Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 32. kapitola

07.07.2011 (19:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2819×

Lítost mi nepomůže a čas nevrátí

Líbala jsem ho na ty ledové rty a snažila jsem se tak odvést pozornost. Chvíli mě moc nevnímal, ale pak jako by mu v hlavě něco přecvaklo, přitáhl si mě blíž a vášnivě mi začal polibky vracet. A i když jsem k němu asi něco cítila, někde hluboko vevnitř jsem spokojená nebyla, jenže to jsem ještě tenkrát nevěděla.

„Lintone! Rebecco!“ uslyšela jsem hlas z druhého konce řeky. Byl to Aro.

Odtrhla jsem se od něj a pohlédla jsem přes řeku. Aro zacítil pach krve, přeskočil řeku a byl u nás. Linton už zase zbystřil, a tak ho Aro poslal pryč. Jen nerad odešel.

„Tak voňavá,“ zašeptal si Aro pro sebe a více se nadechl nosem. „La tua cantante. Jako Isabella...“

„Co?“ nechápala jsem a sledovala jsem jeho oči, které byly někde v minulosti.

„Ale nic,“ odvětil, když procitl. „Ta krev musí zmizet, činíš naši gardu řevnivou.“

„Pardón,“ protáhla jsem to slovo schválně a zdůraznila jsem to ještě omluvným gestem.

„Pošlu ti sem Fostera, vyléčí tě,“ řekl mi a byl pryč.

Konečně jsem se mohla na tu ránu podívat. Nebylo to tak zlé. Asi patnáct centimetrů dlouhý šrám přes celou holeň. Krve ze mě vyteklo jak z vola. Odtrhla jsem si kus trička, které bylo ještě mokré, a setřela tu krev.

„Tak si mi zdá, že se tady snažíš přitáhnout k sobě celou gardu,“ zasmál se někdo vedle mě.

Nikdy za celou dobu jsem ho v gardě neviděla. Přitom byl tak zvláštní. Olivová pleť a tmavé vlasy, laskavá tvář a pokřivený nos.

Naklonila jsem hlavu na stranu a kousla se do rtu.

„Jo, tak ráda jsem středem pozornosti,“ zasmála jsem se. „Ty musíš být Foster.“

„A ty ta pověstná Rebecca,“ usmál se a přiložil ruce k mé noze.

„Pověstná?“ podivila jsem se.

„Jo, celá garda o tobě mluví.“

„Hm, asi ne zrovna v dobrém,“ odvětila jsem a sledovala, co dělá. Rukama přejížděl nad mou nohou. Cítila jsem jakési teplo, které z něj vycházelo, i když byl velmi ledový. A pak se objevilo světlo. Trochu mě oslnilo, a když jsem byla opět schopná vidět, rána byla pryč.

„No páni, jak jsi to...?“ koktala jsem ze sebe.

„Kouzlo,“ usmál se na mě a zvedl se. „A s tou gardou jsi měla pravdu.“ No, nic jiného jsem ani nečekala.

Vzal mě do náruče, odrazil se a přeskočil zpět na naši louku. Tam mě postavil na zem a rozběhl se pryč.

„Děkuju!“ křikla jsem za ním, ale těžko říct, jestli mě slyšel.

Vyšla jsem zpět ke své vykotlané skále a připadala jsem si podivně otupělá. Sedla jsem si a opřela jsem hlavu o skálu. Zavřela jsem oči a přemýšlela.

„Omlouvám se,“ přerušil mě někdo z mého uvažování a já jsem těžce otevřela oči.

Byl to Linton. „To nic.“

„Vážně mě to mrzí.“

„Hele,“ oslovila jsem ho rázně, „jsi upír. Upíři pijou krev, ne? Tak si z toho nedělej hlavu.“

„Dobře. Něco jsem ti přinesl,“ natáhl ke mně ruku.

„Jídlo!“ vrhla jsem se na čerstvé ovoce. „To přijde vhod. Dík.“

Zakousla jsem se do banánu a musela jsem uznat, že tohle bylo pro můj žaludek to pravé. Zhltla jsem snad dvě kila toho ovoce, a pak jsem opět vyčerpaně klesla.

„Vy lidi jste vážně divní tvorové,“ řekl pak směrem ke mně. „Pořád jenom spíte.“

„Jo, to neznáš, co?“ rejpla jsem si v polospánku a zívla jsem.

Spala jsem jak zabitá a ani mi nevadilo, jak tvrdé tady to spaní je. Když jsem se pak zase probudila, trénovalo se. Aro si mě všiml a pokynul mi, abych se zvedla. Otřela jsem si oči a vyškrábala se na nohy.

„Felix, Rebecca.“

Vykulila jsem oči a nevěřicně si stoupla naproti Felixovi.

„Já mám bojovat s ním?“ vykoktala jsem ze sebe a kývla jsem směrem k Felixovi.

Aro přitakal. Změřila jsem si Felixe pohledem. Byl tak obrovský. A mohutný. Žiznivým pohledem mě provrtával a čekal na svou chvíli vítězství. Než jsem se stačila připravit, byl pryč. Otočila jsem se, protože jsem čekala, že mě napadne zezadu. Nebyl tam. Otočila jsem se zpátky, ale pořád nic. Zmateně jsem se točila pořád dokola, ale bylo mi to platné asi tak, jako kdybych byla slepá.

Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na svůj sluch. Zpočátku jsem slyšela jen řeku, ale pak se smysly zostřily a já jsem byla schopná slyšet tiché pohyby míhající se kolem mě. Jejich směr se stále měnil, ale po pár vteřinách jsem ten trend vyzkoumala. Ohlédla jsem se za sebe právě ve chvíli, kdy Felix předváděl svůj poslední chvat. V ten moment jsem se ho dotkla a on sjel přímo k mým nohám.

Aro potěšeně vstal a zatleskal. „Výborně, Rebecco.“

„Můžu už teď jít?“ zeptala jsem se unaveně.

„Ale jistě,“ pokývl a poslal mě zpátky.

Sedla jsem si zpět na zem a pousmála jsem se. Dokázala jsem to. Porazila jsem nejsilnějšího bojovníka!

Večer souboje utichly a Aro s bratry usedl k poradě.

„Co budeme dělat dál?“ zeptal se Caius.

„Napadlo mě... Ukážeme jim naše rozhodnutí. Přivedeme je přímo sem,“ odvětil Aro.

„Jak to myslíš?“

„Díky Lintonovi naše rozhodnutí nemohou vidět. Naše drahá Alice je ale s nimi, takže ji mohou využít. Rozhodneme se pro bitvu tady. Terén dobře známe, můžeme toho využít,“ vysvětlil jim Aro.

„Přijdou ale?“ namítl znuděně Marcus.

„Je to výhodné i pro ně. Museli by se obávat, kdy si pro ně přijdeme. Takhle bude stanoveno přímo místo, kde se střetneme.“

„Dobrá, bratře,“ souhlasil Caius. „Rozhodni tedy. Nařiď Lintonovi, aby stáhl svůj štít.“

Aro zmizel. Když se po pěti minutách vrátil, jen stroze prohodil: „Za dva dny je můžeme očekávat.“

Trochu mě to šokovalo. Bezděčně jsem se zvedla a vyrazila jsem na menší procházku. Takže dva dny. Dva poslední dny mého života. Vlastně je to směšné. Každý normální člověk by teď začal dělat všechny ty věci, které vždy chtěl udělat, ale nikdy neudělal. Já ale žádnou takovou touhu neměla. Asi proto, že já už všechno tohle udělala. Užívala jsem si života už od začátku. Tohle byl zdroj všech mých problémů. To, jak jsem se chovala, jak jsem nic neřešila, jak jsem spala s kým jsem chtěla, to všechno pramenilo z podvědomého tušení, že nejsem nic než člověk. A možná proto mi to všechno tak snadno procházelo, protože naši to tušili taky.

Na světě existovala jen jediná věc, které jsem litovala. Nebyla to žádná hádka, moje špatné vztahy s rodinou nebo dokonce drzosti, kterých jsem se dopustila. Byl to okamžik, kdy jsem roztrhala ten dopis od něj. Už nikdy se nedozvím, co v tom dopisu stálo. Ne, že by to něco změnilo...

Poslední noc vyrazila garda na lov. Nedomýšlela jsem, kolik lidí bude muset zahynout. Stačí jednomu upírovi jeden člověk? Nebo budou potřebovat více síly? Tyhle úvahy byly trochu morbidní.

Ty dva dny utekly jako voda a já jsem cítila náklonnost k Volturiovým silněji, než kdy dřív. Nad ránem se všichni sešli na jižním okraji louky. Bez jediného příkazu se garda seskupila do úhledné formace. Stála jsem přímo v srdci – vedle Ara, Caia a Marcuse. Linton stál zprava vedle mě, vedle něj Felix a Demetri. Na druhé straně, s plášti téměř uhlově černými, přesto však světlejšími než jaké jsmě měli my čtyři, stála Jane a Alec. Barvy se postupně zesvětlovaly až k okrajům, kde byly pláště temně šedé.

Nebylo tajemstvím, že já jsem Arovo eso v rukávu. Byla jsem záruka toho, že Cullenovi proti nám nebudou bojovat. A kdyby přece jen chtěli, což Aro považoval za nemožné, přímo před jejich očima mě zabije. Věděl, že tím sice bitvu uspíší, ale potěšením mu budiž, že Cullenovým tolik ublíží. Navíc byl přesvědčen, že jestli k bitvě dojde, vyhrajeme. Já sama jsem o tom neměla nejmenších pochybností. Garda byla perfektně vycvičená, dary se to mezi upíry jen hemžilo a potom, kdo by chtěl bojovat proti nejmocnějším upírům?

Podívala jsem se doprava. Jane netrpělivě čekala na příchod soupeřů, zřejmě proto, že už se nemohla dočkat, až si vyzkouší svůj talent na ostatních. Asi si neuvědomila, že jestli je s nimi Bella, už si ani neškrtne. Zachytila můj pohled a povýšeně se na mě usmála. Vrátila jsem jí úsměv zpátky a zamávala jsem na ni svým nejčernějším pláštěm. Pochopila a zavrčela na mě. Potichu jsem se zasmála a mrkla jsem na ni, což ji ještě víc vytočilo.

Pár minut se nic nedělo. A pak jsem to slyšela i já. Pohyb tolika upírů mi nemohl uniknout. Naprosto zřetelně jsem rozpoznala běh několik desítek upírů. Za další dvě minuty stáli v řadách přímo proti nám.

Bylo jich víc než nás.

V první řadě uprostřed stáli dva muži snědé pleti. Vedle nich napravo stáli Cullenovi. Edward, Bella, Emmett, Rose, Alice, Jasper a další dva lidé, které jsem neznala. Až později mi došlo, že to byli Carlisle a Esmé, které jsem jednou viděla na fotce v jejich pokoji. Levá část první řady byla stvořená ze zbytku mé rodiny, která zatím byla v lidské podobě. Táta a mamka, sestra Andie a její manžel Alex a brácha Luke.

Necítila jsem nic, kromě toho, že stojí na špatné straně.

Bylo ticho.

„Carlisle,“ promluvil pak Aro a jejich vůdce ignoroval. „Jaké to šťastné setkání. Zdá se mi ale, že opět stojíš proti mně.“

„Dobře víš, že ani tentokrát to nebylo mým umýslem,“ odvětil ten světlovlasý muž, který ve mně vzbuzoval úctu a respekt.

„Kéž bych si tím mohl být jistý,“ poznamenal Aro smutně.

„Nepřišli jsme sem pro vaše řeči!“ křikl jeden z těch veprostřed s jižanským přízvukem. I když těžko říct, jestli byl jižanský. V životě jsem takový přízvuk neslyšela.

„A proč tedy?“ zeptal se Aro klidně.

„Přišli jsme ničit,“ sdělil mu svůj záměr bez okolků.

„A z jakého důvodu?“ pátral Aro mile.

„Máme dost vaší tyranské nadvlády!“

„Tyranské,“ zopakoval po něm Aro s úsměvem na rtech. „No, jestli to vidíte takhle.“

„A jak jinak bychom to měli vidět? Neoprávněné čistky, zásah do vlastní přirozenosti, tomu vy neříkáte tyranie?“ rozhořčil se ten muž.

„Jen, klid, příteli revolucionáři, myslím, že není třeba hýřit velkými slovy,“ klidnil ho Aro.

„Ne, slovy se plýtvat nebude. Bude se bojovat,“ pronesl onen muž.

„Opravdu jsi si tím jistý?“ zeptal se Aro a trochu postoupil dopředu. „Ještě se můžete vzdát. Budeme milosrdní.“

„Nikdo se vzdávat nebude,“ odsekl.

„Hm,“ zamyslel se Aro. „Řekl bych, že jsi dostatečně nezvážil jeden fakt.“

Edward na druhém konci louky zavrčel.

„Edwarde?“ otočil se na něj ten snědý.

Edward mlčel a zíral Arovi do tváře. Aro si asi něco představoval a Edward si to s hrůzou v jeho hlavě četl. Všichni na něj upřeli pohled a čekali, co řekne. Chvíle ticha se prodlužovala.

„Ne!“ vykřikl Edward pak. Aro se samolibě usmál.

Ten jejich vůdce už to ticho nemohl vydržet a obrátil se tedy přímo na Ara. „Tak o co jde?“

Aro se znovu usmál, chvíli mu hleděl do tváře a pak se otočil zpět nám. Pohlédl mi do očí a řekl: „Drahá?“

Roztáhla jsem tvář do úsměvu a ještě jednou jsem se ušklíbla na Jane. Pomalu jsem došla až k němu. „Ano, můj pane?“

Aro mě natočil směrem k nepřátelům, ale stále ze mě nespouštěl ruku. Pozvedla jsem trochu hlavu a prohlédla jsem si tváře první řady.

„Kdo to má jako být?“ zasmál se jejich vůdce.

Stáhla jsem si kápi z hlavy a arogantně jsem zvedla bradu. „Rebecca Volturi.“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Tak, konflikt je na spadnutí. Jak se tahle situace vyřeší, to bude pěkný oříšek. Budu vás trošku napínat, odjíždím na pár dní do zahraničí, takže další díl přibude až potom. (Nekamenujte mě) ;)

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 32. kapitola: