Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 42. kapitola

08.11.2013 (12:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1625×

Lidská láska je nejvíc

Je to už rok od doby, co rozhodující bitva upířího světa převrátila životy všech včetně mě. Ta sáhodlouhá rodinná historie, která kdysi začala zakázanou láskou mezi lidskou dívkou Bellou a upírem Edwardem, mi přijde jako výklad doby starověku v hodině dějepisu. Moje máma Nessie a táte Jake, mí sourozenci Andie a Luke, ti všichni si prožili neskutečné příběhy a sami už měli svoje děti. Všichni za sebou měli boj za lásku, svobodu i vlastní život, a všichni měli nekonečná léta před sebou. Všichni kromě mě.

Já jediná jsem byla chybou v jinak dokonalé rodině. Přestože mí předci jsou nadpřirozené bytosti, zrodila jsem se z nich já, lidská dívka, kterou celý ten příběh začal. A stejně jako před mnoha lety se ukázalo, že obyčejný člověk dokáže v upířím světě zahrát hlavní roli. Moje chvíle na jevišti už byla za mnou. Odehrála jsem svou část, kdy stojím na straně Volturiů proti své rodině a kdy ubohá lidská bytost byla Arovým domnělým trumfem v bitvě, kterou prohrál.

Upíří svět se už nedokázal vrátit k tomu, jaký býval. Přetahování o moc, kterou si chtělo utrhnout mnoho kmenů, skončilo tím, že vládnout nedokázal nikdo. Svět upírů nebyl nikdy nebezpečnější než teď, kdy každý prosazoval své právo sám. A v tomhle světě, v zapadlém městečku Forks ve státě Washington, jsme žili my.

Pořád tu byli Carlisle a Esmé, Bella a Edward, Alice a Jasper. Před pár týdny nás přijel navštívit Emmett, který korzoval po světě po tom, co Rosalie v téhle bitvě položila svůj život za můj. Nezdržel se dlouho, nedokázal se dívat na to, že já, dívka s tou nejprohnilejší duší, jsem s klukem, který měl být stejně mrtvý jako Rose. Ovšemže si nemyslel, že jsem nejčernější až do morku kostí, jen bral jako zradu to, že se Matt vrátil živý. Myslím, že mi to v koutku duše přál, ale potrvá ještě mnoho let, než budeme schopni se spolu bavit. Možná se toho dožiju jako stařena a možná taky vůbec.

Co pro mě ale ze všeho na světě bylo nejdůležitější, že po mém boku stál kluk, který mne miloval nade vše. Kluk, který se mě ujal i přesto, že jsem se vyspala s půlkou školy, kluk, který si pro mě vždycky přál to nejlepší, kluk, který mě naučil být lepší, kluk, který jel přes půlku světa proto, aby mě zachránil.

Den poté, co se zázrakem vrátil do Forks a dokázal nám, že přelstil smrt, Emmett zmizel. Položilo mě to, ale věděla jsem, že jsem dostala příležitost napravit všechny své chyby. Nebylo jednoduché navázat tam, kde jsme s Mattem skončili, a ten rozhovor, který nás obrátil si pamatuju dodnes.

Stáli jsme naproti sobě a dívali si do očí. Úpěnlivě jsem se v nich snažila najít odpovědi na moje otázky. Jsme to pořád ještě my? Budeme schopni po tom všem, čím jsem si prošli, ještě žít normálně? Dají se ta zpřetrhaná pouta mezi námi obnovit?

Zaváhala jsem. Hlava mi říkala, že to už nikdy nebude jako dřív. Přede mnou stál kluk, který se se mnou rozešel proto, že vedle mě nemohl být takový, jakým by být chtěl. Dal mi sbohem proto, že jsem byla coura. Ale srdce v odpověď křičelo, že za mnou jel až do pekla na zemi, přímo doprostřed té nejhorší bitvy v upíří historii. Koho mám poslechnout?

Byla jsem zmatená, zahlcená svými pocity a cítila jsem, že mi oči vlhnou. Zpozoroval to dřív, než se slzy mohly převalit přes okraj víčka.

„Bex, co se děje?“ zašeptal starostlivě.

„Bojím se.“

„Čeho? Čeho se bojíš? Vydržela jsi zajetí u Volturiových, přežila jsi bitvu věků i moji zdánlivou smrt. Z čeho bys mohla mít strach? Vydržela jsi mnohem víc, než si kdo na světě dokáže představit,“ vyjmenovával.

„Bojím se tebe.“

„Mě?“ zopakoval po mě zmateně.

„Já už takhle dál nemůžu. To, co se kolem tebe dělo poslední rok, mě zničilo. Nemůžu s tebou být. Nemůžu žít v nejistotě, že mě zase opustíš,“ vysvětlovala jsem.

Hleděl na mě, jako bych se zbláznila. Pak se mu vyhladilo čelo a řekl: „Takže mi dáváš sbohem? Chceš tím říct, že to všechno bylo zbytečné? Že jsem měl umřít? Bylo by to tak pro tebe lepší?“

„To jsem neřekla!“ hájila jsem se.

„Ale je to jasné,“ křikl na mě. „Celou tu dobu, celou tu dobu jsi mě při životě držela ty! Pro tebe jsem se dokázal vrátit, i když jsem myslel, že odbíjí moje poslední hodina. Upínal jsem se k těm slovům, co jsi na mě křičela, když jsi myslela, že jsem mrtvej. Doufal jsem, že tu na mě budeš čekat. Věřil jsem, že mě přivítáš s otevřenou náručí. Na ničem mi nezáleželo tolik jako na tom, kde jsi ty.“

Srdce se mi rozbušilo a já jen nevěřícně sledovala vybuzeného Matta přede mnou. Bože, co víc jsem chtěla slyšet? Nebyl tohle největší důkaz lásky, který mi mohl dát?

„Cítíš ke mně ještě vůbec něco?“ zeptal se po chvíli mého mlčení.

„Všechno,“ vydechla jsem konečně. „Už mě nikdy neopouštěj!“

Na nic nečekal a sevřel mě do náručí. Pevně mě k sobě tiskl a nadzvedl trochu do vzduchu. Křečovitě jsem se ho držela kolem krku a nos zabořila k jeho rameni. Všechny ty city najednou byly zase tady, v mém srdci. Rozbrečela jsem se. Byla jsem tak šťastná, že je u mě a že je všechno za námi.

Pomalu mě postavil na zem. „Miluju tě, Bex. Slíbil jsem ti, že tě vždycky budu milovat. Nikdy jsem na ten slib nezapomněl.“

„A já zase slíbila, už svoje srdce nikdy nepoužiju, protože jsi mi ho vyrval z těla,“ vrátila jsem se myšlenkami zpět k okamžiku, kdy se se mnou rozcházel. „Ale tys mi ho přinesl zpět. Oprášený a nový. Děkuju ti, žes mi vrátil život. Miluji tě víc, než si kdy budeš moct představit.“

„Bex,“ zněžněl a pohladil mě svýma sametovýma rukama po tváři. Chytila jsem jeho ruku a přidržela si ji tam.

„Pojď se mnou domů,“ zaprosila jsem a slyšela jsem v tom ten podtón. Pojď se mnou domů a zůstaň se mnou navždy.

Přivítání v našem domě bylo vcelku dojemné. Všechna ta zloba, kterou v sobě naši měli po tom, co mě opustil, byla pryč, a oni ho přivítali doma jako ztraceného syna. Přestože od Edwarda slyšeli celý Mattův příběh, stejně se ho zeptali na několik otázek, aby to měli od něj.

Matt u nás trávil většinu času. Odmítla jsem jít na vysokou, připadalo mi to v mém krátkém lidském životě jako ztráta času. Neměla jsem moc velké plány, co budu dělat, ale chtěla jsem se zaměřit na něco smysluplného. Chtěla jsem odčinit všechnu to bolest, kterou jsem ostatním způsobila. Problém ale byl, že ačkoliv jsem z hloubi srdce opravdu chtěla pomáhat, nevěděla jsem jak.

Jednou jsme se s Mattem byli projít kolem, když mě zavedl k naší studánce. To místo jsem milovala. Občas jsme tam jen seděli a poslouchali to ticho kolem. Sedli jsme si do mechu a Matt si mě přitiskl k sobě. Šeptal mi do ucha, jak jsem krásná a jedinečná.

„Teď možná, ale počkej, až zešedivím, to ode mě utečeš,“ zažertovala jsem.

„No to určitě,“ obrátil oči v sloup. „A proč bych to asi tak měl udělat?“

„Za chvíli tě omrzím. A navíc, ty se klidně můžeš přeměňovat a žít navěky,“ narážela jsem na fakt, že byl vlkodlakem.

„Tohle už neříkej,“ poprosil mě a kleknul si vedle mě. Vzdychl. „Měl jsem to pro tebe připravené už dýl, jenom jsem čekal na vhodnou příležitost,“ řekl a sáhnul si do zadní kapsy kalhot. Vzal moji ruku a to něco mi vložil do ruky. Viděla jsem, co to je, až když svou ruku stáhl.

Na dlani mi ležela malá temně modrá semišová krabička. Srdce se mi rozbušilo a vzhlédla jsem k Mattovi.

„Nikdy mě neomrzíš. Jsi tak ovlivněná všema těma kouzlama kolem nás, že jsi úplně zapomněla na to, jak moc je lidská láska silná,“ odpověděl na můj pohled.

„Ty přece nejsi člověk,“ namítla jsem.

„To sice ne, jsem napůl vlkem, ale nás k sobě nepřipoutal žádnej otisk, žádná nadpřirozená láska. A přesto nás neodtrhlo ani dlouhý odloučení, ani domnělá smrt.“

Úplně mi to vyrazilo dech a zapomněla jsem na krabičku, kterou jsem držela v ruce. Slyšet ho takhle mluvit o lásce, to pro mě bylo mnohem víc, než prstýnek, který jsem nejspíš právě dostala. On tu básnil o něčem, co ostatní z mé rodiny nemohou pochopit, protože to sami nezažili. Ačkoli Bella milovala Edwarda už jako člověk, pojistila si ho i upíří láskou, a i když Jake Bellu kdysi také miloval, potom se otiskl do Nessie.

„Nesni o lásce, kterou mají oni. My dva máme mnohem víc a máme tu možnost se rozhodnout, kterou oni neměli. Vybrala sis mě a já tebe. Mluvíme o tom, že spolu budeme navždy, i když máme jen vyměřený čas. To je ta vzácnost lásky,“ doplnil. „Vezmi si mě. Slibuju, že tě budu milovat, dokud nás smrt nerozdělí.“

Měl pravdu. Jediná síla na zemi, která nás dokázala rozdělit, byla smrt. Umřeme, ale naše láska zůstane v podvědomí ostatních navždy. Přesně tak, jako ta mezi Romeem a Julií. „Nic nechci víc než být s tebou. Vezmu si tě, Matte Attearo.“

Jeho ústa se trochu povytáhla nahoru a pak až do úplného maxima. Na tváři se mu objevily mé milované ďolíčky. Svým měděným pohledem mě propaloval. Posunul se o kousek ke mně a pak mne vášnivě políbil.

„Takže, budoucí paní Attearová, kdy to spácháme?“ zeptal se, když se ode mě odlepil.

„Co nejdřív a se vší parádou. Vždyť je to jen jednou,“ odvětila jsem a v duchu jsem se zasmála. Alice bude štěstím bez sebe, až se to dozví.

Matt se usmál, pak se zvedl a mě vzal do náruče. „Jsem tak šťastný, že tě mám.“

„Uvidíme, jestli pořád budeš, až uvidíš ten tyátr doma,“ šťouchla jsem ho do nosu a on se rozběhl k našemu domu.

Přesně podle mého očekávání se Alice mohla zbláznit. Ani se nezeptala na datum a už lítala po domě, rozmýšlela, plánovala, každého obskakovala a křičela, že bude velká svatba.

„Gratuluju, zlatíčko,“ popřál nám táta a líbnul mě na čelo.

„Zasloužíte si být šťastni po tom všem,“ řekla maminka a oba nás objala.

Týdny před svatbou ubíhaly jako upíři na cestě do Kanady. Alice se mnou málokdy probírala detaily svatby, tvrdila, že konečně má jednou naprosto volnou ruku a chce si to užít. Jednou jsem ji zastihla v garáži, když se zrovna vrátila z města, kde byla vyzvednout bůhvíco.

„Alice, pojď se se mnou projít,“ vyzvala jsem ji.

Rentgenovala mě pohledem a pátrala po budoucnosti, co jí asi můžu chtít. Šly jsme pár set metrů lesem, když jsem spustila: „Alice, chci, aby ta svatba byla velká.“

Alice se pousmála a přikývla. „Já vím, bude to ohromné, věř mi.“

„Nestačí, když to bude ohromné, musí to být neskutečné. Alice, chci, aby si tenhle moment všichni pamatovali. Chci, aby na ten den všichni vzpomínali, až tu jednou nebudu. Chci, aby to bylo nesmírně dojemné a šťastné,“ žádala jsem ji naléhavě.

Alice na chvíli ztuhla. „Udělám pro to všechno. Becco, já vím, že to pro tebe není lehké, ale můžeme najít způsob, jak bys s námi mohla zůstat. Než se seběhla ta bitva, studovala jsem některé prameny-“

„Alice,“ přerušila jsem ji. „Tohle já nechci. Neber si to osobně, ale já nechci být upírem. Vím, co ten život obnáší. Prožila jsem si dost už na svůj lidský život, nač by mi bylo žít věky. Vzpomeň si na to, jaká jsem byla. Žila jsem buď všechno, nebo nic. Nikdy nic mezi tím. Vždycky to byla láska, nebo nenávist. Štěstí, nebo smutek. Život, nebo smrt.“

„Chápu, že tohle je tvoje volba, ale nemusíš se rozhodnout hned a zahodit to všechno, Jake a Nessie tě potřebují-“

„Táta a máma už dávno nejsou děti. Lidé umírají,“ odvětila jsem.

„Ty ale nejsi jen tak někdo. Jsi jejich dítě. Žádný rodič na světě se toho nechce dožít.“

„To, že jsem teď tady, je výsledkem vašich rozhodnutí. Ale já už jsem dospělá, mám právo dělat vlastní rozhodnutí, třeba i chybná,“ argumentovala jsem klidně.

„Becco, ale tohle chybné rozhodnutí už by nešlo zvrátit,“ namítla.

„Alice, já jsem se s tím smířila už dávno. Teď je načase, abyste se s tím vyrovnali vy. Já přece neumřu zítra, ani pozítří. Užívejte si toho, co je. To je kouzlo lidského života,“ ukončila jsem naši debatu a vydala se k domu. Alice se po chvíli připojila a šla lidským tempem vedle mě, ale nemluvila.

Než jsme vešly do domu, hlesla ke mně tiše: „Nikdo na tebe nikdy nezapomene.“

Bylo to asi týdnem před svatbou, když Alice zkoprněla uprostřed mého zkoušení svatebních šatů. Věděla jsem, že to nemá nic společného s tím, jak mi šaty sedí. Znala jsem tenhle pohled; Alice měla vizi.

„Co jsi viděla, Alice?“ ptala jsem se hned.

„Ale to nic,“ odvětila. „Změna hostů.“

„S tím se neznepokojuj,“ uklidnila jsem ji. „Pokud to tedy nebyl někdo důležitý.“

„Ne, ani trochu.“

Hned jak jsem si vysvlékla šaty, Alice zmizela. Nezdálo se mi to, ale věděla jsem, že ať šlo o cokoliv, Alice o to postará.

Den D byl tady. Alice mě ráno probudila, a zatímco já jsem ještě klimbala, ona už na mě vrstvila zkrášlující produkty. Její prsty jsem na svém obličeji skoro necítila. Po chvíli přišla i maminka a Esmé a začaly se starat o mé vlasy. 

„Alice, kdo se stará o všechno to zařizování dole, když ty jsi tady?“ zeptala jsem se jí, když jsem se trochu probrala.

„Hodně toho je zařízeno už od včerejška, zbytek se dodělával ráno. Teď se o to stará Bella s Edwardem, neboj, na ty se můžeš spolehnout,“ odpověděla mi.

„A kdo se postará o Matta?“

„Ráno za ním odjel Jake a Alex, přivezou ho včas, nedělej si starosti,“ uklidňovala mě pořád.

Přestala jsem se ptát a doufala, že všechno má naplánované do puntíku.

Za dvě hodiny jsem byla připravená. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. „No páni, Alice!“ zvolala jsem. Byla jsem nádherná. Vlasy jsem měla spletené do několika francouzský copů, které byly svedeny na jednu stranu a zkrouceny do měkkých vln. Několik pramenů bylo uvolněných, rámovaly mi obličej. Oči jsem měla nalíčené do zlatavé barvy, která podtrhovala mou tmavší kůži. Moje řasy sahaly snad až do nebe. Tváře byly tmavším pudrem konturovány a maličko mi protáhly obličej. Na jablíčkách bylo trochu růže a rty se leskly.

Když jsem se podívala na šaty, byla jsem ještě víc unesená. Vršek šatů byl z krajky, krajkové byly i dlouhé rukávy a celá záda. U pasu šaty přecházely v širokou sukni s metrovou vlečkou. Byly jednoduché, ale tak krásné!

„Vypadáš jako princezna,“ pochválila mě maminka.

„Nejkrásnější nevěsta,“ přitakala Bella.

„Ty ji tu zdrž, než přijde Jake,“ přikázala mamce, „a ty pojď se mnou,“ ukázala na Bellu. „Becco, Jake tě povede. Nemusíš se bát.“

S mamkou jsme osaměly. Pořád si mě prohlížela. „Nemůžu uvěřit, že se vdáváš.“

Zasmála jsem se. „Kdo by to byl před dvěma roky řekl, že?“

„Ušla jsi velký kus cesty, jsem na tebe hrdá.“

Sklopila jsem oči. V tu chvíli se do pokoje vřítil táta a zastavil se ve dveřích. „Z mých dcer vyrostly nádherné ženy.“ Mamka přistoupila k němu a oba si mě prohlíželi. „Vyrostla jsi tak rychle.“

Vydechla jsem. „Nechte si ty řeči, nebo si beru plyšáka a zalejzám do postele.“

Táta se usmál. „Ty že bys někdy dobrovolně zalezla do postele? Samotný raraši by tě tam museli dostat.“

Zakřenila jsem se a uslyšela jsem zespodu pomalou píseň. Táta mi nabídl rámě a já jsem vložila svou ruku kolem jeho. Ta píseň mi byla tak povědomá, ale nedokázala jsem ji nikam zařadit. Pomalu jsme vyšly z pokoje a táta zamířil k terase. Všude po zemi byly lístky bílých růží.

Terasa byla přímo zahalena do bílých květin. Nebyly to jen růže, ale i lilie, kaly, kopretiny a mnoho dalších květin, které jsem neznala. Jejich omamná vůně mě praštila do nosu. Neviděla jsem víc, dokud jsme nedošli ke schodům, které vedly do zahrady. Na schodech byl položen zlatobílý koberec a na zábradlí byly uvázány bílé tylové stužky. Koberec vedl až k malému altánku, kde byl oltář. Před ním byly rozmístěny židle zahalené do bílých látek a každá z nich byla obsazená. Dole na mě čekalo nejméně dvě stě hostů. Nad celým prostorem, kde seděli svatebčané, se táhla půlkruhová železná konstrukce, ze které dolů visely bílé květiny. Mezi jednotlivými pruhy konstrukce se dovnitř protahovaly sluneční paprsky. Upíří část rodiny seděla vpravo před altánkem, kde byla konstrukce nepropustná.

Když jsem si přestala všímat celé té přenádherné výzdoby, která mi málem vyrazila dech, upřela jsem pohled k oltáři. Stál tam a čekal na mě.

Táta mě pevněji sevřel a vedl mě ze schodů. Šel pomalu, chtěl, aby si mě všichni mohli pořádně prohlédnout. Byla jsem trochu zvědavá, kdo všichni ti svatebčané jsou, těžko jsem mohla znát dvě stě lidí, kteří by ještě k tomu chtěli přijít na mou svatbu, ale nedokázala jsem uhnout pohledem z mého muže. Kontroloval každý můj krok a oči mu zářily.

Roztáhla jsem svou tvář do širokého úsměvu a nemohla se dočkat chvíle, kdy budu stát vedle něj. Ještě pět kroků. Pak táta předal mou ruku Mattovi a postavil se ke zbytku rodiny. Cítila jsem, jak mnou projel drobný impuls ve chvíli, kdy se naše ruce setkaly.

„Posaďte se,“ vyzval oddávající svatebčany. „Sešli jsme se tu dnes, abychom spojili život těchto dvou mladých lidí – Rebeccy a Matthewa. Od doby, kdy se setkali, bylo zřejmé, že nic není jako dřív. Jeden učil druhého tomu, jak být lepší. Vzájemně se naučili trpělivosti, respektu a tomu, že za svou lásku musí bojovat. Překonali dlouhé odloučení i zdánlivou smrt. Rozhodli se pro společnou cestu životem.“

S úsměvem na rtech jsem poslouchala jeho slova a nechtělo se mi věřit, že opravdu mluví o nás. Koutkem oka jsem zpozorovala pohyb vpravo ode mě. Opatrně jsem pootočila hlavou a viděla, že Edwardovo a Bellino místo je prázdné. Alice můj pohled viděla a němě artikulovala: „Překvapení!“ Oddechla jsem si a opět se soustředila na řeč oddávajícího. Ten mezitím pomalu přecházel k hlavní otázce.

„…si teď vzájemně přislíbí svou lásku.“

„Jak dojemné,“ ozval se zezadu vysoký hlásek a já se po něm otočila. Na konci uličky stála malá dívka v bílých dlouhých šatech a ve slunci se třpytila.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 42. kapitola: