Jasper se rozhodne realizovat první část svého plánu - promluvit si s Alice. Jak to bude vypadat?
28.09.2012 (10:00) • WinterAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1792×
„Jo, to je moje. Děkuju moc, nevím, co bych bez něj dělala,“ řekla, vzala mi kapesník z ruky a přičichla k němu. Byla tak zajímavá. Nikdy jsem neviděl nikoho, pro koho by byl tak důležitý kapesník. Možná s ním má "sladké vzpomínky".
Odtáhla se ode mě, zastrčila si kapesník do zadní kapsy a zase se věnovala kreslení. Sedl jsem si vedle ní a opatrně nakoukl do jejího bloku. Kreslila náš dům. Byl tak dokonale vystihnutý, že jsem se nemohl splést. Byl to náš dům! Dokonce nakreslila i tu jabloň a pod ní nějakou postavu. To jsem musel být já. Jak ji ale napadlo kreslit zrovna tohle?
Každopádně, byla to skvělá příležitost pokračovat v konverzaci.
„To je úžasné! Fakt skvěle jsi to vystihla,“ upřímně jsem obdivoval její mistrovské dílo.
„Vážně? No, ehm, děkuju! Udělal jsi mi radost!“ V očích jí zajiskřilo, na tváři jí zářily sněhobílé perly a úsměv. Byla roztomilá. Ne, takhle nemůžu myslet! Nesmím se od ní nechat okouzlit, má mě jen dostat ke starostovi.
„Jak dlouho kreslíš?“
„Hmm, moc dlouho ne. Asi tak deset minut,“ odpověděla a zasmála se. To měl být vtip?
„Ale já to myslím vážně.“
„To já taky.“ Další úsměv. Takže slečna má ujetý smysl pro humor, co? Klidně. Mě to neodradí.
„Na to, že kreslíš tak krátkou dobu, je to geniální! Měla by ses tomu věnovat,“ navrhl jsem jí.
„Jo, mám to v plánu. A mimochodem, jsem Alice.“
„To je pěkné jméno. Já jsem Jasper,“ usmál jsem se na ni.
„Oh, díky. Jasper je taky fajn,“ oplatila mi úsměv. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem cítil, že už bych se jí mohl zeptat na schůzku. Pravděpodobně mě odpálkuje, vždyť mě znala ani ne deset minut, ale jak se říká - risk je zisk.
„Víš, Alice, úžasně se mi s tebou kecá. Nechceš si zítra někam zajít?“
„Někam zajít? To jako na rande?“ zeptala se mě překvapeně.
„No… Když budeš chtít,“ odpověděl jsem. Jasně, byla to totální blbost, ale nevěděl jsem, co jí na to mám říct.
„Jasně že chci! Nikdy jsem na rande nebyla. Bylo by fajn si to vyzkoušet.“ Teď jsem měl vážně co dělat, abych se nerozesmál, ale nemyslím to špatně. Bylo na ní poznat, že moc nechodí mezi lidi. Normální holka by tohle asi z pusy nevypustila.
„Ok, takže zítra v osm tady?“ zeptal jsem se na závěr. Už byla pomalu jedna hodina po půlnoci, rodiče se po mně budou shánět, a jestli zjistí, že jsem mimo náš pozemek, jsem v háji.
„Klidně, ale v osm večer. Přes den nemám čas,“ nezněla zrovna přesvědčivě, když to říkala. Nedostatek času… že by výmluva? Ale proč?
„Jo, jistě, večer. Mrzí mě, že tady nemůžu ještě chvíli zůstat, ale doma už si určitě říkají, kde jsem. Uvidíme se zítra,“ rozloučil jsem se.
„Ok. Zatím, Jaspere.“
Otočil jsem se a šel domů. U branky jsem se ještě ohlédl, abych jí zamával, ale už tam nebyla. Jak to dělá, že tak rychle mizí? Tahle holka je prostě jedna velká záhada.
…
Tu noc se mi zdál děsivý sen.
Ležel na podlaze a zíral na bílý strop. V pravé ruce mi tepala ostrá bolest. Posadil jsem se a rozhlédl se. Ta místnost byla celá bílá, až na rudou skvrnu na zadní stěně.
Opatrně jsem vstal a přešel k té skvrně blíž. Tmavě rudá… tak přece vypadá…
„Ano, Jaspere, je to krev,“ ozval se za mnou medový a zároveň ledový hlas. Otočil jsem se, abych zjistil, kdo je majitelem hlasu.
Byl to vysoký muž s platinově blond vlasy.
„A není to jen tak nějaká krev. Tahle je tvoje,“ muž se děsivě zasmál. Tuhla mi z toho krev v žilách.
„To ne.“
Po těchto slovech jsem znova skončil na zemi.
„Ale jo. Tvá levá ruka. Ty to necítíš? Podívej se na ni.“
Udělal jsem, co mi řekl. Teď jsem přesně viděl zdroj té otravné bolesti. Na levém předloktí jsem měl obvaz nasáklý krví. Nechtělo se mi do toho, ale sundal jsem ho. Měl jsem docela hlubokou ránu, jako by mě někdo pořezal.
„Co jste mi to udělal?“ zeptal jsem se. Tak nějak jsem věděl, že za to může ten strašný blonďák.
„To není podstatné.“ Chvíli mlčel. Přitom se na mě díval takovým divným způsobem, jako by mě chtěl zabít a strašně se na to těšil. Nevím, kdo ten týpek je, ale děsí mě.
„Sbohem, Jaspere.“
Vše se sehrálo tak rychle. Ucítil jsem ještě silnější bolest než předtím. Před očima se mi zatmělo.
Pak už jsem jen padal do tmy.
V hlavě mi zněl poněkud známý dívčí hlas.
Takhle to skončí. Nepodaří se ti to změnit.
______________________________________________________________________
Doufám, že to pokračuje dobře. :{
Omlouvám se, že to trvalo, ale byla jsem v Itálii, takže dostat se k PC bylo nemožné.
« Předchozí díl
Autor: WinterAlice, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Reaper's daughter - 2. kapitola:
Prooosím, mooooc prosím, pokračuj. Vypadá to hodně zajímavě, tak by byla škoda nedokončit tuto povídku
Škoda, že jsou tu jen dva díly. Chápu, že ta troška komentů asi úplně nemotivuje. Ale prosím, nenech se odradit. To by byla velká škoda. Příběh je velmi originální a píšeš poutavě. Ráda bych ho dočetla!
Ahoj je to úžasné. Bude ale další kapitola?
Nemám slov... Naprosto úžasné. Moc se těším na další kapitolku
naprosto úžasné, honem další
Fakt úžasná kapitola
Jee, tak som sa tešila na túto kapitolu! A je úplne super! Také...zvláštna, ale v dobrom slovazmysle. Teším sa, čo bude ďalej.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!