Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 37. kapitola

18.09.2011 (17:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2818×

Dávná přátelství

Zpracovávala jsem ten trpký sen o mé zesnulé lásce. Podrbala jsem se na hlavě a přemýšlela, co mám dělat dál. Nejspíš bych měla jet domů, ale cítila jsem se tak nějak všelijak a pořád jsem se z toho šoku nemohla dostat.

Když jsem se teď podívala na hrob, žádné slzy mě v očích nepálily. V hlavě jsem totiž pořád viděla toho živého Matta. Matta, který je v pořádku, relativně šťastný a hlavně teplý.

„Becco!“ ozvalo se do tmy a já jsem málem držela svoje srdce v ruce.

Otočila jsem se po tom, kdo tak neslušně narušil klid lapushského hřbitova. Táta mezitím doběhl až ke mně.

„Zlato, jsi v pořádku?“ optal se mě zneklidněně.

„Jo,“ přitakala jsem zmateně. „Proč bych neměla být?“

Táta sebou ošil, ale neodpověděl. Jen mě za loket zvedl a vedl mě přes hřbitov k autu. U něj stál Edward a Alice.

„Vyděsila jsi mě k smrti, ty malá elfko,“ zavrčel táta směrem k Alice.

„Já za to nemůžu,“ bránila se Alice. „Vím, co jsem viděla.“

„Spíš neviděla,“ syknul táta.

„Jacobe,“ mírnil ho Edward.

Táta po Edwardovi hodil naštvaný pohled, naložil mě do Vanquishe, kterým jsem přijela, sedl si za volant a zamířil domů. Pořád jsem tu jejich konfrontaci nechápala, ale neřešila jsem to. Z toho snu ve mně zbyla i kapka klidu, kterou jsem teď využila.

„Pijavice zakrslá,“ slyšela jsem tátu mumlat.

Divila jsem se, co to do něj vjelo, ale za okamžik jsem si všimla žlutého porsche, které nás právě předjelo, a Alice za volantem, která na tátu vyplázla jazyk.

Dojeli jsme do Hřejivého sídla. Mamka už netrpělivě čekala v garáži, sotva jsme zastavili, div mě z toho auta nevypáčila. Hned mě k sobě přitiskla a svou nadlidskou silou málem umačkala.

„Mami,“ oslovila jsem ji přidušeným hlasem.

„Promiň, srdíčko,“ omlouvala se hned. „Já jsem jen tolik ráda, že jsi v pořádku.“

Nakrčila jsem obočí. Co najednou všichni mají?

„Becco, pojď ke stolu, je večeře,“ houkla na mě z kuchyně sestra Andie.

„Nemám hlad,“ odvětila jsem a chtěla jsem zmizet do svého pokoje, abych mohla rychle do postele a spát. Věřila jsem, že se mi o něm zase bude zdát, a tak jsem nechtěla ztrácet čas tady dole s ostatními.

„Pojď si vzít aspoň salát,“ přemlouval mě i Ryan, který se mnou zrovna moc nemluvil.

„Jo, je moc dobrej,“ ozvala se i malá Lily s plnou pusou, přiběhla ke mně a táhla mě za ruku ke stolu.

Kapitulovala jsem a přisedla jsem si k nim. Joshua přede mě hned postavil misku se salátem a pak se posadil naproti mně. Táta mě pohladil ve vlasech. Andien manžel Alex mě celou dobu propaloval pohledem.

Tak tohle už je vážně divné. „Fajn. Tak co se to tady děje?“

Všichni se na sebe podívali. Těkala jsem pohledem z táty na mamku, z Andie na Alexe, z Ryana na Joshuu, Lily jsem rovnou přeskočila, protože ta měla tušení o tom, jaká je situace, asi stejně velké jako já.

„Nic se neděje,“ odpověděl Alex.

„Tak proč se ke mně všichni chováte, jako bych vstala z mrtvých?“ nechápala jsem.

„Asi proto, že jsi vstala?“ zašeptal s náznakem úsměvu Ryan.

„Vtipnej, viď,“ prohodila jsem a lehce jsem ho přetáhla po hlavě.

Snědla jsem celý salát, odnesla jsem prázdnou misku do kuchyně, zavolala jsem na zbytek, že jdu spát a vyběhla jsem do pokoje. Dala jsem si sprchu, převlékla se do pyžama a zapadla jsem do postele, abych už mohla být s ním.

Zavřela jsem oči a čekala, až usnu. Jenomže čím víc jsem se o to snažila, tím víc jsem byla bdělejší. Převalovala jsem se na posteli, nohama jsem skopávala peřinu, motala se do ní, protahovala se, ale zabřednout do spánku, to nešlo. Rezignovaně jsem otevřela oči. Tohle vážně není fér, pomyslela jsem si.

Došla jsem k oknu a otevřela ho dokořán. Čerstvý vzduch mi ovanul tvář. Zadívala jsem se na hvězdnou oblohu. Měsíc dorůstal a zářil mimořádně silně. Z dálky se ozvalo bolestné zavytí. Ten zvuk prostoupil celým mým tělem jako rentgen a vyvolal ve mně husí kůži. Rychle jsem okno přivřela a zalezla do postele.

Otočila jsem se na bok, přitáhla si peřinu a zavřela oči. Za chvíli jsem slyšela samu sebe klidně oddechovat a za dalších pár minut moje vědomí utichlo...

Tma.

Otevření očí.

Cože?

To snad není možné! Jak to, že se mi nic nezdálo? Jak to, že se mi nezdálo o něm? Tohle neberu! Reklamace! Nevylezu z postele dřív, než dostanu to, co chci. Zavřela jsem znovu oči a pokoušela spánek. Když se mi to ani po půl hodině nepovedlo, naštvaně jsem kopla do postele.

Nenávidím rána, posteskla jsem si v duchu, když jsem scházela dolů na snídani.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Emmett, který seděl u televize zády ke mně a sledoval baseball.

„Emme?“ odvětila jsem překvapeně. „Co tady děláš?“ Od toho posledního rozhovoru v Jiskřivém sídle, kdy jsem se zeptala na Rose, jsem ho neviděla. Možná se mi jen vyhýbal, nebo byl někde pryč. Sám. A možná se užíral svým svědomím stejně jako já.

„Rodina si jela něco prověřit,“ odpověděl mi nepřítomně, ale pak se opravil: „Teda vlastně jeli do Denali.“

„Do Denali? Stalo se něco?“ vyzvídala jsem.

„Ne, jen Carlisle a Esmé se chtěli setkat s dávnými přáteli.“

„Proč jsi nejel taky?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to promyslela.

„Někdo tě přece musí hlídat.“

„Já nepotřebuju hlídacího psa,“ odsekla jsem. „Nechápu, proč jsi tu musel zůstat ty.“

„Vadí ti to snad, že jsem tu já?“ otočil se na mě konečně se zmateným pohledem.

Okamžitě jsem sklopila oči. „Ne, já jen že… vadí to tobě.“

„Jak jsi na to přišla?“

„Musíš se na mě dívat... Dívat se na tu, která přežila, místo na tu, kterou miluješ. Dívat se na člověka, kterej ti ji sebral,“ vysoukala jsem ze sebe.

Z ničeho nic stál přede mnou. „Ty jsi nic z toho nepochopila, že jo? Já se přece nezlobím, ani tě neobviňuju, ani tě nenávidím. Jsem rád, že jsi přežila. Asi se to muselo stát. Posledních pár dní si začínám myslet, že to byl osud. Že mě zkouší, víš?“

„Nerozumím ti,“ pokrčila jsem rameny.

Zhluboka si povzdychl. „Když Rose… když Rose zemřela, chtěl jsem jít okamžitě za ní. Edward mi to překvapivě nedovolil. Po tom, co jsme se vrátili, mě Alice pořád sledovala, dívala se do budoucnosti a odhadovala každý krok, který udělám. Hlídali mě úplně stejně jako tebe. Směšný, viď? Přitom jsem o tolik desetiletí starší,“ odmlčel se. „Vymýšlel jsem spoustu způsobů, jak se té bolesti zbavit. Začal jsem pít. No, dokážeš si určitě představit, kolik toho musí upír vypít, aby aspoň začal něco cítit. A dost rychle to vyprchává. Ale snažil jsem se dál. Provokoval jsem vlky, ale nešlo to. Začal jsem si hrát s ohněm, a to doslova.“

Zajíkla jsem se. „S ohněm? Není oheň jediná věc, která můžeš upíra zničit?“

„V jistém smyslu ano. Roztrhané kousky upíra se ohněm spálí. Ale upír celý, tím myslím fyzicky celý, se spálit nemůže. Prostě to nejde.“

„Vyzkoušel jsi toho hodně...“

„Právě,“ přitakal. „A nic z toho se nepodařilo. Takže si začínám myslet, že asi ještě nemám umřít. Že tu musím zůstat a splnit ještě nějaký úkol.“

„Ty na to věříš? Zrovna ty? Člověk, který si neláme s ničím hlavu?“ nechápala jsem.

„Smrt někoho blízkého udělá hodně,“ zašeptal a vrátil se zpět k televizi.

Nechala jsem ho být a šla jsem si do kuchyně pro něco k snídani. Pořád mi to ale všechno běhalo v hlavě. On, ve svých úmyslech průhledný jako vzduch, se snaží nenápadně sprovodit se z tohoto světa. On mluvící o bolesti. Můj největší přítel...

Přisedla jsem si k němu a začala jsem z misky ujídat cereálie. Dělal, jako bych tam nebyla, a dál zaujatě sledoval zápas.

„Kdy se zbytek vrátí?“ prohodila jsem nezávazně.

„Možná večer, možná až zítra,“ odpověděl stejně nezaujatě.

Ještě chvíli jsme tam spolu mlčky seděli. Pak jsem na sobě ucítila jeho pohled. Trochu mě to znervóznilo, ale nedala jsem na sobě nic znát.

„Proč sebou tak šiješ?“ zasmál se.

Aha, tak jsem se asi nedokázala tak dobře ovládat.

Pak zvážněl. „Ty jsi ze mě nervózní?“

„Ne,“ odpověděla jsem mu stručně, ale hlas mě prozradil.

Pohladil mě po tváři, ale když viděl, jak jsem najednou ztuhla, rychle ruku stáhl. „Zvláštní,“ poznamenal tiše. „Nebavili jsme se pár týdnů a tolik se toho změnilo.“

„Nic se nezměnilo,“ pípla jsem, pak jsem roztáhla tvář do úsměvu a vyplázla jsem na něj jazyk.

„Nezměnilo, říkáš?“ opakoval po mně. „Tak potom tedy...“

Ani to nedořekl, popadl mě do náručí a už vybíhal z domu. Běžel lesem, ale já tradičně nic moc neviděla. Všechno byly jen zelené šmouhy. Překvapeně jsem se zasmála. Bylo mi dobře a uvědomila jsem si, jak moc mi tyhle chvíle s Emmem chyběly.

„Kam se chystáme?“ houkla jsem na něj.

„Uvidíš,“ mrkl na mě a ještě trochu přidal.

Když po pár minutách zastavil, krapet se mi točila hlava. Rozhlédla jsem se kolem sebe a poznala jsem to místo. Byly to ty skály, na kterých jsme s Emmettem byli jeden z prvních dnů po tom, co jsme se přestěhovali do Forks. Ještě teď si pamatuju, jak jsem z nich spadla přímo Emmovi do náručí. A jak jsem po tom měla ještě dva týdny modřinu...

Viděl na mně, že jsem si vzpomněla. „Tentokrát tě ale nechytám,“ vyhrožoval.

„Nebudeš muset, tentokrát to vylezu až nahoru,“ hecovala jsem se.

„Vsadíme se?“

„Jsem pro. Když vyhraju, přestaneš mě hlídat a prosadíš to i u rodiny,“ navrhla jsem mu svou stranu dohody.

„Dobře, ale když prohraješ, přivážu si tě na vodítko a celej den budeš můj pes,“ zasmál se hrozivě a podal mi ruku.

Nenechala jsem se zastrašit a jeho ruku jsem stiskla dřív, než bych mohla ztratit odvahu. On sevřel tu mou pevně a nevyvaroval se ani hlubokého pohledu do očí.

Předstoupila jsem před skálu, kterou jsem prve nezdolala. Natáhla jsem ruku do výše a chytila se malého úchytu. Nohou jsem nahmatala místo, kde jsem se zapřela, rukama jsem se přitáhla a už jsem na skále visela. Kousíček po kousíčku jsem se po ní pohybovala. Pečlivě jsem si vybírala místa, kterých se chytnu, dolů jsem se nedívala.

„Tak pohni,“ křikl na mě shora Emm. „I bezrukej by to vylezl rychleji.“

„Trhni si,“ zvolala jsem na oplátku.

Emm se akorát zasmál a dál mě kontroloval pohledem. Nenechala jsem se rozhodit a držela si svoje tempo. Vrchol se pomalu blížil. Viděla jsem dobrý úchyt trochu dál, než jsem dosáhla, ale vypadal vážně stabilně, a tak jsem se překonala a sáhla jsem po něm. V ten moment se se mnou utrhl ten kousek skály, na kterém jsem stála, a já jsem zůstala zavěšená na skále, držíc se pouze jednou rukou. Útržky skal se sesypaly dolů.

Emmett okamžitě seskočil dolů a stál připravený mě chytnout, ale já na něj jen houkla: „Dej si pohov, frajere!“

Přitáhla jsem se a našla nové místo pro svou pravou nohu. Znovu jsem získala ztracenou rovnováhu a mířila jsem nahoru. Trvalo mi to ještě pár minut, ale nakonec se mi podařilo přehoupnout své tělo přes vrchní okraj skály. Unaveně jsem se rozvalila na vrcholku.

„Hm, jsi vážně dobrá,“ ozvalo se nade mnou a já otevřela oči.

Emmett se nade mnou skláněl a usmíval se. „A na to jsi přišel až teď?“

Neodvětil nic, jen se posadil vedle mě. Podívala jsem se na tu nádheru kolem sebe. Zvládla jsem to! Vylezla jsem až nahoru a za odměnu jsem dostala tuhle dokonalost. Vrcholky smrků se skláněly pod mýma nohama, všude byl klid, jen skála, kopce, stromy a my dva.

„Necháš mě tu samotnou, prosím?“ požádala jsem ho po pár minutách.

„Ale Becco-“

„Sázka, vzpomínáš si?“ připomněla jsem mu.

„Dobře. Přijď brzo, nebo pískni,“ navrhl mi a já jen kývla. Během vteřiny byl pryč.

Zhluboka jsem vydechla a najednou mě přemohla únava. Zívla jsem. Položila jsem si hlavu na mech, který porůstal skálu, a čekala, jestli ke mně konečně přijde on...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Znovu se omlouvám, že tento díl tak trval. Poslední dobou je pro mě stále těžší a těžší psát. Doufám, že se všechno už konečně vrátí do normálu.

Ale Becca jede dál. Bude se jí znovu zdát sen o jediné lásce? A co to podivné chování rodiny?

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 37. kapitola: