Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 12

22.08.2009 (16:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4058×

12. REHABILITACE

Edward:

Zavřel jsem na chvíli oči a jen si užíval její přítomnosti. Složil jsem si hlavu na ruce vedle ní a dělal, jakože spím. Bylo by přece jen divné, kdyby se pokaždé probudila a já na ni civěl. V hlavě mi létala krásná melodie. Skoro jsem si ji broukal nahlas. Ohlušovala mě. Byl jsem hypnotizovaný dokud…

,,Aáááuuu!!! Do prdele!‘‘ Hlava mi vylétla.

,,Bello!‘‘ Seděla na chladné zemi a vzlykala.

,,Co…co se to se mnou stalo?‘‘ Klekl jsem si k ní na zem a vzal jí do náruče. ,,Chtěla jsem si jen pro… vodu.‘‘ Vzlykala a tiskla mi pevně tričko.

,,To bude dobrý…‘‘ Zašeptal jsem a opatrně ji položil do postele. Jak to, že jsem si nevšiml, když si strhávala jehly?!

,,Promiň.‘‘

,,Za co?‘‘  Zamračil jsem se a zase jí vpíchl jehlu s tlumiči bolesti.

,,Že jsem tě vzbudila.‘‘ Rukou si otřela slzy. Oči mi zněžněly…ona…ona mě nechtěla probudit…

,,Nevadí.‘‘ Donesl jsem jí skleničku s vodou a dal k jejím rtům. Hltavě pomalu pila.Odnesl sem skleničku a zase k ní došel.

Sklonil se k ní. ,,Kdykoliv něco budeš potřebovat, jsem tu.‘‘ Políbil jsem ji na čelo a přikryl. Pohled mi padl na zasádrovanou nohu. ,,Bolí tě něco?‘‘

,,Ne.‘‘ Přes slzy se na mě usmála, ale v očích jsem viděl její bolest.

,,Stejně tě ale zkontroluju.‘‘ Nedal jsem a opatrně otáčel její rukou a kontroloval jak pracuje její srdce a další věci.

,,Tys dělal…dok-‘‘ Přerušil jsem ji.

,,Jo, Carlisle mě sem vodil a učil mě.‘‘ Pousmála se. Zapojil jsem poslední hadičky a sedl si na postel vedle ni.

,,Bello, kdybys cokoliv potřebovala, jen mi to řekni a nenamáhej se, ráno začneme s lehkými cviky.‘‘

,,Hm…spát…‘‘ Nějak jsem nepochopil to, co řekla, ale když se začala na lůžku posouvat na stranu.

,,Ne, je tu gauč, ale stejně mám problémy se spaním.‘‘ Zašeptal jsem a usmál se na ni.

,,Jestli…chceš…domů…jdi…‘‘ Snažila se chraplavým hlasem, ale nešlo jí to.

,,Ne, ne, ne, ne, ne, žádný takový. Mám tě na starosti.‘‘

Zatvářila se nechápavě.

,,Je tu hodně pacientů takže mi otec řekl, že tě mám na povel.‘‘ Začala se smát, ale pak hned zaskučela. Ruce jí vystřelily k hrudníku a já je zachytil.

,,Ne, Bell, klid, já vím, bolí to.‘‘ Tiskla pevně víčka k sobě, zuby jí skřípaly a slzy se jí roztekly po tvářích. Ruce měla v pěstích a tiskla se ke mně. Opatrně jsem jí objal a její slzy mi smáčely tričko. Tolik to bolelo vidět její mučení…Držel jsem jí ruce, aby si nemohla rozervat jehly a uklidňoval. Po chvíli, kdy jsem cítil, že se její tep uklidňuje jsem jí zvedl obličej k sobě.

,,Dobrý?‘‘

Pomalu přikývla.

,,Dobře, tak…‘‘ Položil jsem jí zpátky do lůžka. ,,Mám ti zase broukat?‘‘

Její oči se rozzářily. Bral jsem to jako souhlas. Zhasl jsem silné světlo a nechal jen menší lampičku. Otočila hlavu ke mně a pokojně zavřela oči. Po chvíli usnula.

Stále jsem na dlaních cítil to teplo z jejího těla. Na tričku byly mokré fleky z jejích slz, ale já byl spokojený. Byla tu. Nevadí jí má přítomnost…

---

Každý den…už dva měsíce…jsem byl u ní… jen párkrát jsem musel pryč kvůli lovu… sundali jsme jí sádru na ruce, vytáhli šrouby z nohy a ta už teď byla stejná jako předtím, ale stále jsme měli strach o její záda. Byla taky ochablá…svaly měla ztuhlé…musíme začít s rehabilitací…

Ráno, když se probudila, měl jsem hlavu podepřenou vedle ní a chvíli na sebe koukali. ,,Ahoj…‘‘  Lehce se pousmála.

,,Ahoj.‘‘

,,Budeš cvičit?‘‘

,,Hm…dobře, viděla jsem, jak to dopadlo, když jsem necvičila, tak uvidíme, jak to bude pak…‘‘

,,Dobře. Pojď, posadíme tě…‘‘ Natáhla ke mně ruce. Byla tak roztomilá… za tu dobu, co je v nemocnici se mnou se změnila… přestala být nevychovaná a sprostá…

Vzal jsem ji za ruce a druhou rukou jí pomáhal pomalu do sedu… Měla zavřené oči a stažené obočí. Bolí jí to…

Měli jsme radši zatažené rolety, protože bylo sluníčko. Bella si ale taky přála, abych zatáhl, že jí vadí…

,,Dík.‘‘

,,Nemusíš mi za každou blbost děkovat.‘‘

,,Tomu ty říkáš blbost, já nadlidský výkon. Tvrdnout tu se mnou už dva měsíce…‘‘

,,Rozhodně lepší než s Alicí na brigády.‘‘

,,Proč vlastně tohle děláte?‘‘ Musel jsem se zasmát. Znala už všechny členy naší rodiny, ale stále byla zvědavá.

,,S Alicí jsme se vsadili na jistou věc a ona to vyhrála, takže ona si občas zajde do kanceláře a nakliká čísílka, zatímco já musím kuchtit.‘‘ Vybuchla do smíchu.

,,Opatrně!‘‘ Vyděsil jsem se. Stále jsem měl v paměti tu bolest…

,,Už je to dobrý, už mě tolik ty pohyby nebolí, jen jako kdyby mě něco uvnitř tahalo.‘‘ Zaťukali na dveře.

,,Snídaně!‘‘ Obtloustlá žena vešla a dovezla ke mně podnos.

,,Děkujeme.‘‘ Odplížila se zase ven za dveře a já se na ni obrátil.

,,Máš hlad?‘‘

,,Jako vlk.‘‘

,,Můžu tě krmit? Prosím…‘‘ Sepjal jsem před ní ruce. První tři týdny byla tak slabá, že držela lžíci jen chvíli a pak ji upustila. Teď to už ale zvládala.

,,Ehm…nechápu, jak tě to může bavit…‘‘ Přikývla. Usmál jsem se a našpulil rty. Vždycky si vydoluju to, co chci. Vzal jsem vidličku a nabral. Zase se usmála a zakroutila hlavou. Otevřela pusu a poslušně všechno spořádala. Už jsme jen kontrolovali její teplotu. Nebyla prošpicovaná jehlami.

Postavil jsem už prázdnou misku na noční stolek.

,,Bojíš se?‘‘ Uchichtl jsem se.

,,Ne, proč?‘‘

,,Nevím, radši se ptám předem. Dobře, končim s těma řečma. Budeme tě pomalu protahovat a když tě to začne bolet, hned řekni.‘‘

,,Chápu.‘‘

Přikývl jsem a seskočil z postele. Odhrnul jsem přikrývku a Bella si lehla. Nohy ji stále neposlouchaly, tak začneme jimi.

,,Řekni kdyby to bolelo.‘‘

,,Dobře.‘‘

Vzal jsem do dlaní její lýtka a druhou rukou pokrčil její nohu v koleně. Opatrně jsem ji stlačoval dolů, dokud se neozvalo její syknutí. Natáhl jsem ji a po chvilce zase. Viděl jsem, jak svírá prostěradlo. Zarývala nehty do té látky a zadržovala slzy. Bolelo mě taky ji takhle vidět, ale není jiná možnost.

Položil jsem její levou nohu a přešel k druhé. Zase jsem ji pokrčil v koleně a lehce stlačoval dolů.

,,A-‘‘ Střelil jsem rychle pohledem k ní. Zamračená a zatnuté zuby.

,,Dobře, pro dnešek končíme.‘‘

,,Ne! Prosím, já chci chodit, jen…jen to trochu bolí…ty svaly…‘‘

,,Víš určitě, vidím na tobě, že…že tě to bolí…‘‘

,,Bolest patří k životu…‘‘  Usmála se smutně.

,,Dobře, ale nechci ti ublížit, tak kdykoliv se něco stane, něco tě zabolí, hned…hned řekni.‘‘

,,Dneska už to říkáš po třetí.‘‘ Uchichtla se.

,,A budu to opakovat furt dokola.‘‘ Starostlivě jsem si jí změřil.

,,Budeš mít teď nataženou nohu a budeme zvedat nahoru.‘‘

,,OK.‘‘ Vzal jsem jemně za její patu a rukou podepřel koleno, aby nemohla pokrčit. Přesně jak mě to učili Carlisle a jedna sestřička z rehabilitačního. Zvedal jsem nohu pomalu nahoru. Na některých místech zastavil a podíval se do jejích očí, které neuměly lhát. Zatím v nich byla odhodlanost.

,,Ještě nebolí?‘‘

,,Ne, jen cítím, jak se natahuje, jak to…tahá…strašně divný.‘‘ Zasmál jsem se.

,,Tak tohle nebolí tolik jak to předtím? Divné, většinou je to naopak.‘‘

,,Jop, jsem divná…‘‘ Zamračila se.

,,Ne, to si nemyslím…‘‘ Přešel jsem k druhé noze a natahoval.

,,Myslíš, že už se můžeš zvednout?‘‘

,,Myslíš přitáhnout se rukama nahoru?‘‘

,,Jo.‘‘

,,Vyzkoušíme?‘‘

,,Dobře.‘‘ Postavil jsem se k ní a nastavil paži. S úsměvem se chytla a začala vytahovat nahoru. Měla neuvěřitelnou vůli. Skousávala si spodní ret a každý den před návštěvními hodinami a po nich jsme takhle cvičili.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 12: