla odpovědět, otec zareagoval.

„Myslím, že ne. Určitě má nabitý program,“ vyslovil a zhluboka se nadechl. Otočil se směrem na mě a čekal na můj souhlas. V tu chvíli se ve mně probudil dětský vzdor. Sice o osm let později, ale přece.

„Přijdu ráda, děkuji za pozvání,“ odpověděla jsem a nastoupila do výtahu. Otec se narovnal a nechápavě se na mě podíval. Sklonila jsem hlavu a nasměrovala prst na tlačítko nula.

„Můžeme?“ utrousila jsem a zmáčkla tlačítko.

Vyšli jsme mlčky z nemocnice a já se nadechla čerstvého vzduchu. Ne na dlouho. Cestou do našeho domu ve Forks jsem opět skoro nedýchala. Tep jsem měla zrychlený a dech mělký.

Byla jsem vynervovaná z toho, že po osmi letech opět vstoupím do toho domu. Během jednoho pohledu, pohledu na mého otce, jsem vyměkla. Nechtěla jsem ho vidět, přesto jsem se otočila. Nechtěla jsem s ním mluvit, přesto jsem s ním promluvila. Nechtěla jsem se vrátit do Forks, přesto míjím ceduli Welcome. Nechtěla jsem vidět náš dům, přesto do něj mířím.

Myslím, že jsem už z nedostatku vzduchu byla lehce apatická. Bylo dobře, že otec už parkoval. Vystoupila jsem z auta a zamířila ke vchodovým dveřím. Čekala jsem na tátu, než odemkne.

Z nedalekého lesa jsem slyšela smích. Dětský smích. Prudce jsem se za tím smíchem otočila. Moje oči se zastavily na cestičce, po které jsem se vždycky vracela, když jsme si hráli v lese. Vím, komu ten smích patřil.

„Pojď dál, Bello,“ vytrhl mě otec z mého přeludu. Vešla jsem dovnitř. Osm let jsem si myslela, že jsem svoji minulost překonala. Osm let jsem si myslela, že je to všechno za mnou. Když jsem teď stála na chodbě našeho domu, pochopila jsem, že není.

Sundala jsem si boty a nazula se do mých, již připravených, papučí. Když jsem je uviděla, nechápavě jsem zamrkala a naprázdno otevřela pusu.

„Čekaly tady na tebe. Tušily, že se ještě někdy vrátíš.“ Věděl, na co jsem se chtěla zeptat. Nedalo mi to a poprvé jsem se na něj usmála. Otočil se a pokračoval dál do obýváku. Začal si odkládat věci a nevím, co ještě. Došla jsem ke vstupu do obýváku. Opřela jsem se o zeď a ponořila se do další rány minulosti.

„Bello?! Bello?! Slyšíš mě?! Vezmi si ten sandwich! Budeš mít hlad!“ křičela na mě máma ze dveří. Já už utíkala na autobus do školy. Naštvaně jsem se zastavila a vrátila se pro něj. Stála u kuchyňské linky a smála se.

„Ujede mi před nosem!“ obvinila jsem ji a cpala si připravený balíček do tašky.

„A čí je to vina?!“ Otočila se na mě. Usmála jsem se na ni. Roztáhla ruce. Značka rodinného objetí. Došla jsem k ní a objala ji. Dala mi pusu do mých krátkých vlasů a já konečně utíkala do školy.

Bylo to naposledy, co jsem ji viděla živou.

„Bello?“ Probrala jsem se při zvuku mého jména. Upřela jsem pohled na tátu a tázavě jsem se na něj podívala.

„Ty nepůjdeš dál?“ zeptal se. Došla jsem do obýváku a sedla si na gauč. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Nic se nezměnilo. Jako bych nikdy neodešla.

„Takže,“ začal nervózně, „co tvoje práce?“ Posadil se a napil se piva.

„Naplňuje mě,“ zamrkala jsem, „a co je tady nového?“ Rozhodila jsem nervózně rukama.

„Však víš, všechno pořád stejný.“

Tak, trapnou chvilku bychom měli za sebou. Bylo na čase ji ukončit.

„Myslím, že na jeden den toho na mě bylo dost. Měla bych jít,“ pronesla jsem.

„Bells, vážně chceš podstoupit tu cestu zpátky do Port? Jestli jsi unavená, tvůj pokoj tam stále je.“ Značně nervózní otec nevěděl, jak mě požádat, abych zůstala.

„Já ti nevím, tati. Možná bych měla jet do hotelu.“

„Možná bys mohla zůstat?“ zkusil znova. Dál jsem už neprotestovala. Vyběhl do auta pro moje tašky. Vyšla jsem po schodišti nahoru a došla ke dveřím mého starého pokoje. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře.

Rozhlédla jsem se po pokoji. U svého psacího stolu jsem viděla sedět sebe před skoro devíti lety. Mořila jsem se s učením. Žádné dospívání. Dřina a biflování. Podívala jsem se na postel a viděla sebe ležet na posteli, před šestnácti lety.

„Bell, podívej se.“ Přišel ke mně táta a přisedl si.

„Maminka už domů nepřijde.“ Moc jsem ho nevnímala, byla jsem zahleděná do náčrtků našeho domu na stromě.

„Proč?“ Upoutal tím mojí pozornost. Natáhl svoji ruku a chytil tu moji.

„Protože se jí stala nehoda a teď už je v nebi,“ vyslovil a dusil v sobě slzy, které se mu hrnuly do očí. Začala jsem plakat a objala ho kolem krku. Můj lítostivý pláč pokračoval, dokud jsem vyčerpáním nepadla do postele. Celou dobu mě táta držel a plakal potichu se mnou.

„Tak jdi přece dovnitř, Bell,“ vyrušil mě táta a strkal do mě taškou. Oči mi zvlhly. Zamrkala jsem, abych to zahnala, a vstoupila do mého pokoje.

„Díky za ty tašky.“ Položil je na zem.

„V pohodě. Nechám tě teď v klidu vybalit.“ Zakýval hlavou a odešel.

Doufám, že stále má moje povídka nějaké ty čtenáře. :) Další kapitola bude celkem oddychová. Bella se bude probírat případem a přijde na spojitost s jistým nevyřešeným případem. :D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 3. kapitola: