Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 39. kapitola

04.07.2012 (14:30) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2345×

Život naruby

Celou noc jsem přemýšlela, jak provést svůj plán. Byl jednoduchý. Spočíval v tom, že bych zkusila Matta najít a přitom samu sebe přesvědčit, že nespím. Jenže zaprvé jsem nevěděla, jak ho najít, a za druhé, jak potvrdit svou myšlenku. Taky jsem potřebovala co nejméně nápadně zmizet z domova.

Snažila jsem se usilovně myslet na to, že se jdu jenom projít, aby Alice neměla podezření. V kuchyni jsem potkala jen Ryana a tomu nebylo potřeba nic vysvětlovat. Batoh jsem si hodila na záda a přes terasu jsem vyšla do lesa.

Vážně jsem neměla ponětí, kam bych měla jít. Pak jsem si vzpomněla na místo, které bylo jenom naše. Studánka. Sice jsem si nebyla jistá, jestli ji dokážu najít, ale byla jsem pevně rozhodnutá to zkusit.

Víc jak hodinu jsem bloudila po lese bez výsledku. Nakonec jsem stejně skončila u té skály, na kterou jsme lezli s Emmettem. A v tu chvíli mě to napadlo.

Začala jsem šplhat nahoru a i když mi to šlo jen ztěžka, nevzdávala jsem to. Ostré výběžky skály se mi zarývaly do rukou, přesto jsem nepolevila. Užuž jsem chtěla být nahoře.

Přehoupla jsem se přes okraj skály a ztěžka jsem dýchala. Shodila jsem ze sebe batoh, aby se mi lépe dýchalo. Po pár minutách jsem se postavila a porozhlédla se po krajině.

„Matte!“ porušila jsem klid lesa pode mnou.

Kromě větru jsem nedostala žádnou odpověď.

Zkusila jsem to tedy ještě jednou. „Matte!“

V lese se nepohnula ani noha.

„Poslouchej, já vím, že tam jsi!“ houkla jsem. „Prosím, ukaž se mi.“

Chvíli jsem jen nečinně stála. „Matte? Matte!!!“

Z toho křiku mě začínalo bolet v krku. Asi byl čas přistoupit na můj plán.

„Nedáváš mi na výběr. Sejdeme se dole!“ zakřičela jsem, zhluboka jsem se nadechla a připomněla si, že skutečně věřím, že tam dole někde je. Protože jestli ne...

Zavřela jsem oči, udělala jsem krok doprázdna a s tichým výjekem jsem padala dolů. Neotvírala jsem oči, nechtěla jsem vidět tu rychle se přibližující zem pode mnou. Nakrčila jsem se a připravovala jsem se na drsný pád. Ale pak jsem žuchla do něčeho měkkého.

Rozzářeně jsem se usmála a otevřela oči. Byl tady a držel mě v náručí.

„Věděla jsem to,“ zašeptala jsem a opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

Nic v tuhle chvíli nebylo nad slunce jasnější. Můj Matt, živý, zdravý, se mnou. Moje hlasitě bijící srdce patřící jen jemu. Teplo vycházející z jeho těla. Jeho zběsilý dech.

Trochu mě od sebe odtáhl a postavil mě na zem. Ale já se ho nehodlala vzdát, dál jsem držela své ruce obtočené kolem jeho krku. Díval se na mě překvapeně a zmateně, jako by mě vůbec nechápal. Ta chvíle byla tak zvláštní, přitom jednoznačně správná.

Nemluvili jsme, jen jsme na sebe hleděli. Pomalu jsem rozpojila svoje ruce, pohladila jsem ho po tváři, krku, hrudi a spojila jsem své ruce s jeho. Stál zkameněle a pak z ničeho nic roztál, pustil moje ruce, vzal moji tvář do dlaní a měkce se dotkl mých rtů. Moje srdce se sevřelo a na chvilku přestalo bít. Pak začalo s tronásobnou rychlostí. Něžně si hrál s mým rty, pohyboval se na nich a na každém drobném polibku si dal záležet. Přitiskla jsem se k němu a polibky mu vracela. Nestíhala jsem dýchat, a tak se pomalu odlepil.

„Vezmi mě odsud,“ šeptla jsem k němu zadýchaně a v tu chvíli mi již podsekl nohy, chytil mě do svých paží a utíkal se mnou pryč.

Přírodu kolem sebe jsem viděla rozmazaně, ale co na tom záleželo. Soustředila jsem se jen na svého vlčka, který zíral před sebe a přitom si mě tiskl k hrudi. Prohlížela jsem si ho. Každý záhyb jeho těla, jeho snědou pleť, tepny vybíhající na krku, černé řasy a ty neskutečně nádherné hnědé oči.

Netušila jsem, jak dlouho se mnou běžel, ale najednou začal zpomalovat. Nevěděla jsem, kam míří, dokud jsem neuviděla malý dřevěný srub. Došel až k němu, otevřel dveře a donesl mě dovnitř. Seskočila jsem mu z náručí a rozhlédla se kolem sebe. Byla to jedna malinká místnost, uprostřed stál stůl a jedna židle, vzadu v rohu byla polorozpadlá postel a naproti ní dvě menší skříňky.

Sedl si na postel, která pod ním zaskřípala, a ukázal na židli, abych si na ni sedla. Až když jsem si sedla, tak mi došlo, že za celou dobu vůbec nepromluvil. A najednou jsem ani já nevěděla, co říct. Jen jsem tam seděla a nevěděla, kam s očima.

„Jsi naživu,“ prolomila jsem po pár minutách ticho.

„Vypadá to tak,“ odvětil pomalu.

„Ale jak? Jak jsi-? Jak? Nechápu-“ nedokázala jsem zformulovat svou otázku.

„Dlouhý příběh,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku. „Jak jsi věděla, že tě chytnu?“

Pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem cítila, že tam někde jsi. A že bys mě nenechal si ublížit.“

„Ale vždyť sis myslela, že se ti jen zdám...“

„Jo, než jsem si spojila pár věcí dohromady. Ty tvoje podivné řeči, to, že jsem byla věčně unavená, když jsem si myslela, že spím a nespala jsem, výpadky v Alicině vidění...“

„Bylo to legrační,“ pousmál se trochu. „Nechtělo se mi věřit, že si fakt myslíš, že se ti zdám.“

„Bylo to jednodušší, než si myslet, že jsem se zbláznila. Byls mrtvý! Jak to, že jsi naživu? Teď a tady. Možná je čas na tvůj příběh.“

Matt si povzdychl. Zavřel oči a přiložil si ruce na spánky. Po pár vteřinách oči otevřel a hluboce vydechl. „Vlastně ani nevím, kde začít,“ řekl potichu, jako by mluvil sám k sobě.

Sama jsem se na chvíli zamyslela. Nechtěla jsem teď slyšet nic o tom, proč se se mnou tehdy rozešel. Pořád to bolelo. „Jak ses dozvěděl o tom, co se chystá? O té bitvě?“

„Když se tenkrát vrátil Edward s ostatními ze Švýcarska, kde tě byli hledat, přivezli i tu novinu o té bitvě. Něco málo o Ferreirových jsme věděli už předtím, teď se to jen začalo spojovat dohromady. Ryan a já jsme se samozřejmě chtěli zúčastnit, jenže tvoje sestra Andie o tom nechtěla nic slyšet. Zato její manžel Alex nebyl tolik proti. Dokonce si s námi později domluvil sraz, kde nám navrhl, že můžeme přijet později, až budeme vědět konkrétní termín. To ale Andie samozřejmě nesměla vědět.

Takže toho dne všichni odjeli do Ria, zatímco já, Ryan, Lily, Joshua a Lindsey jsme zůstali doma. S Ryanem jsme zůstávali po celý čas ve své vlčí podobě, protože jsme čekali na zprávu od Alexe. Až jednoho dne konečně přišla. A s ní i informace o tom, že jsi v zajetí Volturiových...“ Na chvíli se odmlčel, ale nepodíval se na mě. „Sbalili jsme si pár věcí a vydali se na cestu. Nejbližší letadlo do Ria letělo až za dvanáct hodin, tak jsme se rozhodli, že poběžíme po svých. Trvalo to skoro dva dny, báli jsme se, že bychom mohli dorazit pozdě. Když jsme se dostali na místo, bitva už začala.“

Teď přicházela chvíle, kdy se moje vzpomínky propojily s těmi jeho. Při prvotním střetnutí tam nebyl, ani když bitva začala. Aro mě stáhl pryč od hlavních bojů a nedovolil mi se do nich zapojit. Až potom se objevil Matt a začal volat moje jméno. To zapříčinilo, že jakási pomyslná pouta v mé mysli, která mě spojovala s Volturiovými díky Chelsea, povolila. Poslala jsem proto Ara svým talentem do bezvědomí a rozběhla jsem se za ním. Jenže než jsme tam stihla doběhnout, on ležel nehybně na zemi...

Na následující odpovědi jsem byla nejvíc zvědavá. Ty přece měly být klíč ke všemu. K tomu, proč je dnes naživu. „Tak co se stalo během té vteřiny, když si najednou upadl na zem a měl jsi být mrtvý?“

Zase si dal na čas, než mi odpověděl. „Pamatuju si, jak jsem... jak jsem ti běžel naproti,“ povídal tak nějak zvláštně, jako by ani nechtěl mluvit o mně, „a najednou jsem nedokázal pohybovat ani nohama, ani žádnou částí svého těla. Svalil jsem se na zem a nemohl jsem se pohnout. Byl jsem úplně paralyzovaný, ale přesto jsem byl schopný slyšet a vnímat všechno, co se děje okolo mě...“

Trvalo chvíli, než jsem si uvědomila obsah jeho slov. Vypadal, že je mrtvý, nehýbal se, jeho srdce nebilo... Tak jak to, že mohl slyšet a vnímat to, co se mezitím událo? „Nerozumím...“

Chopil se zase slova. „Cítil jsem, jak jsi začala s masáží srdce. Ale bylo to jako kdyby moje tělo bylo obalené jakousi membránou, která nepustila dovnitř ani ven vůbec nic. Nic to se mnou nedělalo. Jako by ta membrána byla z něčeho velmi tvrdého, na povrchu se ale musela zdát neviditelná.“

Bezděčně jsem kývla hlavou. Nebylo na něm nic neobvyklého, jeho kůže byla stejně hladká jako vždy. Žádná hmatatelná ani viditelná známka nějaké membrány.

Podíval se na mě a snažil se číst si z mojí tváře. Jako by sledoval, jak na jeho vzpomínky reaguju. Jako by zkoumal, co všechno mi má říct a co ne.

„Pak jsem uviděl Emmetta, jak nás oba vzal a odnesl pryč. Položil nás kdesi v lese,“ znovu přerušil vypravování.

Samozřejmě, že jsem věděla, co se stalo potom. Lehla jsem si k němu, brečela jsem a začala jsem mu říkat všechny ty věci, které jsem mu měla říct už dávno. Že jsem na něj nikdy nepřestala myslet, že jsem se s naším rozchodem nedokázala vyrovnat a že ho pořád ještě strašně moc miluju...

A teď jsem chtěla slyšet, jak to cítil on, protože já mu svoje city vyznala, zatímco on musel mlčet. „Slyšel jsi všechno, co jsem říkala...“

Kývl.

Ruce se mi rozklepaly. Nastala ta chvíle, kdy asi mělo přijít rozřešení. Teď jsme si měli vyříkat všechno, co mezi námi bylo nebo ještě je... Srdce mi tlouklo jako kostelní zvon a v hlavě se mi střídalo tisíc myšlenek za vteřinu. Jak to cítil tenkrát? Co by mi odpověděl? Co by se stalo, kdyby se mu nic nestalo a on s námi odjel domů? Ale ta nejdůležitější myšlenka mě pálila úplně nejvíc: co asi cítí právě teď?

„Bylo to hrozné,“ začal. „Začala jsi ze sebe chrlit všechno a hlavně věci, které jsem vůbec nečekal. A já jsem tam jen ležel a nemohl jsem nijak reagovat.“

„A co bys mi řekl?“

„Asi bych se zeptal, proč jsi mi nic z toho neřekla dřív.“

„Proč? Protože ses se mnou rozešel! Proč bych ti tedy měla říkat, že tě pořád miluju, když už jsi o mě nestál?!“

„Nemuselo to tak být, kdyby sis tenkrát přečetla ten dopis.“

Jasně, ten dopis, který mi tenkrát dával Ryan. Ten, který jsem před jeho očima roztrhala, protože jsem nechtěla o Mattovi ani slyšet. Rozešel se se mnou, tak mi neměl co posílat dopisy. „Jestli jsi mi chtěl něco říct, tak jsi měl přijít osobně, jako chlap, a ne posílat dopisy a ještě ke všemu přes Ryana.“

„Copak bys se mnou promluvila, kdybych za tebou přišel?“ nadhodil.

„Možná,“ odvětila jsem, i když jsem tušila, že bych ho akorát zpražila a poslala do háje.

Chvíli se na mě nevěřícně koukal. „Ty jsi tak umanutá.“

Přešla jsem jeho poznámku bez komentáře a znovu jsem se ho zeptala. „Tak co v něm bylo tak

důležitého?“

„Chtěl jsem ti toho tolik vysvětlit. Chtěl jsem urovnat to, jak jsme se rozešli. Chtěl jsem, abys věděla, že kdyby se cokoliv stalo, pořád tu pro tebe budu. Chtěl jsem, abys mě úplně nevystřihla ze svého života...“

„A cos jako čekal? Že spolu budeme dál trávit čas jako kamarádi? Že to, co mezi námi bylo, se jen tak změní v nějaké přátelství? Protože my dva nikdy nemůžeme být přátelé. Můžeme se milovat nebo nenávidět, ale nikdy nic mezi tím.“

Mlčel a přemýšlel o mých slovech. „Pamatuješ si ještě, co jsem ti říkal, když jsme se rozcházeli?“

„Že k sobě nepatříme. A pak si řekl, že mě miluješ tak, že to nejsi ty,“ zopakovala jsem mu.

„A než jsem tě tam nechal, moje poslední slova, ty si nepamatuješ?“ dožadoval se.

Jasně že pamatuju. Jen jsem je ukryla tak hluboko, abych si na ně nikdy nedělala žádné právo. Měla jsem je zapomenout. Moji pauzu si asi vyložil tak, že si nevzpomínám.

„Řekl jsem, že tě vždycky budu milovat. A na tom se za celou tu dobu nic nezměnilo. Protože ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, žádná jiná ve mně nikdy nevzbudila to co ty. Rozešel jsem se s tebou, protože jsem si myslel, že když jsem s tebou, potlačuju v sobě svou pravou podstatu. Že se pořád jen snažím být lepší, než ve skutečnosti jsem. A připadalo mi, že to nedělám pro sebe, ale kvůli tobě. A to jsem nechtěl. Jenže postupem času jsem zjistil, že i když už s tebou nejsem, pořád se snažím být takovým, jakého bys mě chtěla ty. Že to ty jsi sice ve mně otevřela touhu být lepším, ale že to bylo přesně to, co jsem chtěl i já sám. Že to jsem celou dobu hledal, už od chvíle, co jsem se stal vlkodlakem a připadal jsem si jako monstrum.“

Vyslechla jsem to s nastraženýma ušima. Byla jsem tím ohromená, v jeho očích jsem vypadala jako nesmírně dobrý člověk, který pomáhá ostatním nalézt sama sebe, i když já sama jsem byla prolezlá černotou do všech míst svojí duše.

Pak sám pokračoval. „Přes Ryana jsem tenkrát viděl, jak trpíš, jak tě to vzalo. Chtěl jsem si fakt namlátit, že jsem ti to udělal, a o to víc když jsem si uvědomil, že pro mě znamenáš všechno. Řekl jsem si, že ti dám nějaký čas, a pak tě znovu zkusím krůček po krůčku získat, jenomže jsem viděl, jak moc mě nenávidíš. Myslel jsem, že je všechno ztraceno,“ zěžce si oddychl. „A pak jsi odjela do toho Švýcarska a ztratila ses. Šílel jsem z toho. Dokud jsi byla tady, věděl jsem, že nějak žiješ, že jsi v pořádku, ale najednou i tahle jistota byla pryč. Začínal jsem si myslet, že jsem tě ztratil nadobro.“

Nedokázala jsem na jeho slova reagovat. Slyšet ho mluvit takhle o mně, o tom, co cítil, bylo neskutečně šokující. Neuvěřitelné. Nemožné.

„Naděje vzrostla, když jsme aspoň věděli, že jsi u Volturiových. Už tehdy bylo jasné, že se té bitvy musíme zúčastnit. Zachránit tebe byla priorita číslo jedna. Vážně mi na ničem jiném nezáleželo. Hlavně jsem věděl, že to všechno byla moje vina. Že kdybych se s tebou srabácky nerozešel, nic z toho by se nestalo. Když jsem tě pak uviděl stát na straně nepřátel, byla jsi tak jiná. Hrdá a nepřístupná dáma. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsi pak vyměkla a rozběhla ses za mnou. V tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než aby to byl náš nový začátek. Stačilo k němu málo...“

Už nemusel nic dál říkat. Bylo mi jasné, jak se musel cítit, když konečně slyšel to, co si tolik přál, totiž že ho miluju. A taky když viděl, že jeho naděje zhasla.

Ve vzduchu viselo tolik emocí. Vypadalo to znovu na šťastné shledání, ale bylo toho najednou příliš moc a oba jsme to asi potřebovali vstřebat. Rychle jsem přešla na jiné téma.

„Jak to, že jsi tedy naživu? Jak ses toho zbavil?“

Asi jsem ho změnou hovoru trochu zaskočila. „No... tohle moje ochromení bylo pravděpodobně dílem nějakého talentovaného upíra. Řekl bych, že to má vypadat tak, že je dotyčný mrtvý, a později ho můžeš buď osvobodit nebo klidně zaživa upálit.“

„Osvobodili tě tedy?“ hádala jsem.

„Ne tak docela. Najednou to ze mě prostě spadlo. Nic jsem na sobě necítil, mohl jsem se opět začít hýbat, i když jsem byl ze začátku trochu omámený. Šel jsem zpátky na bitevní pole, jenže tam už bylo po všem. Byly tam desítky hořících těl. Celá ta pláň byla poseta cáry oblečení a zbytků těl, jiná už ležela na hranicích. Byla to děsivá podívaná. Nějaký upír, který tam na to ještě dohlížel, si mě všiml. Chtěl jsem zmizet, ale byl rychlejší. Zavrčel na mě, co jsem zač. Zariskoval jsem a odpověděl, že patřím ke Cullenům. On pak ztišil hlas a řekl mi, ať rychle zmizím, že po nás Ferreirovi nejspíš půjdou a že hlavně já se mám držet na pozoru jakožto vlkodlak. Nechápal jsem, a tak mi vysvětlil, že Ferreirovi chtějí vlkodlaky testovat a klonovat a že to byl jeden z důvodů, proč mě jeden z nich ochromil tím talentem. Ptal jsem se, jak to, že jsem teda volný, a on mi řekl, že je ten upír mrtvý, a tudíž nemůžu být vázán jeho talentem, když on už nežije. Pak jsem rychle zmizel.“

Dávalo to smysl. Jedinou věc jsem nechápala... „Proč ses tedy nevrátil domů? Kde jsi byl celý ten měsíc a půl?“

„Chtěl jsem. Jenže na hranicích s Kolumbií mě Ferreirovi našli. Sledovali mě. Sice jsem jim dokázal utéct, ale věděl jsem, že po mě půjdou, dokud mě nedostanou, a nechtěl jsem se vracet domů, abych to nebezpečí nepřivezl s sebou a tím neohrozil vás. Schovával jsem, často jsem měnil stanoviště a připravoval jsem se na boj, ve kterém je budu muset zničit. Ten pak jednou přišel. Byli v přesile a měli dary, ale já měl výhodu, že jsem to místo znal, navíc bylo celkem rušné, nemohli se moc předvádět. Hned potom jsem se vypravil domů. Běžel jsem tryskem až k hranicím Mexika, ale jakmile jsem byl ve Státech, zpomalil jsem. Najednou jsem nevěděl, jaký ten návrat bude. Jestli tu na mě ještě někdo bude čekat. Chtěl jsem nejdřív vysledovat, jaká je doma atmosféra a co se změnilo, a teprv potom se nějak ukázat. Nevím proč, ale asi po tom ochromení jsem ztratil kontakt s vlkodlaky, už jsem s nimi nemohl mluvit, na chvíli jsem si dokonce myslel, že jsou všichni mrtví, ale jen do chvíle, kdy jsem zjistil, že už taky nejsem cítit jako vlkodlak. Jako by to všechno umřelo, což byla do jisté míry výhoda, protože o mně tak nikdo nemohl vědět.“ Nadechl se a mluvil dál, jako by už nic nechtěl skrývat. „Když jsem míjel ceduli La Push, byl jsem na pozoru. Vlkodlačí stopy už byly vyvanulé, jako by nikdo neměl hlídku už dlouhou dobu. Jako první jsem se běžel podívat za rodiči. Nahlédl jsem oknem do domu, byli zrovna doma, všichni tři, máma, táta i Olivia, o něčem si sice povídali, ale byli jiní, zachmuření. Ztrápení. Nemohl jsem jít domů, ještě ne. Pak jsem chtěl jít zkontrolovat tebe, ale bál jsem se. Jednak toho, co bych mohl vidět, a jednak toho, že by mě tví upíři příliš brzo odhalili. Jenže měl jsem štěstí. Zachytil jsem tvoji stopu v La Push. A netušil jsem, že mě ta stopa dovede na hřbitov...“

Jeho vyprávění mě úplně vtáhlo dovnitř. Jen jsem seděla a poslouchala příběh plynoucí z jeho úst.

„Hrozně mě to tam táhlo. Musel jsem tě vidět. V tu chvíli mi ještě nedošlo, že budeš plakat u mého vlastního hrobu. Pozoroval jsem tě chvíli z dálky, ale trhalo mi to srdce, chtěl jsem tě jít utěšit. Samy moje nohy mě pořád poponášely blíž k tobě, aniž bych jim dával nějaký příkaz. Nevěděl jsem, co dělám, byl jsem pár metrů od tebe, chtěl jsem se otočit a odejít, nechtěl jsem tě vylekat, nevěděl jsem, co bych ti vlastně řekl. Ale špatně jsem našlápl, ty ses otočila a jakmile jsem uviděl tvoje oči, stál jsem přikovaný na místě bez možnosti se pohnout. Pak ses najednou sesunula k zemi, omdlela jsi. Nemohl jsem tě tam nechat a když už jsem tě jednou držel v náručí, nechtěl jsem se té chvíle tak snadno vzdát, a odnesl jsem tě ke studánce.

Když ses probrala,“ pousmál se, „podívala ses na mě naprosto nechápavým výrazem, asi jako když se malé ptáčátko poprvé podívá na svět. Dokonce sis protřela oči! A pak ses začala smát, z ničeho nic! Já jsem vůbec nic nechápal, čekal jsem dotazy, tisíce otázek, ale tys začala mluvit o tom, že se ti zdám, a nenechala sis to vymluvit. A pak, když jsem tě konečně chtěl políbit, nedovolila jsi mi to. Myslel jsem, že už mi nechceš dát šanci, ale byla jsi v mojí náruči, nechtěla jsi pryč... a pak jsi usnula. Musel jsem tě odnést zpátky na hřbitov a doufat, že ještě budu mít příležitost se s tebou o samotě potkat. A pak jsem měl zase štěstí, když jsi byla na těch skalách s Emmettem a zůstala jsi tam sama. Byla jsi úplně jiná než posledně, bezstarostná, šťastná. A já tě konečně chtěl přesvědčit, že jsem živý, ale ty sis to nenechala vymluvit. Aspoň už jsem ale věděl, že o mě pořád stojíš, tiskla ses ke mně, srdce ti splašeně bušilo...“

Vzpomínala jsem společně s ním. Bylo skoro absurdní to teď poslouchat, mluvit o horoucných citech starých vzpomínek, ale přitom necítit žádné právě teď.

Konec celého vyprávění zapříčinil dlouhé ticho. Co jsem teď měla říct? Na takovouhle situaci jsem nebyla připravená. „Co teď budeme dělat?“ vypadlo ze mě nakonec.

„Já nevím, Bex. Asi je naivní předpokládat, že se vše vrátí do starých kolejí.“

Smutně jsem sklopila oči. Měl pravdu. I když jsme teď konečně byli zase spolu a věděli jsme, že naše city se nezměnily, nějak jsme k sobě nemohli najít cestu. Dlouhé odloučení a myšlenka, že je po všem, částečně všechno zhatily. Jako bychom teď museli začínat od začátku.

„Půjdeš teď za rodičema?“ znovu jsem změnila téma, abych nemusela myslet na nás dva.

Pokývl. „Rozhodně bych měl. Doufám, že je netrefí šlak,“ pokusil se o vtip.

Slabě jsem se zasmála a rozechvěle jsem se zeptala: „Přijdeš pak k nám?“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

 Byla bych ráda, kdyby se tu přece jen našel nějaký starý čtenář, i když vím, že už si to nezasloužim, ale i tak, budu doufat ;)

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 39. kapitola: