Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 5. kapitola

05.05.2012 (13:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3147×

Bouchnutí dveří mě probralo z kómatu. Rozlepila jsem oči a zamžourala na noční stolek. Sedm hodin. Hned potom můj pohled směřoval na onu fotku přilepenou na tom samém stolku.

Vrátil se po šestnácti letech a zase vraždil? Je to vůbec možný?! Jaký vrah by se vrátil tam, kde už jednou zabil? Případ byl to první, co mě napadlo.

Hlasy dole mě upoutaly. Vysoukala jsem se z postele a posbírala všechny papíry a fotky. Opět jsem usnula s nimi v posteli. Zasunula jsem je do desek a položila to na stůl. Vzala jsem si věci a přeběhla do koupelny. Ta byla na konci chodby.

Sešla jsem po schodech dolů a viděla, že máme v obýváku návštěvu. Opatrně jsem vešla do obýváku.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem všechny přítomné.

„Ahoj, Bells. Doufám, že jsme tě nevzbudili,“ promluvil Billy Black. Billy byl nejlepší přítel mého otce.

„Ahoj, Billy. Ne, v pohodě. Nejsem zvyklá vyspávat.“

„Dáš si s námi snídani?“ optal se mě otec.

„Kafe.“ Usmála jsem se a přisedla si k nim na sedačku.

„Kafe se už nese,“ pronesl další ranní návštěvník. Otočila jsem se a usmála se. Jacob.

„Ahoj, Jaku!“ nadšeně jsem ho pozdravila.

„Ahoj, Bells!“ Položil kafe a přišel ke mně. Vyskočila jsem a objala ho.

Jacob Black byl můj nejlepší přítel. Známe se od malička. Vyrůstali jsme spolu. Ve svém dětství jsem měla dva nejlepší kamarády. Jacoba Blacka a Jessicu Stanleyovou. Byli jsme spolu pořád. S nimi to byly nejhezčí časy mého života. Když jsem odjela, Jake mi to dlouho zazlíval. Stýskalo se mi po něm.

„Vypadáš dobře, Bells. Vyrostla jsi do krásy,“ usmíval se na mě.

„No, Jaku. Děkuji ti. Ty taky nejsi k zahození. Zmužněl jsi.“ Usmála jsem se a zmáčkla jeho svaly na ruce. Měl úžasně vytvarovanou postavu a krátké vlasy. Byl vážně moc pěkný.

Všichni jsme se posadili a společně posnídali. Bylo to pro mě příjemné setkání. Poprvé od svého příjezdu jsem se cítila trochu uvolněná. V průběhu našeho hovoru jsem zaslechla zase ten smích. Otočila jsem se směrem ven z obýváku do chodby. A vrátila se zpět do minulosti.

Vběhla jsem celá promočená do domu a usmívala se. Voda ze mě kapala na podlahu. Vůbec mi to nevadilo. Otočila jsem se ke dveřím a smála se ještě hlasitěji. Za mnou vběhl na kost promočený Jake. Zadupal a pod ním se vytvořila loužička vody.

„Dělej, pojď,“ se smíchem jsem mu rozkázala a rozběhla se po schodech nahoru.

Mamka přilítla z kuchyně a než jsme vyšli schody, začala na nás křičet.

„Bello! Tak tohle si tedy po sobě uklidíte!“ Rozhazovala rukama a byla opravdu naštvaná. Neodpověděla jsem jí. S Jacobem jsme se smáli a utíkali do koupelny. Tam jsme ze sebe ždímali vodu.

Mamka za námi po chvíli vlítla do koupelny a dost nám vyhubovala. Začala nás vysvlékat z toho mokrého oblečení. Jacob tehdy protestoval.

„Já jsem vlkodlak, není mi zima!“ Ta jeho hra na vlkodlaky.

„Já jsem vlčí nevěsta, mami. Taky mi není zima,“ protestovala jsem.

„Bello, celá se klepeš, tak mi neříkej, že ti není zima,“ hubovala mě a silou ze mě rvala to oblečení.

„A ty Jaku, i vlkodlaci se můžou nastydnout. Koukej to ze sebe sundat!“ Hned jak skončila se mnou, vrhla se na něj.

„To teda nemůžou, Renée!“ stále se pokoušel vysvětlit jí, jak to s vlky je. Máma na jeho protesty rozhodně nereagovala. Hodila po něm moje tričko a tepláky. Smála jsem se mu, že vypadá jako holka. Ale vlastně tak ani nevypadal.

Tehdy nás mamka ven už nepustila. Zahnala nás ke mně do pokoje a nařídila, abychom se zabalili do peřin a dek. Zbytek odpoledne jsme proleželi v posteli a povídali si. Tehdy mi Jake dal naši první pusu.

Do Forks přišla ten den obrovská bouřka. Byli jsme celkem hluboko v lese. Cestou k nám jsme strašně promokli. Z toho výletu jsem tehdy měla zápal plic. Jake opravdu nic. Ani rýmu.

„Tak co říkáš, Bello?“ Strkal mi do ramene Jake.

„Promiň, co jsi říkal?“ Otočila jsem se zpět k němu, tady v přítomnosti.

„Jestli bychom nezašli dneska na oběd?“

„Ehm. Jo, dobře. To by bylo fajn.“

„Vyzvednu tě v jednu?“

„Fajn,“ odkývala jsem.

„Dobrá, já musím vyrazit do práce,“ upozornil nás táta.

„Bello, chceš jet se mnou na stanici? Nebo budeš doma?“

„Budu doma. Musím trochu úřadovat a zrušit tu rezervaci v hotelu,“ objasnila jsem své plány.

„Takže tu zůstaneš?“ Byl rád, ale nechtěl to nadšení projevit, abych neutekla.

„Jestli ti to nebude vadit?“ Tázavě jsem se na něj podívala.

„Ne. Vůbec. Fajn. Tak jo, já běžím. Zavoláme si, Billy. Mějte se,“ rozloučil se a odešel.

„Rád jsem tě po letech zase viděl, Bello. Myslím, že bys měla vědět, že Charlie je z toho celý pryč.“

„Já vím, Billy. Taky jsem vás ráda viděla.“ Usmála jsem se na Jaka a ten mi úsměv oplatil. Chystali se k odchodu.

Když odjeli, uklidila jsem nádobí a šla zpět do mého pokoje.

Zavolala jsem do hotelu v Port Angeles a zrušila rezervaci pokoje. Vyřídila jsem pracovní záležitosti a opět se vrhla na zkoumání případu.

Bylo zbytečné jezdit na místa činu. Vraždy byly zřejmě nahodilé. Bez dřívějšího plánování. Téměř dokonalé provedení. Což mě dost znepokojovalo. Vraha vždycky usvědčíte podle chyby, kterou jednou udělá. Tady nebylo čeho se chytit. Potřebovala jsem vidět těla.

„Tati?“ promluvila jsem a nečekala na odpověď.

„Chtěla bych zajet do márnice. Podívat se na ta těla.“

„Dobře, kdy tě mám vyzvednout?“

„Poprosím Jaka, aby mě hodil do nemocnice. Sejdeme se před ní? Ve tři?“

„Dobře, budu tam. Zatím ahoj,“ ukončil hovor.

Fotky z těch vražd jsem si vylepila po pokoji. Byla to taková moje hra. Všude, kam mohl padnout můj zrak, jsem si vylepila alespoň jednu, dvě fotky. Nutilo mě to neustále hledat nějakou známku, stopu, nápad.

Fotky jsem měla vylepené na stropě nad postelí, na židli u psacího stolu, u lampy na nočním stolku, u vypínače velkého světla, vedle mého notebooku, dokonce jsem jich pár měla vylepené i na okně.

Zatroubilo auto a já se podívala z okna. Jake už na mě čekal. Vzala jsem si bundu a seběhla dolů. Moje klíče byly stále na věšáku. Vzala jsem je a vyrazila za ním.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a nasedla k němu.

„Ahoj. Tak doufám, že máš hlad.“ Usmál se a vyjel.

Cesta byla tentokrát příjemná. Místní restaurace se k mému překvapení vůbec nezměnila. Dali jsme si jídlo a příjemně si popovídali. Dozvěděla jsem se spoustu novinek. Například, že Jess je už dva roky vdaná. Zbouchl ji syn našeho již po třetí zvoleného starosty Newtona. Odstěhovali se do Seattlu. Taky jsem zjistila, že Jake má vlastní opravnu aut a motorek. Už na střední do toho byl blázen. Bylo mi jasné, že u toho zůstane. Kdo s kým a podobné věci. Vyprávěla jsem mu i o sobě a mojí práci.

Přes krátký rukáv jsem si nemohla nevšimnout, že má na pravém rameni tetování. Vida, přece jen ještě něco nového. Překvapilo mě to. Jacob nesnášel injekce. V tomhle byl strašný strašpytel. Jediné jeho štěstí bylo, že snad nikdy nebyl nemocný.

„Máš tetování? Ty?“ Vytáhla jsem mu rukáv a prohlížela si ho. Bylo velmi zvláštní. Spíš mi to přišlo jako nějaký erb než ozdobné tetování

„Jo, mám. Klukovina. Z hecu.“ Rozpačitě se pousmál a stáhl si rukáv zpět. Jeho reakce mi přišla nepřiměřená. Jeho už tak rychlý tep se ještě zvýšil, tepna na krku mu začala pulzovat. Lhal mi.

„Tak co, vyrazíme?“ přehodil téma. Měřila jsem si ho pohledem. Proč znervózněl? Že by z mého doteku? Ale něco mi říkalo, že to nebylo kvůli tomu.

„Můžeme,“ usmála jsem se, „děkuju, že mě tam hodíš.“ Zaplatila jsem oběd a vstala.

„To já jsem tě pozval, Bells. Nelíbí se mi, že jsi to zaplatila!“ rozčiloval se cestou k autu.

„Ale prosím tě. Ber to jako příspěvek na benzín. A vůbec, můžeš mě pozvat příště,“ usmála jsem se.

„Takže se tu přece jen zdržíš dýl?“

„Tenhle případ je hodně zajímavý. A mám pocit, že mi pomůže vyjasnit i jiný můj případ.“ Sklopila jsem hlavu.

„Nějaký jiný případ v New Yorku?“ Byl dost zvědavý ohledně tohohle případu. Toho jsem si všimla už na obědě. Neustále na něj narážel a snažil se ze mě něco vytáhnout. Nebo jsem měla jen takový pocit? Že už bych byla takhle zdeformovaná svou prací a podezřívala zbytečně? Myslím, že ne.

„Ano, jeden starý případ,“ zalhala jsem a přehodila téma.

Otec už čekal na parkovišti. Rozloučila jsem se a poděkovala Jakeovi, že mě sem hodil.

„Tak můžeme?“ kývl na mě táta.

„Jo,“ hlesla jsem a snažila se zhluboka dýchat.

Dorazili jsme do nemocnice a sjeli na patologii. Tam se nás ujala velmi milá doktorka. Dovedla nás k mrazícím boxům a ukázala nám těla, která jsem po ní chtěla.

Důkladně jsem si všechny prohlížela. Vyptávala jsem se jí na spoustu doplňujících otázek, na které jsem si nedokázala z pitevních zpráv odpovědět.

Nechápala jsem, proč ta těla nejsou nijak poškozená. Vypadala spíš, jako by z nich někdo vysál život. Když přišla na řadu ta žena, trochu se mi zatočila hlava. Vracely se mi vzpomínky na tělo mojí matky.

Všechna těla měla na krku stopy po vpichu. Ale pomalu u každého těla byly vpichy jinak silné. Určitá těla měla podlitiny. Jako při škrcení. Dost dobře jsem to nechápala, protože kdyby je škrtil, určitě by se dotyčný alespoň chvíli bránil. Ale po boji nebyly žádné stopy.

Cestou z nemocnice mi to neustále vrtalo hlavou. Ale jedno mi bylo jasné. Stejně zemřela i moje matka.

V další kapitole konečně potká Edwarda. Žádné romantické setkání to nebude. :D Bella si na něj posvítí a prověří si ho. :DD

Děkuji za všechny komentáře, strašně mě těší, že si tu povídku vůbec někdo čte a ještě mi i pár z vás nechá komentík. Jste fajn.

MMonik. :D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 5. kapitola: