Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - 18. kapitola

20.05.2011 (11:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 10469×

„Pamatuješ, jak jsem tě jednou požádala, aby ses na mě takhle nedíval?“ Přikývl. „Tak teď se tak zase díváš a já nejsem schopna jasně uvažovat,“ vysvětlila jsem mu a na jeho tváři se rozlil ten pokřivený úsměv. Ihned jsem pochopila, že už ví, jak mě bude moct ovlivňovat a že se za to rozhodně nebude stydět. A pak mě kvůli myšlence na hypnózu napadla úplná blbost. Prostě kravina, která mi ale na druhou stranu přišla strašně přitažlivá a zakázaná. Edward si samozřejmě všiml mého výrazu.

„Na co myslíš?“ zeptal se už dneska podruhé a opět na mě používal ten trik s očima. Ihned jsem ty svoje zavřela.

„Přestaň mě omamovat, nebo ti to neřeknu.“ Chtěla jsem znít přísněji, ale nevyšlo mi to. Potichu se zachichotal.

„Dobře. Už se tak nedívám.“ Ujistila jsem se jedním okem. Svoje slovo dodržel, tak jsem se na něj podívala oběma očima. Sice už na mě nepoužíval svůj vliv, za to v jeho tváři hrál vážný zájem a zvědavost.

„Napadla mě taková věc.“ Přikývl. Zhluboka jsem se nadechla. „Zajímalo by mě, jaké by to bylo, kdyby se ze mě napil upír,“ říkala jsem potichu a pomalu. Čekala jsem jeho smích, nebo možná hněv, ale on, aniž by ze mě spouštěl zrak, vzal mou ruku a opatrně narovnal můj ukazováček. Pohledem se mi provrtával do očí a já věděla, že v nich hledá nesouhlas. Zvolna si můj prst přitahoval k svým rtům. Zlehka ho políbil a pak ho přiložil k dolním zubům. Opatrně zatlačil a já ucítila, jak se mi rozřízla kůže. Trochu to štíplo, jako když se malinko pořežete žiletkou. Edwardovy oči, které se stále vpíjely do mých, začaly tmavnout. Cítila jsem mírný tlak v ukazováku, jak sál mou krev. Bylo v tom něco vzrušujícího a zvráceného zároveň. Po chvilce můj prst vytáhl ze svých úst a přejel ho jazykem. Pak se na mě usmál.

„Tak jaký to byl pocit?“ zeptal se. Skousla jsem si ret.

„Nebezpečně vzrušující,“ zašeptala jsem a podívala se na svůj ukazovák. Hledala jsem tam ránu, kterou způsobily jeho zuby, ale nic tam nebylo. „Jakto, že…?“

„To můj jed. V minimálním množství léčí,“ odpověděl na nedokončenou otázku. Ihned jsem se na něj podívala.

„Jsi jedovatý?“ Přikývl. „Je ještě něco, co bych o tobě měla vědět?“ Nevinně se usmál.

„Umím číst myšlenky.“ Cože? V hlavě jsem měla zmatek. Nemohla jsem dýchat. On celou tu dobu ví, na co myslím. Panebože. Ne! Ne! Ne!  Cítila jsem, jak se mi krev žene do tváří. Edward se začal smát.

„Co je?“ vyštěkla jsem hlasitěji, než jsem chtěla, ale byla jsem naprosto v šoku a k tomu ještě naštvaná, protože když si vzpomenu na všechno, na co jsem v jeho blízkosti kdy pomyslela, dělalo se mi zle.

„Tebe neslyším,“ odpověděl a omluvně se na mě podíval. Cože? On mě neslyší? Jo! Jo! Jo! „A zrovna teď bych si tak přál umět ti nahlédnout do mysli,“ reagoval na můj široký úsměv.

„Jo, tak to se ti nikdy nepovede,“ stále jsem se široce usmívala a doufala, že moje slova jsou pravdivá. Zamračil se a hned poté jsem se objevila pod ním. Zářivě se usmíval a pohledem sjížděl k mým rtům. Pomalu se přibližoval a těsně před nimi se zastavil. Chtěla jsem tu minimální vzdálenost překonat, ale nedovolil mi to. Když jsem se nahnula, posunul se ode mě o kousek dál.

„Řekni mi, na co momentálně myslíš,“ tlumeně zašeptal a vpíjel se mi do očí. Vědomě mě omamoval. A ačkoliv jsem to věděla, řekla jsem pravdu.

„Chci tě políbit,“ odpověděla jsem. Malinko se usmál a přiblížil se k mým rtům. Zbývalo jen pár milimetrů, abychom se dotkli.

„Polib mě,“ něžně mi přikázal a já na nic nečekala. Ruce jsem omotala okolo jeho krku a přitáhla si ho, aby mi nemohl utéct.

„Sice ti nevidím do hlavy, ale je příjemné vědět, co na tebe platí,“ usmíval se, když jsme vydýchávali náš polibek. Když v tom jsem se zděsila.

„To všichni upíři umí číst myšlenky?“ Edward mě sice neslyší, ale co když ostatní z jeho rodiny ano. Třeba to byl důvod, proč se na mě Emmett pořád tak pobaveně díval.

„Ne, oni mají jiné dary,“ odpověděl. Zhluboka jsem si oddychla.

„To nic nemění na tom, že mě nenávidí,“ zamumlala jsem, když jsem si vzpomněla na Rosaliin pohled.

„To není pravda. Jak jsi na to přišla?“ zeptal se už úplně vážný.

„Alice s Rose mě nesnáší… a Jasper asi taky,“ vysvětlila jsem mu svoje pocity.

„Tak to není.“ Skepticky jsem se na něj podívala. Povzdechl si.

„Jasperovi přijdeš sympatická. On je na zvířecí krvi nejkratší dobu a ty moc pěkně voníš, takže se k tobě nepřibližuje, protože ti nechce ublížit. Sama jsi byla svědkem toho, jak se málem neovládl,“ vysvětloval mi.

„Myslíš ten závěrečný ceremoniál?“ Přikývl.

„Ten číšník se pořezal o rozbitou skleničku a Jazz byl moc blízko. Bylo štěstí, že jsem stál hned vedle něj a četl mu myšlenky.“

„A Alice s Rose?“

„U Rose to je víc věcí, které jí vadí. Zaprvé ti závidí.“ Vykulila jsem oči. „Jsi člověk, což znamená, že můžeš mít děti a ona jako upírka ne.“ Jo, to mi dávalo smysl. Přikývla jsem. „A zadruhé, lidé by o nás neměli vědět. Báli by se nás a na světě by propukla hysterie spojená s krutými vraždami.“ Zamračila jsem se. „Ti, co pijí lidskou krev, by v případě našeho odhalení neměli důvod chovat se aspoň trochu kultivovaně a nenápadně, takže když vy o nás nevíte, tak naši se krmí hlavně z hladu a ne pro zábavu.“

„Takže Rose se bojí o světový mír?“ Edward se zasmál. Srdečně a upřímně.

„Ne. Jde o to, že ti nevěří. Myslí si, že to někde řekneš a…“

„Nenapadlo ji třeba, že by mě zavřeli do blázince, kdybych tvrdila, že upíři existují?“ přerušila jsem ho.

„O tomhle nikdy nepřemýšlela, ale to nejdůležitější je to, že se nezlobí na tebe, ale na mě,“ vysvětlil mi.

„Proč?“

„Protože jsem tě zatáhl do tohoto světa mýtických příšer. Pochop, že kdyby Rose byla člověkem a byla v tvé situaci. Tím myslím, že by jejím přítelem byl upír, nechtěla by o nás nic vědět. Radši by žila v představě, že jsem nějak nemocný, než aby se dozvěděla, že piju krev a jsem nesmrtelný. Ona by chtěla prožít obyčejný lidský život.“

Zatímco jsem vstřebávala nově nabyté informace, Edward mě pozorně sledoval a ukazováčkem mi přejížděl přes čelo, nos, rty a bradu. Začal se ke mně sklánět a milimetr po milimetru se přibližoval. Pohledem kmital mezi mýma očima a rty. Prsty mi uhladil vlasy z ucha a pak mě zlehka políbil. Něžně mě ochutnával a já se nemohla nezapojit. Naše láska a touha po tom druhém sama určovala tempo polibku. Byla jsem si jistá, že náš rozhovor ještě neskončil, ale jakmile byl u mě takhle blízko, všechny myšlenky se mi rozutekly a já nechtěla nic jiného, než ho líbat klidně celou věčnost.

„Alice,“ vydechla jsem, když mi dal Edward možnost se nadechnout. Zachmuřil se.

„Doufal jsem, že se nezeptáš,“ podotknul a pokračoval.

„S Alicí to je trochu těžší. Ona… vidí budoucnost, ale ty jsi vůči jejímu daru imunní. Stejně tak to je s Jasperem. On cítí a manipuluje s emocemi a pocity druhých, ale tebe nedokáže vnímat. No a Alice je na svém daru docela závislá a ty jí rušíš příjem, takže…“

„Proč mám pocit, že mi něco tajíš?“ propalovala jsem ho pohledem. Povzdechl si.

„Máš pravdu. Něco ti tajím.“ Nevypadal, že mi to chce říct, čímž ve mně vzbudil ještě větší zvědavost.

„Povíš mi to?“ Zatnul čelist a zavřel oči.

„Nejdřív ale musíš pochopit, že Aliciny vize nejsou stoprocentní, ano? Mění se podle nepatrných rozhodnutí. Prostě budoucnost není předem daná.“ Přikývla jsem a čekala. Sledoval polštář, na kterém jsem ležela.

„Asi před dvaceti lety měla Alice vizi. Byl jsem tam já, jak stojím před oltářem a se mnou nějaká dívka ve svatebních šatech. Nevím, jak vypadala, ale byla to upírka, protože měla stejné oči jako já.“ Podíval se na mě a pokračoval.

„Ihned jsem se ji vydal hledat, protože jsem už byl dlouho sám a chtěl jsem mít někoho, kdo by pro mě byl vším. Myslel jsem si, že ji miluji a to jsem viděl jen její oči a ke všemu v hlavě mé sestry,“ nevěřícně kroutil hlavou.

„Pátral jsem po ní deset let. Procestoval jsem celý svět a navštívil všechny vegetariánské klany na světě, ale nenašel jsem ji. Pak jsem se vrátil rozhodnutý, že už ji hledat nebudu, ale Alice tu vizi měla opět. Stále mě přesvědčovala, že to je jedna z těch vidin, která se vyplní, protože si ji sama neuměla vyvolat. Odporoval jsem jí a žil si dál svou věčností, ale loni na svatého Valentýna ji měla zase…“ pokračoval, avšak já ho nevnímala.

Nevěděla jsem, čeho se mám bát více. Toho, že Edwardovi stačil jediný pohled a zamiloval se do někoho, koho v životě neviděl. Nebo toho, že si Alice byla jistá, že já a Edward nebudeme spolu. Tušila jsem, že odejde. Věděla jsem, že spolu budeme jen dokonce prázdnin, ale tím, že jsem se dozvěděla o jeho podstatě, jsem si myslela, že by to mohlo pokračovat. Vždyť kolikrát se už stěhoval. Tajně jsem doufala – a to jsem si uvědomila až teď – že by se třeba rozhodl odejít se mnou na Dartmouth, abychom mohli být spolu.

Opět moc děkuji za komentíky u minulé kapitoly. Tahle je hooodně vysvětlovací. Předpokládám, že jsem vás šokovala, protože podle komentářů tohle nikdo z vás nečekal. Příště budeme pokračovat ve vysvětlování... a tentokrát bude mít i Bella co říct a objasnit...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - 18. kapitola: