Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 16. kapitola

15.05.2011 (15:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 9612×

Byl to zvláštní pohled. Edward Jaspera přirazil na zeď a něco mu zřejmě říkal. Pak se oba otočili a vydali se k východu. Jasper šel před Edwardem, který mu svíral ruce za zády, jakoby to byl nějaký vězeň. Jasper sebou házel, ale nikdo si jich moc nevšímal, protože na podiu zrovna zpívala školní kapela. Pak vyšli ze dveří.

Ihned jsem se za nimi rozběhla. Když jsem vešla do chodby, slyšela jsem hlasité vrčení a několik hlasů.

„Jaspere, uklidni se. Lásko, prosím…“ Alice.

„Sakra, Jazzi, přestaň s sebou tak házet,“ říkal Emmett. A pak jsem je uviděla. Emmett a Edward drželi Jaspera každý z jedné strany. Alice stála před ním a něco šeptala. Jakmile jsem se objevila zpoza rohu, všichni ke mně vzhlédli. A najednou se Jasper vysmekl a neuvěřitelnou rychlostí se ke mně přibližoval. Pak se přede mnou objevil Edward a Rosalie, která přišla, ani nevím odkud. Šok. Vrčení. Couvající Jasper.

„Dobrý, Jazzi. Emmette!“ Edwardův hlas mě vytáhl z té propasti, do které se řítil můj zdravý rozum. Emmett chytl Jaspera a spolu odešli ven. Za nimi se vydala Alice a poté, co se Rose nenávistně podívala na mě a na Edwarda, odešla také.

„Bello,“ oslovil mě. Nereagovala jsem. Snažila jsem se vědomě odmítnout skutečnost, že Edward není člověk. On je jako já. Nic jiného, než my lidé, neexistuje. Byla by blbost, kdyby ano. Na Edwardovi je vše lidské… chodí do školy, jeho rodiče mají práci, má sourozence… vrčí… rychle se pohybuje…

„Co jsi zač?“ vydechla jsem. Bolest vyrytá do jeho obličeje. Jeho bolest, kterou jsem způsobila já.

„Věř mi, že to nechceš vědět,“ zašeptal.

„Co jsi zač?“ řekla jsem hlasitěji. Neměla jsem strach. Vadilo mi, že mi něco tají. Něco důležitého. Něco, co bych snad měla vědět?

„Slibuji, že ti to povím, ale teď musím jít.“ Zmizel. Najednou už nestál přede mnou. Za ním zůstával jen rozbouřený vzduch, který rozhýbal papírové letáky přilepené na stěnách.

Slavnostní aula.

Jessičino objetí.

Angelin pokus o úsměv.

Moje slzy.

Policejní auto.

Dveře od koupelny.

Teplá voda mě zahřívala. Venku nebyla zima. Byla ve mně. Na kůži jsem měla červené fleky od horkých kapek, a čím větší teplo mi bylo, tím více začal můj mozek pracovat. Zlato měnící se v hlubokou čerň. Chladné polibky a doteky. Edward. Podvědomě jsem tušila, že všechny tyto věci jsou zvláštní, ale nechtěla jsem je vidět. Přesvědčovala jsem se, že to jsou jen příznaky jejich obyčejné nenormálnosti, ale teď, ve světle nových skutečností byly vyloženě nelidské… nepřirozené. Ne. Je to Edward. Milý, přátelský, spolehlivý, slušný a… tajemný. Nemám důvod se bát. Nikdy mi neublížil. Ale co když někdo ublíží jemu? Jasper se zdál nebezpečný.

Rychle jsem vypnula vodu a omotala okolo sebe ručník. Vběhla jsem do pokoje a hledala mobil. Musím se ujistit, že je v pořádku. Ovládal mě strach. Strach o něj. Noční stolek, kabelka, kapsa od bundy. Proč když potřebuji najít ten malý aparát, tak není k nalezení? Co když Edward odejde? On nesmí odejít. Ovanul mě chlad, který mi způsobil nepříjemné mrazení v zádech. Otočila jsem se. Stál tam a bázlivě mě sledoval.

„Bello,“ oslovil mě potichu.

„Jak ses sem dostal?“ Svraštil obočí.

„Oknem.“ Chvíli počkal, abych tu informaci mohla strávit. „Přišel jsem ti říct, že se mě nemusíš bát. Nikdo, ani já ani moje rodina ti neublíží. Jen co prodáme bar, odstěhujeme se a už nás nikdy neuvidíš.“ Jeho slova mi zněla v uších jako ozvěna. Už ho nikdy neuvidím? Slzy mě pálily v očích.

„Co jsi zač?“ plakala jsem. Potřebovala jsem vyřešit tu záhadu jeho existence. Lítostivě se na mě podíval.

„Když ti to řeknu, budeš se mě bát mnohem víc, než teď,“ zašeptal.

„Já se tě nebojím, jen chci vědět, co jsi.“ Sklopil hlavu a nic neříkal. Poznala jsem na něm, že se rozhoduje, zda mi to poví nebo ne. Po chvilce se na mě podíval.

„Jsem upír.“ Přestala jsem dýchat. Nesmyslně a zároveň instinktivně jsem se chytla za krk a hledala jakékoliv známky po kousnutí.

„S mojí rodinou nepijeme lidskou krev. Živíme se zvířecí,“ dodal rychle, když viděl moji reakci. Přesto jsem přešla k zrcadlu a prohlížela odraz svého hrdla. Nikde nebyla ani stopa po otisku zubů, nebo dvou tečkách. Otočila jsem se zpátky k němu, ale nebyl tam. Ihned jsem přeběhla pokoj k oknu a rozhlédla se. Nebyl ani venku. Hbitě jsem se převlékla a letěla dolů.

Táta neměl ani ponětí, že mě Edward před chvílí navštívil v mém pokoji. Charlie ležel na pohovce a spal. Vytáhla jsem z jeho bundy klíče od auta a vyběhla ven. Nasedla jsem do policejního vozu a vyjela směr Port Angeles. Něco ve mně mi říkalo, že ho najdu v jejich baru. Navíc, k nim domů bych netrefila, i když jsem tam byla už mnohokrát. Jednat mě donutil strach, že už ho nikdy neuvidím.

Zastavila jsem na promenádě u La noche. Bylo úterý. Normálně měli mít otevřeno, ale v celé budově byla tma. Přiběhla jsem ke dveřím a chtěla je otevřít, ale bylo zamčeno. Díky světlu pouliční lampy jsem viděla skrz prosklené dveře Edwardovy klíče, jak se houpají v zámku. Bouchala jsem do dveří, ale nikdo neotvíral. Byla jsem rozhodnutá si s ním promluvit. Věděla jsem jediné – bylo mi jedno, co je Edward zač. Miluji ho a nedokážu si představit, že ho už neuvidím. Byla jsem smířená s tím, že spolu budeme, dokud neodjedeme každý na jinou univerzitu, ale rozhodně jsem nesmířila s tím, že by měl odjet v těchto dnech  a už se nikdy neukázat.

„Edwarde, otevři,“ lomcovala jsem klikou. Nic. Neotvíral. Porozhlédla jsem se kolem sebe. U popelnice ležela polámaná židle. Urvala jsem jí nalomenou nohu, rozhodnutá, že ji použiji na rozbití skla, abych si mohla odemknout. Když jsem se už napřahovala, že svůj plán převedu do reality, dveře se otevřely a v nich stál on. Úlevě jsem si oddychla. Zvláštně si mě prohlížel a pak, když se jeho pohled zastavil na dřevěné noze od židle, se pobaveně usmál.

„Tímto mě nezabiješ,“ šeptl. Ihned jsem to dřevo zahodila.

„Nechci tě zabít,“ řekla jsem, zatímco jsem kolem něj procházela dovnitř. Když jsem se mihla okolo jeho osoby, chytil mě za ruku a podíval se na mě.

„Ty se mě nebojíš?“ zeptal se vážně.

„Ne,“ odpověděla jsem. Zmateně se na mě podíval.

„Neměla by ses mě bát?“

„Asi měla,“ řekla jsem váhavě. „Ale… strávila jsem s tebou noc úplně sama uprostřed lesa a nikdo nevěděl, kde jsem. A tys mi neublížil. Naopak, byl jsi mi dost blízko…“ Při poslední větě jsem zčervenala. Usmál se tím dech beroucím úsměvem.

„Ty jsi neuvěřitelná. Normální člověk by se zamýšlel nad tím, jestli nemám vysouvací špičáky a ty si vzpomeneš na sex s upírem,“ kroutil hlavou.

„No,“ nasucho jsem polkla. „A máš je?“ vydechla jsem docela nervózně.

„Ne,“ blýskl svým oslnivým chrupem a u toho se pobaveně smál. „Mimochodem, jak ses dostala do Port?“

„Tátovým autem,“ odpověděla jsem jednoduše.

„On ti půjčil policejní vůz?“ zeptal se s vykulenýma očima.

„Ne. Vlastně, když se nad tím zamyslím, dalo by se to kvalifikovat jako krádež,“ řekla jsem nevinně a pak se málem sesypala, když jsem si uvědomila, že jsem opravdu ukradla policejní auto.

Moc děkuji za komentíky u minulé kapči. Tato je taková... no posuďte sami. Snad jsem vás nezklamala. Příště bude vysvětlování. Hodně vysvětlování...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 16. kapitola: